Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 25. kapitola

Eclipse logo

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 25. kapitolaTak a je to tady - poslední kapitola, už bude následovat jen epilog. Jo a nedělejte předčasné závěry, bez epilogu se nic nedozvíte.

Moc děkuju za všechny krásné komentáře a děkuju Kyky.

Bella se musí rozhodnout, ale jak se vlastně rozhodne, kdo bude ten pravý na věčnost?

„Milá rodina,“ prohodil George, když jsme se dostali do mého pokoje.

„Já vím, jsou úžasní a úžasně otravní,“ pousmála jsem se, když jsem si vybavila Esminy dotazy, Emmettovo rýpání, Edwardovy zamračené pohledy, Aliciny všetečné dotazy ohledně vkusu, Carlisleovo bádání a tak dále. Každý měl něco, co musel s Georgem nutně probrat, na co se zeptat a hlavně vyzvídat.

„Je to milé, po pár desetiletích ti přijde samota strašně deprimující, ale to víš,“ mrknul na mě a rozhlédl se po místnosti.

„Hezký pokoj,“ poznamenal.

„Děkuju, to je Esmina práce.“

„Má dobrý vkus, už vím, po kom ho máš.“

„Pravda, její výchova na mě zanechala značné stopy,“ pousmála jsem se.

„Jsou stejní, jako si mi je popisovala,“ pronesl po chvíli ticha.

„Jo, pořád to jsou oni, to jenom já jsem se změnila,“ zamručela jsem.

„Ale k lepšímu,“ usmál se a objal mě.

„To si nejsem úplně jistá,“ zamumlala jsem mu do hrudi a přitiskla se k němu ještě víc. George to asi nečekal, ztratil rovnováhu a my jsme spadli na postel.

„Už zase si mě dostala na lopatky,“ smál se.

„Když s tebou je to tak jednoduché,“ zasmála jsem se a svalila se vedle něho. Okamžitě mě objal a přitáhnul si mě k boku.

„Už je ten správný čas na vážný rozhovor?“

„Ještě ne, prosím,“ zamumlala jsem. Ještě jsem si chtěla užít trochu klidu v jeho přítomnosti, než bude chtít řešit náš vztah.

„Dobře,“ souhlasil a vtiskl mi polibek do vlasů. „Ale můžu mít jednu otázku?“

„Jakou?“

„Co si myslela tím, že je Edward tvůj dočasný manžel?“

„Říkala jsem ti o tom, že jsem tady nechala podepsané rozvodové papíry.“

„Ano,“ souhlasil.

„Myslela jsem si, že je podepíše, podá a budeme rozvedení, ale on to neudělal, pořád jsme manželé.“

„Ale proč by…“

„Tvrdí, že mě stále miluje a máme ještě šanci.“

„A co si o tom myslíš ty?“

„Zdali se ptáš, jestli ho miluju, tak ne.“ Samotnou mě překvapilo, jak rozhodně to říkám. „Podle mě jsme rozvedeni, já jsem svobodná, ale on to vidí jinak, budeme to muset nějak vyřešit,“ povzdechla jsem si. George už nic neříkal, jenom mě ještě pevněji objal a hladil po zádech.

 

„Vstávat děcka, jde se na lov!“ Emmett vtrhnul do pokoje a okamžitě se na nás zaměřil. Nevím, co čekal, v jaké pozici či situaci nás chtěl najít, ale my jsme leželi na posteli v objetí a ve vší počestnosti.

„Půjdeš s námi?“ otočila jsem se na George.

„Zkusit to můžu,“ přikývl.

„Tak fajn, za minutu před domem,“ oznámil nám Emmett. V šatně jsem na sebe natáhla kalhoty, tričko, obula si boty a koukla se na George, který mě pozoroval ode dveří.

„Máš pěkný výhled?“ rýpla jsem si.

„Moc,“ mrknul na mě. Jenom jsem se zašklebila a vydala se před dům s ním v závěsu.

„Tak jdeme na to, Bello, soutěž pořád platí,“ zahulákal Emmett a rozběhl se do lesa, všichni jsme ho následovali. S Georgem jsme se zastavili až hluboko v lesích, když jsem si byla jistá, že kolem nejsou lidé.

„Nadechni se a nech se vést instinkty,“ usmála jsem se na George. Mírně se ušklíbl, ale poslechl mě. V tu chvíli jeho rudé zorničky zčernaly a pobavený výraz tváře se změnil v hladový a soustředěný. George se rozběhl na sever za vůní medvěda a já ho následovala, byla jsem zvědavá, jak si povede.

George doběhl k medvědovi, skočil mu na záda a okamžitě se mu zakousnul do krku. Když v medvědovi nezbila ani kapka krve, odhodil mrtvolu a zhnuseně začal plivat srst.

„Tak tohle je hnus,“ mručel a tahal si chlupy z pusy.

„Na to si zvykneš,“ usmála jsem se.

„A ta krev… Oproti lidské je to břečka.“

„Lepší než lidské jídlo,“ ušklíbla jsem se. „Dej si ještě, po dvou - třech kusech tomu přijdeš na chuť. Jo a nezapomeň zahrabat mrtvoly,“ usmála jsem se a vydala se za vlastní kořistí.

 

Zahrabala jsem medvěda a byla plná, jindy bych s Emmettem soupeřila, ale dneska jsem neměla náladu na hry.

„Bello,“ ozval se za mnou Edward.

„Co chceš?“

„Promluvit si.“ Zněl neodbytně a popravdě jsem čekala, kdy přijde.

„Tak dobře,“ povzdechla jsem si a otočila se k němu, překvapilo mě, jak blízko stojí.

„Ty ho miluješ?“

„Já nevím.“

„Jak to můžeš nevědět?“ vyjel na mě.

„Prostě to nevím - nevím, jestli ho chci milovat, jestli si chci přiznat, že ho miluju, já to prostě nevím!“ křičela jsem na něj zoufale. Sledoval mě a jeho výraz se postupně měnil, už to nebyl ten zarputilý a bojovný ale lítostivý, jemu mě snad bylo líto.

„Bello, promiň,“ Edward udělal ten poslední krok a objal mě - poprvé od mého návratu. Neprotestovala jsem, nedělala jsem nic, jenom jsem se k němu ještě víc přitiskla a schovala se v jeho bezpečné, ale zrádné náruči. „Bells, promiň, nikdy jsem si neuvědomil, jak moc jsem ti ublížil, já - nechtěl jsem, nepřemýšlel jsem, ty jsi byla to nejlepší, co mě potkalo a já to takhle zkazil, promiň,“ šeptal mi do ucha a hladil mě po zádech, tak jak to dělají rodiče.

„To nic, přineslo to i něco dobrého, potkala jsem spoustu úžasných lidí a zjistila, co je pro mě důležité, a to jen díky tomu, co se stalo,“ zamumlala jsem mu do hrudi.

„Odpustíš mi někdy?“

„Upírství jsem ti odpustila, takže tohle taky - vlastně jsem ti už asi odpustila.“

„Ale už semnou nechceš nic mít,“ povzdechl si.

„To není tak úplně pravda, pořád jsi můj bratr a přítel, kdysi jsme si rozuměli hodně dobře a nepotřebovali jsme k tomu sex.“

„Ale má manželka už být nechceš.“

„To je pravda, chci být jen tvá přítelkyně.“

„A sestra,“ dodal.

„Ano, přítelkyně a sestra, nic víc, nic míň.“

„Dej mi ještě chvíli času, třeba tě přesvědčím, že jsem se změnil, že už se to znovu nestane.“ V tuhle chvíli bych mu i věřila, mluvil upřímně, možná jsem mu chtěla důvěřovat, ale chtěla jsem s ním být?

„Nejsem si jistá, zda je to možné a že to vůbec chci.“

„Jen trochu času, prosím,“ zamumlal zlomeně a ještě víc si mě k sobě přitáhl.

„Edwarde, kam jsme se to dostali?“ pronesla jsem zoufale. „Byli jsme tak dokonalí přátelé, sourozenci a nakonec i pár… Proč se to takhle pokazilo?“

„Já nevím,“ zamumlal.

Ještě chvíli jsme tam stáli v objetí, než jsem Edwarda pustila, podívala se mu do skoro černých očí a nadechla se.

„Běž se nakrmit, na západě je jedna puma,“ usmála jsem se smutně. Jenom přikývnul, pohladil mě po tváři a vydal se za kořistí.

 

Než jsem se stihla někam rozběhnout, objevil se vedle mě George.

„Medvědi jsou lepší než srny, ale lidské krvi se to nevyrovná,“ zamručel.

„Časem si zvykneš,“ pronesla jsem mdle. Ještě jsem se nevzpamatovala z rozhovoru s Edwardem a hned jsem měla řešit George, to mě zajímá, co se dneska ještě stane.

„Bello, vím, že se o tom teď nechceš bavit, ale já musím. Přijel jsem, abych ti řekl, že tě miluju a nenechám tě znovu jen tak utéct, budu o tebe bojovat.“ Došel ke mně, vzal mě za ramena a podíval se mi do očí.

„Bello, miluješ mě?“ To byla dneska otázka za milión: ‚Bello, miluješ mě?‘. Sakra jak to mám vědět, jak se mám v sobě vyznat?

„Já nevím,“ zamumlala jsem a sklopila oči.

„Jak nevíš?“

„Prostě nevím, George, ty jsi úžasný muž, ale já se právě nemůžu rozhodnout, potřebuju trochu času, musím si všechno utřídit…“ pronesla jsem zoufale. Opravdu jsem byla zoufalá, nevěděla co dál a hlavně co cítím, co chci.

„Takže chceš čas?“ ujišťoval se.

„Ano, prosím.“ Edwardovi jsem ho dopřát nechtěla a po Georgovi jsem ho vyžadovala.

„Dobrá, když chceš čas, budeš ho mít, vždyť máme věčnost,“ usmál se zářivě. „A aby se ti líp přemýšlelo…“ Nahnul se ke mně a spojil naše rty. Jemně přejel jazykem po mých rtech a vnikl do mých úst. Byl to něžný a pomalý polibek plný naděje.

Usmál se na mě, pustil mě a rozběhl se pryč a já byla ještě zmatenější než před chvílí.

 

Tak a teď jsem nevěděla co dál. Ano, dostala jsem čas, mohla jsem si to rozmyslet, zjistit co cítím, ale pochybovala jsem, že se sama v sobě vyznám, že mi těch pár dní pomůže, jestli se rozhodu, co dál se svým životem. Edward byl prostě Edward, asi jsem ho už nemilovala - ne jako manžela, jen jako přítele. Vždycky - dobrá, skoro vždy to byl můj nejlepší přítel a právě tahle doba se zpětně projevila jako ta nejlepší v mém životě.

Horší to bylo u George, svým způsobem jsem ho opravdu milovala, ale nejsem si jistá, jestli to byla dostatečně velká láska, jestli jsem je oba dva nepohřbila v letech záletů a vztahů na jednu noc. Na mysli mi vytanul Jean-Claude, on mi vždy dokázal poradit, věděl, co potřebuju.

Teď jsem mohla jen jedno - zeptat se své vševědoucí sestry. Nadechla jsem se a vydala se za azalkovou vůni Alice. Běžela jsem po její stopě jen chvíli, než mě zastavil Alicin hlas.

„Jsem tady,“ houkla na mě z koruny vysokého jehličnanu. Jen jsem zakroutila hlavou a vyskočila za ní nahoru. Usadila jsem se na větvi, na jejímž konci Alice balancovala a opřela se o kmen stromu.

„S kým z těch dvou mě vidíš?“ Nemělo cenu chodit kolem horké kaše, Alice věděla, proč ji hledám, od svého návratu jsem štít používala jen na Edwardovu schopnost.

„Nevidím, vidím jen tebe v mlze, víš, že se nejdřív musíš rozhodnout.“

„Ale když já nemůžu, nejsem si jistá, jestli mu dokážu odpustit a jeho dostatečně milovat,“ zaskučela jsem. „Co si o tom myslíš ty?“ zeptala jsem se zoufale.

„Bello, já ti nemůžu říct, co máš cítit, můžu ti jen sdělit svůj názor a ten stejně nebude objektivní, je to jen na tobě.“ Alice byla ještě záhadnější než obvykle.

„Co dělal Edward, když jsem tady nebyla?“ zeptala jsem se po chvíli zamyšleně.

„Edward… Ty to nevidíš, ale on se změnil, zpytoval svědomí. Když zjistil, že si odjela, že jsi ho opustila, zhroutil se, odmítal s kýmkoliv mluvit, jenom seděl v tvém pokoji a proklínal sám sebe. On tě opravdu miluje, celou tu dobu se choval jako poustevník, jako tělo bez duše. Po tvém posledním dopise sice začal víc žít a dvakrát odjel za svými přítelkyněmi, ale nikdy ani k jedné nedojel. Když jsem měla vizi, ve které jsi stála před našim domem, okamžitě vystartoval k autu. Myslela jsem, že tě umačká, když tě uvidí, naštěstí se to nestalo,“ pousmála se. „On se opravdu změnil, nevím, proč se v tvé přítomnosti chová jako blbec,“ zakroutila nechápavě hlavou. „Ale jedno vím jistě, miluje tě.“

„Moc si mi nepomohla,“ zamručela jsem.

„Já vím, ale měla by si vědět všechno, než se rozhodneš.“

„Co si myslíš o Georgovi?“ zkoumavě jsem se na ni zadívala.

„To je těžké, G působí jako milý muž, takový plyšový medvídek, udělá, co ti na očích vidí, je…“

„Je stejný jako Edward na začátku a v tom to je. Co když je úplně stejný jako Edward, jak mám někomu věřit potom, co se stalo.“

„Bello, to nevím. Popravdě bych nikdy nechtěla být na tvém místě, nechápu, jak s ním můžeš vydržet v jedné místnosti. Každý den jsem vděčná za to, že mám Jaspera, který mě miluje a snesl by mi modré z nebe.“

„To je pravda Jasper, Emmett a Carlisle jsou miláčci,“ souhlasila jsem.

„A když jsem u toho, musím jít, máme s Jasperem schůzku u jezírka,“ usmála se zasněně.

„Nezapomeň, že se máme ráno sejít na louce,“ připomněla jsem jí.

„Neboj se, to stihneme,“ křikla na mě, než zmizela mezi stromy.

A opět jsem osaměla se svými myšlenkami, pro chvíli jsem chtěla na nic nemyslet. Zbytek noci jsem strávila na větvi pozorováním hvězd a posléze východu slunce.

 

„Emmette, neotravuj mě pořád, ano vyhrál si,“ kapitulovala jsem. Celou cestu domu s tím nedal pokoj.

„Já ti to říkal,“ ušklíbl se. „Takže, co jsem vyhrál?“

„Vůbec nic, o nic jsme se nevsadili,“ vyplázla jsem na něj jazyk a vběhla do domu.

V obýváku se můj pohled zastavil na kartičce, ležící na stole. Okamžitě jsem se zastavila a nadechla se, tak jako ostatní, všichni cítili tu nasládlou vůni, která nepocházela ani od jednoho z nás. Nakrčila jsem se a roztáhla kolem všech oba štíty.

Tu vůni jsem znala, ta vůně mě děsila. Nechápu, jak mě mohl najít, vždyť o mě nikdo nevěděl, jenom přátelé, kterým jsem bezmezně věřila, ale kdyby použil svou schopnost, tak by možná… Ne, to je blbost, vždyť o mě nic neví, ani nezná mé jméno, zmizela jsem bezestopy, to není možné!

„Co je na té kartičce?“ zeptal se Jasper a obezřetně se rozhlížel. Carlisle došel ke stolu a opatrně ji vzal do ruky.

„Je to japonsky: ‚Oko za oko, zub za zub…‘ Podpis - Ku.“ Z hrdal se mi samovolně ozývalo vrčení. Nemohl tady být, nemohl mě najít, to nešlo!

„Bello, ty víš, kdo to je?“ Otočil se na mě Carlisle. Chtěla jsem mu odpovědět, ale opět jsem jen zavrčela. Nebylo to možné, nemohl mě najít, on tady nemůže být! Hlavou se mi honily jedny a ty samé myšlenky, dokud nevytanula další - je nebezpečný, může ohrozit mou rodinu, ublížit jim. Nenávist a nevíru začala pomálu překrývat panika podtrhovaná mým vlastním vrčením. Bála jsem se, opravdu jsem měla o svou rodinu strach, děsila jsem se toho, že je ztratím, že o ně přijdu právě, když jsem je našla.

„Bello?“ Jasper se na mě díval tím svým zvláštním pohledem. „Ty víš, kdo to je, proto se tak bojíš,“ konstatoval. Nemohla jsem jinak, než znovu zavrčet, nebyla jsem schopna ovládat své tělo, jako bych sama sebe pozorovala z povzdálí. Jasper ke mně začal vysílat vlny klidu, které mě měly uklidnit, a opravdu, po minutě jsem se narovnala a začala uvažovat racionálně. Budu muset něco udělat, něco podniknout, aby se k mé rodině nedostal, neublížil jim. Vytrhla jsem Carlisleovi lístek z ruky a otáčela ho mezi prsty, nebylo tam nic víc, než pár japonských znaků a jeho podpis.

„Bello, kdo je Ku?“ zavrčel Emmett. Všichni stáli kolem mě a obezřetně se rozhlíželi.

„Ku je upír z Japonska,“ jeho jméno jsem vyslovila se značným odporem.

„Co se stalo v Japonsku?“ zajímala se Alice. „Nikdy jsi o něm nemluvila.“

„To proto, že není o čem mluvit, nebo aspoň nebylo…“

„Bello, co se stalo v Japonsku?“ zeptal se znovu Edward.

„Já…“ Nevěděla jsem, jak jim to říct a co jim vlastně říct, před sebou jsem opět viděla ty zelené oči, které mě prosily o pomoc.

„Klid zlatíčko, nadechni se a řekni nám to,“ konejšila mě Esme mateřsky.

„Byla jsem v Japonsku a narazila na Kua a jeho ženu Yomi. Přesvědčili mě, že s nimi mám pár dní zůstat, ale necítila jsem se dobře, takže jsem se během lovu rozhodla odejít. Chtěla jsem se jenom vrátit pro své věci a utéct, Ku byl na lovu a Yomi měla být taky pryč. Když jsem ale přišla… Viděla jsem Yomi, jak vysává malého chlapce. Byl tak malý, bezbranný, vyděšený a nebyl sám, vedle ní ležela další tělíčka. Stála jsem na kraji louky a sledovala, jak z toho dítěte vyprchává život… On - byl tak nevinný a ona ho zabila, vraždila malé děti, já… Nemohla jsem… Popadl mě vztek a bezmoc, nemohla jsem se ovládnout, nechtěla jsem se ovládnout a tak jsem ji zabila. Potom jsem popadla své věci a utekla, chtěla jsem být co nejdřív pryč. Zametla jsem za sebou všechny stopy, netušila jsem, že mě najde, že bude ohrožovat mou rodinu, já…“ Nemohla jsem dál pokračovat, před očima jsem měla toho malého chlapečka, který mě prosil o pomoc, a já mu nebyla schopna zachránit život.

„Bello, to nic, udělala si to, co si musela.“ Esme promluvila jako první, nebo spíš se vzpamatovala jako první a pevně mě objala.

„Ale všechny jsem vás tím ohrozila a…“

„Bello, nějaký Japonec nás nemůže rozházet, neměj strach,“ uklidňoval mě Emmett, tomu dobrá nálada nikdy nechybí.

„Ale on je vážně nebezpečný! Vím, že to tak nevidíš, ale je mnohem starší a zkušenější než my!“ Nechápali to, brali to jen jako legraci, ale Ku byl opravdu hrozbou, oni nevěděli, co umí.

„Neboj se, lásko, to zvládneme,“ uklidňoval mě Edward. Lásko, znělo to tak krásně a cize, stejně jako Georgovo zavrčení.

Nechápali to, nemohli pochopit, jak mi bylo, jak jsem byla bezmocná. Vždyť já je tady ohrožuju - ohrožuju nejdůležitější bytosti ve svém životě. Oni jsou má rodina, mé všechno, důvod proč jsem tady, nechápou, proč se o ně tak bojím.

Plně jsem se ponořila do svých chmurných úvah a vytěsnila okolí, nevnímala jsem svou rodinu, která plánovala jak se zbavit ‚Té malé nepříjemnosti.‘

 

„Země volá Bellu!“ Emmett mi mával před obličejem rukou a druhou semnou třásl. Párkrát jsem zamrkala a zaostřila na něho.

„Co se děje?“

„Jsi první upír, který usnul,“ smál se mi.

„Ha ha,“ pronesla jsem sarkasticky.

„Bello, je něco, co bychom měli o Kuovi vědět? Nějaké zvláštnosti?“ zeptal se Carlisle.

„Je hodně starý, tak dva tisíce let a má velké zkušenosti. Jo a taky dokáže ovládat lidi a upíry.“

„Schopnost?“ ujišťoval se Carlisle.

„Ano, a dost silná, pokoušel se ji na mě použít, ale můj štít je silnější.“

„Takže to půjde? Schováš nás pod něj?“ ujišťoval se Jasper.

„Ano, natáhla jsem ho hned, když jsme se vrátili domů, oba dva…“ Rozhlížela jsem se po pokoji, byli tady všichni, až na jednoho. „Kde je?“

„Vlastně ani nevíme, tak před hodinou se zvedl a beze slova odešel,“ odpověděla Rose.

„A to jste ho nechali jen tak odejít?“ vykřikla jsem. „Co když se mu něco stane?“

„Bello, klid, je dost starý na to, aby se o sebe postaral…“

„To teda ne! Ku je nebezpečný, vždyť ani neví, co od něho může čekat! Alice nevidíš ho někde?“ prosila jsem svou sestru.

„Bello, promiň, ale n…“ Alice se zasekla uprostřed věty a její pohled se stal nepřítomným. Všichni jsme s napětím očekávali, co se stane. „Na louce, deset minut běhu na východ, ale nevím, co se stane, viděla jsem jenom jejich siluety.“

 

Na nic jsme nečekali, okamžitě se rozběhli na místo setkání, nemohla jsem dovolit, aby mu Ku ublížil jen kvůli mně. Teprve teď jsem si uvědomila, jak je pro mě důležitý, jak jsou pro mě oba důležití, už jsem věděla, co se musí stát, co musím udělat, nebo spíš co udělám, až ho najdu.

Popoháněla jsem ostatní k rychlejšímu tempu a přitom kontrolovala štíty, nemohla jsem dovolit, aby se jim něco stalo, aby se komukoliv cokoliv stalo. Už jsme byli skoro na místě, když mě můj bratr stáhnul za sebe, stejně jako ostatní sestry a matku. Chtěla jsem protestovat, ale neměla jsem k tomu šanci, protože jsme se v zápětí ocitli na louce.

 

Ku stál uprostřed paseky a probodával mě nenávistným pohledem, ale nejdůležitější pro mě v tuhle chvíli byl George, který stál kousek od něj a měl skelný pohled.

„Rád tě zase vidím, Ello,“ pronesl Ku anglicky s japonským přízvukem a ironii v hlase. „Nebo snad Isabello Cullenová?“

„Co chceš?“ zavrčela jsem na něj a sledovala George.

„Pomstu, co jiného,“ usmál se. „Ty,“ kývnul Georgovi, „zabij ji,“ a ukázal na mě. V tu chvíli se všechno seběhlo strašně rychle. George vyrazil mým směrem a já jsem kolem něj roztáhla štít, Edward se postavil přede mě připravený mě bránit a Emmett s Jasperem se vydali za prchajícím Kuem. George, zbavený Japoncovi moci narazil do Edwarda, který ho okamžitě odhodil co nejdál ode mě, a zpoza stromů jsem slyšela japonské nadávky a trhavé zvuky po kterých následoval nářek a následně ticho.

„Edwarde, stůj!“ zavolala jsem na něj dřív, než se stihl vrhnout na George ležícího na zemi. Rozběhla jsem se ke svému Řekovi a klekla si k němu na zem.

„Co tě to jenom napadlo, ty pitomče jeden, mohl tě zabít!“ křičela jsem na něj a přitom se rozplývala blahem, že je v pořádku.

„Když jsem viděl, jak si na něj reagovala, nemohl jsem jinak, chtěl jsem ho zabít, zbavit tě problému, ale když jsem na něho natrefil, jako bych ztratil kontrolu nad svými činy… Málem jsem tě zabil, nebýt Edwarda, já…“ omlouval se mi.

„Tohle už nikdy nedělej, rozumíš?!“ zavrčela jsem na něj a spojila naše rty v polibku.

 

< shrnutí >


Nezapomeňte, bez epilogu to není konec ;)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 25. kapitola:

 1
23.02.2012 [21:35]

alicecullen105 Emoticon

24.05.2011 [8:21]

MatikEsmeCullenChaoem ze si musim precitat Epilog, Ale ja som velmi zvedava ... Teraz musim ist a dostanem sa sem neskor ale velmi sa tesim ... A aby som nezabudla: JE TO KRAAASNE
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!