Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 31. kapitola

19.07.2014 (12:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1799×

Cesta utekla vcelku rychle, Bella nejezdila nijak pomalu a v autě byla spousta témat na probrání. Brzy jsme proto vystupovali před nenápadnou budovou na okraji Seattlu. Vzal jsem Bellu za ruku a hrdě ji odvedl ke vstupu. Dva hlídači, stojící u vchodu na mě kývli, sklopili hlavu a nechali nás projít. Uvnitř na nás okamžitě dýchla ta správná atmosféra, rozduněla se muzika a oči barmanů se upřeli přímo na nás. Holky i Lukas se zvědavě rozhlíželi kolem sebe a trošku rozpačitě se schovávali za mě. Já se však usmál, zavřel oči a zhluboka nasál místní vůni. Konečně doma…

Pomalu jsem s úsměvem otevřel oči a pohledem zkontroloval Bellu i svou rodinu. Vypadali nadšeně, i když tak nějak rozpačitě. Povzbudivě jsem na ně mrknul a otočil se zpátky.

„Vzhůru do…“

„Je to dlouhá doba, co jste zde byl naposledy. Už jsme se začínali strachovat, můj pane…“ přerušil mě hlas jedné ze servírek.

„Ano, neměl jsem moc čas. Můj stůl je volný, Darklady?“

„Jistě, pane. Nikdo jiný nebyl do dnešních dnů hoden získat váš stůl.“

„Tak nás veď,“ usmál jsem se na ni a ona šťastně zazářila. Otočila se na podpatku a hrdě nás vedla přes celý klub. Rychle jsem Belle nabídl rámě, druhou rukou chytil Brillův obojek a ignoroval lidi kolem, šeptající a ukazující na nás prstem. Darklady nás brzy dovedla k boxu, ve kterém jsem vždy sedával. Je z něj výhled na celý klub, je ve stínu, což skýtá soukromí a jeden ze skrytých východů je hned vedle. Strategický bod.

„Pro vás pití jako obvykle, můj pane?“ tázala se aktivně servírka, jakmile jsme se usadili.

„Vlastně sám nevím, abych pravdu řekl. Dáš nám pár minut?“ věnoval jsem jí pořádný zubatý úsměv, Darklady se lehce uklonila a odběhla.

„No tak to mě tedy podrž…“ zmohl se jako první na slovo Lukas, zatímco jsem zíral do nápojového lístku a snažil se rozluštit na něm napsané šifry. Pardon, názvy drinků.

„No tobě teda ne!“ vydechla automaticky Bella, zněla však stejně šokovaně, jako on.

„Přestaň slovíčkařit!“

„Ale no tak!“ přesekl jsem jejich pošťuchování. „Stalo se něco? Proč jste tak vyjevený?“

„Děláš si srandu? Ta holka ti div nelíbala nohy jen kvůli tomu, že sem vlezeš, všichni si na tebe ukazují a šeptají si. Co jsme si sedli, vejrá na nás každej včetně obsluhy a modlej se za náznak tvojí pozornosti. Vážně ses právě zeptal, jestli se něco stalo?“ vychrlil na jeden nádech Lukas a holky zběsile přikyvovaly.

„Ehm, co to neřešit a užívat si to?“ ošil jsem se a prosebně kouknul na Bellu.

„Dobře, my to snad nějak vstřebáme…“ vydechla a přitulila se ke mně.

„Čím mohu posloužit, můj pane?“ přiletěla další ze servírek a proklála Bellu vražedným pohledem.

„Pro začátek přineste dva Rudé draky a dámám… dámám ty nejlepší koktejly, které umíte. Máte mou důvěru.“

„Nezklamu vás, můj pane,“ uklonila se hbitě.

„V to pevně doufám,“ odmávl jsem jí lhostejně a obrátil svou pozornost zpět k Belle. „Největší štětky jsou tu vždycky za barem.“

„Vážně?“ promluvila poprvé Špunt.

„Ano, je to největší možnost mluvit s výše postavenými. To znamená větší šance na povýšení v hierarchii. Jde to však ruku v ruce s bezbřehou naivitou a žárlivostí…“ vysvětloval jsem trpělivě.

„Počkat, takže vzhledem k tomu, jak se tvářila na Bellu…“ došlo Lukasovi vzápětí.

„Jak jinak rychle povýšit než přes postel?“ zakřenil jsem se a Lukas schoval hlavu do dlaní.

„Edwarde, teď buď ale ukrutně upřímnej. Jak vysoko postavenej tu seš?“ zahnala mě do kouta Bella upřeným pohledem. Rozhodl jsem se jít s kůží na trh.

„Když vynechám šéfa, kterej pro ně nemá a nikdy nebude mít konkurenci? Jsem těsně pod ním. Jejich slovy jsem nejvyšší z nejvyšších. Vždyť mi to tu mělo patřit!“

„Proto máš největší tesáky v klubu a všichni na tebe koukají s takovou úctou,“ rozhlédla se novým pohledem v očích po klubu Bella.

„Spíš tak koukají na nás, zlato. Jsem tu v tuto chvíli nevyšší a ty jsi se mnou. Někdo z nich by tě mohl považovat za královnu.“

„Tak tohle na mě začíná bejt moc. Jdeme se tu s Mish porozhlédnout. Kdybychom měli potíže, budeme volat o pomoc.“ Lukas vyskočil na nohy a spolu se Špuntem zmizeli na parketu. Bella se na mě otočila a rozpačitě skousla spodní ret. S upířím špičákem to vypadalo obzvlášť roztomile.

„Bell, copak se děje?“ pohladil jsem jí po tváři a ona rychle kmitla k mým rtům a pak zpět k očím. Po chvilce zmateného zírání mi to došlo.

„Kotě, vždyť jsem to říkal už doma. Těch zubů si vůbec nemusíš všímat,“ ujistil jsem ji a začal se k ní sklánět.

„Ale taky jsi říkal, že jsou pořádně ostrý…“ odtáhla rychle hlavu.

„Ježiš, pojď sem. Ty máš tesáky krátký a já ti přece neublížím,“ ujistil jsem ji a pak ji rychle políbil.

„Ehm, ehm,“ vyrušilo nás lhostejné zakašlání. Rychle jsem od Belly odtáhl hlavu a otočil se po zvuku.

„Ahoj, Sam,“ kývl jsem na novou spolusedící a Bella mi v náručí vztekle zavrčela.

„Přišla jsem se na pár minut schovat, nevadí? Klub strašně zvlčel, co jsi přestal chodit. Nemaj vůbec žádnou úctu,“ povzdechla si a smutně odvrátila zrak.

„Je to vážně tak zlý?“ pozoroval jsem, jak se přesunula blíž ke mně, hlouběji do stínu.

„Možná ještě horší. K servírkám se tu všichni chovají jako k odpadu. Ty a šéf jste vždycky byli jediní, u koho jsme měly zastání. Jak ráda bych odsud vypadla a neohlížela se…“

„Tak proč neodejdeš?“ zamračila se Bella a Sam se na ni poprvé pořádně zadívala.

„Kdyby to bylo tak jednoduchý, jak si myslíš…“

„Sam, to je moje přítelkyně Bella. Bells, tohle je Sam, zdejší servírka a jeden z mála ženských elementů v mém dětství.“

„Ráda tě poznávám. Musím zpátky za bar, ale jsem ráda, že jsi konečně šťastný. Postarej se o něj, prosím,“ rozcuchala mi vlasy, na Bellu se usmála a zmizela v davu.

„Vaše pití, můj pane,“ objevila se vzápětí Darklady.

„Děkuji, až tě budu potřebovat, zavolám tě.“

„Co přesně je Sam zač?“ spustila Bella hned, jak všichni zmizeli z doslechu.

„Zdejší servírka, zhruba o deset let starší než já. Když jsem tu začínal, snažila se tu pro mě být, chodil jsem za ní zhruba jako za mámou. Když jsem se dostal tam, kde jsem teď, byla pod mou ochranou,“ popsal jsem náš vztah a natáhl se po sklenici s pivem obarveným na červeno.

„Takže proto nemůže odejít? Kvůli tobě?“ otázala se hořce Bella.

„Ne. Protože živí tříletou dceru a bráchu, kterej je na vozíčku. Snaží se jim dát všechno, co si přejí. Na to potřebuje peníze. A to co tady vydělá za noc má jinde za týden.“

„To jsem netušila. Má holčičku?“ řekla najednou něžně s podtónem smutku Bella.

„Ano, viděl jsem ji jen párkrát. Klasický zvídavý a hodně živý dítě. Myslím, že se jmenuje Kim, nebo tak nějak,“ prozradil jsem vše, co jsem věděl a Bella se ke mně s povzdechem silněji přitiskla.

„Co se děje? Proč jsi smutná?“

„To nic, jen se mi plašej hormony. Zkrátka, je mi 36 a začínám mít vůči dětem ochranářský pudy. Vybíjím si to na cizích, když vlastní nikdy mít nebudu,“ zavrtala mi hlavu pod bradu.

„Lovci nemůžou mít děti?“ podivil jsem se.

„Tuším, že ne. To by lovci místo s vymřením bojovali s přemnožením,“ rozesmála se a já se zaculil. „Líbí se mi tu,“ dodala.

„To jsem moc rád. Chceš si to tu jít prohlédnout?“

„Ani ne. Takhle mi to vyhovuje.“ Natáhla se po svém pití a mávla na mé sourozence.

„Je to tu vážně super, bráško! I když se jim vůbec nechce, musejí se nám vlastně klanět! Je to bezva!“ přiběhla Špunt nadšená tak, že až nadskakovala.

„Tak se napij a běž dál zkoumat. Ona jim trocha pokory neuškodí,“ usmál jsem se a ukázal na jejich pití. Špuntovi se rozzářily oči rovnou a Lukas po ochutnání spokojeně mlasknul. Pak Lukas mávl, Špunt mě políbila na tvář a znovu zmizeli.

„Jak se má vlastně Jasper?“ zeptal jsem se nenápadně. Zajímalo mě, jak moc je na mě naštvaný kvůli Alici.

„Stýská se mu a těší se na tebe. Vždy měl problémy s ovládáním, ale ty ho svou vůní tolik neprovokuješ a zároveň mu pomáháš se lepšit. Taky jsi jeho jediný kamarád. Záleží mu na tobě.

Málokdo by to řekl nahlas, ale všichni včetně jeho ti vůči Alici fandíme!“ rozesmála se Bella a opět se přesně trefila do toho, na co jsem myslel.

„Přirostl mi k srdci. Je to dobrej kluk, ale přišel mi strašně uzavřenej a neustále smutnej. Možná je to jen můj pocit, ale přijde mi, že se mění…“

„To máš pravdu,“ usmála se a opřela se mi o rameno. „Víš, Jazz cítí emoce. Občas je toho moc, málokdy je ve společnosti míň jak tří osob. Je to k zbláznění. Nevím, jak to děláš, ale ve tvojí společnosti vždycky ožije.“

„Počkej, jak cítí emoce? O čem to mluvíš?“ vyvalil jsem zmateně oči.

„Pořád zapomínám, že jsi člověk. Někteří upíři mají dary. Jsou to pravděpodobně zesílené vlastnosti z lidského života. Lovci jich mohou mít víc, za určitých okolností mohou používat ty upíří… je toho hodně. Vysvětlím ti to v klidu doma, ano?“

„Edwarde?! Špunt zmizela!“ přiletěl hysterický Lukas a já společně s Brillem vystřelil na nohy.

„Jak zmizela? Kde jsi ji viděl naposled?“ chrlil jsem ze sebe a rychle přemýšlel, co budu dělat.

„Tancovali jsme, mě se začala vyptávat ta Darklady. Než jsem jí odbyl, Špunt začala tancovat s nějakým místním klukem a když jsem se za ní za chvilku ohlédl, byla pryč. Proboha, já jsem takovej vůl!“ ztrácel Lukas nervy.

„Brácho, uklidni se! Hysterický scény jí nepomůžou! Já jdu zkontrolovat šmajchlkouty, ty projdeš chodbu u záchodů a pány a Bells,“ otočil jsem se k ní. „Ty zkoukneš dámský záchody?“

„Samozřejmě, zapojím všechny svoje schopnosti. Sejdeme se u baru?“ projevily se roky Bellina výcviku. Pak s hlubokými nádechy zmizela v davu. Lukas ji bez přemýšlení následoval – rozeběhl se mnou určeným směrem. Já začal s Briliantem po boku procházet některá tmavá zákoutí a prostory.

Po pár minutách jsem bez úspěchu zakotvil na baru. Mávl jsem na servírku a brzy přede mnou přistál panák tequilly. Obrátil jsem ho do sebe, zadíval se do davu a rozhodl se počkat na ostatní. Po dalších několika minutách se mi to stále víc a víc přestávalo líbit.

„Hej, Sam? Nevidělas tu Bellu nebo mýho bráchu?“

„Bella vyběhla zadními dveřmi chviličku potom, co jste tak rychle vyrazili od stolu a tvůj bratr mluvil s nějakým klukem támhle u záchodů a pak někam zmizel. Stalo se něco?“

„Doufám, že ne,“ povzdechl jsem si a následován Brillem jsem se s neblahým tušením rozeběhl k zadním dveřím. Tam se mé neblahé tušení potvrdilo.

„Á, sám král osobně. Měl jsi opravdu dobrý nápad, Dragone. Zajmout mu pobočníka i obě děvky… Moc dobrý nápad!“ ozvalo se v okamžiku, kdy jsem stanul ve dveřích. Za zády se mi na zápěstí zacvakla železná pouta. Pak mě váha dvou mužských těl přitiskla zády k ledové zdi klubu. Rychle jsem se rozhlédl po uličce. Špunta držel jeden chlap v šachu nožem přiloženým ke krku, Lukase stejně tak a Bella… ta se jim zřejmě bránila nejvíc. Klečela na zemi se sklopenou hlavou, dva muži jí drželi ruce za zády, jeden z nich jí fixoval ramena a druhý jí na hlavu mířil zbraní. Při pohledu na ní jsem vycenil zuby.

„Díkybohu za její výcvik!“ blesklo mi hlavou. Nepanikařila, jen tiše vrčela a vztekle cenila zuby ve smrtonosném úsměvu.

„Kde je kruci ten jeho čokl?“ zavrčel jeden z nich a mí sourozenci a Bella se na mě upřeně zadívali. Doufali, že mám nějaký plán. Jak jen jim jemně sebrat naději?

„Třeba ho s sebou nevzal. Teď má slušivější doplněk,“ pokynul ten hlavní z nich k Belle. Pak se pomalu rozešel směrem ke mně.  

„Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal, můj pane,“ odplivl si a já znechuceně nakrčil nos. Dnešní děcka nemají vůbec žádnou úroveň.

„Tos musel mít docela nudnej život. Že vás nižší pořád baví jenom čekat…“ rýpnul jsem si a Špunt, Lukas i Bella se po mě podívali, jako bych se zbláznil. Dobře, tak je teda nebudu provokovat.

„Toho psa jsme nenašli a v klubu se po nich nikdo neshání,“ objevili se v uličce další tři kumpáni. Šéf je odmávl a dál pokračoval ve svém monologu. Přestal jsem poslouchat. Vždy začínají vychloubáním a vyzdvihováním své geniality. Dost času na plánování.

Je tu 10 chlapů. To sám nezvládnu. Navíc se svázanýma rukama. S Lukasem ani Špuntem počítat nemůžu, takže zbývá Bella. Ta ze své podstaty nesmí ublížit lidem. Ovšem jak to platí v případě přímého útoku člověka na její osobu, to netuším.

„Proboha Bells, alespoň mi nějak pomoc z těch pout. O zbytek se klidně pokusím postarat sám…“ modlil jsem se v duchu do chvíle, než jsem si všiml Bellina úsměvu a kradmého pohledu.

„Na mě se můžeš spolehnout!“ zašeptala a já se uklidnil. Možná se z toho dostaneme.

„…takže pro začátek zabijeme tvýho poskoka a jeden po druhym zprzníme ten tvůj harém. Co ty na to?“ Tak moment, cože? Nic se prznit nebude!

„O co tady vlastně jde?“ optal jsem se naoko lhostejně a koukal po uličce, kde co lítá.

„Tos mě teď neposlouchal, nebo co?“ zavrčel vztekle Šéf.

„Ne. To jsem měl?“ nakrčil jsem zmateně obočí. Šéf mávl rukou a mě jedna přiletěla. Ani sem nevěděl odkud.

„Bells? Začneme.“ Ramenem jsem vyrazil proti jednomu z těch, kteří mě drželi. Pak přiletěl jeden s Belliných věznitelů a srazil k zemi druhého muže vedle mě. Ten druhý od Belly, ten se zbraní, fňukal u zdi a svíral si pravé zápěstí. Při bližším pohledu jsem si všiml vykloubených prstů.

Najednou mé ruce pocítily volnost.

„Dej se do toho, miláčku. Kreju ti záda a postarám se o civily.“

Chtěl jsem se vrhnout po Šéfovi, který stál v rohu a ječel vysokým hlasem. Zabránil mi v tom však ten, co držel Špunta. Vyměnili jsme si pár ran, pak jeho nůž sklouzl po mém předloktí a otevřel ránu z rvačky s Pliskupem.

Pohled na vlastní krev mi pomohl zahodit emoce a taktiky. Mé tělo ovládl vztek a instinkt chránit ty své. Vycenil jsem špičáky, v tu chvíli jedinou zbraň, kterou jsem u sebe měl a skočil mu po krku. Zaslechl jsem bublavý vřískot a praskání kostí. Nakonec útočník skončil vedle pistolníka. Plánoval jsem vyrazit znovu po šéfovi.

„Edwarde, pozor!“ Plány mají takovou ošklivou vlastnost nevycházet. Ty mé obzvlášť. Prudce jsem se otočil a zahlédl Bellu, odrážející se do skoku. Výhled na ni mi však zakrývala vysoká mužská postava, držící něco v ruce a napřahující se k ráně. Ale ne…

„Ne!“ ozvalo se trojí vyjeknutí. Pak rána dopadla.

„Na toho u Lukase jsem zapomněl…“ bleskla mi hlavou poslední myšlenka, než jsem dopadl na zem. Pak všechno zčernalo.

***********************

První co jsem začal cítit, když sem pomalu přicházel k sobě, bylo teplo a něco měkkého pode mnou. Definoval jsem to jako postel, ale nebyl si jistý. Také jsem slyšel tiché vzlyky. To vše však přehlušila bolest hlavy a krční páteře.

„Proboha zabte mě někdo!“ zasténal jsem a oběma rukama se chytil za hlavu. Pak jsem se pomalu začal soukat do sedu.

„Edwarde! Jsi vzhůru!“ vykřikly shodně tři ženské hlasy. Moment, tři? Prudce jsem otevřel oči. Jenže…

„Bells? Zlato, kde jsi?“ zašmátral jsem kolem sebe a slyšel, jak do sebe šokovaně vtáhla vzduch.

„Ale Ede, já jsem přece tady. Sedím u tebe na posteli,“ pronesla zmateně a já se ušklíbl.

„Šlo by to blíž upřesnit?“ Nakonec jsem jen natáhl ruku a čekal, až se mě Bella dotkne.

„Bože, Ede, neříkej, že…“ stulila se mi Bella do náruče. Pak se tiše rozplakala.

„Však já taky nic neříkám,“ povzdechl jsem si hořce. V tu chvíli se mi kolem krku s pláčem vrhla další dvě ženská těla. Špunt a… po chvilce analýzy hlasu a vůně jsem poznal Esmé. Všechny mi v náručí zoufale a vyděšeně plakaly, kdež to já… Já se nad jejich hlavami euforicky rozesmál.

Trvalo to dlouho, já vím. Maturita, přijímačky... bylo toho moc, ale slibuju, že se polepším! :)

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 31. kapitola: