Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako kapka v moři krve - 2. kapitola

28.05.2010 (11:15) • devilgirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2396×

2. kapitola

pohled Isabelly

… „Můžeme si promluvit?“ Prolomil to mlčení Jack.

„Samozřejmě.“ Vydali jsme se po vyšlapané stezce za jejich dům až na okraj lesa.

„Jacku, miluji tě,“ vychrlila jsem na něj tu osudnou větu. Jeho obličej začal měnit výrazy, až se ustálil na tvrdém a hlubokém výrazu.

„Věděl jsem to, chtěl jsem ti to říct dřív, ale doufal jsem, že si to rozmyslíš. Nejsi pro mě dost dobrá Bello,“ řekl to tak chladným hlasem, že jsem tomu nemohla uvěřit. On mě nemiluje. Nejsem pro něj dost dobrá. Ty věty mi něco připomínaly, pořád jsem si je opakovala, až jsem na to přišla. Přesně to mi tenkrát řekl Edward.

„Tak tím se věci mění.“ Byla jsem udivena tím jak ta slova klidně a vyrovnaně znějí.

„Sbohem.“

„Sbohem.“

Rozešla jsem se rychlou chůzí k mému náklaďáčku a rychle se do něj vsoukala. Nastartovala jsem, a co nejvyšší rychlostí jsem se rozjela směr Forks, tam jsem, ale namířeno neměla, já se chtěla dostat na moji a Edwardovu louku.

Zhruba za 10 minut jsem již parkovala na lesní cestě a vystupovala z auta. Byla jsem na kraji lesa, všude byla cítit smůla, květiny a vlhké dřevo. Vydala jsem se po cestě hlouběji do lesa, nevím jak to, ale najednou jakoby mě něco vedlo, přitahovalo, cítila jsem, že se každým krokem více blížím svému cíly. Naší louce.

Připadalo mi to jako pár minut co jsem vešla do lesa, ale když jsem se podívala na hodinky, zjistila jsem, že jsou to již bezmála 2 hodiny. Už jsem se chtěla vracet, když v tom jsem před sebou zaslechla, jak někdo medově sladkým hlasem volá mé jméno. Rozešla jsem se tím směrem a šla asi 5 minut, když se přede mnou objevilo křoví. Rozhrnula jsem ho a vstoupila na naši louku.

Byla nádherná, tráva byla pokryta kapkami deště a při svitu slunce se leskla. Kochala jsem se tou krásou, až se do mého zorného pole dostala zářící postava s vlasy rudými jako oheň. V tom mi to došlo. Viktoria. Přišla si pro mě. Já za Jamese.

„Ale, ale, běžím si takhle lesem, a koho pak tu neucítím? Mám sice hlad, ale kvůli tobě se klidně ovládnu,“ řekla to až moc přeslazeným hlasem a na tváři jí při tom pohrával krutý úsměv.

„Máme spolu nevyřízené účty, vzpomínáš maličká?“

„Kéž bych nemusela,“ odpověděla jsem jí úplně klidně. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo.

„Nudím se, půjdeme si hrát?“ otázala se mě ještě sladčím hlasem až jsem měla pocit, že se z toho pozvracím.

Viktorie ale nečekala na odpověď a odhodila mě na nedaleký strom. Při dopadu zpátky na zem jsem sykla bolestí. Mám určitě zlomenou nohu, ruku a pár žeber k tomu. Viktoria ke mně přiběhla svou upíří rychlostí a chytila mě za vlasy.

„Bolí?“ Ano, bolelo to a hodně, ale nechtěla jsem jí dopřát tu radost a proto jsem záporně zakroutila hlavou.

Pousmála se, zřejmě byla ráda, že jí odporuji. Vytáhla mě za vlasy do vzduchu a odhodila zase na další strom.

Takhle to šlo pořád dokola, už jsem ani nevnímala, kolikrát mě odhodila na strom, ale najednou se nic nedělo. Ležela jsem na zemi se zlámanými snad všemi kostmi v těle a Viktorie se nade mnou skláněla. Cítila jsem jen otupující bolest a pak její chladný dech na mém obnaženém krku. Bolest se ještě zdvojnásobila, když mi její ostré a bělostné zuby projely kůží a následně prořízly tepnu na mém krku.

Sála jen chvíli, myslela jsem, že to bude trvat déle vysát z člověka život. A v tom mi to došlo, ona mě nechtěla zabít, ona mě chtěla proměnit. Proměnit v upíra, v nesmrtelnou, v jednu z těch půvabných bytostí. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale byla jsem ráda. Z mého přemýšlení mě vytrhla až prudká bolest. Victorie mě zvedla a běžela se mnou pryč.

Po pár hodinách běhu se mé tělo dotklo země a já zůstala bezvládně ležet na chladné a špinavé půdě.

Zatímco se mé tělo zmítalo v bolestech, začala jsem přemýšlet. Proč nezačít nový život, když ten starý byl plný jen bolesti a utrpení? Proč se nestát novým člověkem (upírem)?

Rozhodla jsem se žít znovu a líp.

Po hodinách, dnech nebo i týdnech v bolestech jsem se probudila a viděla svět úplně jinýma očima. Viděla jsem každé smítko prachu, každou jehličku a cítila jsem dosud nepoznané vůně. Jednou z nich byla i vůně přímo hladící můj rozpálený krk. Rozběhla jsem se směrem, odkud tato vůně pocházela a za několik vteřin jsem stanula na lesní cestě spolu s dvěma turisty.

Hned jak mě spatřily, objevil se jim v očích strach. Celkem jsem to chápala. Já být na jejich místě už jsem dávno vzala nohy na ramena a utíkala jako o život.

Jedním rychlým pohybem jsem přiskočila k jednomu muži a zakousla se do jeho krku. Okamžitě jsem cítila tu úlevu. Ale bolest ještě úplně nezmizela a proto jsem chytila i toho druhého muže a začala sát.

Jak jsem se nakrmila, převlékla jsem se do šatů jednoho z nich. Přece jenom kdybych přišla do města s rozervaným a krvavým oblečením tak by to bylo nápadnější, než když budu mít na sobě pánské oblečení. Hned jak jsem byla převlečená, podívala jsem se do batohu jedné mé oběti a našla v ní mapu Florencie a okolí. Jedno mi, ale ještě pořád nedocházelo. Proč mě Viktorie odnesla zrovna do Itálie? Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak mi to došlo. Volterra, ona chtěla, aby mě našli Volturiovi a já jim musela sloužit. Tak to se, ale přepočítala. Isis nikomu sloužit nebude.

V batohu druhého turisty jsem našla sluneční brýle, alespoň nebudou nápadné mé rudé oči. Nasadila jsem si je a vydala se zpětně po vůni těch mužů do města. Za necelou minutu jsem již stála před zdejším obchodním centrem. Musím si koupit nějaké  pěkné šaty a boty. Vrhla jsem se do prvního butiku, na který jsem narazila a  nakonec vybrala červené minišaty, zlaté boty na jehlovém podpatku a nějaké doplňky.

Vaše Devilgirl.

Autor: devilgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet