Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jantarová propast - 1.část

Mám tu neukončené fanfiction "Bezejmenná", stále ho píšu (i když teď spíše jednu bonusovou část, která do příběhu nikdy dějově patřit nebude, ale napsat ji prostě... musím :D něco jako vystřižená scéna), ale zároveň ve škole a na chalupě do bloku sepisuju tohle. Jedná se o upíří příběh, o Elizabeth "Ell" Alexandrové, která se omylem zakouká do jednoho nového žáka... Ell je takový ten depresivní a zoufalý typ, co má celého života plné zuby. Ale upíři a vlkodlaci tam budou, nebojte :D. Doufám, že někdo tomuto příběhu dá šanci a přečte si ho ^^;... (pokračování mám napsané)

Rychlou chůzí přešla úzkou uličku, která byla osvětlena jen matným světlem jediné lampy. Již po několikáté za posledních pár dnů měla dojem, že ji někdo sleduje. Obvykle se stačilo rozhlédnout a ujistit se tak, že za to může bujná fantazie, avšak dnes to nepomáhalo.

Těžko se chápalo, že i přes to chodila po setmění ven a zcela dobrovolně procházela i opuštěnější a potenciálně nebezpečnější části města. Sama netušila, proč to dělá. Vždycky si trochu provětrala hlavu a uklidnila se po dalším dnu protrpěném mezi spolužáky, takže jí to možná svým způsobem pomáhalo. A utápěla se ve svých hluboce filozofických úvahách.

Dnes přemýšlela, zda ten dojem, že jí stále někdo stojí za zády, je způsoben rozsáhlou fantazií a nebo zda to přeji jen není jen dojem. Ale kdo by ji sledoval? A za jakým účelem? Na to nenacházela odpověď.

Ještě trochu zrychlila. Na rohu zamířila vlevo, do ulice, kterou se (podle jejího nejistého předpokladu) měla dostat domů. Začal vát vítr, slyšela jeho šumění a na tváři cítila příjemný chlad. Na okamžik přerušila ponuré úvahy a zkusila umlčet velice rychlou, hlasitou a chaotickou změť myšlenek a podmětů z okolí, kterých měla plnou hlavu.

„Ell, koukej se uklidnit!" tiše na sebe zavrčela a zhluboka se nadechla. Konečně spatřila odbočku, kterou poznávala a tak, teď už neomylně, zamířila domů.

***

Celý večer proběhl podle každodenního zvyku - máma se jí už nevyptávala, kde byla, protože si opakovaně ověřila, že Elizabeth nevnímá, kudy chodí. Večeře již byla připravená. Půl hodinky předstírala psaní domácích úkolů a nakonec si šla lehnout. To bylo asi půl desáté. Z nabíječky si předem vzala Mp4 a tak si poslechla pár písniček.

Ve tři čtvrtě na jedenáct si pomyslela, že by už mohla usnout, což se jí jako vždy nepodařilo a tak po deseti minutách vytáhla baterku a rozečtenou knížku. Po dvou kapitolách zjistila, že vůbec nevnímá, co čte a proto toho nechala. Knížka bude muset počkat, až na ni bude mít náladu. Natáhla se na stůl, který nebyl od postele daleko, pro blok a penál. Nalistovala čistou stránku a našla obyčejnou tužku a gumu. Penál zastrčila pod polštář a začala načrtávat dívku sedící na houpačce. Na chvíli se myšlenkami pohroužila do obrázku a vymyslela jí oblečení - sukni s ornamenty, vysoké boty na podpatku, tílko, rukavice bez prstů a čelenku do krátkých rovných vlasů. Když měla obrysy, vyndala pastelky a dívčiny šaty získaly barvy.

Obrázek byl dokončen a tak letmo pohlédla na svítící digitální hodiny. 23:58. Ušklíbla se a prolétlo jí hlavou, zda by neměla být ospalá. Což rozhodně nebyla. To u ní bylo běžné. Mnohem více ji mátla podivná předtucha, která se jí zmocňovala. Předtucha, že se další den ‚něco' stane. Neměla ponětí, zda to je dobře nebo naopak. Tolik své intuici nerozuměla. Znovu propadla neveselým úvahám a pro zklidnění panicky křičících hlásků ve své mysli opět zapnula Mp4.

Po hodině a půl usnula.

***

Ráno byla duchem nepřítomná a tak se do reality probrala, až když stála před školou. Kolem se smály a postrkávaly hloučky spolužáků. Ell je moc nevnímala, jen v jedné trojičce poznala natáčené hnědé vlasy se světlejšími melíry své ‚oblíbené' spolužačky Caroline. Ona byla tak... typická. Učitelé ji znali jako ‚tu, která se věčně hihňá se svojí kamarádkou Nicol, nejlépe uprostřed výkladu'. O přestávkách pomrkávala na kluky a spolu s podobnými kamarádkami pokřikovala na méně průbojné spolužáky, takové ty ‚outsidery'.

Elizabeth vešla do učebny, kde měla první hodinu a posadila se na své místo. Chvíli se bezcílně prohrabovala v aktovce a pak se opřela lokty o lavici. Pohled se jí automaticky rozostřil a tak přečkala až do zazvonění.

Učitelka přišla o něco později, díky tomu si stihli nachystat i opozdilci a Ell. Ona sice dorazila včas, ale měla své zkušenosti. Učení by jí spolužáci z lavice poshazovali.

„Dobré ráno, děti," odříkala učitelka běžné zahájení a pak v jejích očích konečně probleskl zájem, „dnes k nám přijdou tři noví žáci. Museli se nahlásit u ředitelky, ale každou chvíli by tu měli být."

‚Tak to se dneska stane,' otráveně si Elizabeth pomyslela a vzpomněla si na svou lehce zmatenou a značně neurčitou předtuchu.

„A kdo to jako bude?" zeptal se běžně přidrzlým tónem Steve, třídní frajírek, který postupně sbalil drtivou většinu svých spolužaček. Ell byla jedna z mála, které neoblbnul.

„Dva chlapci a jedna dívka, adoptivní sourozenci," odpověděla učitelka a náhle někdo zaťukal na dveře.

„Dále," usmála se a dveře se otevřely. Do učebny vešel štíhlý vysoký kluk s tmavě hnědými zvlněnými vlasy a očima, které Ell připomínaly jantar. Následoval ho o něco vyšší, ale také štíhlý sourozenec, který měl blonďaté vlasy s tmavšími odstíny a modré oči. Ell potlačila dojem, že jsou místy do fialova. Jako poslední vešla jejich sestra. Její vlasy byly černé a oči ocelově šedé.

Každý byl jiný, ale měli dva společné znaky - nezvykle bledou kůži a všichni byli ještě nezvykleji krásní. Jejich tváře měly dokonalé rysy.

„Tak. Představte se svým novým spolužákům," vyzvala je učitelka. Elizabeth od nich konečně odtrhla zrak a rozhlédla se po zbytku třídy. Přesně jak předpokládala, všichni na nové žáky zírali. Viděla v jejich tvářích, že holky už zvažovaly, zda jsou noví žáci zadaní a nebo zda by své přítelkyně kvůli nim třeba neopustili. Kluci zas novou žákyni rentgenovali a vrhali na ni vyzývavé pohledy.

„Já jsem Nigel Beltrami," představil se ten s jantarovýma očima. Jeho hlas zněl hebce jako samet. Elizabeth se přistihla, jak jí zrychlil tep, když jí věnoval krátký pohled.

„Já Colin Beltrami," usmál se ten blonďatý.

„Mé jméno je Monika Beltramiová," stejně přitažlivým hlasem dokončila černovláska.

Ell se na sebe zamračila. Její srdeční rytmus rozhodil jediný Nigelův pohled a přitom obvykle celý svět okolo ignorovala. Nelíbilo se jí... že se jí líbí.

Učitelka Beltramiovy posadila do zadních lavic, i když mnoho žáků dávalo najevo, že by si přáli sedět vedle nich. Ve zbytku hodiny učitelka zopakovala poslední látky, aby se žáci srovnali. Ell se snažila vytěsnit Beltramiovy z mysli a vrátit se do chladného obalu, ve kterém se jindy před světem skrývala. Než zazvonilo, strčila si do kapsy Mp4 a sluchátka a když je učitelka propustila, rychle vyrazila ze třídy a směřovala myšlenky k hudbě.

Z dalších hodin měla s Beltramiovými společnou jen jednu, při které si prostě zakázala otáčet se do zadních lavic, které do včerejšího dne byly prázdné.

Pak přišel oběd. Elizabeth jako vždy zamířila ke stolu v rohu místnosti. Břečce, kterou si troufali nazývat jídlem a všichni si ji vychvalovali, věnovala jediný pohled. Mastná a dle jejího názoru neidentifikovatelná hmota si víc pozornosti nezasloužila. Sedla si na židli v rohu a přeletěla jídelnu očima. Hloučky spolužáků se trousily ke stolům. Odevšad se ozýval smích, hlasité hovory slité do jednoho šumu a cinkání příborů. Všechny žáky přešla bez jakýchkoliv emocí. Zarazila se až u trojičky, která mezi ostatními skoro zářila. Beltramiovi seděli v odlehlém rohu, Ell znovu fascinovala jejich dokonalost.

Odtrhla pohled od Beltramiových a pohlédla do fronty. Plně si uvědomovala, že z její tváře nejsou patrné žádné emoce. Konečně se navracela do igelitu, který vše utlumoval. Ona sama před ten igelit sotva prosvítala.

Právě k ní rázovali David a Peter, pochechtávali se a sedli si naproti ní ke stolu. Pohlédla na ně tak, že bylo patrné, že náladu jí už zhoršit stejně nemůžou.

„Nazdar Alexandře," zasmál se Peter a Ell pozvedla jedno obočí. ‚Kdy jim dojde, že mi nevadí, když mě otravujou s mým příjmením? Proč mi má vadit, že se jmenuju Alexandová?'

„No nazdar," odtušila a rozostřila pohled. Nechtěla věnovat pozornost těm dvěma, ale ani ‚jídlu'.

„Hej, co je? Mě nepozdravíš, Alexi?" předstíraně uraženě David prohlásil a pak vyprskl smíchy. ‚Hlavně že se pánové dobře baví.'

„Nazdar," protočila panenky a nesundávala kamennou tvář. Znovu zabloudila ke stolu Beltramiů. Uvědomila si, že ještě neviděla, že by snědli jediné sousto. Možná prostě byli rozumní a postřehli, že to ‚jídlo' je nepoživatelné.

„Co říkáš na novej přírůstek?" ukázal Peter k jejich stolu. Na tváři mu hrál posměšný úšklebek.

„Hmm," Elizabeth ho prostě ignorovala. A na tuhle otázku tak jako tak neznala odpověď. Byla ze svých pocitů zmatená. Tak dlouho své pocity potlačovala, že ji náhlá změna skoro vyděsila.

„Dobrej názor," zakřenil se David a zase se společně s Peterem zasmáli.

„Já myslim, že... sou divný," utrousil Peter.

„Proč?" Ell neznala důvod, ale tohle v ní probudilo zájem.

„Vidíte je? Držej se stranou od ostatních, co si vo sobě asi myslej?" zahuhlal. Ell po tváři přeběhl krátký úsměv. Běžný projev toho, že Peter velice toužil, aby měl jejich pozornost. Kdyby s Beltramiovými mluvil, hned by na něj spolužáci pohlíželi jinak. Nedocházelo mu, že by mu potom záviděli a přestali s ním mluvit.

„Namyšlený paka," odsouhlasil David a v Ell se probudila vlna vzdoru. Za normálních okolností by jí to bylo jedno, ale teď jí vadilo, že jsou její přitroublí spolužáci tak povrchní a pomlouvají v její přítomnosti nové žáky. Zároveň si vsugerovávala, že jí to nevadí jen kvůli Nigelovi.

Zbytek jejich hovoru nevnímala. Jen co usoudila, že toho snědla dostatek, vyrazila z jídelny. Když mířila ze dveří, nemohla se zbavit dojmu ‚pohledu v zádech'. Dovolila si jedno krátké otočení. Pohledem se střetla s Nigelovýma jantarovýma očima. Zarazila se uprostřed pohybu. Jeho oči byly tak... krásné. Ztrácela se v nich, ale nevadilo jí to.

Zmateně zamrkala a rychle vystřelila na ulici. Líce jí pravděpodobně zčervenaly. Tohle se jí ještě nestalo, tohle se jí nesmělo stávat!

Cestu domů zas moc nevnímala. Po dvou minutách rychlé chůze zpomalila a zhluboka se nadechla. V hlavě měla ještě větší zmatek než obvykle - a to bylo co říct. Pokoušela se vytěsnit jeho tvář z mysli.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jantarová propast - 1.část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!