Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nic nevím 2. kapitola

07.01.2012 (15:30) • BlairCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 963×

Ležela jsem na bílé podlaze a zírala před sebe. Tohle je určitě nebe. Mmm, velice divné nebe, řekla bych. Kde jsou andělé a všichni, co tu bývají? Zvedla jsem se a přede mnou se zjevila postava. Cukla jsem sebou a pořádně se na ni dívala. Byl to muž. Krásně měděné vlasy, bledá pleť, na sobě měl černé tričko, které mu vystínovalo jeho svaly. Šedé tepláky a byl bosý. Zdvihla jsem obočí a dívala se na něho.

„Isabella?“ zeptal se svým medovým hlasem a já vzdychla.

„Bella.“

Uchechtl se. „Bello, asi víš, proč jsi tady, že?“

„Jo. Moje střeštěná máma se zbláznila a zabila mě,“ řekla jsem ironicky.

Přistoupil blíž a já teď mohla vidět, že je vyšší než já a má černé oči.

„Byla jsi vždy divné dítě. Napůl člověk a napůl upír.“ Vykulila jsem na něho oči.

„Pardon, ale cože?“ zeptala jsem se nevěřícně a on se zasmál. Znělo to jako malé zvonečky.

„Ty nevíš, že jsi poloupír?“ Začala jsem se smát a on nechápal.

„Velice vtipné. Já a poloupír! To přece nejde. Buď je jenom upír nebo jenom člověk. Nemůžu být obojí,“ řekla jsem s námahou, protože jsem se velice silně smála, ale potom jsem se uklidnila a dívala se nevěřícně na tu neznámou osobu.

„Vidím, že tě to pobavilo, ale je to tak,“ řekl klidným hlasem a já přikyvovala.

„Ano, to ano.“

„Takže?“

„Kdybych byla poloupír, nebyla bych tu,“ vyčítala jsem mu a on přikyvoval.

„Jsi z jedné části člověk a z druhé upírka.“ Jak může být tak klidný?

„Mám otázku, tvoje jméno?“ řekla jsem a on byl zase o krok blíž a tak to dopadlo, že byl skoro na mě přilepený a já jsem musela zvednout obličej, abych mu viděla do očí.

„To je tajemství,“ zašeptal, dotkl se mého břicha a potom jsem viděla jenom bílé světlo a já se ztrácela.

►◄►◄►◄

Uslyšela jsem pípání a nějaké neznámé hlasy. Nadechla jsem se a cítila se plná vzduchu, tak jsem zase vydechla.  Pohnula jsem pravou rukou a chtěla se poškrábat na zápěstí, ale něco studeného mi v tom zabránilo. Lekla jsem se, otevřela prudce oči, až mě světlo, které bylo v místnosti, oslepovalo a podívala se na tu ruku.

Byl to doktor a já vydechla úlevou.

„Isabello, slyšíte mě?“ zeptal se mě mateřsky a já přikývla. Celé tělo mě bolelo a hlavně hlava a hruď. Zasténala jsem bolestí a měla chuť na pití.

„Takže,“ prohraboval se v listech, „vy jste Isabella Swanová?“

„Ano,“ řekla jsem s námahou.

„Řekněte, cítíte něco?“ zeptal se mě a něco zapisoval.

„Cítím trochu ruce a bolí mě strašně hlava a hruď,“ svěřila jsem se a povzdychla si.

Nechápala jsem, že jsem naživu. Bylo to zvláštní, cítit znovu to, co jsem nemohla už nikdy cítit. Nevěděla jsem, co se mi v tom nebi stalo, ale pomalu začínám věřit, že jsem poloupírka.

„Máte nějakou rodinu?“ zeptal se a tím mě vytrhl ze zamyšlení.

Přemýšlela jsem poměrně dlouho, ale nemohla jsem si vzpomenout.

„Já nevím, nic si nepamatuji,“ řekla jsem sklesle a znovu přemýšlela.

„Dobře. Budeme se s někým, doufám, kontaktovat slibujeme.“ Odešel.

Byla jsem v pokoji sama a slyšela jsem jenom pípání mého hlídacího stroje.

Bylo mi velice divné, že jsem se vrátila z nebe sem. Nic jsem tady neměla, nevím, kde bydlím, jakou mám rodinu, jaké mám přátelé a hlavně, kde to jsem. Jo, došlo mi že jsem nemocnici, ale mám z toho divný pocit. Když jsem poloupír, tak proč nemám tak tvrdou kůži jako oni?

„Jo, jsem divná,“ řekla jsem si sama pro sebe a někdo vedle mě se zasmál. Otočila jsem se tím směrem a tam stál velice podobný člověk, který mě navštívil v nebi.

Autor: BlairCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nic nevím 2. kapitola: