Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 18. kapitola

stmivani26

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 18. kapitolaVaše nádherné komentáře, za které děkuju, mě přiměly přidat další díl. Opět děkuju Kyky.

Bells se vydává na další cesty.

Toulala jsem se po jižní Itálii, zase jsem byla sama, sebou jsem měla jen šaty, tašku a doklady. Opět jsem byla ztracenou, ale už ne holčičkou, nýbrž ženou. Už jsem nebyla to malé zranitelné děvčátko, které odešlo od rodiny, uteklo od bolesti. Dokázala jsem se s ní vyrovnat. Trvalo mi to dvacet let, ale dokázala jsem to. Vnitřně jsem vyzrála, dospěla a pochopila svět, nebo aspoň jeho část. Už mi nepřišel tak záhadný a obrovský, najednou se zmenšil a stal se přístupnějším. A popravdě i méně zajímavějším, ale ani to nezmírnilo mou touhu poznat jej. Stále jsem z části byla tou malou nadšenou dívkou, která se do všeho vrhá po hlavě, tak jako teď. Chtěla jsem vidět Afriku, navštívit černý kontinent, kde se zrodil život a protože nejkratší cesta vedla po vodě, na nic jsem nečekala, skočila do moře a plavala na druhou stranu Středozemního moře.

 

Plavala jsem navečer u dna moře, nechtěla jsem, aby mě někdo zahlédnul, a dole to bylo rozhodně zajímavější než na hladině. Vynořila jsem se o pár hodin později. Všude byla tma a ticho, na břehu písečné pláže vál jemný větřík a pohrával si s hladinou překvapivě klidného moře. Rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela, co budu dělat následujících pár hodin, než vyjde slunce a já se budu muset schovat v nějaké tmavé díře.

Byla jsem na pobřeží Egypta, země faraónů, a u té příležitosti jsem se rozhodla navštívit pyramidy. Rozběhla jsem se na sever do Karnaku a následně Luxoru. Procházela jsem mezi troskami starobylé říše a oživovala ve své mysli obraz dávné historie. Vedle těch staveb jsem si připadala nicotná a tolik jim podobná. Budu tady navždy, tak jako tyto pompézní památky, ale nikdy se jim nevyrovnám, nezažiji tu slávu dávných časů, lidé mě nebudou obdivovat, já budu jen plíživé stvoření noci, které bude vysávat jejich život.

 

S prvním slunečním paprskem jsem zaplašila černé myšlenky málocennosti a utíkala se schovat do nedalekých pyramid. Shledala jsem je vhodným úkrytem před sluncem a lidmi. Turistická sezóna už dávno skončila a pravděpodobnost, že by se tady někdo objevil, byla malá. Vlezla jsem do první pyramidy a rozhodla se ji prozkoumat. Měla jsem celý den čas, a hodlala jsem to vzít pořádně. Čekala jsem, že uvidím nádherná velkolepá díla, starověké památky, ale opak byl pravdou. Byla to spousta úzkých tmavých a vlhkých uliček, jejichž jedinou ozdobou byly zašlé, lidským okem neviditelné hieroglyfy a kresby. Toulala jsem se tou spletí uliček a přemítala, co budu dělat zítra, nemělo cenu prohlížet si něco, co za to nestojí.

Lehce jsem kopala do malého kamínku a došla do pohřební komory. Teprve tady jsem se nadechla, dýchání bylo zbytečné, jenom mi otravovalo existenci. Od doby co jsem odešla od Cullenů, jsem k tomu neměla žádný důvod, nemusela jsem si hrát na člověka, mohla jsem být upírem. A kromě toho jsem nechtěla cítit tu zatuchlost a plíseň, která se určitě vznášela ve vzduchu. Pomalu jsem se nadechla a vyděsila se. Byla jsem hloupá, měla jsem si toho všimnout mnohem dřív a neutápět se v sebelítosti. Zkontrolovala jsem své štíty a rozhlížela se po majiteli, nebo spíš majitelích těch dvou nasládlých vůní.

Nemusela jsem hledat dlouho, stáli přede mnou, na opačné straně komory, dva upíři. Mohlo jim být tak 30 lidských let, kolik upířích jsem neměla tušení. Jeden byl mohutnější, svalnatější a zřejmě i vyšší, mírně zakrýval toho menšího, jako by se ho snažil chránit.

Krčili jsme se na opačných stranách místnosti a vrčeli na sebe. Byli stejně překvapeni a vyděšeni jako já. Určitě nečekali, že tady někoho potkají, zřejmě se tady schovali před sluncem, tak jako já. Těmito a dalšími podobnými myšlenkami se zabývala ta část mé mysli, která nehlídala muže naproti mně.

„Amune, počkej,“ zastavil ten mladší svého společníka. Konejšivě mu položil ruku na rameno a sám se narovnal. Jeho společník zavrčel a dál mě ostražitě sledoval.

„Omluv prosím mého přítele, občas je až moc ochranářský. Jmenuji se Jim, a toto je Amun,“ kývl k muži vedle sebe. Chvíli jsem ho pozorovala a neustále sledovala i jeho partnera. Vyzařovalo z něj čisté nebezpečí, ale jeho společník, působil mile a zřejmě měl na toho druhého značný vliv. Narovnala jsem se, ale obezřetně je sledovala.

„Jmenuji se Bella.“

„Zřejmě jsme tady ze stejného důvodu,“ pronesl Jim žoviálně. Amun ustavičně sledoval každý můj pohyb, ale už nevrčel a nekrčil se v obranném postoji.

„Slunce,“ přikývla jsem. „Ale byli jste tady dřív, půjdu si najít jiný ukryt.“ Udělala jsem krok k východu, ale stále jsem k nim byla otočena čelem, nechtěla jsem je spustit z očí.

„Ne, počkej,“ zastavil mě Jim a udělala ke mně krok, čímž vyprovokoval Amuna, který ho okamžitě objal kolem pasu a přitáhl si ho k hrudi. „Amune, nech toho, nechce nám ublížit, že ne?“

„Ne, to opravdu nechci,“ souhlasila jsem.

„No tak vidíš,“ plácl svého partnera po ruce a vymanil se z jeho sevření. „Co tě sem přivádí, Bello? Tady kromě slunce.“ Usmál se a udělal ke mně další krok. Neucouvla jsem, ale ani mu nešla vstříc. Sledovala jsem ho a přemítala, jestli mu věřit nebo ne. Amun mé víře moc nepomáhal, držel se těsně vedle Jima a mračil se jako tisíc čertů

„Chtěla jsem vidět pyramidy, ale popravdě mě moc nenadchly,“ zašklebila jsem se.

„Za to můžou Evropané, všechno odvezli, prý to budou chránit a restaurovat. Takový kec, jenom vykrádají naše dědictví,“ rozčiloval se Amon. Poprvé jsem slyšela jeho hlas, na upíra hluboký, dokonale se hodící k jeho tmavé pokožce, svalnatému tělu a holé hlavě.

„Zlato klid.“ Jim se na něj smutně usmál a konejšivě ho objal. Amon už nebyl ten rozzuřený obr krčící se v koutě, jeho oči se při pohledu na Jima rozzářily láskou - jinak se to vyjádřit nedalo.

„Co tady děláte vy?“ zajímala jsem se.

„Amun se tady narodil, chtěl opět vidět svůj domov a tak jsme se sem vydali, ale jak jsi právě slyšela, není z toho zrovna nadšený,“ obeznámil mě Jim. Jenom jsem kývla, chápala jsem, jak se cítí. Taky jsem byla zhrzena a zhnusena, když jsem se vrátila do svého rodného města, do domu, ve kterém jsem vyrůstala a zjistila, že je z něj jen hromada trosek, bezcenných krámů o které nikdo nestojí.

„A co budete dělat teď?“

„Myslel jsem, abychom cestovali po Africe, pokud by to Jimovi nevadilo,“ usmál se na něj s nadějí v očích. Byl to intimní pohled, tolik citlivý, plný lásky, důvěry a pochopení. Musela jsem odvrátit hlavu, nejen, že jsem jim chtěla nechat soukromí, ale také jsem se na to nemohla dívat. Vytanuly mi na mysl Edwardovy zlatavé oči, které mě tak sledovaly ve chvílích klidu. Nemohla jsem si pomoct, pořád jsem ho milovala, už jsem ani nedoufala, že ta láska přejde, ale nevěra bolí a to hodně. Přes to jsem se ovšem už přenesla, odpustila jsem mu jeho zradu, smířila se s ní, to ovšem neznamenalo, že bych chtěla obnovit náš vztah, ten už byl ztracen.

„Co budeš dělat ty?“ zeptal se mě Amun z ničeho nic. Rychle jsem se na něj podívala a ještě rychleji uhnula pohledem, musel vidět tu bolest, kterou jsem měla v očích, cítila ji. Ani odpuštění ji nedokázalo zmírnit, jen ustálit na snesitelné hodnotě.

„Popravdě nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„A nechceš jít s námi?“ Jimovi zasvítily oči a hlas nadšeně poskočil.

„Nejsem si jistá, jestli by to…“ Začala jsem se vytáčet, Amun by určitě nechtěl, abych byla s nimi a já nevěděla, jestli s nimi chci jít. Jim musel pochopit mé rozpaky a šťouchnul loktem do svého přítele.

„Budeme rádi, když se k nám přidáš,“ pronesl Amun s nepříliš dobře maskovanou nejistotou.

„Ano, prosím, už jsme dlouho nepotkali někoho jiného, společnost.“ Jim přímo žadonil.

„Dobrá,“ souhlasila jsem.

„Skvělé,“ zatleskal nadšeně. „Teď, když jsou z nás přátele, bychom se mohli trochu víc poznat.“ Zářivě se na nás usmál a posadil se doprostřed místnosti. Chvíli jsem ho překvapeně sledovala, ale přišla k němu a usadila se naproti. Byl zvláštní, takový živý, akční, připomínal mi trochu Kat, na rozdíl od rozvážného a opatrného Amuna, ten byl jako Jasper, musel toho zažít hodně. Amun nás chvíli sledoval a poté si sedl vedle Jima.

„Fajn, Bello, odkud jsi? Kde jsi byla doteď? Co jsi viděla, zažila? Koho jsi potkala? Znáš hodně z našich…“ Zasypával mě miliónem otázek, nenechal mě odpovědět na minulý dotaz a už se ptal na něco nového. Pobaveně jsme ho s Amunem sledovali.

„Tohle dělá pokaždé?“ zeptala jsem se šeptem a mrkla na něj.

„Většinou nechá dotazovaného otevřít pusu, než mu skočí do řeči,“ zakřenil se Amun.

„Hej,“ šmatl Jim po svém příteli, ten se mu ale obratně vyhnul a přitáhnul si ho do klína. „Ame, pust mě!“ Jim se snažil dostat z milencova sevření, ale nedařilo se mu to. Ti dva byli roztomilý a vtipní, takoví zamilovaní blázni. Nemohla jsem jinak než se usmívat jako blbec. Bylo strašně krásné vidět, že je na světě ještě láska, že se nevytratila. Jim se zamračil, přestal se vzpínat a založil si ruce na hrudi, vzhledem k tomu, že seděl v Amunově klíně to bylo komické.

„Tak a teď budeme mít tichou domácnost,“ ušklíbl se Am.

„To si piš, že budeme,“ zavrčel Jim.

„Ale no tak, lásko,“ pomluvil Amun hravým hlasem a prsty přejížděl po jeho pažích.

„Ne!“ odsekl Jim a chtěl se Amunovi vytrhnout, ten ho ale pevně objal.

„Prosím, odpust mi,“ šeptal mu do ucha a rty po něm přejížděl. Bylo vidět, že ví, co na jeho miláčka platí. Jim zavřel oči, ale upířím smyslům nemohlo uniknout letmé slastné třepotání víček, které reagovaly na jemné dráždění rtů. Na tváři se mi opět usadil pitomý usměv. Věděla jsem přesně, jak tyhle jemné láskyplné dotyky působí, mají větší kouzlo než dravé polibky.

„Dobře,“ zamručel Jim a políbil svého partnera. „Ví až moc dobře, jak na mě,“ postěžoval si po polibku.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, já to znám, znala jsem,“ usmála jsem se smutně. Tímto prohlášením jsem vzbudila jejich zvědavost, chtěli znát můj příběh, stejně jako já jejich.

„Uděláme dohodu,“ zarazila jsem je dřív, než mohli něco říct. „Vy mi povíte svůj příběh a já vám vylíčím ten svůj.“

„Dobrá,“ souhlasil Jimi. Na Amunovi byla vidět jistá neochota, nechtěl se svěřovat, když se známe jen pár hodin. Popravdě, jemu bych asi nic neřekla, potkat ho někde v noci tak položím peněženku a vezmu nohy na ramena, působil nepřístupně a nebezpečně. Ale Jim, to bylo něco jiného, ten byl jako sluníčko, milý vstřícný, otevřený a hlavně důvěryhodný. Potkat toho někde v lese, tak po pár minutách zřejmě sedíme u táboráku a svěřujeme se jeden druhému.

 

„Nejsem moc starý upír, je mi něco přes sto let.“ Musela jsem se uchechtnout, prostě to jinak nešlo, mu je něco přes sto let, co mám říkat já, které je necelých čtyřicet let. „Co je?“ tvářil se zaskočeně.

„Nic,“ usmála jsem se a pobídla ho, aby pokračoval.

„Prvních pár let jsem žil se svým stvořitelem, ale opustil jsem ho. Byl to krutý muž, i na upíra a jeho žena, byla ještě horší. Mučili lidi, děti, milovali bolest.“ Při té vzpomínce se oklepal a Amun ho konejšivě objal.

„Poté jsem se toulal světem sám, dokud jsem nenazdil na Amuna. Stál na úpatí skály a přemýšlel, dodnes nevím o čem. Vítr k němu donesl můj pach a on se na mě vrhnul, málem mě zabil. Nevím, co ho tenkrát zastavilo, ale nechal mě být a vyzval mě, abych odešel. Odmítnul jsem odejít, zůstal jsem s ním. Prvních pár měsíců mě vyhazoval, nadávky byly to jediné, co jsem od něj slyšel. Pak mě začal ignorovat úplně, občas jsem pochyboval, že o mě ví,“ zamilovaně se podíval na svého partnera.

„Byl neuvěřitelně otravný, chtěl jsem se ho zbavit, a když nepomohly výhružky, zkusil jsem mlčení,“ kývnul na souhlas Amun.

„Posléze ho to přestalo bavit a začal semnou komunikovat. Stali se z nás přátele a po pár letech jsme si uvědomili, že jsme víc než to. Ještě teď před sebou vidím jeho překvapený obličej, když jsem mu řekl, že ho miluju a následně jej políbil. Myslel jsem, že mě zabije, ale překvapivě ne.“ Usmál se na Amuna a něžně jej políbil.

„Tak a teď chceme znát tvůj příběh,“ upozornil mě Amun. Najednou působil přívětivěji, mileji, něžněji.

„Dobrá,“ usmála jsem se. „Můj příběh začíná jednoho slunečného dne roku…“

 

Hned jak zapadlo slunce, jsme se vydali na cestu. Naše životní příběhy nás sblížily. Během jednoho dne se z nás stali přátele, bylo to přátelství, které vydrží navždy. Jim byl bláznivou duší naši zvláštní trojice, Amun byl ten ostražitý hlídač, který na nás dával pozor a já… Já jsem byla neidentifikovatelný článek rodiny, ano, stali se mou rodinou. Ze všech, které jsem do této doby poznala, kromě Jean-Clauda, mi přirostli k srdci nejvíc.

Společně jsme se toulali Afrikou, Amun nám ukazoval svou rodnou zemi, bral nás na všechny své oblíbené místa a hlídal nás, protože s Jimem jsme to potřebovali.

 

„Jste opravdu jako malé děti!“ křičel na nás. „Bello, měj aspoň ty trochu rozumu, když už ho nemá on,“ prosil mě.

„Ame, promiň, ale taky by sis měl užít trochu zábavy,“ usmála jsem se nevině, hned na to jsem chytla Jimovu ruku a skočili jsme. Byli jsme u Viktoriiných vodopádů, bylo to opravdu kouzelné místo a s Jimem jsme se rozhodli provozovat bungee jumping bez lana. Letěli jsme vzduchem a kolem nás stříkala voda. Už jsme se s Jimem nedrželi za ruce, ale střemhlav se řítili do vody. Naše těla narazila do vodní hladiny a ponořila se až na dno. Věděli jsme, že je hned za námi, celou dobu jsme slyšeli jeho nadávky a taky že ano. Amun doplul na dno jen o pár vteřin později než my a okamžitě se hrnul za Jimem. Věděla jsem, co teď bude následovat, Jim si ho bude udobřovat a u toho jsem opravdu být nemusela.

 

Vyplavala jsem na hladinu a vydala se na břehu, kde jsem si lehla na zem, a sledovala přes mlžný opar vytvářeny vodopády hvězdy. Africké nebe bylo nádherné, tolik jiné, než to Evropské, o tolik jasnější. Na tváři jsme měla úsměv a vzpomínala na deset let strávených s touto dvojicí. Ano, žila jsem s nimi deset let, bylo mi s nimi nádherně, nahrazovali mi rodinu, kterou jsem opustila. Díky nim byl ten smutek snesitelnější, v poslední době mi chyběli mnohem víc, ale ještě jsem nebyla připravena vrátit se.

Vzpomínala jsem na všechno, co jsem s Jimem a Amunem zažila a pomalu si začala uvědomovat, proč to dělám. Vybavila jsem si období, kdy jsem se na pár měsíců vrátila ke zvířecí krvi, a to jen protože jsem chtěla ochutnat lvi, gorily, slony, hrochy a mnoho dalších druhů zvěře, ale lidské krve jsem se vzdát nehodlala, byla to spíš jenom zvědavost. Musím uznat, že zvířata nechutnala tak dobře jako lidé, to ani zdaleka, ale ani ne tak hrozně, jak jsem si vybavovala. Jim s Amunem mě při lovu sledovali s velkým zaujetím a nakonec taky ochutnali. Jim se netvářil nijak zhnuseně, zvířecí krev mu nepřišla tak hrozná, ale Amun na tom byl opačně, znechuceně kolem sebe plival zvířecí krev a zakázal nám o tom mluvit. Není třeba říkat, že jsme si z něho s Jimem utahovali.

Byly to nádherné roky, ale cítila jsem, že je načase posunout se dál poznat něco nového, rozloučit se s kluky a vydat se dál.

 

O týden později jsme si hověli v korunách stromů afrického pralesa a já zadumaně pozorovala zapadající slunce.

„Odcházíš, vid?“ vyrušil mě z rozjímání Amun. Netušila jsem, jak to uhodl, jak to poznal. Nechtěla jsem jim to říct, ještě jsem nebyla připravená rozloučit se s nimi, stejně jako jsem s nimi nemohla nadále zůstávat.

„Ano,“ povzdechla jsem si a otočila se na ně. Jim byl v Amunově objetí a překvapeně se na mě díval, na rozdíl od Ama, který s tím byl tak nějak smířený, ale přesto smutný.

„Proč?“ vyhrkl Jim.

„Musím,“ povzdechla jsem si.

„Prd musíš, prostě nás chceš opustit!“ vmetl mi naštvaně do tváře, seskočil na zem a utekl. Chtěla jsem se za ním vydat, ale Amun mě zastavil.

„Nech ho, on se uklidní a vrátí, potřebuje tu novinku strávit.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Jak si to věděl?“

„Známe se dost dlouho, na to, abych poznal, co se ti honí hlavou.“

„Jak dlouho to víš?“

„Od té chvíle u vodopádů,“ usmál se smutně. Nechápala jsem to, v tu noc jsem se rozhodla, nemohl mě přece znát na tolik dobře, aby poznal mé záměry.

„Jsi všímavější, než jsem si myslela,“ povzdychla jsem si a objala ho.

 

Jim se vrátil za pár hodin a vypadal klidněji. Byl smutný, ale smířený. Rozhodli jsme se prodloužit společně strávený čas a tak mě kluci doprovodili na místo, kde naše společná cesta začala. Vrátili jsme se do Egypta, Jim s Amunem se rozhodli vydat do Asie a následně do Austrálie, na rozdíl ode mě, já se rozhodla poznat zbytek Evropy.

 

„Budeme si psát, každý den.“ Jim mě drtil ve svém náručí.

„Jime,“ upozornil ho Amun.

„Dobře, jednou týdně.“

„Jime,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Jednou měsíčně?“ odtáhl se ode mě a sledoval mě s otázkou v očích.

„Ano, ale maily,“ souhlasila jsem. Dopisy by při jejich stylu života byly problémem.

„Dobrá,“ přikývl a opět mě pevně objal. Amun mě vysvobodil z jeho objetí a přivinul si mě na svou velkou hruď.

„Opatruj se,“ zašeptal mi do ucha.

„Budu,“ slíbila jsem. Sledovala jsem je, jak mizí v záři zapadajícího slunce a plánovala svou další cestu. Rozhodla jsem se vrátit se do Evropy tak, jak jsem jí opustila, přeplavat Středozemní moře a první zemí, kterou jsem hodlala navštívit, bylo Řecko.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Drahá Alice,

vím, dlouho jsem se neozvala. Moc se ti za to omlouvám, věřím, že jste se o mě museli bát.

Potkala jsem dva moc hodné upíry a strávila s nimi uplynulých deset let. Jsou opravdu úžasní, aspoň částečně mi nahradili rodinu, která mi tak chybí, vás. Vím, že to byla jen moje volba, ale věř, že byla správná.

Doufám, že se vám daří dobře.

S láskou Bella

 

Muž seděl na velkém kamenu a znuděně se díval před sebe. Nechápal, jak mu to mohla udělat, jak ho mohla opustit, bez rozloučení, bez slova, bez vysvětlení. Měl ho zabít už tehdy, když se dozvěděl, co provedl a popravdě nebýt Carlislea a Esme, tak by Edward už nežil. Ve chvíli, kdy se vrátil domů a zjistil, že jeho bratr podvedl jeho sestru, vrhnul se na něj, mlátil ho hlava nehlava, trhal jeho tělo na kousíčky a jen Carlisle ho dokázal zastavit. Nikdo jiný kromě něj, Esme a te coury se ho nezastal, nepomohl mu. Podvedl ji, zničil její lásku, donutil ji odejít. Ve chvíli, kdy se Bella vrátila domů, přísahal, že už se k ní Edward nikdy nepřiblíží, nikdy jí nezkříží vlásek a opět selhal. Zmizela jako pára nad hrnec a jediné zprávy o ní mu podávaly nepravidelně chodící dopisy. Miloval ji, byla jeho malá sestřička, kterou měl chránit, ale selhal. Nedokázal to.

„Emmette, to nebyla tvá vina, jen jeho a věř mi, že trpí každý den a bude trpět do konce věčnosti.“ Byl to Jasper, který jej vyrušil z přemítání a postavil se mu po boku. Společně sledovali, jak z lesa vyšel jejich bratr.

 

< shrnutí >


Mnozí se ptali na pohled Edwarda, pokud jste to nezaregistrovali, tak ten kousek pod dopisem v 17. kapitole byl pohled Edwarda. Tohle je povídka o Belle a jejím hledání, takže pohledy ostatních budou opravdu jen ty kousíčky pod dopisy.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 18. kapitola:

 1
05.08.2011 [20:35]

Soso177 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.05.2011 [19:09]

MatikEsmeCullenJe to kraaasne Emoticon Chudak Emmett... Ale je to kraaasne a dufam ze sa k nim vrati Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!