Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako obraz v zrcadle - 15. kapitola

17.03.2010 (17:00) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3226×

Edward:

Stál jsem u okna a sledoval východ slunce. Pomalu, malátně se hrabalo nad horizont lesa a vůbec nikam nepospíchalo. V té ranní mlze vypadalo, jako když se teprve rozespale hrabe z peřin. Připadalo mi, že si dneska pár hodin přispalo. Noc byla tak dlouhá, až jsem v jeho existenci málem přestal doufat. Co by se stalo, kdyby prostě jednou nevyšlo? Zůstalo by spát a den by nenastal? Měsíc by dál panoval nad černým oceánem a slunce by už nemělo šanci se z té temnoty znovu vynořit. Zavřel by se ten malý průchod, kterým každý den vstává a muselo by navždy zůstat ukryté, utopené, v oceánu hvězdného nebe. Proč by to jednou nemohlo nastat? Vážně je to tak nemožné? Vždyť tolik věcí se včera událo během krátkého okamžiku! Svět několika osob se najednou, bez varování, obrátil naruby. Obrátil a pomíchal všechno, co do té doby platilo a dávalo smysl. Život byl krutý. Stačilo, aby někdo tam nahoře zatřepal tou malou kuličkou, kterou my nazýváme svět a změnil tak osudy nás všech. V jednom okamžiku bylo vše perfektní, bezchybné… Vybavil se mi její rychlý tep a teplé rty, které tiskla na mé. Ještě teď jsem se při té vzpomínce zachvěl. O chvilku později se mi ale najednou třásla v náručí a plakala. A pak to skončilo tím, že mě od sebe odehnala.

„Edwarde, běž pryč, chci být sama,“ vzlykla, vytlačila mne ze dveří, zavřela je za mnou a já slyšel, jak se sesunula na podlahu.

Píchlo mne u srdce. Nebylo to bezdůvodně. To já to všechno zavinil. Tím, čím jsem, jsem opět zkazil vše, na čem mi záleželo. Teď už se možná potuluje někde po lese, ve vlčím těle, plná nenávisti.

Odvrátil jsem se od okna. Mraky stihly slunce skrýt dřív, než se vyhouplo nad lesy. Bylo to stejné, jako každý jiný den. Když už to konečně vypadalo, že se dotkne oblohy a ukáže se v celé své kráse, opět ho někdo polapil, zastínil. Vlastně tu stále vládl měsíc. Byl sice někde daleko, ale nastolil poloviční noc. Zakryl celou oblohu ponurým, šedým pláštěm a slunce nemělo šanci se z něj vymotat.

Z myšlenek mě vytrhly až jedny cizí, které se rychle blížily.

„Potřebujeme si promluvit,“ zavrčel hlas v mé hlavě. Byl to samozřejmě Jacob. Čekal jsem ho celou noc a překvapilo mne, že přišel až teď.

Ve vteřině jsem stál před domem a očima prohledával okolní les. Po chvilce se na severní straně lesa objevil hnědý, místy prošedivělý vlk a v těsném závěsu za ním poskakoval rezavě hnědý vlk s veselýma očima. Jeremy. Ačkoliv jsem stále zíral do lesa a čekal, nikdo další se už neobjevil. Bella se neobjevila. Samozřejmě. Proč by chodila? Nenávidí mne.

„Jeremy, přestaň poskakovat, nejsi kůzle!“ zavrčel znovu Jacob. Jeho rozladěnost byla cítit na míle daleko. Pche. Rozladěnost bylo slabé slovo. Nenávist bylo o dost výstižnější. Jeremymu se blejsklo uličnicky v očích, ale přešel do důstojnější chůze. Ani v této podobě jsem bohužel jeho myšlenky neslyšel.

Jacob se zastavil několik kroků ode mě a hlavou pozdravil mě i celou moji rodinu, která se kolem zatím shromáždila. V tom zdánlivě slušném gestu byl však hlavně pošklebek. „Copak, bojí se, že jsem tě přišel zabít?“ Tenhle nápad se mu docela zamlouval.

„Po pravdě ano,“ odpověděl jsem mu nahlas. Dokonce ani já si nebyl jistý, jestli to nemá v plánu.

„Jsem tu s Jeremym, nechci ho vystavovat nebezpečí. Možná jindy. Jen ty a já.“ ušklíbl se.

Kdyby to Jeremymu jeho tělo dovolovalo, tak si zkřížil ruce na prsou. Takhle se zmohl pouze na podrážděný pohled a možná nějakou ublíženou poznámku, kterou jsem ale neslyšel.

„Chtěl jsem ujasnit pár věcí,“ pokračoval, „původní hranice opět platí. Jestli se ji pokusíš překročit – ty, nebo kdokoliv od vás, nebude mi dělat problémy vás zabít.“ Řekl to prostě, nekompromisně. Němě jsem přikývl.

„A Bella ti vzkazuje, že za ní nemáš chodit.“ S pomstychtivým pohledem sledoval, jak mne tato slova bolela. Jako kdyby do mne zapíchl dýku. Hluboko do srdce. Náhodou, nebo spíš naschvál, mi ukázal i svoje myšlenky na ni. Spatřil strhanou, unavenou tvář a smutné, uplakané oči. Byl to bolestivý pohled. Znamenalo to, že se ještě neproměnila. Zatím. Nic to však neměnilo na tom, že mě teď nenávidí.

„Rozumím,“ hlesl jsem.

Emmet už náš tichý rozhovor nevydržel. „Hele, jestli ti ten staroch vyhrožuje-“

„Emmette, mlč,“ zavrčel jsem. Nebyl jsem zvědavý na jeho silácký řeči. Hlavně když jsem to byl já, komu by měl nakopat zadek.

„Jen jsem chtěl naznačit, že nás je trošku víc, takže si můžeš dělat, co chceš, my se za tebe budeme bít.“ Pokrčil rameny a usmál se při pomyšlení na rvačku.

Jacob temně zavrčel.

„To je všechno.“ Věnoval každému z nás jeden nenávistivý pohled a rozeběhl se k lesu, s Jeremym v patách. Ještě než však zmizel mezi stromy, neodpustil si jednu vzpomínku. Týkala se Belly. Té Belly, kterou jsem opustil před dvaceti lety. Byla sama, zničená, smutná, ubrečená, ublížená. Obraz se pomalu přesunul do současnosti a já zalapal po dechu, jak moc si byly ty vzpomínky podobné. Současná Bella na tom byla úplně stejně. Stejně nešťastná, stejně raněná. Zničil jsem život dvěma lidem, které jsem nadevše miloval.

Může být snad někdo větší zrůda?! V těle se mi zvedla vlna nenávisti. Nenáviděl jsem sám sebe. Nenáviděl jsem se pro to, co jsem.

Jasper pod návalem emocí prohnul a věnoval mi zoufalý pohled. Zatínal jsem ruce v pěst a snažil se uklidnit.

Najednou ticho proťala hlasitá, veselá písnička, která se do téhle chvíle vůbec nehodila. Alice leknutím poskočila a sáhla do kapsy pro telefon. Hodila po mě omluvný pohled, překvapeně přečetla, kdo volá a pak to ještě udiveněji zvedla. „Bello?“ zeptala se nevěřícně.

Oči se mi rozšířily. Ona s námi chce mluvit? Po tom všem? Bude teď následovat věta: Zkazil jsi mi život, už tě nechci nikdy vidět? Nebo dokonce něco horšího? Věděl jsem, že její výčitky neunesu. Než jsem se ale stihl alespoň trochu vzpamatovat, Alice opět promluvila.

„Jasně, předám ti ho,“ zamumlala zmateně a podala mi telefon. Upřeně mě pozorovala a čekala, co se bude dít. Marně jsem v její tváři hledal cokoli, co by mi napovědělo, co mám očekávat. Přitiskl jsem si mobil k uchu.

„Bello?“ Zavřel jsem oči a hlas se mi zlomil.

Čekal jsem křik, výčitky, urážky, ale následoval sotva slyšitelný šepot. „Edwarde?“ Její hlas byl slabý, smutný a byla v něm cítit bolest. Jako kdyby byla po nějaké dlouhé a těžké nemoci.

„Nechci, abys za mnou chodil,“ pokračovala slabě. Tak tiše, že jsem ji téměř neslyšel. Při těch slovech jsem sevřel ruce v pěst. Možná by bylo lepší, kdyby na mě křičela. Aby mi vplivla do tváře všechny ty nadávky. Nesl bych to asi líp, než slyšet její výčitky. Nechci, abys za mnou chodil - tohle bylo příliš měkké. Téměř mě tím prosila.

Když jsem neodpovídal, pokračovala. „Musím to překonat,“ zašeptala unaveně. Otevřel jsem oči.

„Překonat co?“

„To, co se ze mě stává. Já nechci být monstrum, Edwarde. Nechci měnit svůj dosavadní život. Chci být normální, pochop to.“ Cítil jsem, jak mne Alice objala. Samozřejmě. Kdo by to chtěl? Žít s někým, jako jsem já. Být tím, čím se kvůli mně stávala. A ona se tím ještě trápila.

Snažil jsem se o pevný hlas. „Chápu to. Nic si nevyčítej.“ Tak. A to je konec. Teď by se hodilo sbohem, už nikdy více…

„Promiň, zastavím se za tebou, jak jen to bude možné,“ omlouvala se dál. Otevřel jsem oči a několikrát rychle zamrkal. Zastavím se, jak jen to bude možné?! Alice se vedle mne napjala. Byla stejně zmatená, jako já.

„Cože?“

„Překonám to, je to určitě jen chvilkové. Jen se prostě teď nesmím rozčilovat, to snad zvládnu,“ usmála se. „Za pár dní, maximálně týdnů, to pomine,“ uklidňovala mne a já nebyl schopen slova. Alice na mě jen němě zírala. Pak mi to docvaklo, ona to nechápe…!

„Bello, takhle to ale nefunguje, není to jako odolat chřipce-“

„Promiň, Edwarde, už musím končit. Omlouvám se, ale jsem hrozně unavená. Pokusím se usnout. Miluju tě.“

„B-Bello?!“ vykřikl jsem, ale ona už to položila.

Nechápe to! Neví co, kdo, je toho příčinou. Nechápe, že to kvůli nám se mění! Kvůli mně. Myslel jsem, počítal s tím, že jí Jacob všechno vysvětlil, že jí řekl, kdo za to všechno může, ale opak byl pravdou. Omlouvala se mi a přitom to já všechno způsobil! Myslela, že mi ubližuje tím, že mne od sebe odhání, ale to já všechno tohle zavinil! Nic nechápala a zarputile se držela teorie, kterou si sama vymyslela. Teorie, která jí dávala alespoň malou šanci na normální život. Bála se toho, co jí čekalo. Nechtěla to. V jejím hlase jsem poznal strach, který vší silou potlačovala.

Podíval jsem se na Alici a zbytek rodiny, která mlčky stála kolem mě a čekala na nějakou reakci. Všichni ten telefonát slyšeli, ale nikdo netušil, jak budu reagovat. Teda kromě Alice. Věděl jsem, co musím udělat. Musím jí dát naději. Alice vedle mě smutně přikývla. Budoucnost, kterou jsem svým rozhodnutím určil, se jí nelíbila o nic víc, než mě, ale jevila se jako jediná správná.

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako obraz v zrcadle - 15. kapitola: