Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako obraz v zrcadle - 16. kapitola

16.04.2010 (08:00) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4180×

Bella:

Cítila jsem se, jako kdybych se vynořovala z hlubin oceánu. Proplouvala jsem temnotou a pomalu se přibližovala ke světlu, ke hladině. Nevím, jak dlouho jsem se topila. Těžký balvan, který jsem měla přivázaný k noze, mě stahoval ke dnu. Hodiny, dny, týdny, možná i měsíce strávené v temnotě. Všechno mi splývalo dohromady, nebyla jsem schopná určit, jak dlouho jsem tu byla uvězněna. Teď se to ale změnilo. Kdosi odstřihl lano, kterým byl ke mně ten kámen připevněn. Tíha zmizela a já se pomalu blížila ke stříbřité hladině. Šlo to pomalu, ale každým okamžikem bylo kolem mě víc a víc světla, víc zvuku, víc života.

A pak jsem konečně vynořila hlavu z vln a po neskutečně dlouhé době jsem se zase nadechla. Pro téměř utopeného člověka není hezčí pocit, než mít v plicích opět kyslík.

Takhle jsem se teď cítila. Jako člověk, kterého na poslední chvíli zachránili z rozbouřeného oceánu. Můj mozek začal opět pracovat, bolest hlavy i horečka ustupovaly. Po dlouhé době jsem byla zase schopná mluvit, smát se a žít. Ten pocit, že jsem to přemohla, byl opravdu opojný. Dával mi křídla a pobízel k tomu, abych vzlétla a já měla chuť to zkusit.

„Bello?“ Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Pojď dál, tati.“ Vyškrábala jsem se na posteli do sedu a usmála se na něho. Viděla jsem mu na očích, jak je šťastný, že mě takhle vidí.

„Jak je ti, Bells?“ zašeptal, jako kdyby mi mohl snad hlasitým rozhovorem ublížit.

„Už dobře,“ znovu jsem se na něj usmála.

Každý pohyb mě bolel. Každičký sval jsem měla od toho neustálého ležení ztuhlý, ale darovat úsměv, to bylo to nejmenší. Věděla jsem, že mu to udělá radost. Celou dobu mé „nemoci“ se o mě pečlivě staral a podporoval mě. I teď tu stál s miskou kukuřičných vloček a hladil mě po vlasech. Hladově jsem se na ně vrhla.

„Můžeš, prosím, zavolat Jeremyho? Od té noci jsem s ním vůbec nemluvila.“

Nemohl přeslechnout tu výčitku v mém hlase. Dobře jsem věděla, že ho ode mě drží dál a to se mi nelíbilo. Hodil na mě ustaraný pohled.

„Bells, já nevím…“ Smutně jsem na něj zamrkala.

„No jo, zavolám ho, ale nejdřív se pořádně najez, musíš být vyhladovělá.“

To jsem taky byla. Znovu mě pohladil po vlasech a pak odešel.

Chroupala jsem vločky a přemýšlela, za jak dlouho mě táta pustí ven. Nemohla jsem se dočkat, až zase spatřím Edwarda. Bylo mi líto toho, jak jsem ho naposled vyhnala se slovy, že chci být sama. Bylo to ode mě kruté a chtěla jsem se mu za to omluvit ještě jednou. Tentokrát ale už ne po telefonu. Snad táta změní názor a nebude ho vytahovat z auta pokaždé, když se mě pokusí políbit. Ze zamyšlení mě vytrhlo vrznutí dveří.

„Á-hoj.“ Srdce mi poskočilo radostí.

„Ahoj, Jeremy,“ usmála jsem se, odložila misku na poličku a poklepala na postel vedle sebe. Jeremy se slabě usmál a pomalu se přesunul ke mně. Pořádně jsem si ho prohlídla. Pod tričkem se mu napínaly svaly a vsadila bych krk, že ještě o pár cenťáků vyrostl. Postel byla najednou malá. Vlasy měl na krátko ostříhané. Ačkoliv se usmíval, jeho oči prozrazovaly něco jiného, co mě mátlo. Strach? Nejistotu? Paniku?

„Jeremy? Co se dě-“

„Nic,“ nenechal mě ani domluvit. Jeho rychlá odpověď mě vylekala. Zkrabatila jsem čelo.

„Co by se dělo? Byla jsi týden mimo, mám o tebe prostě strach, ségra.“ Jestli se teď snažil o uklidňující tón, ani trochu se mu nepovedl.

„Jeremy, sakra! Co mi tajíš?“

„Nechceš se rozčilovat, pamatuj,“ chytil mě za ruku. Jeho dlaň byla horká. Znovu mi připomněla, čemu jsem jako zázrakem unikla.

„Je to za mnou. Teď už můžu rozčilovat,“ odsekla jsem. Bylo mi jasné, že chce pouze změnit téma rozhovoru.

„Bells, takhle to ale nefunguje! To není jako horečka, to nemůžeš přemoct jenom vírou a ležením v posteli. Tohle ty neovlivníš.“ Zase ta samá slova. Povzdechla jsem si.

„Jak vidíš, přemohla jsem to,“ pyšně jsem se usmála, ale on si nervózně skousl spodní ret.

„Je to mnohem složitější, než si myslíš,“ zašeptal.

„Jeremy!“ zahřměl tátův hlas z kuchyně.

„No jo, vždyť mlčim!“ zavrčel vztekle Jeremy. Jeho ruka se v té mé zachvěla a on se rychle zvedl z postele. „Musim na vzduch.“ Jako blesk vyrazil ze dveří a seběhl schody.

Odkopla jsem peřinu a vrávoravě se vydala za ním. Nohy jsem měla celé ztuhlé a tělo mě neposlouchalo. Ignorovala jsem to. Co to mělo znamenat? Co mi tu sakra všichni tají?! Než jsem se dostala ke schodišti, hádka mezi Jeremym a tátou už byla v plném proudu.

„Jak dlouho jí to chceš ještě tajit?!“ vrčel Jeremy.

„Dokuď to bude možné.“

„Jasně. Nech je odjet co nejdál, nic jí neříkej. Sejde z očí, sejde z mysli…“ odsekl.

Sešla jsem o pár schodů níž. Nic jsem nechápala. To se baví o mně?

„Jeremy, ona se nechce přeměnit, tak jí dej šanci na normální život. Časem zapomene.“

„Myslím, že by raději přijala přeměnu, než tuhle možnost. Nemůžeš rozhodovat na ní!“

„Jsem její otec! Chci ji chránit.“

„Tohle si musí rozhodnout sama, nemůžeš jí k ničemu nutit.“

„Jsou to naši nepřátelé!“

„Četls Romea a Julii?“

„Jo, oba zemřeli, pokud si dobře pamatuju.“

„Ale kvůli čemu?! Kdyby jejich kmeny nebyly znepřátelené, mohli oba žít a milovat se.“

„Nezatahuj sem Shakespeara! Je to jenom pitomej příběh!“

„Možná by ses z něj mohl trochu poučit!“

Oba dva stáli na špičkách, obličeje rudé a celí se třásli. Ani jeden si nevšiml, že jsem sešla ze schodů.

„Vysvětlíte mi konečně, co se tady děje?!“ křikla jsem rozčileně. Oba sebou cukli a odskočili od sebe. Vypadali jako dva malí kluci, načapaní při lumpárně. Sledovala jsem, jak se jim ruce pomalu přestaly třást a došla až k nim.

„Tak ven s tím. Co se stane, když se nepřeměním?“ Hlas se mi zadrhl.

„Teď jí budeš taky lhát?“ rejpnul si Jeremy a zvedl obočí.

„Tak si jí to vysvětli!“ vybuchl táta nabručeně a sedl si do křesla.

Zoufale jsem čekala, až mi to Jeremy vysvětlí. V očích měl opět strach. Netrpělivě jsem přešlápla a zkřížila ruce na prsou. Jeremy si povzdechl.

„Tak jo. Pamatuješ, jak nám strejda Seth vždycky vyprávěl ty strašidelný příběhy?“

„Jasně, pak jsi mě jimi celý týden v noci strašil, na to se nedá zapomenout.“

„A pamatuješ si, o čem byly?“ Zvedl obočí a čekal.

„Jeremy, já to myslím vážně!“

„Já taky,“ zašeptal.

Tak a teď už mě opravdu začínal štvát. „Jeremy nedělej ze mě blázna. Na tyhle báchorky jsem přestala věřit v deseti!“

„Poté, co jsem Sethovi zakázal vám je vyprávět,“ doplnil táta.

„Bello, vidělas, v co jsem se přeměnil,“ znovu šeptal.

„Ale tohle je blbost, to není možné!“ protestovala jsem a do hlasu se mi začala vkrádat panika.

„A být vlkodlakem je možné?“

Otázka zůstala viset ve vzduchu a místnost se se mnou zatočila. Najednou jsem neměla dost kyslíku, znovu jsem se topila. Oči mě začaly pálit a srdce mi uhánělo jako o závod. Může být tohle všechno pravda? Když existují vlkodlaci, existují i… upíři?! Takže je Edward… Znovu jsem si přehrála jejich rozhovor, ale všechna slova mi splývala dohromady. Šance na normální život. Přeměna. Svobodná volba. Romeo a Julie.

Romeo a Julie. Edward a já. Znamená to, že jsme jako oni? Dva znepřátelené kmeny, kvůli kterým nemůžeme být spolu? Je teda všechno jenom o nenávisti?

„Nesmím ho milovat pouze proto, že kvůli nějakým pitomým legendám se upíři a vlkodlaci nenávidí?!“ hlas mi přeskakoval.

Táta se zvedl z gauče. „Bells, to kvůli nim jsme to, co jsme. To oni můžou za naši přeměnu. Kdyby neexistovali oni, my bychom byli normální.“

„Oni za to můžou? Znamená to, že když budu s ním, tak se proměním?“

Táta mě chytil za ruku. „Už to nemusíš řešit. Cullenovi odjeli a já se postarám o to, aby se už nikdy nevrátili.“

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako obraz v zrcadle - 16. kapitola: