Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak začít znovu - Prolog

20.08.2009 (19:30) • PrueHalliwell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1239×

Nový začátek

Prolog

Ahoj, jmenuju se Prudence Halliwellová. Jo, jasně znáte mě z Čarodějek jako tu mrtvou sestru, ale to je omyl já nezemřela. Ale začneme pěkně od začátku.

To ráno začalo jako každé jiné, už zase jsme zachraňovaly nevinného. Ale to, jak to pokračovalo, bylo úplně špatně. Nejdřív jsme se s Piper prozradily a pak ji postřelili a ona zemřela. Pak ale Phoebe nechala vrátit čas, ale nám to nepomohlo, spíš naopak. Nemohla nás zachránit jako předtím a tak jsem zemřela. Vlastně ne. Na chvíli jsem byla duše to ano, ale pak mě nechal Anděl osudu za pomoci Anděle smrti vrátit se zpět do mého těla. Ale hned jsem se neprobrala, až po dvou letech.

Tak jak jsem psala, po dvou letech jsem se probudila. Nadechla jsem se a otevřela oči, to, co jsem viděla, mě vyrazilo dech. No, spíš to byl kdo. Vysoký blonďák s jantarovýma očima, nádherným úsměvem, no, prostě dokonalý. Periferním viděním jsem spatřila Anděla osudu a Anděla smrti a řekla jsem jim: „To mě vážně chcete zabít? To jsou nápady posílat mi neodolatelného upíra.“ Oba si mě zvědavě začali měřit.

„ Jak jsi věděla, že je to upír?“ Než jsem stačila odpovědět, promluvil Pan Božský.

„ To je jednoduché, ona je poloupír.“  Udiveně jsem se na něj dívala a chtěla jsem se posadit, ale… ono to nešlo. Nemohla jsem se pohnout, zděsila jsem se a pokoušela jsem pohnout aspoň rukou nebo otočit hlavu, ale vůbec to nešlo. Vyděšeně jsem se podívala na toho upíra, usoudila jsem, že bude asi doktor, když má na sobě bílý plášť a zkoumavě se na mě dívá. Po nekonečné minutě konečně promluvil.

„ Po tom nárazu jste si poškodila páteř, ale podle mě je to pouze přechodné.“ Řekl to tak klidně, chtěla jsem na něj zařvat, proč to sakra říká tak klidně. Nakonec jsem se přemohla a nezařvala na něj. Raději jsem si zopakovala, že nejlepší je přistupovat ke všemu s klidnou hlavou. Pak jsem zjišťovala, co můžu dělat. No, nebylo toho moc. Mohla jsem mluvit, mrkat, jakkoli pohybovat s obličejem, ale od brady dolů jsem byla ochrnutá. Vůbec nic jsem necítila, bylo to příšerné. A tak jsem si ani nevšimla, že mě nechali na chvíli o samotě, aspoň jsem si to mohla nechat uležet v hlavě. Rozebírala jsem si to opravdu podrobně. Ten upír říkal, že je to jenom přechodné, no, aspoň si to myslel, co já vím? To on je doktor a měla bych v něj vkládat aspoň trochu důvěry. A pak jsem si vzpomněla, co říkal. Já, že jsem poloupír – nesmysl. Ano, čarodějka jsem, ale upír? To je trochu moc i na mě. Ale jak se říká, ráno moudřejší večera.

Asi, ne určitě jsem usnula, protože jsem se probudila a do pokoje i přes žaluzie pronikala trocha ranního světla. Trochu jsem se rozhlédla po pokoji, měla jsem zvednutou nemocniční postel, ale v nemocnici jsem určitě nebyla. Po pár sekundách mi to došlo, byla jsem v přenádherné vile, sice jsem nemohla posoudit zbytek, ale podle mého pokoje, to byla luxusní vila někde u moře, protože bylo slyšet racky a šplouchání vln. Až po chvíli jsem si všimla, že u mojí postele je postaveno křeslo a v něm sedí ten upírský doktor. Okamžitě se na mě podíval a příšerně krásně se na mě usmál. No jo, je jednoduché se zakoukat do upíra. Všichni jsou tak neuvěřitelně krásní. Závidím jim a moc. Docela dlouho se na mě díval a pak promluvil: „ Dobré ráno, omlouvám se, že jsem se včera nepředstavil. Jmenuji se Carlisle Cullen a milé nadpozemské bytosti, které vy nejspíš znáte, mě pověřily, abych Vás dostal zase na nohy. A ohledně…“ Dál už jsem ho nenechala mluvit.

„ Nevykejte mi. Jmenuji se Prue, ale jak víte, nemohu Vám podat ruku.“ Smutně jsem se na něj usmála.

„ Dobře Prue, ale teď zpět ke tvé věci…“ A já to udělala zase – skočila jsem mu do řeči, ale tohle přece normálně nedělám. Co to se mnou sakra je?

„ Že jsem poloupír?“ On se opět usmál, tím dokonalým úsměvem.

„ Ano, ale prosím, nepřerušuj mě, ano?“ Bohužel jsem nemohla kývnout hlavou a prostě jsem musela odpovědět.

„ Dobře, omlouvám se, tohle většinou nedělám.“  Omluvně se na mě podíval. „ Za to můžu já. Ale zpět k věci. Byla jsi dva roky v umělém spánku, prodělala jsi pět operací, srostlo ti dohromady asi třináct kostí a zázrak je, že tvoje pravá noha je jako nová – měla jsi ji úplně rozdrcenou. A teď k tomu jak jsem to vůbec zjistil. Hned při první operaci jsem si všiml, že jsi jiná a tak jsem si půjčil trochu tvé krve na prozkoumání. Po dlouhém zkoumání jsem zjistil, co vlastně jsi a dost mě to překvapilo. Potom jsem zkoumal dál, zaměřil se na geny, atd. A po dalším úmorném zkoumání tvé rodiny, jsem zjistil, že i tvá matka byla poloupír a babička – myslím, že Anděl osudu říkal, že se jmenovala Penny – taky.“ Odmlčel se a já začala přemýšlet.

„ Takže já jsem poloupír? To není možné!“ Začala mě bolet hlava a pak… jsem omdlela.

Carlisle mě ihned začal křísit, a tak jsem byla za půl minuty zase při vědomí. „ Asi to na tebe je moc, že?“ Právě v tuto chvíli jsem začala litovat, že jsem mu navrhla, aby si se mnou tykal.

„ Zažila jsem horší věci. Jen mám hlad, to kvůli tomu jsem omdlela.“ Omluvně se na mě usmál.

„ Promiň, mělo mě napadnout, že se stravuješ jinak než my. Tak, co by sis dala?“ Ale než jsem stačila odpovědět, on nelenil a odešel. Po chvíli se vrátil s přeplněným podnosem.

„ Nevěděl jsem, na co budeš mít chuť, tak jsem vzal, tousty, marmeládu, lívance, kávu, čaj, cereálie, kakao, koláče a nějakou minerálku.“ Snědla jsem a vypila ode všeho kousek, musím podotknout, že jsem měla hlad po těch dvou letech v kómatu. Po výborné snídani mě něco napadlo.

„ Nešlo by, abys mi dával nějaké terapie, abych zase co nejdříve mohla chodit?“ On se jenom něčemu usmál a odpověděl.

„ Čekal jsem, až tohle řekneš, je tu taková možnost, ale dost by to bolelo. Mohla bys začít chodit asi tak za devět měsíců. Tak co ty na to?“ Nemusela jsem o tom vůbec přemýšlet.

„ Můžeme to zkusit, protože mě bolest až tak nevadí.“ Podíval se na mě způsobem – já to věděl – a nechal mě na chvíli o samotě. Po chvíli jsem znova usnula.

Další týden jsem Carlislea neviděla. Usoudila jsem, že byl na lovu. Sice jsem nevěděla, co loví, ale bylo mi to i docela jedno. Přece tenhle Anděl nemohl zabíjet lidi. Starala se o mě taková milá sestřička, četla mi, povídala historky a celkem mě bavila. Pokoušela se splnit každé mé přání – prý rozkaz doktora Cullena. Taky jsem poslouchala mé oblíbené písničky, ale třetí den jsem už nevydržela předčítání z knihy, a tak jsem poprosila Liz – tu sestřičku – aby mi přinesla nějaký stojan a knížku tam přichytila. Pomocí telekineze jsem si obracela stránky. Umím jednu ze svých schopností ovládat jak očima, tak i rukama, což jsem teď nemohla. Dny ubíhaly pomalu, až moc. Měla jsem přečtenou už pěknou řádku knih a Carlisle se ještě nevracel. Sedmý den jsem opět četla nějakou knížku a poslouchala svoji oblíbenou písničku, když se dveře otevřely a vešel Carlisle. No konečně pomyslela jsem si. Opět se na mě zářivě usmál a přišel k mé posteli plynulým krokem.

„ Dobré ráno, Prue. Omlouvám se, že jsem tu nebyl. Měl jsem nějaké zařizování.“ Aha, muselo to být důležité.

„ Nic se nestalo. Kdy začneme s tou terapií?“ Pokýval hlavou.

„ Můžeme hned zítra.“ Pak se otočil a odešel. Byla jsem unavená, ale moje poslední myšlenky byly, že brzy budu moci zase chodit a uvidím svoje sestřičky. Ani jsem nevěděla, co s nimi je, ale jsem tak strašně unavená…

Autor: PrueHalliwell, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak začít znovu - Prolog: