Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 1. kapitola

14.01.2010 (17:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7036×

Nasedla jsem do auta a ujížděla směr letiště. Přitom jsem vzpomínala na těch patnáct let strávených s Cullenovými.

*********

„Ale možná bych se šla projít.“ Odpověděla jsem opatrně, sice jsem s ním nechtěla trávit moc času, ale bylo to lepší než poslouchat jejich projevy lásky.

„Dobrá.“ Nejistě se usmál a jako pravý džentlmen mi otevřel dveře. Nelíbilo se mi, nechat ho za svými zády a zaváhala jsem. Edward pochopil mé váhání a prošel dveřmi jako první, za to jsem mu byla vděčná. Postavila jsem se vedle něj.

„Chceš jít nebo běžet?“ Zeptal se.

„Běžet.“ Usmála jsem se nadšeně a rozběhla se směrem k řece, Edward utíkal vedle mě a navigoval mě.

Bylo nádherné jen tak se volně proběhnout, cítit vítr ve vlasech, užívat si rychlost, nezakopávat o každý zbloudilý kořen, prostě pohádka.

„Bello, stůj!“ Zavolal na mě Edward. Zastavila jsem se a s otázkou v očích se na něj otočila. „Chtěl bych ti ukázat jedno místo, pokud budeš souhlasit.“

Přikývla jsem a rozběhla se za ním, přitom jsem si dávala dobrý pozor na to, abych ho měla pořád na dohled a byla v bezpečné vzdálenosti. Běželi jsme ani ne minutu, když se Edward zastavil a já s ním. Ocitli jsme se na dokonale kulaté mýtince uprostřed lesů, bylo téměř nemožné, aby to tady vytvořila příroda, přesto nikde nebyli vidět žádné zásahy.

„Mám to tady rád, je tady klid, ticho, neslyším žádné myšlenky, jenom přírodu.“ Na tváři měl téměř zasněný výraz.

„A proč si mě tady vzal?“

„Chtěl jsem se ti omluvit, za to co jsem provedl.“

„A myslel sis, že když mě necháš nahlédnout do svého nitra, prostřednictvím tohohle místa, tak mě obměkčíš.“ Konstatovala jsem.

„Tak nějak, pomohlo to?“ Sledoval mě s nadějí v obličeji, ale já jsem mu nemohla odpustit, sice už jsem ho nechtěla zabít, nebo spíš se o to nesnažila.

„Ani ne.“ Edward znatelně posmutněl, byl nešťastný. Popadla mě touha smazat mu ten smutek z obličeje, rozzářit jeho oči, udělala jsem k němu krok, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, co mi provedl. Opět mě vládla nenávist, ale ne tak silně jako poprvé. Otočila jsem se k němu zády a bojovala s touhou zakousnout se mu do krku. Zhluboka jsem dýchala, ne že by to nějak pomáhalo a snažila se soustředit na všechno okolo. Počítala jsem listí na stromech, stébla trávy, okvětní lístky, zrníčka pilu, hledala melodii ve šplouchání vln, všechno, abych potlačila tu zášť, kterou jsem cítila. Zavřela jsem oči a ponořila se do zvuků a vůní přírody. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale když jsem otevřela oči, viděla jsem Edwarda, jak mě pozoruje. Plaše jsem se na něj usmála, zase to byl ten milý kluk, jako před chvilkou.

„Bell, myslíš, že mi někdy odpustíš?“ Zeptal se se zvláštním tónem v hlase.

„Snad.“ Usmála jsem se.

„Za chvíli bude svítat, měli bychom jít, než se po nás začnou ostatní shánět.“ Pokývl hlavou a společně jsme se rozběhli domů, ano teď to byl můj domov, snad bude šťastnějším místem, než ty předešlé.

„Jsi si jistý, že můžeme odejít?“ Ujišťoval se dnes už po pate Jasper.

„Ano, Bella se ovládá, nevidím důvod, proč bychom tady měli být. Esme to zvládne. Navíc Alice nic nevidí, nepletu se?“ Carlisles se otočil na Alici, ta na chvíli získala nepřítomný výraz.

„Ne, všechno je v pořádku, neboj se.“ Ujistila svého manžela a políbila ho na tvář.

„Tak vidíš, všechno bude v pořádku, Esme Bellu zaměstná.“ Ukončil debatu Carlisles a rozloučil se se svou manželkou.

Od mé přeměny uběhl už měsíc a půl, po celou tu dobu byli všichni doma a hlídali mě jako ostříž v hlavě, nemohla jsem být ani chvilku sama. Pořád se mě všichni snažili zaměstnat, taky mi pomáhali s ovládáním. Nakonec to odnesly ještě dvoje dveře, pohovka, stůl, židle a pár stromů v lese, ale mohla jsem říct, že už znám své meze. Dokázala jsem vzít za kliku, aniž by mi zůstala v ruce, nebo se rozpadla na prach, mohla jsem si v klidu sednout a vědět, že do židle přežije. A vrchol všeho, teda podle Alice, bylo, že jsem si oblékla oblečení a ono to přežilo, bylo to praktické, někdy se mi stalo, že jsem se musela i šestkrát za den převléknout, jednou ráno jsem zlikvidovala tři trička, než se mi to povedlo.

„Ahoj.“ Zamávala jsem všem ode dveří a šťastně se vydala do útrob domu. Bylo nádhera být sama doma, připadala jsem si jako dítě, které rodiče poprvé nechali samo doma, teda skoro.

„Bells, chceš mít chvilku pro sebe, nebo mi pomoct?“ Zeptala se Esme.

„A co budeš dělat?“ Zvědavě jsem jí nakukovala přes rameno.

„Návrh jednoho bytu.“

„Tak jo.“ Poskočila jsem nadšeně a vydala se s ní do jídelny, kde začala roztahovat vzorníky, nákresy a spoustu dalších dokumentů.

Mohli jsme nad tím sedět čtyři hodiny, i když mi to přišlo jako chvilka, když se ozval u dveří zvonek. Esme se vydala ke dveřím, slyšela jsem, jak je otevřela, na verandě stál člověk a srdce mu tlouklo jako splašené. Zvedla jsem se a chtěla rychle odejít, v tom ke mně průvan donesl jeho vůni a já se rozběhla ke dveřím.

Malá černovlasá elfka seděla v lavici s nepřítomným výrazem, který okamžitě nahradilo zděšení a poté dokonalá maska.

„Pane profesore, udělalo se mi špatně, mohla bych jít na ošetřovnu?“ Její hlas byl tichý a slabý, i v obličeji, jako by pobledla.

„Dobrá slečno Cullenová, zvládnete to, nebo budete potřebovat pomoc?“ Strachoval se učitel.

„Možná ano, mohl by Jasper…“ Její hlas se vytratil do ztracena.

„Samozřejmě, pane Cullene, doprovoďte svou… sestru na ošetřovnu.“ Jasper okamžitě vstal, podepřel svou přítelkyni a vyvedl jí z místnosti.

„Alice, co se děje?“

„Pošťák přiveze Esme balíček a Bella bude doma, neudrží se.“ Mluvila rychle a přitom utíkala na parkoviště. U vchodu se srazili se sourozenci. Edward slyšel Aliciny myšlenky a skočil pro Emmetta a Ros.

„My pojedeme autem, Edwarde, ty poběžíš.“ Rozhodla Alice.

„Alice, stihneme to?“ Zeptala se Ros,

„Nevím Alice, nevím.“ Odpověděla jí jmenovaná a nastartovala auto.

Hnědovláska utíkala obývacím pokojem a chystala se zakousnout do muže stojícího přede dveřmi. Esme mu zabouchla dveře před nosem a otočila se na svou nejmladší dceru, chtěla jí zabránit ve vraždě a ubránit jí před výčitkami svědomí, ale věděla, že jí nezadrží, ne sama. V okamžiku se ozval tříštivý zvuk rozbíjejícího se skla a na Bellu skočil anděl s bronzovými vlasy. Se zaduněním dopadly na zem, Edward okamžitě chytil její ruce a svým tělem jí přišpendlil k podlaze. Bella se mu chtěla vyškubnout, házela sebou a nebýt Emmetta a Jaspera kteří vběhli do místnosti a Edwardovi pomohli, podařilo by se jí to.

Ta vůně byla tak nádherná, neodolatelná, lákala mě k sobě, zpívala mi a oni mě k ní nechtěli pustit, zabránili mi v tom, nenechali mě napít se té krásné tekutiny. Místo toho mě dotáhly do lesa a nechali mě pít tu nevábnou věc kolující ve zvířatech. Najednou už mi nepřišla zvířecí krev tak lákavá, už to nebyla mojí prioritou, teď jsem prahla po lidech. Samozřejmě jsem chápala to morální dilema, věděla jsem, že vraždit není správně, ale to nic neměnilo na tom, že jsem to chtěla.

„Byla to hloupost, měli jsme se odstěhovat hned, nečekat!“ Pronesl Carlisles a dál mě starostlivě pozoroval. Seděla jsem schoulená na bílé pohovce, na sobě jsem měla oblečení zašpiněné od lovu a snažila se být neviditelná, všichni mě sledovali s lítostí  a obavami.

„Teď už je pozdě zoufat si, nic se nestalo, ale budeme muset odjet, hned. Někam daleko od lidí.“ Zhodnotil situaci Emmett.

„Do Grónska.“ Oznámila všem Alice a tak se taky stalo. O týden později jsme se ocitli v nejsevernější části Grónska daleko od lidí v jednou z domů Cullenových a já se učila ovládat.

V Grónsku bylo fajn. Nikde žádní lidé, žádné pokušení a já si začala zvykat na fakt, že nikdy neochutnám tu líbeznou tekutinu, najednou už mi to nepřišlo jako tak velký problém. Hodně mi v tom pomáhala rodina, ano stali se mou rodinou, mohli být úplně jinde, žít své životy a místo toho tady trčeli se mnou a pomáhali mi zvykat si.

Alice byla neuvěřitelná, jednou za dva týdny pořádala velký nákupní výlet. Bylo marné vymlouvat jí, že mi koktejlové šaty, boty na podpatku, kabáty a tuny dalších věcí budou na tomhle kusu ledu k ničemu. Alice byla prostě Alice, a taky se stala mou nejlepší kamarádkou a nejmilejší sestrou. Ros jsem taky měla ráda, ale s Alicí to bylo něco jiného. Carlisla a Esme byli milující rodiče, brali mě jako dceru, takovou jaká jsem, to jsem nikdy nezažila a za to jsem je měla ještě raději. Emmett s Jasperem, nikdy jsem neměla nikoho, kdo by mi cuchal vlasy, rozhazoval věci a blbnul semnou, teď jsem získala dva bratry, kteří mě milovali a já milovala je. Ros byla jako starostlivá starší sestra, dohlíží na vás, ale přesto s vámi blbne. Získala jsem velkou milující rodinu, a došla k závěru, že proměna v upíra byla to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Do doby, než jsem došla k tomuto závěru, což byl asi rok a půl, jsme Edwarda tolerovala, ale nekomunikovala jsem s ním. Pozdravili jsme se, když bylo potřeba šli spolu lovit, ale nikdy jsem si nepromluvili, Edward se sice snažil, ale já nechtěla. Taky občas mizel na týden až dva pryč, nikdy jsem se nezajímala o to kde je. Když jsem ho přestala proklínat a posílat do horoucích pekel, přišel mi celkem milý a zábavný.

„Co kdybychom si zahráli koulovačku?“ Vletěl nadšený Emmett do pokoje. Carlisles s Esme byli na lovu a my jsme měli dům jenom sami pro sebe, ne že by v tom byl nějaký rozdíl.

„Všichni proti všem.“ Vyskočila Alice a utíkala ven,  hned jsme jí následovali. Vběhla jsem do bílé nádhery, která se rozprostírala všude kolem mě. Rychle jsem si nabrala sníh a první kouli hodila po Emmettovi, který ke mně stál otočený zády, byla to jasná trefa, okamžitě jsem se vydala k nejbližšímu stromu, přitom jsem se vyhnula Jasperově ráně, ale tu od Ros jsem vykrýt nestačila.

V podobném duchu jsme dováděli hodinu, dokud mě Emmett netrefil přímo do obličeje, tím mě pěkně naštval. Chtěla jsem se k němu přikrást ze zadu a pořádně mu to vrátit, k tomu jsem ale potřebovala něčí pomoc a jediný na ráně byl Edward. Rozběhla jsem se k němu a tvářila se, že na něj chci shodit hromadu sněhu z větve nad ním, taky jsem chtěla a udělala to. Vyskočila jsem na strom a setřásla z něj sníh, Edward se válel na zemi v hromadě bílého prášku a já se smála. Skočila jsem k němu na zem a chtěla mu pomoct na nohy, ale on mi ty mé podrazil a svalil mě na zem vedle sebe, přitom na mě házel sníh a já mu to se smíchem oplácela.

„Nechceš mi pomoct dostat Emma?“ Zašeptala jsem. Edward se zastavil a nechápavě se na mě díval.

„Chci na něj svalit tu hromadu sněhu co je na tam tom stromě.“ Ukázala jsem za sebe jehličnan, jehož větve se ohýbali pod nánosem sněhu. „Ale sama to nezvládnu, pomůžeš mi?“

Edward mě překvapeně sledoval, ale souhlasil. Postavil se a podal mi ze slušnosti ruku, zaprvé jsem jeho pomoc nepotřebovala, a za druhé jsem od něj nikdy nic nechtěla, teď se to ale změní. S úsměvem jsem přijala jeho ruku a postavila se.

„Já ho tam nalákám a ty to na něj shoď.“ Oznámil mi, jakmile se vzpamatoval z šoku. Přikývla jsem a vydala se ke stromu, Edward mezi tím začal Emmetta bombardovat jednou koulí za druhou, Emmett se nenechal dlouho pobízet a vydal se za Edwardem, který běžel mým směrem. Ve chvíli, kdy se Emmett ocitl pod stromem, jsem jím zatřásla a na Emmetta se snesl sníh, takže nebyl vůbec vidět. Všichni jsme se začali smát, nejvíc já s Edwardem. Sledovali jsme Emmetta jak se snaží vydrápat z hory sněhu a skvěle se přitom bavili.

„To vám nedaruju!“ Zařval Emmett a vystřelil ze sněhové závěje, sníh měl naprosto všude a tvářil se jako bůh pomsty.

„Bello, utíkej!“ Zakřičel na mě Edward a sám se rozběhl do útrob lesa. Na nic jsem nečekala a vydala se za ním, za chvíli jsem Edwarda doběhla a společně jsme utíkali před naším bratrem, který šťavnatě nadával a sliboval nám pomalou a bolestivou smrt.

Mohli jsme se po lese hodit dobré dvě hodiny, než to Emmetta přestalo bavit. S Edwardem jsem pro jistotu ještě chvíli utíkali, ale na pobřeží jsme se zastavili. Všude vál studený vítr, který zvedal obrovské vlny a rozfoukával sníh.

„Bello?“ Ozval se za mnou Edward.

„Ano?“ Otočila jsem se na něj.

„Ty semnou mluvíš?“ Jenom jsem přikývla. „Jak to?“

„Pamatuješ na nás rozhovor na louce?“

„Ano, ptal jsem se tě, jestli mi můžeš někdy odpustit a ty jsi řekla snad.“

„Hodně jsem přemýšlela a došla jsem k závěru, že se mi život upíra líbí. Nikdy jsem se necítila tak dobře, jako teď. Nejen, že jsi mi zachránil život, ale dal jsi mi rodinu, velkou milující skupinu lidí, kteří mě přijali takovou, jaká jsem. Pochopila jsem, že se mi upíří život líbí a po tom incidentu s pošťakem jsem si uvědomila, že za nic nemůžeš.“ Usmála jsem se na něj.

„Takže, odpuštěno? Jsme přátelé?“ Ujišťoval se.

„Ano přátelé a sourozenci.“ Usmála jsem se na něj, udělala jsem k němu těch pár krok, co nás od sebe dělili a lehce ho objala, objetí mi oplatil.

„A co teď?“ Zeptal se.

„Nevím, ale asi bychom se mohli vydat domů a taky se lépe poznat.“ Navrhla jsem nejistě.

„To budu rád.“

Vydali jsme se do domu a přitom mi Edward vyprávěl, jak se stal upírem.

„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1900, žil jsem s rodiči, hned jakmile jsem dosáhl plnoletosti, jsem chtěl vstoupit do armády, ale s rodiči jsme onemocněli, dostali jsme španělskou chřipku, tehdy řádila všude. Byl jsem na tom hodně špatně, umíral jsem, tehdy mě ošetřoval Carlisles a samota ho přiměla mě zachránit. Proměnil mě v upíra.“

„A jak jste poznali, že umíš číst myšlenky?“

„Jednoduše, odpovídal jsem Carlislovi na jeho nevyřčené dotazy.“ Usmál se na mě pokřiveným úsměvem.

„Takže náhodou. Zajímá mě, jak zjistíme, jakou mám schopnost já.“ Zamumlala jsem.

„Neboj, až se budeš ovládat, zjistíme, co máš za schopnost.“ Usmál se.

„A kam vlastně mizíš?“

„Jak to myslíš?“ Koukl se na mě.

„Jednou za čas zmizíš.“

Pokrčil rameny a změnil téma. „Raději bychom měli jít domů, aby o nás neměli strach.“ Ani to nedořekl a rozběhl se domů. Bylo jasné, že mi to nechce říct. Rozběhla jsem se za ním, cestou domů jsme si ještě skočili na rychlý lov.

„Je už Esme s Carlislem doma?“ Zeptala jsem se Edwarda, když jsme byli asi kilometr od domu.

„Ano, už jsou doma.“ Přikývl. Doběhli jsme k domu a Edward mi opět galantně otevřel dveře.

„Gentleman jako vždy,“ Usmála jsem se na něj a vstoupila do domu. „Ahoj.“ Zavolala jsem a vešla do obýváku.

„Bello, pozor!“ Zavolal Edward a hned na to mě shodil na podlahu. Ve stejnou chvíli proletěl prostorem, kde jsem ještě před chvilkou stála Emmett.

„Emmette, co to vyvádíš?“ Zakřičela na něj Esme.

„To oni.“ Ukázal na nás. „Shodili na mě strom.“ Vrčel, ale už si nic nedovolil.

„To není pravda.“ Začala jsem rychle.

„Shodili jsme na něj jenom sníh ze stromu.“ Dokončil naší obhajobu Edward a pomohl mi na nohy.

„Vy spolu mluvíte?“ Zeptala se Ros. Tvářila se překvapeně, stejně jako všichni.

„Ano.“ Pokrčil rameny Edward.

„Já to věděla.“ Vyskočila Alice a skočila na nás.

„Takže, ty jsi mu odpustila.“ Zkonstatoval situaci mračící se Emmett. Jenom jsem přikývla.

*********

Zaparkovala jsem na letištním parkovišti a zaplašila vzpomínky, teď už nemají žádnou cenu. Vytáhla si kufr a vydala se do letištní haly koupit si letenku.

Děkuju za komentáře a doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte další.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 1. kapitola: