Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 8. kapitola

Rob


Já píši vám - co mohu více? 8. kapitolaMoc děkuju za komentáře, dělají mi opravdu velkou radost.

Dneska se dozvíme, kdo je ta záhadná postava, která Bellu vyrušila na úpatí skály a poodhalíme trochu z Edwardova a Bellina vztahu.

Velké, ne obrovské díky patří Kyky, která trpělivě opravuje mé chyby a administrátorům.

„Ale ale, kohopak to tady máme?“ ozval se za mnou podivně chraplivý sametový hlas.

Ztuhla jsem a okamžitě se otočila. Přede mnou stál asi čtyřicetiletý muž s bledou pokožkou, černými krátkými vlasy a krvavě rudýma očima. To mě trochu zarazilo, takovéhle oči jsem neviděla od své přeměny, všichni upíři, které znám mají zlaté oči. Další věcí byla jeho vůně, kterou ke mně donesl vítr. Nasála jsem ji a přemýšlela, odkud ji znám. Znala jsem ji, věděla jsem odkud je, ale neokázala ji pojmenovat. Měla jsem to slovo na jazyku, ale unikalo mi mezi prsty.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se ho opatrně poté, co jsme na sebe nějakou dobu civěli.

„Jean-Claude, a ty?“

„Bella.“

„Jenom Bella?“ povytáhl obočí.

„Isabella,“ představila jsem se celým jménem.

„Isabella, Bella. Krásné jméno, pro krásnou dámu,“ usmál se a vydal se mým směrem.

„Stůj,“ zavrčela jsem na něj, představoval nebezpečí.

„Omlouvám se,“ zastavil se. „Nechci ti ublížit.“

„A proč bych ti měla věřit?“

„Pravda,“ přiznal, „není nic, čím bych tě mohl přesvědčit, mám jen své slovo.“ Poslouchala jsem melodii jeho hlasu, obezřetně sledovala každý jeho pohyb a zkoumala krvavé oči plné upřímnosti a naděje. Byla to podivná kombinace. Muž se na mě mile usmíval a čekal na můj verdikt. Bylo to zvláštní, jako by doufal, chtěl, toužil po tom, abych mu uvěřila.

Pousmála jsem se a natáhla k němu ruku, v mžiku byl u mě.

„Těší mě, madam,“ usmál se a políbil mě na hřbet ruky. Bylo to důvěrné gesto, které ve mně vyvolalo pocit bezpečí.

„Mě také, sire,“ vrátila jsem mu to ve stejném tonu a ušklíbla se.

„Takže nejen krásná a chytrá, ale i vtipná,“ ohodnotil mě. „Copak tě přivádí do Brestli?“

Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět, neznala jsem ho, a i když mi připomínal Carlislea, nehodlala jsem se mu jen tak svěřovat. „Mám své důvody,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„Promiň, nechtěl jsem vyzvídat. Spíš mě zajímá, máš kam jít? Znáš zde někoho?“

„Proč se ptáš?“ Má ostražitost byla zpět, kdybych přiznala, že zde nikoho neznám a nemám, stala bych se snadným cílem.

„Neboj se, nechci ti ublížit, to už jsem říkal,“ uklidňoval mě. „Myslel jsem, že pokud nemáš kam jít, tak bych ti nabídl přístřeší.“

„Proč bys to dělal?“ podezřívavě jsem ho sledovala.

„Už dlouho žiji sám a uvítal bych společnost, pokud by si nic nenamítala.“

„A kde bydlíš?“ Jeho nabídka byla lákavá, ale musela jsem být opatrná.

„Pár kilometrů od pobřeží je jeden ostrov, mám tam trvalé sídlo,“ v hlase měl opět naději.

„Dobrá,“ kývla jsem opatrně, přeci jen to bylo lákavější, než trávit den někde pod mostem. Na tváři se mu okamžitě objevil upřímný a hlavně velký úsměv.

„V tom případě dovol, abych tě doprovodil do svého příbytku.“ Galantně mi nabídnul rámě a do druhé ruky chytil mé kufry. Nejistě jsem se usmála a zavěsila se do něj.

„A jak se na ten tvůj ostrov dostaneme?“ Přece jen bych nerada plavala s kufry.

„Kousek odsud v jedné zátoce mám člun,“ usmál se. Šli jsme po neviditelné cestičce a vládlo mezi námi nepříjemné ticho. Chtěla jsem ho přerušit, ale nevěděla jsem jak, netušila jsem, o čem bychom se mohli bavit, jak najít společnou řeč.

„Takže…“ přerušila jsem to tíživé mlčení asi v půlce cesty. „Živíš se lidskou krví.“

„Ano, ale tvé oči mají zvláštní barvu, nikdy jsem ji u nikoho neviděl,“ dumal nahlas.

„To dělá zvířecí krev, ředí tu rudou barvu, popravdě jsem od své přeměny neviděla nikoho s rudýma očima. Vlastně jednou, ale to nebylo…“ zarazila jsem se, tenhle příběh jsem nechtěla vyprávět… Nejdřív se s ním musím vyrovnat, než ho někomu povím.

„Takže zvířecí krev, to je zajímavé. Nikdy jsem o podobném způsobu stravy neslyšel. Jak chutná zvířecí krev? Je lepší nebo výživnější než ta lidská?“ se zájmem mě sledoval a dál nás vedl po úzkém chodníčku na pláž.

„No, popravdě… Já nevím,“ přiznala jsem, „nikdy jsem lidskou krev neochutnala, neměla jsem…“

„Ty si nikdy neochutnala lidskou krev? Ani po přeměně?“ zastavil se a tím pádem zastavil i mě, hledě na mě s nevírou a jakýmsi obdivem.

„Ne, nikdy jsem ji neochutnala, má rodina, upíři, se kterými jsem žila, všichni se živí zvířecí krví. Carlisle, jejich vůdce, on uznává hodnotu lidského života, dokonce dělá lékaře. Je to obdivuhodný muž, všem vštípil své zásady, ale nenutil nás do toho. Jenom nám ukázal dvě cesty, postavil nás na rozcestí a nechal nás si vybrat.“

„Lékař?“ povytáhl obočí. „Jak jsi dokázala odolat? Vždyť tě to musí lákat.“

„Ano, je lákavá, až moc. Když jsem poprvé ucítila vůni lidské krve, vrhla jsem se po tom dotyčném, ale zastavili mě, nedovolili mi mu ublížit. Nemůžu soudit dle chutě, ale co se týče vůně, tak lidská voní mnohem víc. Emmett tvrdí, že je to jako jíst tofu, zasytí nás to, ale raději by sis dal koláč.“ Při vzpomínce na toho kašpara jsem se musela ušklíbnout.

„Zajímavá alternativa, možná bych to mohl zkusit…“ mumlal si pod vousy. „Rozhodně je to zajímavé,“ ohodnotil nakonec mou stravu. „Půjdeme?“ pohodil hlavou ke břehu. Jenom jsem přikývla a my jsme pokračovali v cestě.

„Takže, ten Carlisle byl ten, kdo tě přeměnil?“

„Ne, Carlisle by to neudělal, to byl Edw… jeden z jeho adoptivních synů. Měla jsem menší problémy a jeho synové mi pomohli, ale když ucítil mou krev, neudržel se a vrhl se na mě. Sice ho ode mě odtrhli, ale má přeměna už začala.“

„Takže, kolik členů má tvá rodina?“ vyzvídal.

„I se mnou osm.“ Při vzpomínce na ně jsem se musela usmát, jsem pryč ani ne den a už mi chybí, ale musí to tak být. Jeden z nás musel odejít a on tam patřil dřív než já.

„Takže i pro ně je těžké odolat lidem…“ v hlase měl opravdový zájem.

„Ano, je.“ Dál jsme kráčeli mlčky, on přemýšlel, kdoví o čem a já vzpomínala na svou rodinu, se kterou jsem se ani pořádně nerozloučila. Svým způsobem jsem jim sbohem dala, ale ne tak, jak bych si přála, nemohla jsem jim říct, jak moc je miluju. Určitě pochopí mé jednání, snad ho pochopí a odpustí mi. Neměla jsem mu nikdy uvěřit, neměla jsem věřit těm planým slibům, dobře jsem věděla jaký je, a přesto jsem to dovolila.

 

*********

 

„Pěkný úkryt,“ kývl Edward hlavou k mé uměle vytvořené jeskyni.

„Taky si myslím,“ usmála jsem se a políbila ho. „Co budeme dělat teď?“

„Nejraději bych tady s tebou zůstal,“ usmál se a dal mi pusu na nos. „Ale budeme muset jít,“ znatelně zesmutněl.

„Já vím,“ povzdechla jsem si a znovu ho políbila.

„Tak pojď,“ vzal mě za ruku a společně jsme se rozběhli domů.

 

Opatrně jsem vešla dovnitř, nechtěla jsem, aby se na něco ptali, chtěla jsem tiše proklouznout do svého pokoje, společně s Edwardem a mít klid, ale to mi nebylo dopřáno.

„Ale, ale, kohopak to tady máme?“ hulákal Emmett na celý dům.

„Můžeš přestat tak řvát!“ usadil ho Edward a přitáhl si mě víc k sobě. V obýváku byla celá rodina a pozorovali nás.

„Děti, nechtěli byste nám něco říct?“ usmála se vědoucně Esme.

„Mami, tati,“ začal Edward, když zjistil, že ze mě nic nevypadne. „Já a Bella jsme se dali dohromady.“

„Já to věděla, gratuluju,“ usmála se a šla nás obejmout.

 

O hodinu později, kdy jsme museli poslouchat Emmettovy vtípky a rady, jsme se konečně vytratili, chtěla jsem jít do svého pokoje, ale Edward mě zatáhl k němu.

„Proč?“ vyzvídala jsem jenom, co zavřel dveře. Neodpověděl mi, začal mě líbat.

„Edwarde, chtěla jsem jít do sprchy,“ dostala jsem ze sebe mezi polibky, kterými mě zasypával.

„V tom ti nebráním,“ usmál se. Vzal mě za zadek a vyzdvihnul mě, o vteřinu později jsme byli ve sprchovém koutě a stékala na nás voda. Neustále jsme se líbali a strhávali ze sebe oblečení, s rozepínáním jsme se neobtěžovali.

„Edwarde…“ zavzdychala jsem jeho jméno, když se jeho ruka ocitla v mém klíně a začala třít mé místečko touhy. „Prosím…“

„Tak nedočkavá,“ usmál se, ale splnil mé přání. Svou ruku nahradil svým dlouhým, pevným údem. Slastně jsem vydechla a prohnula se v zádech, i Edwardovi unikl úlevný výdech. Okamžitě začal přirážet a já ho ještě pevněji objala kolem ramen a své steny tišila na jeho rameni. Čím rychleji Edward přirážel, tím více se mé tělo napínalo, jedna jeho ruka zmizela z mého zadečku a ocitla se v mém klíně, kde Edward třel můj poštěváček. O pár chvil později dosáhl s mohutným výdechem vyvrcholení a já ho po pár přírazech následovala.

„Tímhle tempem přijdu za chvíli o všechno oblečení,“ postěžovala jsem si, když se mé tělo i mysl uklidnily.

„Alici to vadit nebude,“ usmál se a spustil mě na zem. Jemně jsem ho políbila na hruď a chytla do ruky houbu. „Co jdeš dělat?“ zajímal se, když jsem použila i gel.

„Říkala jsem ti, že se potřebuju umýt,“ ušklíbla jsem se. Okamžitě mi vzal houbu a otočil si mě zády k sobě.

„Co to…“

„Já tě umyju,“ pošeptal mi do ucha a začal houbou roztírat pěnivý gel po mém těle.

 

„Děti pospěšte si,“ volala nás Esme. Dneska byl velký den, stěhovali jsme se. Jediné, co jsme sebou vezli, byly naše auta, osobní věci a něco málo z oblečení, zbytek Alice věnovala červenému kříži. Byl doslova horor ubránit i těch pár kousků.

Naposledy jsem se rozhlédla o svém milovaném domově a vydala se do svého autíčka. V rukou jsem svírala tašku se svým nejcennějším pokladem. Edward mě čekal v garáži a opíral se o své Volvo.

„Nejraději bych jel s tebou,“ přiznal smutně a přitáhl si mě k sobě.

„Ale to by si tady musel nechat své auto,“ usmála jsem se.

„Stejně už by to chtělo novější model.“

„Žádné takové, těch pár hodin to vydržíš, vím, jak máš to auto rád,“ utnula jsem jeho úvahy a políbila ho.

„Víš, že jsi můj poklad,“ pousmál se a vtiskl mi polibek na čelo. Jenom jsem se usmála a nasedla do svého autíčka. Edward mě hned následoval a spolu jsme se vydali na cestu do nového domova.

 

„Tak co myslíš?“ Esme mě objímala kolem ramen a sledovaly jsme náš nový dům nacházející se na palouku v lese. Byla to velká vila, jejichž stěny tvořilo sklo a dřevo. Velká prosklená veranda s dřevěnou střechou zabírala polovinu dvoupatrového domu.

„Vypadá krásně,“ hlesla jsem a položila jí hlavu na rameno.

„Tak si pojď prohlédnout svůj nový domov,“ usmála se netrpělivě a vedla mě dovnitř. Náš nový dům připomínal ten starý, velký světlý obývák s televizí, obrovskou sedačkou, křesly a piánem, vše doplněno vhodnými doplňky. Stejně tak plně vybavená kuchyně s jídelnou.

„Esme, je to nádherné, kde máme pokoj?“ otočila jsem se na ní nedočkavě.

„Druhé patro, poslední dveře nalevo, Edward už tam je a vybaluje vaše věci,“ usmála se na mě. Přikývla jsem a vydala se na průzkum. Na schodech jsem se minula s Emmettem, který spěchal dolů a tvářil se jako dobře najezený kocour. Raději jsem nezkoumala proč.

Vběhla jsem do našeho pokoje a zasekla se, čekala jsem všechno, ale tohle ne. Celému pokoji dominovala velká, ne obrovská kovová postel s fialovým povlečením, které dokonale ladilo s barvou stěn, aby nepůsobil pokoj tmavě, strop byl bílý, světlý nábytek a hlavně vše projasňovalo světlo ze zadní prosklené stěny s výhledem na les. Po pravé ruce jsem měla dvoje dveře, jedny vedly do zelené koupelny a druhé do velké šatny.

„Líbí?“ Edward se objevil vedle mě a objal mě.

„Moc, Esme se překonala. Co na to říkáš ty?“

„Moc se mi to tady líbí - hlavně ta postel, možná bychom ji měli vyzkoušet,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě. Dřív než jsem se nadála, ležela jsem v posteli a Edward mě svlékal a líbal.

 

Ležela jsem nahá na naší posteli - na břiše - a hlavu jsem měla položenou na spojených dlaních, užívala jsem si své štěstí, ten nádherný pocit lásky, spokojenosti a naplnění, který mě obklopoval.

„Bello?“ Edward se nade mě nahnul a své rty přisál na má záda.

„Hmm?“ zamručela jsem a užívala si ty lehké vlhké doteky, kterými přejížděl po mé páteři.

„Jsi šťastná?“ zeptal se mezi polibky.

„A ty jsi šťastný?“ nevěřila jsem, že se na to musí ptát, a to zrovna teď.

„Ani netušíš jak,“ zkřivil své rty do úsměvu a dál jimi putoval po mých zádech. „Ještě jsi mi neodpověděla.“

„Jsem ta nejšťastnější upírka na světě a to jenom díky tobě.“ Svými rty pomalu postupoval k mým ramenům a šíji.

„A já ten nejšťastnější upír,“ pošeptal mi do ucha a skousnul můj lalůček. Mé tělo začalo okamžitě reagovat na jeho dotyky a ruce, které klouzaly po mém bříšku a prsou.

„Edwarde,“ vzdychla jsem a prohnula se pod ním. Cítila jsem Edwardův úšklebek na mém krku a jeho ruce, které mě okamžitě zvedaly do kleku. Následně už si pamatuju jenom jeho laskání a prudké pohyby, kterým mě doprovodil ke hvězdám.

 

„No tak vy dva, kdy už konečně vylezete z ložnice?“ Emmett strčil hlavu do našeho pokoje, když jsem odpočívala na Edwardově hrudi. „Jste horší než králíci,“ zašklebil se. „Za deset minut jdeme na lov,“ houkl, než zavřel dveře.

„Tak pojď, než sem vletí i Jasper,“ vtiskl mi Edward polibek do vlasů, vstal a šel se obléknout. Hned jsem ho následovala a s celou rodinou se vydala na první lov v Maine.

 

*********

 

„A jsme doma,“ oznámil mi Jean-Claude a zastavil člun. Nacházeli jsme se několik desítek kilometrů od břehu u mola malého ostrova. Vystoupila jsem a rozhlédla se okolo sebe. Přede mnou se tyčila strmá skála s prapodivně klikatou cestou.

„Půjdeme?“ Jaen-Claude mi opět nabídnul rámě a společně s mými kufry jsme vyrazili nahoru. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla zvědavá, co se nachází za tou skálou. Byla jsem netrpělivá a popoháněla ho k rychlejšímu tempu, nevím proč, ale najednou se rozhodl, že využije lidskou rychlost. V polovině cesty jsem se vymanila z jeho sevření a během vteřiny se ocitla na vrcholu, to co jsem viděla, mě okouzlilo.

Skalnatý ostrov nebyl moc velký, mohl mít tři čtyři kilometry na délku i šířku, několik stromů, ale hlavní dominantou byl maják. Vysoká bílá, spíš šedá budova se skleněnou stříškou. Hleděla jsem na tu pustou krásu a nevěděla co říct. Ano, líbilo se mi to, ale bylo to tak holé, strohé, oproti tomu, na co jsem zvyklá.

„Co říkáš na svůj nový domov?“ Jean-Claude se objevil vedle.

„Vypadá… pustě,“ přiznala jsem popravdě.

„Ano, ale upír tady má klid a čas přemýšlet, myslím, že by se ti to mohlo hodit.“

„Přemýšlet… Pravda, čas a klid budu potřebovat, ale…“

„Neboj se, zase taková nuda tady není,“ usmál se. „Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Jean-Claude mě dovedl k majáku, jediné stavbě na ostrově a otevřel mi dveře.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Byla to jedna velká kulatá místnost, která sloužila jako obývací pokoj a knihovna zároveň. Nic jiného kromě křesel, stolku a skříní s knihami se tady nenacházelo, pokud nepočítám dvě okna a obraz nádherné plavovlasé bohyně. Žena na něm byla oblečená v šatech z 19. století, stála na úpatí skály a hleděla do dálky, byla zadumaná, smutná, ale šťastná zároveň.

„Pojď,“ pokývl mi z točitých schodů a zmizel za ohybem. Rychle jsem se za ním vydala. Minula jsem dveře v ohybu a mířila za ním nahoru. Za další sérií schodů se nacházely druhé dveře, vešla jsem a ocitla se v malém pokoji. Podél oválných stěn se táhlo jedno velké okno s širokým parapetem, odkud bylo vidět na celý ostrov. Jediným nábytkem tady bylo pohodlně vypadající staré křeslo a červený tkaný koberec.

„Není to moc velké, ale zato útulné, máš tady výhled do všech stran a nábytek můžeme dokoupit,“ znejistěl můj hostitel.

„Je to krásné a nábytek počká,“ usmála jsem se na něj. Jenom kývl a vydal se pryč. „Jean-Claude, děkuju.“ Jmenovaný se na mě ve dveřích otočil, s úsměvem přikývl, zavřel dveře a zanechal mě samotnou v mém novém malém království.

 

< shrnutí >


Tak co, líbila se Vám kapitola? Zanecháte komentář? Podle komentářů bude další kapitola.

Více informací o 9. kapitole ve shrnutí.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 8. kapitola:

 1
20.05.2011 [9:08]

MatikEsmeCullenJe to kraaaasne ... To tak som zvedava kam to smeruje Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!