Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem ona 1

17.07.2010 (15:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 7048×

Lidský život pro mě byl už minulost. Dnes je to přesně 20 let, co jsem údajně po smrti. Svého tátu chodím kontrolovat každý rok, abych věděla, jak se mu daří a jestli nevyvádí nějaké blbosti. Nikdy mě ještě nenačapal. Naučil být se samostatný, umí vařit, prát a dokonce i uklízí. Všechno tohle pro mě byla minulost.

Teď jsem silný upír s opravdu velkými schopnostmi. Pořád si pamatuji, jak jsem se stala upírem.

Zkoušela jsem se vzpamatovat z odchodu Edwarda, ale moc se mi to nedařilo. Pořád jsem ho někde viděla a cítila, slyšela ten jeho sametový hlas, který mi ho neustále připomínal. Jeho vůně se neustále linula po celém mém domě. Pořád dokola  se mi před očima zjevovaly ty jeho zlaté oči, které pořád měnily barvu. Jeho pevné tělo jsem viděla všude kolem sebe.

Všichni se mi snažili pomoct zapomenout, ale nikomu to nešlo. Nechtěla jsem zapomenout. Ten den, kdy jsem se stala upírkou, jsem měla namířeno do La Push za svým bývalým přítelem Jacobem Blackem. Zírala jsem před sebe, když v tom se přede mnou zjevili tři krásní andělé. Vlastně nebyli to andělé ale upíři. Alec, Demetri a Felix. Přišli si pro mě. Tenkrát mi dali na výběr buď zemřít, anebo se stát jednou z nich. Jasně že jsem si vybrala nesmrtelnost. Proměnil mě Alec. Jeho jed mi teď koluje v žilách. Těchto vzpomínek se nezbavím, ale to je minulost, teď žiji současností.

Ležela jsem vedle té nejdokonalejší osoby. Jeho vypracované tělo, které bylo jen moje, mě opravdu fascinovalo. Přejížděla jsem prsty po jeho břišních svalech a cítila, jak se pokaždé pod mým dotykem zachvěl. Chytil mi putující ruku a přitáhl si mě k sobě. Vášnivě si mě přitiskl ke svým rtům a začal mě něžně, ale přesto toužebně líbat. Odtáhla jsem se od něj a uchychtla se.

„Dobré ráno, andílku,“ pozdravila jsem ho a věnovala mu ještě jeden malý polibek na tvář.

„Ahoj, princezno,“ usmál se na mě a mě opět pohltila pýcha. Pýcha že tato dokonalá osoba patří mě. Jako člen gardy jsem měla nějaká privilegia, ale mě stačilo jen to, že mi patří Alec. Rozumím si s jeho sestrou Jane, která se mnou pravidelně chodí na nákupy. Také jsme návnady na naši potravu. Chodíme v ulicích a zveme lidi na jedinečnou exkurzi našeho hradu. Vždy jsme za to vřele odměněny. Dál jsem přemýšlela, když v tom se najednou otevřely dveře a do naší ložnice vstoupila Heidy.

„Dobré ráno,“ pozdravila nás slušně a já se rychle zachumlala do deky, aby neviděla celé mé nahé tělo. I když už ho nejspíše kolikrát zahlédla.

„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptala jsem se jí a ona jen protočila panenky.

„Aro si vás k sobě žádá. Potřebuje s vámi mluvit nejspíš o něčem důležitém, ale to už se mě netýká,“ ukončila svoji řeč a hned vyrazila ze dveří.

„Tak by mě zajímalo, co po náš může chtít,“ přemýšlela jsem nahlas, ale nic jsem nestihla vymyslet, protože se na mě Alec hladově vrhl. Polibky jsem mu s radostí opětovala, ale po chvíli se Alec odtáhl a něžně se usmál.

„Aro řekl hned. Pochybuji, že na nás bude čekat,“ s těmito slovy si stoupl ke skříni a začal se oblékat.

„A co kdyby si šel jen tak? Všichni by mi tě záviděli,“ prohlásila jsem a dál si ho prohlížela z postele opřená o dřevěné záhlaví.

„Ale to by se asi Arovi nelíbilo,“ zasmál se a já se jen ušklíbla. Proč by se mu to nelíbilo? Tak krásná postava by se neměla skrývat. Také jsem vstala a hodila na sebe rudě červené šaty šahající nad kolena a rudé lodičky s černými doplňky. Alec si oblékl černou košili a modré volné džíny. Ruku v ruce jsme se vybrali do velkého sálu, kde už na nás Aro netrpělivě čekal.

„Dobré ráno mí mladí přátelé,“ pozdravil nás a my jen na souhlas kývnuli. Opatrně začal.

„Potřebuji, abyste se zajeli podívat k Seattlu, kde se začali přemnožovat novorození a my potřebujeme tuhle událost zklidnit,“ zadal nám náš úkol. Nějak jsme na to nereagovali. Neměli jsme mu k tomu co říct.

„Měli byste vyrazit už dnes. Lidé začínají chytat podezření a upíři si začínají myslet, že jsme neschopní a kašleme na ochranu našeho druhu,“ podal vysvětlení, ale my už jsme si to mířili k východovým dveřím. Rychle jsem se stavila do pokoje a převlékla se do pohodlných džínsů a volné košile s botaskami. Chytla jsem se opět svého anděla za ruku a společně s Jane, Demetrim, Felixem, Paulem, Claire a s Jacksnem jsme se vydali zachraňovat akci, která se tolik zvrtla, že je nutná naše přítomnost. Ale na takové akce jsem byla zvyklá. Patřím do gardy, kde už nejsem nevinná křehká dívka. Tady jsem silný a krásný upír. Jsem člen gardy a lidé ze mě mají strach, ale muži zároveň vzdychají mé jméno, když projdu kolem. Mé jméno je Isabella. Isabella Volturi.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem ona 1: