Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 10. kapitola

Robert Pattinson \\

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Já píši vám - co mohu více? 10. kapitolaMoc děkuju za komentáře, jsem ráda, že se Vám kapitola líbila. Tahle ta je slabší, moc se mi nelíbí...

Taky jsem slíbila, že se dostanu k tomu, co Edward provedl a já jsem opravdu chtěla, ale nevyšlo to, to by tahle kapitola musela mít 20 stránek a to nejde, snad v příští kapitole... Málem jsem zapomněla, Kyky dlužím ti obrovské díky.

Klepání na dveře mě vyrušilo ze vzpomínání, východ slunce byl stejně ten tam a slunce se teď nacházelo hodně vysoko. „Bello, můžu dál?“ Zaslechla jsem Jean-Clauda.

„Ano, pojď.“ Dveře se otevřely a on vešel. Chvíli mě nejistě sledoval a přešlapoval na místě, byl nervózní. Nechápu proč, to on tady byl doma, já bych měla být ta ustrašená, ne on.  Zvedla jsem koutky v náznaku úsměvu a on se uklidnil.

„Neruším?“ zeptal se zdvořile a posadil se na široký parapet naproti mně.

„Ne.“

„Říkal jsem si, za dva by mělo být zataženo, tak bychom mohli zajít na nákupy. A na lov, rád bych prozkoumal tvou metodu.“

„Ráda,“ usmála jsem se na něj, rozptýlení jsem potřebovala, nemohla jsem se neustále utápět ve vzpomínkách, zvlášť když se má mysl blížila k těm nejbolestnějším.

„Taky jsem si říkal, nechceš si promluvit?“ opět vypadal trochu nejistě, vzhledem k jeho věku to bylo celkem komické, ale chápala jsem ho, neznali jsme se a byli jsme opatrní.

„Moc ráda,“ přitakala jsem, „za chvíli přijdu dolů, ale napřed bych se ráda převlékla.“ Přeci jen jsem na sobě měla to, v čem jsem přiletěla do Francie.

„Samozřejmě, počkám dole,“ usmál se mile a odešel.

Původně jsem se chtěla jenom převléct, ale poté jsem usoudila, že bych si mohla dát i sprchu, to by tady ale nějaká musela být. V mém pokoji nebyly žádné dveře, za kterými by se skrývala koupelna, dokonce tady nebyla ani šatna, co byste taky očekávali od majáku, ve kterém bydlí upír. Vystrčila jsem hlavu ze dveří a zavolala na Clauda.

„Jean-Claude, je tedy někde koupelna?“

„Ano, běž o patro níž, dveře naproti mému pokoji,“ ozvalo se zespoda. Popadla jsem oblečení a bosá se vydala dolů. Opravdu, naproti jeho pokoje byla malá bíle vykachličkovaná místnost, v jejímž koutě se krčil malý sprchový kout. Usmála jsem se a vlezla pod sprchu. Chtěla jsem si umývání odbýt co nejrychleji, věděla jsem, že když tam zůstanu moc dlouho, tak se má mysl nechá unést a pustí se na procházku do minulosti. A taky že ano.

 

*********

 

V Bridgtonu nám všem bylo nádherně. Milovala jsem chvíle strávené s rodinou a hlavně se svým přítelem. Ale vrchol našeho vztahu nastal na jaře, když jsme byli ve čtvrtém ročníku. Edward si pro mě nachystal speciální dárek.

„Alice, řekni mi, co Edward chystá, prosím?“ dělala jsem na svou sestru psí oči.

„Ne, neodpustil by mi to příštích pár století,“ zašklebila se a strčila mi do vlasů poslední sponku. Měla jsem na sobě krásné tmavě modré šaty bez ramínek s širokou sukní po kolena, přes výstřih a pod sukní vykukovala tmavě modrá tylová spodnička. Na krku se mi houpaly safíry zasazené v bílém zlatě, které doplňovaly náušnice a sponky držící mé vyčesané vlasy. Vše korunovaly lodičky stejné barvy na vysokém podpatku. Modrá barva v mém šatníku převládala od doby, co mi Edward řekl, že mi sluší.

„A já s tebou nebudu mluvit dvě století,“ vyplázla jsem na ní jazyk, a vydala se dolů za Edwardem. Čekal mě pod schody, oblečený v obleku, ale bez kravaty. Vypadal slavnostně a přitom ležérně, moc mu to slušelo.

„Edwarde, kam jdeme,“ udělala jsem na něj oči.

„Uvidíš miláčku,“ usmál se a vedl mě ke dveřím. Než jsme odešli, Esme nás zastavila a vyfotila si nás. Edward mě posadil na sedadlo spolujezdce svého zbrusu nového stříbrného Volva a rozjeli jsme se neznámo kam. Celou cestu jsem vyzvídala, kam jedeme, ale nic mi neřekl, ani tehdy, když jsem použila ty nejlepší ženské finty, které vždycky zabraly. Muselo to být něco hodně důležitého a stálo ho to hodně přemáhání.

 

Jeli jsme poměrně dlouho, přes dvě hodiny, než jsme se dostali na místo. Edward zastavil na konci lesní cesty, hned vystoupil a otevřel mi dveře. Než jsem stihla protestovat, vzal mě do náruče a rozběhl se do lesa. Zastavil se po deseti minutách a postavil mě na zem, tázavě jsem se na něj dívala, ale nic neříkal. Propletl naše prsty a pokračoval chvilku v cestě, poté mi odkryl z cesty kapradí a postrčil mě dopředu. To co jsem před sebou uviděla, mě připravilo o hlas.

Stála jsem na okraji nádherné louky, která byla celá zalitá bílým měsíčním světlem, které osvětlovalo drobné bílé kvítky pokrývající celou plochu. Okouzleně a pomalu, abych nepošlapala, ani jedinou rostlinku, jsem došla doprostřed palouku.

„Edwarde, to je nádherné,“ hlesla jsem a zadívala se mu do očí. Stál tam ve stínu stromů a pozoroval mě pohledem, který ve mně vyvolával chvění. Sledovala jsme jak se pomalu a ladně jako puma vydal ke mně. Měsíční paprsky se odrážely od jeho kůže a vytvářely kolem něj nádhernou auru tajemna. Došel až ke mně a elegantně přede mně poklekl na jedno koleno, v tu chvíli jsem zadržela nepotřebný dech.

„Isabello, Bello, víš, že tě miluju víc než kohokoliv - cokoliv jiného. Vpadla jsi do mého života a rozzářila temnotu, která jej naplňovala. Jsi můj život, mé všechno a proto se tě ptám. Isabello Marie Cullenová, vezmeš si mě, staneš se mou ženou, na věky věků?“ Dívala jsem se do jeho karamelových očí plných lásky, očekávání a strachu. Bál se, že ho odmítnu, že řeknu ne, ale to bych nemohla, nedokázala bych si bez něj představit svůj život, teď už ne.

„Ano,“ vydechla jsem slabě. „Ano,“ zopakovala jsem o poznání silněji. Edward se usmál a na prst mi navlékl nádherný prsten. Poté mě vzal do náruče a přitáhl si k sobě mé rty. Líbali jsme se dlouho, ani jsem si neuvědomila, že nás Edward položil na ten nádherný koberec květů.

Spokojeně jsem ležela na Edwardově hrudi uprostřed květinového koberce a sledovala svůj prsten. Velký kámen byl vybroušený do oválu, od něj vedly paprskovitě řady blyštivých kulatých kamínků. Byly zasazené do zlaté obroučky vpředu tak jemně tepané, že to vypadalo, jako když uvízly v křehké pavučince. Otáčela jsem rukou a sledovala, jak se třpytí společně s mou kůží.

„Je nádherný,“ usmála jsem se a políbila jeho ústa.

„Můj otec ho dal matce,“ pousmál se a zbožně mě sledoval.

„Prsten tvé matky?“ překvapeně jsem se na něj podívala.

„Ano, určitě by chtěla, aby ho nosila žena, se kterou chci strávit zbytek svého života.“ Něžně se usmál a znovu mě políbil.

 

**********

 

Vypnula jsem vodu a vylezla ze sprchy, slíbila jsem si, že nebudu vzpomínat, a stejně jsem to zase udělala. Prokletá dokonalá mysl, která mi nedá zapomenout na poslední okamžik čistého štěstí.

Oblékla jsem si dlouhé bílé letní šaty, které jsem si sebou vzala, přeci jen se k tomu majáku hodily a Alice na mě měla za ty roky vliv, už jsem nebyla ta vyjukaná holka, která milovala volné rifle a trička, bohužel… Vysušila jsem si vlasy a vydala se za Claudem, už jsem ho nechala čekat dost dlouho, i když co je půl hodiny v upířím bytí…

„Už jsem tady,“ bosky jsem seběhla schody a stanula v - no asi to budu nazývat obývák. Jean-Claude se na mě otočil a usmál se.

„Sluší ti to.“

„Děkuju,“ skousla jsem si ret a sklonila hlavu, od něj to znělo krásně. Žádné strohé konstatování faktu, nic takového, bylo to jako otcovská pochvala.

„Co budeme dělat?“ vyzvídala jsem.

„No, říkal jsem si, že bychom se mohli trochu poznat, pokud ti to nevadí…“

„Ne, budu ráda. Začneme u tebe, co ty na to?“

„Dobře,“ přikývl a otevřel dveře. „Půjdeme se projit?“

„Ráda,“ nevím proč, ale v jeho blízkosti jsem se cítila šťastná, prapodivně celá a živá, to už se mi dlouho nestalo. Vyběhla jsem ven a rozhlížela se kolem sebe. Ve dne za svitu slunce to tady vypadalo ještě lépe než v noci.

„Nechtěla by sis vzít boty?“ mrknul na mé nohy.

„Ne, proč? Pohoršuje tě to?“ pozvedla jsem obočí.

„Ne, to ne, ale… To je jedno.“

Vydali jsme se k okraji ostrovu, naší rychlostí bychom tam byli v mžiku, ale šli jsme pomalou lidskou chůzí a já se rozhlížela kolem sebe.

„Narodil jsem se v osmnáctém století tady ve Francii. Můj otec byl obchodník, vyšší měšťan snažící se proniknout do šlechtické vrstvy. Vydělal jmění na obchodu s kořením a otroky. Vyrůstal jsem mezi šlechtici, kteří se na mě dívali z patra,“ ušklíbl se. „Ale mělo to i své výhody, měl jsem mezi nimi známé, a rozhodně jsem nebyl svatoušek, každou noc jsme trávili v jiném hostinci, užívali si pozornosti žen…“ Na tváři měl zasněný úsměv. „Z lidského života si pamatuju jenom pocity a některé okamžiky, nástin svého života. Oženil jsem se s dcerou zchudlého vévody a tím jsem se stal právoplatným šlechticem, jenomže potom padla Bastila, přišli Jakobíni a já přišel o všechen majetek. Vládl tady chaos, nikdo nevěděl na čem je a toho využil můj stvořitel, měl se šlechtou nevyřízené účty a tak pomalu likvidoval i ty, co ve Francii zůstali. Jednou večer si našel i mě, právě jsem se vracel z putyky, když se na mě vrhnul, ale někdo ho vyrušil, když se ke mně vrátil, už jsem se svíjel v bolestech. Zvláštní, že si dodnes pamatuju ten pach alkoholu, slámy, potu a tu omamnou vůni mého stvořitele.“ Na chvíli se odmlčel a zamyšleně hleděl za obzor.

„Probudil jsem se o tři dny později v nějaké staré polorozpadlé stodole. Even, můj stvořitel mi řekl, co a jak a hned mě opustil, nechtěl semnou mít nic společného. Tak jsem začal svou upíří existenci. Pár set let jsem se toulal po světě, ale nebylo to ono, nikdy mě nelákalo cestování, aspoň ne v mém věku - jako mladík jsem netoužil po ničem jiném, aspoň myslím…“ Opět se pousmál. „Jak říkám toulal jsem se po světě a mé staré kosti toužili po domově. Byl rok 1865, když jsem potkal Juliet. Byla nádherná, dokonalá, okamžitě mě srazila na kolena. Byla to láska na první pohled, a co bylo mnohem lepší, ona milovala mě. Najednou jsem nebyl sám, měl jsem s kým trávit věčnost, toulat se po světě, ale stále jsem toužil po domově. Ve 20. letech 20. století jsem objevil tenhle ostrov s polorozpadlým majákem. Byl a stále to je dokonalý domov, s Juliet jsme to tady opravili a spokojeně žili, dokud se nerozhodla odejít, což bylo před deseti lety,“ povzdechl si smutně.

„Proč odešla?“

„To ti povím jindy, teď je řada na tobě.“ Se zájmem mě pozoroval.

„Dobrá,“ zamručela jsem. Nechtěla jsem vyprávět svůj příběh, ale dlužila jsem mu to. „Z lidského života si toho moc nepamatuju, ale něco přece. Narodila jsem se ve Státech, v Montaně. Žila jsem s matkou a starší sestrou, otec nás opustil, ale to bylo spíš dobře, aspoň myslím… Mamka byla trochu ztřeštěná umělkyně, ale její obrazy se prodávaly a má sestřička, Hanah byla typická starší sestra, starala se o mě. Žily jsme si dobře, dokud mamka a Hanah neumřely během hromadné nehody. Od té doby šlo všechno z kopce. Neměla jsem žádné příbuzné a o otci nikdo nic nevěděl, takže mě šoupli do dětského domova. Čas od času jsem byla u pěstounů, ale většinou v domově, ale nestěžovala jsem si, měla jsem kde spát, co jíst. Tehdy jsem potkala Nicka, ukázal mi odvrácenou tvář světa, ne že bych si žila jako princezna, ale měla jsem se dobře a nic jsem nevěděla o světě ulice. Nick byl má první velká láska…“ odmlčela jsem, když jsem si vybavila jeho modré chladné oči, delší blond vlasy a rty. „S ním jsem poznala ulici a život na ní, drogy, sex, násilí… Netrvalo to dlouho, snad půl roku, rok. Řekla jsem si dost, nechtěla jsem tak žít a taky jsem měla problém, celkem velký. Nick mě přemluvil, abych pro něj něco ukradla a majitel toho balíčku po tom toužil, takže jsem řekla městu sbohem a vydala se na útěk. Odjela jsem pryč, ale má minulost mě dohonila, tehdy, když jsem poznala Cullenovi, po mě šel, oni mi vlastně zachránili život…“ Opět jsem si vybavila první momenty se svou novou rodinou, ty šťastné chvíle.

„A co se stalo potom?“ vyzvídal.

„Potom, jsem se zamilovala do Edwarda Cullena,“ smutně jsem se usmála a automaticky přejela po prstu, kde jsem ještě nedávno měla prstýnek.

„Co se mezi vámi stalo?“

„Nejdřív jsem ho nenáviděla, potom milovala a teď… Můžu někoho nenávidět a milovat současně?“ Otočila jsem se na Jean-Clauda a hleděla mu do tváře.

„Obávám se, že ano,“ povzdechl si a konejšivě mě objal kolem ramen. „Chceš mi o tom říct?“

„Proč ne, třeba mi to pomůže.“ Začala jsem mu vyprávět svůj příběh, a přitom se ztratila ve vzpomínkách.

 

*********

 

Všichni byli z našeho zasnoubení nadšení, dokonce jsem odpustila Alici, že mi neprozradila, co má Edward v plánu. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, vlastně všichni jsme byli. Možná z toho důvodu bylo to, co následovalo tak nečekané.

 

Datum svatby jsme zatím nestanovili a dohodli jsme se, že půjdeme na vysokou. Sice jsem z toho nebyla moc nadšená, klidně bych si zopakovala další střední, ale Rose chtěla změnu. Takže nás všechny přijali na Dartmouth a my se přestěhovali do New Hampshiru. Esme našla jeden dům poblíž lesa a bylo to i kousek od školy, tak dvacet minut našim stylem jízdy.

Ani nevím, jak a kdy se to stalo, ale začali jsme se s Edwardem pomalu odcizovat. Byly to takové drobnůstky. Které začaly těsně před stěhováním. Edward už nebyl takový džentlmen jako ze začátku. Dřív, mi otvíral dveře a zlobil se, když jsem ho předběhla, teď mu to bylo jedno. Sám vystoupil a počkal na mě před autem, nebo vešel první do domu, aniž by se na mě ohlížel, a to byl jenom začátek. Nevěnovala jsem tomu pozornost, nebylo důvod, brala jsem to tak, že si zvyknul na jistý stupeň mé emancipace, když to tak řeknu.

 

Pamatuju si první školní den na vysoké, ale z jiného důvodu, než bych chtěla, nebo měla. Byla jsem vzrušená, těšila jsem se a zároveň bála, nikdy jsem na vysoké nebyla, během svého lidského života jsem o ní snad ani neuvažovala a teď to bylo tady, můj první den na Dartmouthu.

Alice mě navlékla do šatů hodících se do teplého, ale zamračeného počasí. Vlastně jsem ani nevnímala, co dělá, už jsem chtěla být v autě a uhánět do školy.

„Ty jsi ale nedočkavá,“ smál se mi Emmett, když jsem podupávala v garáži a čekala, až přijde Rose. Jenom jsem na něj vyplázla jazyk a dál nervózně vyhlížela sestru.

„Neboj se, všechno bude v pořádku,“ objal mě Edward a začal mě rozptylovat svými ústy. Věnovala jsem se jeho jazyku, ale jakmile jsem zaslechla klapot Rosaliiných bot, odtrhla jsem se od něj a nasedla do auta. Edward něco zamručel, ale také nastoupil a my se vydali do školy.

 

Zavřela jsem za sebou dveře auta a zhluboka se nadechla. Cítila jsem mírné chvění a zvědavě jsem se rozhlížela po parkovišti. Obklopovaly mě červené cihlové stěny starých budov, perfektně upravené trávníky, stromy jejichž listí se začalo barvit do žluta a studenti.

„Pojď, za chvilku nám začínají přednášky.“ Edward ledabyle propletl naše prsty a my se vydali na hodiny. Neustále jsem se rozhlížela kolem sebe a ignoroval chtivé pohledy nových spolužáků, i když poznámky dívek na Edwarda ve mně probouzely mé upíří chutě. Zato Edwarda nechávaly poznámky mužského osazenstva klidného, až mě to překvapovalo. Před čtyřmi roky měl touhu zabít každého, kdo se ke mně jenom přiblížil a teď je ignoroval. Přestala jsem se zabývat okolím a zkoumavě hleděla na svého snoubence. Edward si mě nevšímal a zadumaně hleděl před sebe, když jsem objevila předmět jeho zájmu, zavrčela jsem, ne tak aby to slyšeli ostatní, ale dost výrazně pro Edwardovy smysly. Ještě chvíli sledoval trénink roztleskávaček v zelenobílých krátkých sukních, než se na mě podíval, jeden by řekl, že na vysoké roztleskávačky nebudou. Vytrhla jsem Edwardovy ruku a vydala se, co nejrychlejším lidským tempem jsem se vydala na přednášku. Sedla jsem si doprostřed posluchárny a ignorovala obdivné pohledy. Vlastně jsem se snažila uklidnit, tohle Edward neudělal od doby, co jsme spolu, naposledy se takhle díval na Tanyu. Chápu, je to muž a má své touhy… Co to ksakru melu?!!! To že je jenom muž ho nijak neomlouvá!

„Dobrý den, jsem profesor Router a budu vést přednášky z dějin fotografování…“ Z černých myšlenek mě vyrušil profesorův hlas a já se silou vůle přinutila dávat pozor a vytěsnit Edwarda ze své mysli. Dařilo se mi to celkem úspěšně, a to celý den. Taky tomu napomáhaly pozvání, které jsem musela odmítat a špehování cizích rozhovorů .Neuvěřitelně mě fascinoval ten velký školní úl.

 

Ve škole jsem končila po osmé hodině večer. Přemýšlela jsem, jak se dostanu domů, běh by nebyl problém, ale nebyla jsem si jistá, jestli trefím. Samozřejmě, že bych trefila, ale nechtělo se mi běžet. Proto jsem se rozhodla projít se. Vytratila jsem se zadním východem, prošla jsem celý kampus a pomalým lidským krokem jsem se vydala k okraji města. Dostala jsem se na silnici, po které jsme přijeli, a po její krajnici jsem zvolna kráčela domů.

Obklopovala mě tma a ticho rušené jemným, ale teplým vánkem, který si pohrával s listy stromů. Pomalu jsem kráčela k domu a proklínala Edwarda Cullena. Vím, byl to jeden pohled, ale tím to obvykle začíná a navíc slíbil, že… Nechtěla jsem na to myslet, nechtěla jsem otvírat tu Pandořinu skříňku a už vůbec jsem nechtěla cítit tu bolest, která mě začínala pomalu obklopovat. Někdy v polovině cesty mě přepadl stihomam, najednou jsem viděla, jak mě opouští, jak zůstávám sama, nemilovaná, nechtěná… Zastavila jsem se v půlce kroku a donutila se zhluboka nadechnout, uklidnit se a pokračovat v cestě. Určitě mi to nějak vysvětlí, je pro to rozumný důvod, dobře to asi ne, ale pro jeden pohled nemá cenu ničit vztah, vždyť je to můj snoubenec, muž, upír, se kterým chci strávit zbytek věčnosti.

Podobné myšlenky mě trápily celou cestu domů, dokud jsem se nedostala na louku, která obklopovala náš prostorný, velký dům, který se tolik podobal tomu v Maine a přitom byl tak jiný.

Dům, ale nebylo to, co zaujalo mou pozornost. Před domem stál Edward s kajícným pohledem a za sebou měl zbrusu nové BMW kabriolet. Zastavila jsem se deset metrů od něj a čekala, co se bude dít.

„Bello,“ jeho hlas byl plný pokání a bolesti, už jenom zato jsem mu chtěla odpustit, ale to mi mé svědomí nedovolilo. „Já vím, to co se stalo, bylo… Bello, já… Je mi to líto, to co jsem udělal je neomluvitelné, zvlášť po tom, co jsem ti slíbil.“ Díval se na mě se smutkem v očích a touhou po odpuštění, opravdu ho to mrzelo. Vydala jsem se k Edwardovi a zastavila se pár kroků od něj, celou tu dobu jsem se mu dívala do očí a rozmýšlela si co udělat. Opravdu ho to mrzelo a ničit dlouhodobý vztah pro jeden pohled je marnivé, zvlášť když se milujeme, což dokládá prsten na mém prstě.

„Edwarde,“ vzdychla jsem a objala ho. Okamžitě se na mě nalepil a pevně mě drtil v náručí. „Ale jestli to uděláš ještě jednou, tak…“

„Už nikdy,“ šeptal mi do ucha a líbal mě po celém obličeji, od čela přes nos, tváře, čelist až k ústům.

„Proč je tady to auto?“ zeptala jsem se, stále sevřená v Edwardově náručí.

„To je dárek, původně jsem ti ho chtěl dát k výročí tvého vstupu do rodiny, ale jako omluva se bude hodit víc,“ zašeptal mi do vlasů a opatrně mě postavil na zem. „Snad se ti bude líbit, je to nový model toho, co jsme nechali v Maine.“ Pozorovala jsem své nové auto a usmívala se, bylo naprosto dokonalé…

 

Tohle byl teprve začátek všeho. Ano, z pohledu nezaujatého pozorovatele se jeden pohled může zdát jako maličkost, ale s ohledem na Edwardovu záletnou minulost jsem ho buď mohla více hlídat, za což by mě nenáviděl, nebo to přejít, což jsem taky udělala. Ale měla jsem zvolit jinou cestu, tehdy na louce jsem mu měla vrátit prsten a nenechávat si ho ty další tři roky.

 

< shrnutí >


Napřed děkuju za komentáře, opravdu si jich vážím. A teď, vy byste pořád chtěli vědět, co Edward provedl, já vám to klidně řeknu, ale i k tomu stavu se museli nějak dopracovat a abyste pochopili, jak moc ji ranil, tak se k tomu musíme dostat popořadě. Snad v další kapitole, pevně v to doufám a ta by mohla být v pondělí.

Menší změn, ale svatosvatě přísahám, že ve 12. kapitole už to bude, do 11. se mi to nevešlo :(

Taky musím přiznat, že popis prstenu jsem zkopírovala ze Zatmění, tak mě za to neukamenujte...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 10. kapitola:

 1
22.02.2012 [21:36]

alicecullen105 Emoticon

20.05.2011 [10:31]

MatikEsmeCullenJe to kraaaasne a sama sa uz nad tym smejem .... Uz od 3 kapitoli dufam ze v tej dalsej kapotole bude preco odysla a ono nic ... No ale ved ja si este pockam a idem rychlo dalej Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!