Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 6. kapitola

Twilight bella & edward by bettyy

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 6. kapitolaOpravdu mi děláte svými komentáři velkou radost, jsem ráda, že se vám tahle povídka líbí. Ale zároveň vás musím zklamat, tahle kapitola není ani zdaleka tak dobrá, jako ta minulá. Popravdě je divná, takový přechod k další kapitole a dalšímu ději.

Mé díky patří Kyky, která trpělivě opravuje mé chyby.

Bella se vrátí domů a dá Edwardovi najevo, že nechce pokračovat v jejich vztahu.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ani jsem to nechtěla vědět. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet, nic řešit. Jenom jsem tam ležela, nevnímala jsem sluneční paprsky odrážející se od mé kůže, kapky deště stékající po mém těle, střídající se den a noc… Jediné, po čem jsem toužila, bylo splynout s přírodou, stát se její součástí, patřit jenom jí.

Pohnula jsem se o… Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale listí stromů se začalo zbarvovat podzimními barvami, květiny nekvetly a slunce se schovávalo za šedými mraky. Protáhla jsem si tělo a rozhodla se - musela jsem se vrátit, nikoho jiného, než je, jsem neměla. Oni byli a jsou mou rodinou a tak to i zůstane. A vztah s Edwardem se nějak vyřeší.

 

Rozhlédla jsem se po zlatavém údolí, zavětřila a seskočila ze skály, hladově jsem se vrhla na pumu, která se nacházela několik set metrů ode mě. Po další pumě, medvědovi a dvou srnkách, jsem se vydala domů.

 

O pár hodin později, když slunce zapadalo za obzorem a země černala, jsem se ocitla před dveřmi svého domova. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně jsem vyšla po pěti dřevěných schodech ke dveřím. Vzala jsem za kliku, opět nadechla se a otevřela dveře.

Věděla jsem, kde jsou, cítila jsem se, všechny, byli v obýváku. Nejistě jsem se za nimi vydala a za sebou jsem nechávala blátivé otisky svých nohou. Doba strávená na úpatí skály mému vzhledu nijak nepomohla. Má alabastrová pokožka byla plná blátivých skvrn, rozčepýřené vlasy byly plné prachu a listí a kdysi bílé šaty s bohatou sukní byly nyní šedivé, ne-li černé a zplihlé.

„Ahoj,“ zašeptala jsem nejistě se sklopenou hlavou, ruce jsem schovala za zády. Nevěděla jsem, jestli tady mám ještě domov, jestli mě budou chtít. Netušila jsem, zda mi odpustí, ale toužila jsem po tom.

„Bello, holčičko, kde jsi byla? Měla jsem o tebe takový strach!“ Esme okamžitě stála u mě a objímala mě.

„Bello,“ Alice na mě skočila z druhé strany. „Podívej se, jak vypadáš, z těch vlasů to budeme dostávat celý den, a co ty krásné šaty? A nemysli si, že ten měsíc budeme počítat ode dneška, propásla si ho a k tomu sis vybrala jeden navíc, takže budeme muset jít nakupovat,“ švitořila mi do ucha. Takže jsem tam ležela dva měsíce… To byl celkem šok, měsíc ano, ale dva…

„Bello si v pořádku? Nevypadáš zrovna nejlépe?“ zajímal se Emmett a přitom zadržoval smích. „Jako by si vypadla z… z…“ už se udržel a rozesmál se na celé kolo.

„Já… omlouvám se, nějak jsem… Já… Je mi to moc líto, neměla jsem takhle zmizet, je mi to moc líto,“ omlouvala jsem se, ale vlastně jsem nevěděla, co říct, pravdu rozhodně ne.

„To je v pořádku, kde jsi vlastně byla?“ uklidňoval mě Carlisle.

„V Montaně, na jedné skále, potřebovala jsem si něco promyslet, je mi to líto.“

„To je v pořádku, hlavně že už si doma,“ usmála se na mě Esme a ještě jednou mě objala.

„Kde jsou denalijští?“ zajímala jsem se, když se semnou všichni přivítali. Všichni kromě Edwarda, ten stál před schody a pozoroval mě neidentifikovatelným pohledem. Jakmile se naše oči setkaly, okamžitě jsem uhnula.

„Odjeli pár dní po tom, co jsi zmizela,“ odpověděla mi Rose, přísahala bych, že v jejím hlase zazněla úleva.

„Já, půjdu se umýt, pokud nevadí.“

„Jenom běž,“ Esme se na mě opět mile usmála a pustila má ramena.

„Ty šaty rovnou vyhoď!“ peskovala mě ještě Alice. Jenom jsem se ušklíbla, ale nijak to nekomentovala. Vydala jsem se ke schodům, u kterých stál Edward. Došla jsem před něho a chtěla ho obejít, jenomže on v tu samou chvíli uhnul na stejnou stranu jako já, okamžitě jsem se vydala na druhou, tak jako on. Slyšela jsem jeho povzdechnutí, jinam , než na jeho nohy jsem si dívat nedovolila, a potom mi uhnul a já mohla projít. Než jsem stihla upíří rychlostí zmizet v koupelně, lehce se dotkl mé ruky, což ve mně vyvolalo až moc příjemné pocity.

V koupelně jsem se vysvlékla a začala ze sebe drhnout špínu, přitom jsem si zakazovala myslet na Edwarda. Na jeho polibky, jeho laskání, jeho tělo, jeho zadumaný pohled, když mě viděl vejít do dveří. Vlastně se divím, že se nevyděsil, když jsem se viděla v zrcadle, málem jsem se nepoznala, vypadala jsem jako divoženka, no spíš čarodějnice. Nesmím na něj myslet a hlavně musíme určit pevné hranice našeho vztahu.

Pod proudem teplé vody jsem strávila víc jak dvě hodiny, během toho jsem se snažila dostat ze svých vlasů a těla všechny stopy po dvouměsíčním pobytu v horách. Když se mi to konečně povedlo, oblékla jsem si rifle, tričko a sešla dolů za rodinou. Bylo zvláštní, že se mě ani nevyptávali na důvod mého odchodu, proč jsem utekla a nedala o sobě tak dlouho vědět, i když mi to přišlo jako chvilka, ale byla jsem za to vděčná.

„Co si myslí ve škole?“ zeptala jsem se Carlislea, když jsem se posadila do křesla, co nejdál od Edwarda.

„Jsi na jazykovém kurzu ve Francii,“ usmál se. Francie - tam jsem se vždycky chtěla podívat, do Paříže… Teď můžu být vděčná za hodiny cizích jazyků, které mi Edward dával, kdyby někoho napadlo ověřit mé alibi.

„Tak ségra, co si dělala ty dva měsíce? Přece si je nestrávila bez pohnutí na kusu šutrů,“ zajímal se Emmett.

„No, vlastně jo,“ přiznala jsem.

„Pane jo, to teda musel být důvod k přemýšlení,“ hvízdnul a zkoumavě mě sledoval.

„To byl,“ zamumlala jsem si více méně pro sebe.

„Kdy budu moct nastoupit zase do školy?“ opět jsem svou otázku směřovala na Carlislea.

„Řekl bych, že už v úterý, v pondělí všechno zařídíme,“ usmál se na mě otcovsky.

„Děkuju,“ špitla jsem a nejistě těkala pohledem z jednoho na druhého, jediný, komu jsem se vyhýbala, byl Edward.

„Tak povíš nám už konečně, proč jsi utekla?“ opět to byl Emmett, který nevydržel to hodinové ticho.

„Emmette, nech toho, až nám to Bella bude chtít říct, tak nám to řekne!“ peskovala ho Rose.

„No jo no,“ zamručel smutně. „Ale přísahal bych, že za to může Edward, od chvíle, co se vrátila, se na sebe ani jednou nepodívali,“ hned po svém prohlášení něco zašeptal Rose do ucha a společně se vydali do pokoje.

„Budu muset do nemocnice,“ oznámil Carlisle, políbil na rozloučenou Esme a vydal se do garáže. Po chvilce zmizela i Esme s tím, že musí navrhnout jeden dům.

„Hned jak se rozední, vyrážíme na nákupy,“ zavolala na mě Alice těsně předtím, než s Jasperem zmizeli za ohybem schodiště, a tak jsem s Edwardem osaměla.

 

Seděla jsem na okraji křesla a ošívala se, cítila jsem jeho pohled na svém těle. Moc dobře jsem věděla na co myslí, co se mu honí hlavou.

„Bello, měli bychom si promluvit,“ přerušil Edward po hodině naše mlčení.

„Ale ne tady.“

„Dobře.“ Edward vstal a podržel mi dveře, nejistě a pomalu jsem prošla a nesměle se usmála. Jakmile se naše oči setkaly, když jsem se zahleděla do těch jeho onyxových duhovek, okamžitě se mi vybavil jeho touhou podbarvený pohled, po zádech mi přeběhl mráz touhy. Okamžitě jsem uhnula pohledem a vystřelila do lesa nejrychleji, jak jen jsem mohla. Edward mě po chvíli doběhl a dovedl na jeden zarostlý palouček. Rozhlížela jsem se po tom kousku přírody zarostlé bodláčím a pýrem a hledala místo na rozhovor. Nakonec jsem svůj zrak upřela do korun vysokých stromů, tam bylo to místo. Neměla jsem o čem přemýšlet, prostě jsem se odrazila a pomocí mohutných větví se dostala až do koruny jehličnanu, kde jsem se posadila a rozhlédla se. Měsíc, vykukující z podmraků, ozařoval skalnaté hory, vršky stromů a palouky pokryté listím.

O pár vteřin později se strom pohnul a vedle mě dosedl ladně jako kočka Edward.

„Bello,“ oslovil mě po nějaké době. Otočila jsem se na něj a čekala. „Mohli bychom to zkus…“

„Ne Edwarde, nebudeme pokoušet osud. Já tě mám ráda, ale nemůžu s tebou být. To, co jsem ti řekla v tom pokoji platí, nehodlám se dívat, jak mě začínáš nenávidět. Já nedokážu tolerovat nevěru a ty nejsi schopný žít s jednou ženou a strávit s ní věčnost. Nechci přijit o svého bratra.“ Hleděli jsme si do očí a sváděli vnitřní boj. Jeho tělo se téměř dotýkalo toho mého a vyvolávalo ve mně pocity naprosto odlišné od mých záměrů.

„Dobře,“ kapituloval Edward těsně nad svítáním. „Budeme přátelé, sourozenci,“ povzdechl si. „To ale neznamená, že nechci víc,“ varoval mě.

„Beru ne vědomí,“ pousmála jsem se. Edward se ke mně naklonil a jemně mě objal, lhala bych, kdybych řekla, že to ve mně nevyvolalo vzpomínky na jeho… Dost, na tohle nesmím myslet! Ladně jsem seskočila ze stromu, lehce jsem přistála na zemi a rozběhla se za srnkou, která přede mnou začala utíkat.

 

Do školy mě přijali tak, jak řekl Carlisle, měsíc, který jsem zameškala, jsem dohnala během pár dnů a opět se zařadila, vedle své rodiny, na první příčky v prospěchu. S Emmettem jsme si z toho udělali soutěž, kdo z nás dvou odmaturuje hůř, bude toho druhého poslouchat měsíc na slovo. Popravdě jsem z toho měla strach, já za sebou měla sotva jednu střední, na rozdíl od magistra filozofie, i když netuším, jak mu mohli dát titul.

Před koncem školního roku, tady bylo ještě pár akcí, které jsem musela absolvovat. První a nejméně bolestnou byly Vánoce, které se v podání Alice změnily v hlavní rodinnou událost. Jedinou úlevou pro mě bylo, že nepozvala denalijské. Ne že by mi vadili, ale opravdu jsem neměla náladu sledovat Tanyu a Edwarda. I tak pro mě bylo těžké předstírat, že se nic nestalo, že je mi jako muž lhostejný, že mě nepřitahuje. Zvlášť, když Edward využil každé příležitosti, aby mi dokázal opak. Pokaždé, jsem maskovala své pocity, své touhy.

Oslava Vánoc dopadla skvěle, podle Alice. Pořádali jsme rodinný vánoční večírek, během kterého nás Alice navlékla do vánočních oblečků, což se v mém případě rovnalo červenému krátkému latexovému nic, které na hoře i dole lemovala bílá chlupatá kožešina, opět jsem si připadala jako prostitutka, ale naštěstí to nemělo takové následky jako v létě.

Druhou akcí byla samotná maturita, byla jsem z toho nervózní, ale Jasper měl pravdu, vše, co jsem četla, jsem si i zapamatovala, ale sázku se mi vyhrát nepodařilo, s Emmettem jsme dopadli na chlup stejně.

 

„To není fér, maturuješ poprvé a dopadneš stejně jako já,“ brblal Emmett, když jsme seděli v obýváku.

„Nemůže za to, že je lepší studentka než ty,“ hájil mě Jasper.

„A máš to,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Děti, nejprve vám gratuluju k maturitě,“ začal Carlisle, „a musíme se rozhodnout, co bude dál. Chcete jít na vysokou, nebo zkusíte další střední školu?“

„Já hlasuju pro cestování,“ navrhnul Emmett.

„To je milé, ale v Grónsku jsme měli celkem velkou pauzu,“ zavrhla to Esme okamžitě.

„Já jsem pro střední,“ ozvala jsem se, přeci jen jsem se na vysokou ještě necítila.

„Dobrá, a máte nějaké návrhy?“

„Bridgton Maine,“ oznámila všem Alice.

„To vůbec není špatné,“ souhlasila Rose, ostatní jenom přikývli.

„Takže dohodnuto. Esme najde vhodný dům, já dám výpověď a - Jaspere, zařiď prosím doklady,“ zaúkoloval všechny Carlisle.

„Samozřejmě,“ kývl Jasper.

„A teď honem, za tři hodiny začíná ples!“ vyhrkla Alice a všechny nás vystrkala do poschodí.

 

Nemělo cenu protestovat, tohle byla poslední věc, kterou jsem musela absolvovat. Maturitní ples, tomu jsem se prostě vyhnout nemohla, bohužel. Takže jsem si vyčesala vlasy, nalíčila se a oblékla si dlouhé lesklé přiléhavé šaty z tmavě modrého sametu a rozparkem táhnoucím se od poloviny stehna, obula si vhodné boty a vydala se za Alicí, zeptat se, zda splňuju její nároky.

„Alice, vyhovuju tvým standardům?“ otevřela jsem dveře do jejich pokoje a rychle je zase zavřela. Na to, že mě Alice vždycky tak honí, najednou měla s Jasperem dost času.

„Bello, co tak vyjeveně koukáš?“ ptal se mě podezřívavě Emmett, který se objevil na chodbě ve chvíli, když jsem zabouchla dveře Jasperova pokoje.

„Zato ty se tváříš moc spokojeně,“ vysoukala jsem ze sebe.

„To víš, právě jsem si s Rose dal rychlíku ve…“

„Nemusím znát podrobnosti,“ zastavila jsem ho a Emmett se rozesmál.

„Taky bys to měla zkusit,“ smál se.

„Kdybys jen věděl,“ zašeptala jsem si pro sebe a chtěla ho obejít. V tu chvíli byl zpoza dveří slyšet Jasperův sten, takže Alice dokončila svou práci.

„Tys jim tam vpadla když…“ Emmett se začal neovladatelně smát a já byla ráda, že už se nemůžu červenat. Rychle jsem seběhla do přízemí, kde jsem se posadila za piáno a začala přehrávat první skladbu, která mi přišla na mysl. O pár minut později se vedle mě posadil Edward a přidal se ke mně.

„Bello, promiň, ale…“ začala Alice, když se objevila dole v Jasperově doprovodu. Ona na sobě měla zelené koktejlové šaty, Jasperův dokonale padnoucí černý oblek doplňovala kravata v barvě Aliciných šatů. Dokonale k sobě ladili, ostatně jako my všichni. Emmettova rudá vázanka doplňovala Rosaliiny šaty, tak jako ty mé doplňovala Edwardova kravata. Edward mi dělal doprovod, anebo já jemu? Jak se to vezme, každopádně jsme se tím vyhnuli pozváním ze školy, i když pozvání od člověka by bylo asi lepší, než to Edwardovo.

„To jo v pohodě, nebudeme o tom mluvit,“ utnula jsem ji dřív, než to stihla začít rozvádět. „Jedeme?“

„Jedeme,“ souhlasil Edward a galantně mi nabídl rámě. Doprovodil mě k svému Volvu, otevřel mi dveře a usadil mě na místo spolujezdce. Celou dobu se tvářil jako nevinnost sama, ale jeho ruka, která jakoby náhodou přejela po mých zádech.

 

Když jsme vešli do sálu, všichni se na nás otočili a ztichli, sledovali nás s obdivem a závistí. Ani jsem si nesedla ke stolu, Edward mě okamžitě vyzval k tanci a my protančili celou noc. Bylo jedno, jestli hrálo něco rychlejšího, nebo ploužáky, celou dobu se na mě Edward tiskl a své ruce měl na místech nevhodných k tanečním figurám. Celou dobu jsem přemáhala touhu vrhnout se na Edwarda, líbat jeho dokonalé rty, nádherné tělo, dotýkat se ho, přinutit ho vzdychat mé jméno.

Někdy kolem půlnoci jsem to už nemohla vydržet, bylo toho na mě moc, moc potlačované touhy, moc vzpomínek, moc doteků. Najednou jsem si vybavila všechno, co se za ten třičtvrtě rok stalo, jeho toužebné pohledy, ukradené polibky během lovu, dotyky, kterými zasypával mé tělo, pokaždé když měl možnost. V půli tanga jsem mu vytáhla klíče od auta z kapsy a vsunula je do kapsy Jasperovi, který kolem nás s Alicí právě kroužil, s poznámkou, že jdeme na lov. Otočila jsem se a vyšla z tělocvičny s Edwardem za zády. Když jsem se dostala na okraj parkoviště, rozběhla jsem se do lesa, Edward mě celou dobu následoval. Zastavila jsem se až u nejtemnější části břehu zdejšího jezera.

„Proč si tak utekla?“ Edward ke mně přistoupil ze zadu, ruce mi položil na ramena a pomalu s nimi sjížděl níž.

„Už jsem to tam nemohla vydržet,“ hlesla jsem tiše a ovládala třes svého těla, který způsobily jeho dotyky.

„Proč?“ zašeptal mi u ucha a svými rty se jemně dotkl mého krku a díky vlasům, které jsem měla vyčesané do umného drdolu, to nebyl problém.

„Právě kvůli tomuhle,“ vydechla jsem a otočila se na Edwarda. Ten okamžitě začal drtit mé rty a vyhrnovat mé šaty, svými dlaněmi přejížděl po mých stehnech. Já jsem mu prsty přejížděl po hrudi a rozepínala knoflíčky košile, spíše je rvala. Už jsem to nemohla vydržet, nemohla jsem přemáhat ten cit, 10 měsíců byla moc dlouhá doba. Vysvlékla jsem mu sako a košili a nechala Edwarda rozepnout mé šaty, které se svezly na zem. Rozepnula jsem mu kalhoty a on roztrhnul můj tmavomodrý korzet. Toužila jsem jen po jednom, toužila jsem ho cítit uvnitř sebe…

 

*********

 

„Slečno, připoutejte se prosím, za chvíli budeme přistávat.“ Letuška mě vyrušila z bolestných a přitom tak krásných vzpomínek. Jenom jsem kývla, splnila její požadavek, a když to překontrolovala, s úsměvem přešla k dalšímu cestujícímu.

Opět jsem se zadívala na černou oblohu a opřela si hlavu o sedadlo.

 

< shrnutí >


Znovu moc děkuju za komentáře.

BJana už se nezlobím, ale doufám, že tě hryže svědomí ;)

Více informací o následující kapitole ve shrnutí.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 6. kapitola:

 1
18.05.2011 [19:11]

MatikEsmeCullenJe to kraaasne ... Dufam ze v dalsej kapitole sa dozviem preco odchadza ... No ale kraaasne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!