Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 17. kapitola

tw

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 17. kapitolaKaju se, že to trvalo tak dlouho a zároveň děkuju za všechny nádherné komentáře a Kyky za neocenitelnou pomoc.

Bella pokračuje ve své cestě životem, dneska dorazí do Itálie.

Odjet z Irska nebylo tak těžké - právě naopak, opustit Kathlyn bylo až překvapivě jednoduché. Možná to bylo tím, že jsem ji nikdy nemilovala v pravém smyslu slova. Měla jsem ji ráda, ale to bylo všechno. To co k Edwardovi jsem k ní cítit nemohla, nechtěla a pochybuju, že v sobě ty city ještě někdy probudím. Už nikdy jsem nechtěla zažit tu bolest. Milovala jsem ho celým svým srdcem a on tu lásku zničil, proměnil ji v nenávist stejně tak silnou, nebo ještě silnější. Nehodlala jsem nikomu dalšímu dovolit, aby mi ukradl mé srdce, aby si vzal kus mé samé - a to Kat chtěla. Možná z toho důvodu mi George přišel vhod, ukázal Kat mé pravé city, necity.

Bylo to ode mě hnusné, využila jsem je, oba dva a poté je odkopla jako prašivé psy, vlastně jenom Kathlyn, George věděl na čem je, a kvůli jedné noci nedělal povyk. Jiné to ovšem bylo s Kat. Ta zrzavá upírka se zamilovala, toužila si mě přivlastnit. A já ji od sebe odháněla, udělala jsem to samé co Edward, sice za jiných okolností, ale podvedla jsem ji. Zradila jsem její důvěru.

Možná bych teď pro Edwarda měla mít víc pochopení, ale nemohla jsem. On mě zradil, sliboval mi nehynoucí lásku a potom ji zadupal do země, jako by nic. To už se nikdy nestane, už se ke mně nikdy nikdo nedostane tak blízko, aby získal mé srdce.

 

Vypustila jsem z hlavy chmurné myšlenky a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem ve Vídni, už několik desítek měsíců jsem se jen tak toulala po Evropě, možná už pár let, čas jsem nijak nesledovala, nebyl důležitý. Po prozkoumání jedné země jsem Alici vždy poslala dopis s odpovědí na její zuřivé maily. Neměla jsem co na práci a po poslední zkušenosti jsem ani nevyhledávala společnost a trávila čas osaměle. Mělo to ale i své výhody. Občas jsem si našla nějakou práci na rozptýlení, například tady ve Vídni. Pracovala jsem v jedné menší kavárničce. Sledovat lidi bylo zábavné, jejich rozhovory, postřehy, tajemství, názory…

Ale Vídeň už nebyla ono, už jsem ji celou poznala, stejně jako Rakousko a většinu Evropy. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla vydat na další cestu. Chtěla jsem za sluníčkem, do teplých krajin, proto jsem se rozhodla vydat do Itálie.

 

Probíhala jsem městy, prozkoumávala památky, život ve městě a hlavně módu. Šla jsem snad na každou přehlídku, v daném městě, která se konala po západu slunce, nebo během zataženého dne. Alice by byla nadšená a já jsem se rozhodla udělat jí radost. V Miláně jsem nakoupila spoustu oblečení a poslala ji ho. Byly tam modely pro všechny, dokonce i pro Edwarda.

 

I přes všechno vyžití jsem se po severu Itálie netoulala déle než 10 měsíců. Vyběhla jsem z Pisy ve svých nových tmavě rudých šatech se stejně zbarvenými lodičkami a taškou, ve které jsem ukrývala pár pokladu. Oblečení dokonale ladilo s mými rudými zorničkami, jejichž černý nádech dával jasně najevo můj hlad. Od doby co jsem poprvé ochutnala lidskou krev, odmítla jsem pít tu zvířecí. Připadalo mi to naprosto zbytečné. Proč bych si měla připadat jako zrůda vraždící lidi? Lidé se denně vraždili po statisících a všem to bylo jedno, nezáleželo jim na tom a to nemluvím o milionu nebohých zvířat, které hynuly jen díky lidské rozmařilosti. Ano, já je taky lovila, ale nikdy ne z rozmaru, vždy jsem byla hladová, nesnažila jsem se jiným dokázat, že na to mám. Lidé byli a jsou bestie, nezaslouží si žít a navíc chutnali až moc dobře.

 

Probíhala jsem pustou krajinou, nebála jsem se, že by mě někdo viděl. Byla ze mě jen rozmazaná čmouha, kterou nedokázal nikdo zaznamenat. S občasnými slunečními paprsky, které dopadly na mou pokožku zpoza mraku, jsem si hlavu nelámala, bylo to zbytečné.

Doběhla jsem k nejbližšímu městu, s úmyslem zaplašit svou žízeň. Stanula jsem před středověkými branami a zavětřila. Do nosu mě uhodila nejen esence lidské krve ale i sladké upíří aroma vznášející se ve vzduchu a nebyl to jen jeden upír, nebo dva, ale několik… set? Nevěděla jsem přesně, kolik různých pachů se vznášelo ve vzduchu, ale bylo jich moc, nebezpečně a neobvykle moc. Nebylo zvykem, aby žilo tolik upírů na jednom místě pohromadě, i naše rodina byla velkou skupinou. Okamžitě jsem zkontrolovala své štíty a ostražitě se rozhlížela kolem sebe. Podle uvítací cedule jsem byla ve Volteře. Volterra, při tom jméně se mi vybavil obraz visící v Carlisleově pracovně. Tři upíři stáli na balkóně a povýšeně shlíželi na lidi kolem sebe. Trochu stranou, ale stále na balkóně stál Carlisle. Volterra, domov Ara, Caiuse a Marcuse Volturiových, vládců našeho světa.

 

Instinkty mi říkali ‚Otoč se, vezmi nohy na ramena a uteč tak daleko, jak jen můžeš!‘, ale má zvědavost byla silnější. Už dlouho jsem nepotkala nikoho jako já a popravdě mi ta samota začínala lézt na mozek. Občas jsem si připadala jako schizofrenik, povídala si sama se sebou, společnost by mi přišla vhod. Potlačila jsem pud sebezáchovy a vešla do města. Pomalu jsem se plížila starými úzkými uličkami a mířila do středu města za upíří vůní. Rozhlížela jsem se kolem sebe, hlídala všechny a všechno, své instinkty jsem sice dokázala usměrnit, ale ne potlačit. Ostražitost byla přeci jen na místě. Minula jsem náměstí, kterému dominovala věž s hodinami a dostala se k hradu. Byla to velká, ne, obrovská stará kamenná stavba s velkými dřevěnými vraty, na kterých byla strach budící dračí hlava sloužící jako klepadlo.

 

Uvažovala jsem, jestli vstoupit dovnitř, nebo poslechnout instinkty, stále byl čas utéct, ale mé nohy šly samovolně dál. Ve chvíli, kdy jsem stanula před dveřmi a chtěla použít klepadlo, se samy otevřely a přede mnou se otevřela dlouhá světlá chodba, na jejímž konci byly dveře a stůl, u kterého seděla lidská žena. Kráčela jsem po žluté mramorové podlaze a halou se rozléhal klapot mých vysokých podpatků. Žena za pultem mě zvědavě pozorovala, ale nevypadala vystrašeně.

„Dobrý večer, přejete si?“ promluvila dokonalou italštinou. Usmála jsem se a sundala sluneční brýle. Venku sice byla tma, a musela jsem vypadat zvláštně, ale nechtěla jsem, aby lidé ve Volteře viděli mé rudé zorničky.

„Ráda bych se potkala s tvými pány,“ usmála jsem se na ni.

„A koho mám ohlásit?“ Z jejího profesionálního tónu bylo znát, že je všeho znalá, ví, o co jde.

„Isabellu.“

„Jen Isabellu?“ pozvedla obočí.

„Jen Isabellu,“ přikývla jsem a přestala si ji všímat. Do haly vešel vysoký svalnatý upír, byl ještě vyšší a svalnatější než Emmett, a to je co říct.

„Koho pak to tu máme, Gianno?“ Upír oslovil recepční, ale svou pozornost věnoval mně.

„Isabellu, chtěla by navštívit bratry,“ odpověděla.

„Já ji doprovodím, nestrachuj se,“ mrkl na ni a opět se pohledem vrátil k mému tělu. „Felix, jméno mé, těší mě, že tě poznávám, Isabello.“ Galantně chytl mou dlaň a vtiskl mi polibek na hřbet mé ruky.

„I mě, Felixi.“

„Přijela jsi na návštěvu?“ Nabídnul mi rámě a lidským krokem jsme se vydali k velkým dveřím, do kterých hala ústila.

„Ano, ráda bych se seznámila s bratry Volturiovými,“ pousmála jsem se a vešla otevřenými dveřmi. Ocitla jsem se ve velké kulaté kamenné místnosti u poloviny plné upírů. Na jejím konci stály tři trůny, na kterých seděli tři upíři s téměř průsvitnou pokožkou, takový odstín bílé jsem ještě u nikoho neviděla.

„Felixi, koho nám to vedeš?“ černovlasý muž sedící na prostředním trůnu povstal a sešel ze stupínku.

„Isabellu, narazil jsem na ni u Gianny,“ odpověděl můj společník a podal svému pánu ruku. Byl to jenom letmý dotyk, ale i to zdá se Arovi stačilo, aby přečetl Felixovy myšlenky. Ano, byl to Aro, Carlisleův přítel, nemusela jsem mu být představena, abych věděla, o koho se jedná, a stejně tak jsem znala jeho schopnost.

„Isabello, těší mě, že tě poznávám. Dovol, abych se ti představil. Jmenuji se Aro Volturi a toto jsou mí bratři, Marcus a Caius,“ kývl k mužům za zády.

„Těší mě, já jsem Isabella,“ usmála jsem se na něj.

„Jen Isabella?“ povytáhl obočí.

„Ano, jen Isabella,“ kývla jsem.

„Dobrá,“ lehce nazvedl koutky úst a natáhl ke mně svou ruku. S úsměvem jsem mu ji podala a čekala, co se bude dít. Ve chvíli, kdy se mé prsty dotkly jeho kůže, na mou mysl zaútočilo tisíc drobných jehel, které se okamžitě odrazily zpět. Nebylo to ani bolestivé, ani nepříjemné, stejné, jako u Edwarda, když se snažil přečíst mou mysl. Arovi se na čele objevila vráska a v očích záblesk vzteku, nebezpečí a možná obdivu. Čím více se soustředil, tím více se jeho vráska prohlubovala a dlaň svírala tu mou. Netrvalo to déle než dvě, možná tři vteřiny, ale i to stačilo, aby si toho všimli ostatní přítomní a zaraženě nás sledovali. Aro pustil mou ruku a překvapeně se na mě díval.

„Fascinující,“ vydechl.

„Děkuji,“ usmála jsem se.

„Takže, co tě k nám přivádí?“ zeptal se po chvíli naprostého ticha.

„Zvědavost.“

„Zvědavost, metla to lidstva,“ zamručel.

„I upírů,“ ušklíbla jsem se.

„Pravda,“ souhlasil. „Takže, co by si ráda, Ello?“ Zvláštní zkrácenina mého jména, Bella, Ella, nikdy mě nenapadla, stejně jako jsem nechtěla, aby mi tady říkali Bello.

„Šla jsem kolem a ucítila váš pach. Ráda bych tady chvíli zůstala, pokud to nevadí.“

„Samozřejmě že ne, budu jenom rád.“ Arovi se na rtech rozlil spokojený úsměv.

„Ale nechci se přidat k vaší armádě,“ upozornila jsem ho.

„Jistě, budeš tady jako můj host, a třeba si to časem rozmyslíš.“ Bylo na něm vidět, že už spřádá plány, jak si mě tady udržet, ale já tady rozhodně zůstávat nechtěla. Byla jsem jen zvědavá, prozkoumám to tady a půjdu si po svých.

„Aro, myslím, že by si nám mohl prozradit, co se děje,“ zamručel Caius.

„Bella je štít,“ usmál se. „Neslyším její myšlenky,“ vypadal tak nějak spokojeně a hlavně nadšeně.

„Štít?“ zamručel jeho bratr. „Jane!“ Z řady se vynořila malá mladá blond upírka s rudými zorničkami.

„Ano pane?“ poklonila hlavu.

„Vyzkoušej svou schopnost,“ pokynul ke mně rukou. Jane se usmála a otočila se na mě, byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co se bude dít. Sledovala jsem ji a čekala. O zlomek vteřiny později do mého štítu narazily jehličky, tisíce drobných bodnutí, které se snažily proniknout k mé mysli. Janein spokojený úsměv se změnil nejprve v nechápavou a následně nevěřícnou a nenávistnou masku. Jen jsem se usmála, čímž jsem podnítila její vrčení a následný skok, kterým mě chtěla srazit k zemi. Obratně jsem se jí vyhnula a sledovala, jak jí další mladý upír chytá a táhne z místnosti.

„Fascinující,“ pronesl znovu Aro. „Pokud by ti to nevadilo, rád bych si s tebou promluvil o tvé schopnosti.“

„Samozřejmě, jenom, mám žízeň a chtěla bych se zeptat, jestli máte nějaká pravidla ohledně lovu, nebo…“

„Ano, nelovíme ve městě ani okolí, ale Heidy za chvíli přijde s pozdní večeří,“ usmál se a sledoval dveře. Opravdu, za pár minut se v nich objevila nádherná upírka, za niž šli jako ovce ne porážku lidé. Někdy během čekání se v místnosti objevila i Jane s tím mladíkem.

„Vítejte přátelé,“ pronesl plynnou angličtinou Aro, jakmile se za posledním zaklaply dveře. Zřejmě to byl signál, protože se všichni přítomní upíři vrhli na lidi. Vypadalo o jako krvavá jatka. Lidé křičeli, prosili, nadávali, upíři vrčeli a vzduchem se vznášela vůně krve. Potlačila jsem znechucený úšklebek a zakousla se do krku muži stojícímu opodál.

 

Volterra a hlavně její obyvatelé byli fascinující. Ano byla jsem z nich fascinovaná stejně, jako Aro ze mě. Byla to pozoruhodná směsice upírů, které pohromadě držela touha po moci a ta upírka, Chelsa tuším. Její schopnost se podobala te Jasperově, už několikrát to na mě zkoušela, chtěla mě přičlenit k nim, nepochybně na Arův rozkaz, ale nedařilo se ji to. Našli jste tady všechny povahové typy, rozlučné množství talentů a mírně úchylného vládce. Aro byl mnou posedlý, neustále mě nutil předvádět můj štít, roztahovat ho na další upíry, zastavovat hromadné útoky talentů, byl jako malé dítě, které dostalo novou hračku. Ale nestěžovala jsem si, z mého pobytu zde vzešlo pár dobrých věcí. Naučila jsem se ovládat oba své štíty, i když o tom fyzickém nikdo nevěděl, téměř dokonale a to jen díky Arovým neustálým zkouškám. Taky jsem zdokonalila své bojové schopnosti.

 

Pamatuju si na první den, kdy jsem vkročila do jejich… tělocvična byla přehnaným názvem. Nebyla to ani místnost, ale volné prostranství ukryté v hradních zdech. Rozhlížela jsem se kolem sebe a sledovala, jak bojují.

„Copak Ell, přišla ses naučit bojovat?“ mrknul na mě Felix a v momentě stál vedle mě.

„Můžu to zkusit,“ usmála jsem se nevině.

„Tak pojď,“ vybídl mě a dovedl kousek stranou na jeden z mnoha cvičných placů.

„Chceš slyšet i teorii,“ znechuceně se ušklíbl, „nebo přejdeme rovnou k praxi,“ teď mu očíčka zářily.

„Můžeme rovnou k praxi,“ pokrčila jsem rameny. Felix se ušklíbl a já se nakrčila do bojové pozice. Na nic nečekal a skočil po mně, obratně jsem uhnula a okamžitě se začala bránit dalšímu výpadu. Felix bojoval dobře, až moc dobře. Měla jsem sice základy od Jaspera, naučil mě všemu, co uměl, jak nejlépe mohl. Byl stejně dobrý jako Felix, ale měl jiný styl, takový volnější, ten Felixův byl přísným volterrským drilem. Věděla jsem dobře, že ho nemůžu porazit, ne s tím, co prozatím umím. Po necelé půl hodině jsem se zaduněním přistála už podesáté na prašné zemi. Nerada jsem prohrávala, kdybych chtěla, tak by na zemi skončil on, ale musela jsem se naučit bojovat bez schopností. Se zakletím jsem vstala a otřela si ruce do nových riflových kraťasů. Můj šatník se znatelně rozšířil, od jedněch rudých šatů jsem to po nákupech s Heidy dopracovala k přeplněné skříni, ale oblečení se hodilo.

„Ello, vnímej naše pohyby a uč se,“ upoutal mou pozornost Felix a zaútočil na Demetriho. Pozorovala jsem jejich mrštné výpady a hodnotila své chyby. Vidět ty dva bojovat bylo hodně poučné.

Sledovala jsem je ještě následující dva dny, než jsem usoudila, že je čas na další kolo s Felixem, ze kterého jsem opět nevyšla jako vítěz, ale byla jsem o mnoho chytřejší. Právě s Felixem jsem tady trávila nejvíc času, nebo spíš on semnou. Na něm jsem zkoušela všechny Arovy pokusy, to on trpěl, když Jane použila svou schopnost dřív, než měla. Stal se mým přítelem zde.

 

„Isabello, ty se vůbec nesoustředíš!“ obvinil mě Felix a pomohl mi na nohy.

„Soustředím,“ procedila jsem skrz zuby a zaútočila na něj. Po pěti měsících bojů s ním, jsem na tom byla hodně dobře, v padesáti případech ze sta jsem vyhrála, ale pořád to nebylo ono, neustále jsem měla jisté mezery a oba dva jsme to věděli.

„Nesoustředíš, obvykle je to rovný boj, ale dneska si ještě nevyhrála a na zemi se válíš častěji, než první den.“

„Nemel a bojuj!“ zaútočila jsem na něj. Provedla jsem pár výpadů, než jsem opět skončila na zemi a Felix přistál na mě a ruce mi svíral nad hlavou.

„Ello, takhle nikdy nevyhraješ, víš, jak jednoduché by bylo zakousnout se ti do hrdla?“ Jeho hlas zněl znechuceně, ani jsem se mu nedivila, opravdu to dneska nestálo za nic, ale najednou mě něco napadlo. Dostala jsem skvělý nápad, jak mu ukázat, že můžu i dnes vyhrát.

Zářivě jsem se usmála a nadzvedla pánev, svým klínem jsem se otřela o jeho rozkrok, a políbila jej. Felix překvapeně vydechl, toho jsem využila a prohloubila polibek, do kterého se okamžitě zapojil. Už nesvíral mé ruce, právě naopak, lehce se podepřel na loktech, aby nedrtil mé tělo. Využila jsem jeho nepozornosti a překulila ho pod sebe. Uvěznila jsem jeho ruce ve svých a přišpendlila mu je za hlavou k zemi a usadila se na jeho podbříšku. V okamžiku, kdy jsem si byla naprosto jistá, že už mi neuteče, jsem přerušila náš polibek a sjela rty k jeho uchu.

„Kdo říkal, že nevyhraju?“ zašeptala jsem a dívala se mu do očí. Felix se na mě ještě chvíli zmateně díval, než mu došlo, co se právě stalo. Pokusil se uvolnit z mého sevření, ale nedařilo se mu to, držela jsem ho až moc pevně.

„Tímhle způsobem ale nemůžeš bojovat s každým,“ zavrčel vztekle.

„Ale na tebe to fungovalo,“ usmála jsem se. Z ničeho nic nastala chvíle klidu, seděla jsem na něm, hrudí se dotýkala te jeho a hleděla mu do očí a na rty. Najednou mě popadla touha políbit ho, nechat splynout naše rty, ale tentokrát pořádně, ponořit se do toho polibku, ukojit touhu, která se zrodila v mém nitru, užít si. Skousla jsem si spodní ret a sledovala jeho rty. Trvalo setinu sekundy, než jsem se rozhodla a opět jej políbila. Okamžitě mi vyšel vstříc, plenil má ústa, hrál si s mým jazykem a pažemi si mě přitahoval co nejblíže k sobě. Ruce jsem mu zapletla do vlasů a užívala si náš dravý polibek. Polibek vyjadřující jediné - touhu, neskutečnou a nesnesitelnou touhu, která spalovala naše těla, aspoň to moje. Toužila jsem ji naplnit, splynout s Felixem, dopřát si tu rozkoš. Felix na tom musel být stejně, protože o chvíli později už jsme se nelíbali na zemi, ale mířili do jeho pokoje. Neobtěžoval se jít dveřmi, prostě vyskočil semnou v náručí oknem dovnitř a okamžitě začal trhat mé oblečení, stejně jako já jeho. Neztráceli jsme čas předehrou, tím slastným mučením. Na to bude čas později, teď jsme jenom chtěli ukojit touhu spalující naše těla. Jemně jsem nadzvedla pánev a klesla na jeho tvrdý, ztopořený úd. O chvilku později jsme leželi na posteli, s Felixem hluboko v sobě jsem spěla k naplnění chtíče.

 

Nakonec jsem ve Volteře zůstala dva roky a to jen díky Felixovi. S ním jsem si čistě užívala. Byli jsme přátelé, možná trochu bližší, ale stále jen přátelé. Byl ideálním partnerem, dokázal mě nabít energií, ukázat mi život z té lepší, zábavnější, akčnější stránky. Ukázal mi to, co jsem hledala, to co jsem potřebovala, nesnažil se mě za každou cenu bránit, nechal mě se potrápit, nechal mě volně žít. Občas jsem jim pomohla s jeho misemi, ale za dobu ve Volteře vyrazili jen dvakrát, a to byly nějaké malé problémy.

 

„Opravdu si to nechceš rozmyslet?“ sledoval mě se smutným výrazem.

„Ne, musím odjet,“ usmála jsem se a naposledy ho pevně objala.

„Ale víš, že se můžeš kdykoliv vrátit.“ Nebyla to otázka, spíš upozornění s podtextem přání. Nechtěla jsem ho opouštět, měla jsem ho ráda, byl mým přítelem a milencem, v poslední době víc přítel, než milenec. Díky němu a všem ve Volteře jsem dospěla do stavu klidu. Už jsem se dokázala vyrovnat s Edwardovými skutky a přenést se přes ně. Sice ho nikdy nepřestanu milovat a vždy ho budu nenávidět, ale už ne tak moc jako dřív. Dokázala jsem se s jeho činy smířit, do jisté míry i pochopit, že mě nemiluje tam moc, abych byla jedinou ženou jeho života, dostala jsem se k bodu neutrality, ve kterém se mi líbilo, ale to neznamená, že se hned poženu domů.

„Ano vím a věř, že se stavím,“ usmála jsem se a vtiskla mu přátelskou pusu na tvář.

„Ello, má cenu přemlouvat tě?“ ptal se mě Aro, jakmile jsem Felixe pustila.

„Nemá.“

„V tom případě ti přeji šťastnou cestu a doufám, že nás brzy navštívíš. Vyřiď Carlisleovi mé pozdravy.“

„Vyřídím, jakmile budu moct. Děkuju za všechno.“ Naposledy jsem se na všechny podívala a rozběhla se pryč, otevřít další kapitolu svého života.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Drahá Alice,

právě jsem strávila pár let ve Volteře. Neboj se o mě, jsem v pořádku, Aro, Felix, všichni na mě byli hodní. Bylo fascinující, jak moc jsem Ara fascinovala, svým způsobem i zábavné. Je to moc milý muž, i když moc je pro něj vším. Také mám vyřídit Arovy pozdravy Carlisleovi a nabídku pro tebe a Edwarda, která neustále platí.

Doufám, že se Vám v novém domově líbí, v Rusku jsem ještě nebyla, ale jednou se tam snad podívám. Domluv Emmettovi a Jasperovi, ať nevyloví všechny medvědy, aby na mě taky něco zbylo.

Taky chci, aby si Edwardovi řekla, že mu odpouštím a do jisté míry jeho chování chápu. A doufám, že najde ženu, se kterou bude šťastný. Upírku, která splní všechny jeho očekávání.

Moc se mi po Vás stýská.

S láskou Bella

 

Muž stál uprostřed mrazivé planiny, kterou pokrýval jen lišejník a nemohl tomu uvěřit. Jeho žena, ta křehká bytost, kterou miloval, nejen že strávila několik let v tetelišti krvelačných zrůd, ale odpouští mu a přeje mu hodně štěstí v dalším životě, s někým jiným. Teprve teď, když mu odpustila, pochopil, jak moc ji ranil, jaký neuvěřitelný blbec byl, a jak moc ji miluje. Pochopil, že už ho nikdy žádná jiná žena nedokáže uspokojit, už nikdy nebude cítit to, co cítí, když je s Bellou. Stračí její nepatrný úsměv, nazvednutí koutku, pohození vlasů, skousnutý spodní ret, když o něčem usilovně přemýšlí, jediné gesto, aby byl šťastný, cítil lásku, a ona už se nevrátí, už nikdy mu nevtiskne ten láskyplný polibek, neprojede rukou jeho vlasy, už nikdy jej nebude milovat…

 

< shrnutí >


Doufám, že se vám kapitola líbila.

Co se týče vašeho přání, nechte Bellu, aby si taky trochu užila. Edward se tady jeden čas živil lidskou krví a Bella musí poznat život, aby se správně rozhodla. Co se týče návratu ke Cullenovým, kdo ví...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 17. kapitola:

 1
05.08.2011 [16:46]

Soso177Nápady sú naozaj originálne! mňa len tak niečo nezaskočí ale toto.... nemám slov. Myslím že v určitosti chápem že Bella si tým spôsobom nachádza samú seba. Ľudia málo kedy urobia čo by chceli lebo sa boja že premárnja svoj život, že môžu urobiť aj niečo vhodnejšie. Upíry, to je samozrejme iná vec, preto jej to prajem.

21.05.2011 [18:38]

MatikEsmeCullenKu Cullenovym sa vrati. No dufam Emoticon Ale je to kraaasne Emoticon Konecne Edwardovi dochadza o co prisiel Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!