Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako obraz v zrcadle - 12. kapitola

Jacob


Jako obraz v zrcadle - 12. kapitolaDlouhá doba, já vím. Podle počtu a hlavně obsahu komentářů zjištuju, že moje všudypřítomná špatná nálada se vkrádá i do mých kapitol. Za to se omlouvám, opravdu se snažím, poslední dobou to ale nevychází podle mých představ. Zde je další kapitola. Je dvojnásobné délky, než obvykle, takže doufám, že si ji náležitě vychutnáte a okomentujete moji snahu :)

Jeremy:

 

Podcenil jsem je. Opravdu jsem je pěkně podcenil! V hlavě mi bušilo a vyčerpáním se mi zatmívalo před očima. Tolik kusů oblečení, co jsem měl dneska na sobě, jsem neunosil za celý svůj život. Prodavačky, které si ze začátku myslely, že je to přepadení, se teď jen blaženě usmívaly a pomáhaly vybírat další a další kusy. To nejdražší, samozřejmě. Do konce roku nebudou muset hnout prstem. Bella s Alicí byli v sedmém nebi a nezdálo se, že by jim moje utrpení, které jsem dával značně najevo, nějak kazilo náladu. Dokonce i Edward, ten zrádce, se přidal na jejich stranu. Proplétal se mezi regály a odnášel věci – většinu na pult a opravdu malou část vracel zpět na původní místa.

 

Nestíhal jsem ani střídat modely, které mi házely do kabinky! To byly samé jedny kalhoty a další kalhoty, o chlup kratší, o odstín tmavší, triko s krátkým rukávem, s dlouhým, s potiskem, bez potisku, s límečkem, bez límečku… Byla sice pravda, že jsem za posledních několik týdnů vyrostl téměř ze všeho, co jsem měl ve skříni, ale to snad neznamenalo, že potřebuju doživotní zásobu! Emmett s Jasperem, kteří se mému utrpení nejdříve jen škodolibě vysmívali, teď měli na tváři cosi, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat jako soucit. I když u Emmetta jsem si s tím tak jistý nebyl.

Asi po šesti hodinách, kdy jsem si oblíkl už třetí triko obráceně, narval si dvě nohy do jedné nohavice, Bella se prohýbala smíchy a Emmett s Jasperem nebyli za tou obrovskou hromadou tašek ani vidět, se holky nade mnou konečně slitovali. Možná dopomohl i můj výbuch hněvu poté, co se snad půl hodiny přely o to, jestli mi víc sluší růžová, nebo lososová. Nakonec koupily obě barvy a pustily mne ze svých drápů. Jestli si myslí, že to budu někdy nosit… Společně s Rose pak doslova vtrhly do oddělení bot, kde nebyly za regály ani vidět.

 

 

Sesunul jsem se na lavičku před krámem a pozoroval jejich radostné počínání a zběsilé běhání mezi regály.

„Tos ještě vyváznul celkem brzo.“ ušklíbl se Jasper, po kolena zasypaný taškami.

Z jeho soucitné tváře jsem poznal, že to s Alicí asi nemá zrovna jednoduché. Lehce jsem odhadnul, kdo tohle šílenství obyčejně odnáší. Opřel jsem se zády o lavičku, rukama si promnul obličej a zavřel oči. Z toho několikahodinového maratonu mě začala pěkně bolet hlava. Cítil jsem, jak mi ve spáncích tepe. Jako kdybych měl v hlavě balónek, který se každou chviličkou zvětšoval a chystal se roztrhnout mi lebku. A k tomu ještě tak milión permoníků, kteří v hlavě nemilosrdně buší a buší…

„Tak kam teď?“ Uslyšel jsem před sebou Aličin zvonivý hlas, plný energie. Chtěl jsem jí cosi odseknout, ale nějak jsem na to neměl sílu. S námahou jsem tedy rozlepil zavřené oči a donutil se ze sebe vypravit alespoň pár na první pohled jednoduchých vět.

„Alice, my bychom už asi měli jet. Náš táta je poslední dobou docela nevyzpytatelný. Nerad bych byl na listině pohřešovaných a sledoval, jak na nás celé Forks pořádá loveckou výpravu.“ Jazyk se mi přitom pěkně motal. Bella zhodnotila můj stav, koukla na hodinky a její výraz viditelně pohasl.

„Sakra, vážně už musíme. Je skoro devět, táta bude šílet.“ Smutně se podívala na Alici. Bylo mi jasné, že by tu nejraději ještě pár hodin zůstala a vyrabovala ty zbývající krámy, ke kterým se nedostaly.

 

Znovu jsem opřel hlavu o lavičku a zavřel oči. Vlastně mi bylo jedno, jestli budou nakupovat dál, nebo pojedeme domů. Prodavači kvůli nim jistě rádi prodlouží svojí otevírací dobu. Bylo mi jedno, kde budu, hlavně když mi dovolí zavřít oči a spát. Kolem mě mohlo proběhnout klidně stádo slonů a já bych si toho určitě ani nevšiml. Byl jsem tak vyčerpaný, jako nikdy v životě.

 

 

 

 

Bella:

 

Pomohla jsem klukům posbírat tu spoustu tašek a nastrkat do našeho Jeapu. Málem jsme před obchoďákem nechali spícího Jeremyho. Soucitně jsem se na něj podívala, trošku silněji s ním zatřásla, aby se vzbudil a ovinula jsem mu paži okolo pasu. S menšími obtížemi a za velké pomoci Edwarda, jsem ho dotáhla až k Emmettově Jeapu a on se sesunul na zadní sedadlo. Jen co se jeho hlava dotkla opěrky, ozvalo se hlasité chrápání. Soucitně jsem se pousmála a odstranila mu pramen vlasů, který mu spadal do očí. Když jsem se dotkla jeho obličeje, celý hořel. Začala jsem mít výčitky svědomí. Co když z toho bude chudák nemocný? Skousla jsem si ret. V tom případě bychom měli být co nejrychleji doma, ať se z toho vyleží.

 

Na zpáteční cestu jsem zvolila naše auto. Poslouchat další hodinu Emmettovu přednášku o tom, jak je to jeho autíčko nejlepší na světě a seznam, co všechno umí, bych už asi nevydržela. A do toho Jeremyho chrápání – vražedná kombinace. Bez zaváhání jsem nabídla místo spolujezdce Edwardovi, který ihned souhlasil. Ostatní se (ačkoliv jsem stále dokola opakovala, že u mě je ještě místo) naskládali jako sardinky k Emmettovi a vyrazili jsme.

 

Cesta utekla neskutečně rychle. Stále jsem Edwardovi opět něco vyprávěla a téměř ho ani nepustila ke slovu. Nezdálo se však, že by mu to vadilo. Pozorně a až s neuvěřitelným zájmem mě celou tu dobu poslouchal. Když jsme byli už asi jenom deset minut od Forks, ztichla jsem. Žaludek se mi sevřel, když jsem projížděla kolem známých míst a já si uvědomila, že nechci domů. Ne kvůli tátovi, i když bych se teď asi už měla začít třást strachy. Zmizeli jsme i přes jeho důrazný zákaz a několik hodin o sobě vůbec nedali vědět. A co bylo nejhorší, celou tu dobu jsem trávila s „nebezpečnou společností“. A ještě mu vezu syna v horečkách, uvědomila jsem si. Super.

 

Mě ale naopak nejvíc mrzela skutečnost, že ten úžasnej dnešní den už končí. A že se s Alicí pravděpodobně celý víkend neuvidím, protože za tohle bude určitě nějaký trest. Odnětí svobody na dva dny by snad mělo stačit. Mohla jsem jenom doufat, že nás pustí v pondělí do školy, abych je znovu viděla, abych viděla Alici… Sakra! Znovu jsem si skousla ret. A vážně chci vidět hlavně Alici? Ucítila jsem na tváři Edwardův pohled.
„Na co myslíš?“

Zasmála jsem se. „Od toho to jsou pouze myšlenky, víš? Jsou jenom v mé hlavě. Nic neznamenají a nikdo se k nim nedostane.“ Teď se naopak zasmál on.

 

Znovu jsem upřela oči na silnici před námi. Teď už téměř neproniknutelnou tmu osvětlovaly pouze reflektory našeho auta. Lesy okolo se nad námi zlověstně skláněly a zakrývaly tak měsíc. Chvilku jsme opět jeli tiše.

„Tady zastav,“ zašeptal a jeho hlas v tom tichu a tmě zněl až tajemně. Otřásla jsem se a zároveň se sama sobě zasmála. Ještě zlověstná černá vrána, mlha na silnici a je to jako v hororu.

 

Rozhlédla jsem se kolem. Podle rozmístění stromů a nedaleké odbočky jsem usoudila, že jsme dobré tři kilometry od našeho domu.

„Proč tady?“ zašeptala jsem a také se pokusila o ten tichý a tajemný hlas. Edward se mé marné snaze zasmál. Zastavila u krajnice a zhasla světla.

„Je to bezpečná vzdálenost, odkud tvůj táta neuvidí, s jakou nebezpečnou osobou to sedíš v autě,“ ušklíbl se.

 

Vypnula jsem motor a nechala se obklopit tichem a okolní tmou. Teď, když už zhaslo i osvětlení uvnitř auta, viděla jsem z něj pouze obrysy. Okolní ticho bylo téměř nesnesitelné, tmavé větve stromů se pohupovaly v lehkém vánku a já slyšela hučení nedaleké říčky. A slyšela jsem také, jak Emmett zastavil za námi a netrpělivě vytůroval motor.

„Dobrou, Bells,“ zašeptal Edward a sáhnul po klice dveří.

„Počkej,“ zachytila jsem ho za rukáv a zabránila mu tak v odchodu. Otočil se na mě a nehybně pozoroval. Propletla jsem svoje prsty s jeho a cítila, jak chladí mojí rozpálenou kůži. Přisunula jsem se blíž k němu, takže nás od sebe dělilo pouze pár centimetrů. Cítila jsem, jak mi pevně sevřel ruku a zároveň se ode mě odsunul. Posmutněla jsem. Vadí mu snad, že je za námi celá jeho rodina? Mě ale ne.

 

Překonala jsem tu kratičkou vzdálenost, která nás rozdělovala a ucítila jeho rty na svých. Projel mnou nádherný pocit, přeběhl mi po zádech a usadil se břiše, jako tisícovka motýlků, kteří mě svými křídli lochtají.

 

Tenhle překrásný okamžik trval však pouhou vteřinu. Pak se ozval Aličin varovný výkřik a Edward zmizel. Vyděšeně jsem sledovala, jak ho táta drží venku pod krkem, přitisknutého na bok auta, celý rudý vzteky a temně vrčí.

„Tati!“ vykřikla jsem a vyběhla ven.

Všichni Cullenovi už stáli okolo a výhrůžně tátu obkličovali. Popadla jsem jeho třesoucí se ruku a snažila se ji stáhnout z Edwardova krku.

„Bello, běž zpátky do auta!“ zavrčel táta. Ještě úporněji jsem se snažila je od sebe odstrčit, nepohnuli se však ani o milimetr.

„Bello, běž od Jacoba dál, neovládá se,“ zašeptal přidušeně Edward.

„Já se na rozdíl od tebe dokážu ovládat, ty odporná pijavice! Nikdy bych své dceři neublížil!“ Tátova tvář nabrala ještě tmavší odstín a jeho tělo se znovu a ještě silněji otřáslo.

 

O krok jsem ustoupila a vyděšeně na ně zírala.

 

 

 

Edward:

 

Cítil jsem Jacobovu paži, jak mi drtí hrdlo. Naštěstí jsem nepotřeboval dýchat a tak jsem pouze odolával stupňující se bolesti. Jeho tělo se otřásalo zlostí a myšlenky mě doslova bodaly. Nenávist bylo slabé slovo. Celá moje rodina byla ve vteřině okolo. Rychlým pohybem hlavy jsem jim naznačil, aby zůstali, kde jsou, což se jim vůbec nelíbilo. Chtěl jsem to vyřešit v klidu, bez boje. Nebo alespoň ne v blízkosti Belly a Jeremyho.

 

Když jsem od nich odtrhl oči, s hrůzou jsem spatřil Bellu. Když si po pár vteřinách uvědomila co se děje, vyběhla z auta a snažila se ode mne Jacoba odtrhnout. Kdyby se teď přeměnil, mohl by ji i zabít.

„Bello, běž od Jacoba dál, neovládá se,“ syknul jsem a stisk na hrdle zesílil.

„Já se na rozdíl od tebe dokážu ovládat, ty odporná pijavice! Nikdy své dceři neublížil!“

Jeho tělo se třáslo čím dál tím víc a Bella zděšeně ustoupila.

 

V tom se ozvalo prásknutí dveří a z Emmettova Jeapu se vypotácel Jeremy. Jen co jsem ho spatřil, bylo mi jasné, že je zle. Ve tváři byl celý rudý, oči pomatené a ruce zatínal v pěst. Cítil jsem, jak Jacobův stisk slábne a obezřetně sleduje svého syna.

 

„Co si myslíš, že sakra děláš?!“ zavrčel Jeremy a udělal krok k nám.

„Jaspere! Uklidni ho!“ syknul jsem, ale Jeremy se třásl víc a víc.

„Jaký máš právo nás takhle omezovat?! Ničíš nám život! Chováš se k nám jako k harantům, zakazuješ nám všechno!“ Jeho hlas přeskočil a Jacob se za mnou zachvěl.

„Jaspere!“ zakřičel jsem, ale on pouze bezradně pokrčil rameny. Jeho moc na Jeremyho nefungovala.

 

Všichni jsme ho pouze v tichosti pozorovali, ve snaze ho víc nedráždit. Jenže v tom okamžiku, ke zděšení všech okolo se k němu vydala Bella. Natáhla k němu ruku, jako by ho chtěla za ni chytit. „Jeremy?“

 

To, co následovalo, se stalo během několika vteřin. Všechno bylo tak rychlé, že to lidské oko nedokázalo zachytit. Dal jsem znamení rodině a ti se rozmístili. Jasper, Rose a Alice chytili Jeremyho, Emmett se vrhnul na Bellu, která zděšeně vykřikla. Přesně ve chvíli, kdy ji zastínil svým tělem, Jeremyho tělo explodovalo. Ozval se zvuk trhající se látky a ocelové škrábání, když jeho drápy přejely po Emmettových zádech.

 

Před námi se objevil černohnědý vlk s dlouhou, huňatou srstí. Nejdříve zlostně zavrčel a pak vyděšeně ustoupil několik kroků dozadu. To už mě ale Jacob pustil, v letu se přeměnil a srazil Jeremyho k zemi. Ten se však po něm ohnal a do ticha lesa se ozývalo vrčení a cvakání ostrých zubů. Jacob se snažil dostat rozběsněného Jeremyho do lesa, co nejdál od Belly. Bylo slyšet lámání stromů a praskot větví, jak se kutáleli po srázy dolů. Po pár vteřinách začal Jeremy konečně vnímat Jacobovo myšlenky, které k němu vysílal, a vrčení ustalo.

 

Slyšel jsem, jak Jacob těžce oddychuje, a podle nepravidelné chůze jsem usoudil, že dokonce kulhá. Byli moc daleko na to, abych viděl, jak moc je raněn. „Postarej se o Bellu,“ štěknul a pak se kulhavě rozeběhl s Jeremym hlouběji do lesa.

 

Okamžitě jsem byl u Emmetta a vymotal ho z Bellina sevření. Křečovitě ho svírala a pustila se až poté, co zjistila, že jsem to já. Okamžitě mi obmotala ruce kolem krku a já cítil, jak mi slzami smáčí rameno. Nohy se jí podlomily, takže jsem ji vzal do náruče a posadil ji do auta. Nehodlala se mě však ani na vteřinku pustit. Seděla mi na klíně, schoulená do klubíčka třásla se pláčem. Tohle mi trhalo srdce.

„Ššš… Neboj, vysvětlím ti to, oba budou v pořádku,“ Hladil jsem ji po vlasech a pevně objímal její křehké tělo.

„N – ne,“ zajíkla se.

„Nechci… nechci nic slyšet, nechci nic vědět. Chci se probudit,“ šeptala mezi vzlyky.

 

Dál jsem pevně svíral tu, které jsem tak ublížil a naslouchal tichu lesa. Zranil jsem ji. Ublížil jí. Vzal jí naději na normální život, naději na ten jednoduchý, lidský úděl. Pod prsty, které jemně přejížděly po jejích zádech jsem cítil, jak celé její tělo hoří.

 

Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jako obraz v zrcadle - 12. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!