Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jantarová propast - 18.část

Mheh. Snad se bude líbit ...

Nathan musel kolem sedmé odejít, a Ell tak ztratila krytí před máminými dotazy.

„Ten kluk vypadá sympaticky,“ podotkla. Ell vyčkávala. „Odkud se vlastně znáte?“

„Přes toho jeho bráchu, co se mnou chodí do třídy.“

„A proč Ti to přinesl on, a ne jeho brácha?“ povytáhla obočí.

„Ten by mi nedokázal pomoct s Matikou,“ improvizovala.

„A… líbí se Ti, ten Nathan?“

„Tak jistěže, je hezkej,“ pokrčila Ell rameny, aby tomu na oko nepřikládala žádnou váhu.

„Jste kamarádi?“

„Uhm, možná…“

„O kolika přátelích ještě nevím?“ zasmála se máma.

„Akorát o Ralfovi, stejně starej kluk, se kterým asi… měsíc sedávám v jídelně u stolu. Je docela fajn…“

„Jen kamarádi?“

„Samozřejmě!“ vyhrkla. Chtěla se plácnout přes pusu, ale přehnaná reakce už byla venku – za to mohlo, že s ‚víc než kamarádi‘ si spojovala jedině Nathana.

„A ten Nathan… taky jen?“

„Mami, tohle je jak křížový výslech! Jo, jen,“ zasténala. Neměla ráda lhaní mámě, ale nebylo to na ní poznat.

„Dobře, dobře. Ale řekneš mi, až si s někým dáš první pusu, viď?“

„To už se stalo – ve školce,“ odtušila Ell a uhnula očima. ‚A taky před pár dny, s Nathanem, co není jen kamarád,‘ doplnila v duchu. Doufala, že máma nechytne podezření, protože jindy, dřív, by odpověděla něco ve smyslu ‚Já? Mami, nikdo se ke mně nepřiblíží blíž než na dva metry, pokud nemusí.‘.

„Tak já už Ti dám pokoj,“ usmála se máma a propustila ji.

Ell většinu času věnovala líné přípravě do školy a zase, po dlouhém čase, psaní básniček. Poslední byla krátká a šlo spíš jen o myšlenku.

Tam, kde na zem padá bílý sníh,

Tam, kde na koleno klesne mnich,

Ve světě, co pro nás není

(Již upadl v zapomnění),

Stříbřitá hora k nebi se tyčí,

A vítr kolem ní pořád jen fičí,

Nehmotní draci a hejna havraní,

Nehmotné meče, co přesto poraní,

Magie špetka tam na každý krok

A zima panuje celičký rok.

***

--------------------------- (Nathanův pohled) ----------------------------

Bylo kolem tři čtvrtě na jedenáct, všude se rozprostírala tma, a já věděl jedině – musím Ell znovu vidět.

K jejímu domu jsem se dostal rychle, vlčí podoba to usnadnila, a pak jsem, jen v kraťasech pro zjednodušení přenášení oblečení, k ní do pokoje skočil oknem. Nebyl to problém, byl zrovna příjemný den a tak měla okno na noc otevřené.

Ušel jsem jediný krok a ztuhl na místě – Ell byla vzhůru. Seděla na posteli přikrytá dekou a vyděšeně se na mě dívala.

------------------------------------------------------

Nejdřív se lekla a do hlavy jí vběhly desítky otázek – většinou ohledně ‚co, jak a proč‘ –, ale pak se na Nathana podívala pořádně. Srdce se tentokrát rovnou rozhodlo vyzkoušet si Maraton; poprvé měla tu čest vidět ho bez trička. Krásně rýsované svaly rozeznávala i v přítmí, které v místnosti bylo.

Neodolala a rozsvítila světlo. S tím se zároveň víc skryla pod deku, protože na sobě měla věci na spaní – tričko a šortky – a styděla se před ním. Obvykle odmítala dokonce i tříčtvrťáky. Každopádně nedokázala odtrhnout pohled od jeho dokonale vypracované hrudi, a to vlastně ani nebyla moc povrchní. Hlavně potřebovala mít nějakou jistotu, a u něj si nejvíc cenila toho, jak se k ní choval. A když se k tomu připočetlo, jak vypadal, naprosto nechápala, proč by zrovna o ni měl mít zájem.

Vzpomněla si, že se chtěla zeptat.

„C-co tu děláš? Jak ses sem dostal?“ vykoktala.

--------------------------- (Nathanův pohled) ----------------------------

Musel jsem si přiznat, že jsem se červenal, když jsem viděl, co s ní udělalo jen to, že jsem byl oblečený méně než obvykle. Bylo příjemné vidět její fascinovaný pohled. Ale otázka, jak jsem se sem dostal, byla problém.

„Promiň, ale… víš, já Ti to… nemůžu říct,“ smutně jsem vydechl a omluvně se na ni podíval. „Je mi to vážně moc líto…“

Chvíli se mi dívala do tváře, ale protože vyčetla jen upřímnost, přikývla. Chápala, že to ze mě nevypáčí, a já byl za její trpělivost vděčný.

„Nesedneš si?“ nadhodila. Posadil jsem se tedy na kraj postele a všiml si, jak je schoulená do klubíčka a omotaná dekou.

„Je Ti zima?“ starostlivě jsem se zeptal.

„Ani ne…“

Nebyl jsem si jistý, co je pravda, a tak jsem si poposedl vedle ní a objal ji. Věděl jsem, že to je spolehlivá metoda, jak ji zahřát.

Pak mi ale došlo, že příjemné teplo brzy přejde do nepříjemného; díky kombinaci já a deka. Jeden z nás bude muset pryč – já ne – takže deka.

Chvilku jsem s tím bojoval, ale pak jsem z ní deku opatrně sundal a znovu ji objal. Uvědomil jsem si její výrazně rozbušené srdce. Byl to dobrý ukazatel každého mého doteku. Ale i když jsem ji sledoval pozorně, nevypadala, že by jí zatím něco vadilo. Až na tu deku – tu si přitáhla zpátky tak, aby jí zakrývala alespoň nohy.

„Copak se děje?“ zašeptal jsem, rty těsně u jejího ušního lalůčku. Proti té dece jsem téměř nic neměl, ale chtěl jsem pochopit. Slyšel jsem její zrychlený dech; alespoň jistota, že jsem jí nebyl lhostejný.

„Uhm, nic?“ zkusila to.

„Vážně? Klidně mi to řekni,“ pousmál jsem se.

„Je to jen… taková hloupost,“ zčervenala.

„Povídej,“ zaprosil jsem.

------------------------------------------------------

„Budeš se mi smát,“ namítla, snažíc se mít myšlenky v hlavě srovnané, což Nathanova velice těsná blízkost moc neusnadňovala.

„Nebudu,“ slíbil.

„No, víš… připadám si… stydím se, trochu, když… připadám si málo oblečená,“ rozpačitě objasnila.

Věnoval jí jeden ze svých něžných úsměvů, které nedokázal vytvořit, než ji poznal: „Neboj se… nemusíš se přede mnou stydět, vážně.“ Mezitím zaháněl myšlenku, že toho Ell má na sobě zbytečně moc.

„Já vím, že nemusím, ale-“ vykoktala. Zneklidňovalo ji i to, že její vytahané tričko mělo sklony prosvítat.

--------------------------- (Nathanův pohled) ----------------------------

Abych ji rozptýlil, dlouze jsem ji políbil. Zabralo to. Samovolně se ke mně ještě o trochu víc přitulila a asi jí přišlo stejně přirozené jako mně, když jsem její tričko přestal brát jako překážku – ovšem tentokrát s povolením, ne jako poprvé. Choval jsem se, jak nejjemněji jem uměl, a pozorně vyčkával, abych si byl jist, že je tady spokojená. Byla.

Musel jsem se ovládat, protože mě samozřejmě lákalo pokračovat, ale to už bych vážně byl příliš hrr. Ztratit víc její důvěry jsem nechtěl. Pro jistotu jsem i jazyk držel za zuby, doslova, nesnažil jsem se, aby pootevřela rty. Bylo to těžké, ale i tak jsem si každou chvíli s ní plně užíval.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jantarová propast - 18.část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!