Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 19. ČÁST

30.04.2009 (19:00) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5066×

                                                   19. ČÁST

Bella:

Panika se zmocňovala každého kousku mého těla. Co mám teď asi dělat? Potřebuju tady u sebe Edwarda nebo někoho kdo by mi poradil, co mám říct jak se chovat. Rozhlížela jsem se po pokoji, možná s nadějí, že uvidím nějaký návod, ztracený text, radu, nebo něco čeho bych se mohla chytnout. Marně.

Ještě mě navíc znervozňovaly ty jejich pohledy. Kdybych je tak mohla na chvíli stopnout v klidu si to promyslet a zase je oživit. No, ale já přece můžu. Můžu všechno. Tenhle pocit byl zvláštní. Pořád mi nějak nedocházel fakt, že jsem údajně nejmocnější upírka. Už jen to, že jsem upírka, je na mě docela silné kafe.

Lituju toho, že jsem tady dnes šla, ale stejně bych tomu neunikla.

„No?" ozvalo se. Teď ze zastrašeného hlasu otce. Asi jsem musela vypadat hrůzostrašně. Tohle obyčejné „No?" ve mně něco zlomilo a já se odhodlala k tomu je zmrazit. Brr. Vlastní rodiče. Soustředila jsem se a kývla k nim prstem, když jsem cítila, že už se to stane a to tomu dodalo kouzelnický nádech. Cítila jsem se jako Harry Potter. Mamka s taťkou zůstávali stále ve svých polohách (mamka při zmražení divoce gestikulovala rukama a taťka se o ni ze zadu opíral a mračil se na mě. Musela jsem na něj vypláznout jazyk, aby se neumřačil k smrti.)

Tak tohle bychom měli, doufám, že jejich nehybný stav se nezmění, dokud sama nebudu chtít. Šla jsem pro telefon a vytočila Edwardovo číslo, přitom pozorovala své rodiče. Kdyby nebyla situace taková vážná a já nebyla vytočená do běla z těch Volturových asi bych se smála. Možná bych je namalovala, učesala-

„Ahoj Ede, mohl bys..."

„Ahoj Bellinko, stalo se něco?" jo ten aby mě nechal domluvit.

„Jo Edwarde, mohl bys přijet? Okamžitě. Mám problém s našima. Rychle. Prosííím"

„Hned jsem tam" Asi usoudil, že se nehodlám vybavovat.

Sedla jsem si naproti rodičů a pozorovala je. Co mohli mít s Volturovýma společného? Vždyť jsou to lidi. No, to jsem byla před pár dny taky a ani jsem netušila, kolik toho s nimi mám společného. Snad je nečeká stejný osud, jako mě. Ne, že by se mi na tomhle životě něco nelíbilo a představa mých krásných, nesmrtelných rodičů mě vyděsila. 

Uslyšela jsem auto. To musí být Edward. Čekala jsem, že poběží.

Otevřela jsem dveře a bez vysvětlení ho táhla domů. Pokynula jsem rukou k nehybným rodičům. Vyvalil oči, otevřel pusu a zíral na ně.

„Jak, jak si?"

„O to nejde, to už vedlejší. Edwarde, tu jde o to, že rodiče ví, že jsem upír a mluvili i něco o Volturových. A já se hrozně lekla a nevěděla jsem, co říct. Tak jsem je prostě zamrazila."

„Jo prostě zamrazila" zamumlal si a potom mu po obličeji přeběhlo vyděšení.

„Jakto, Volturovi. Oni to ví?"

Chápala jsem jeho dotazy, ale bohužel jsem neznala odpověď tak trochu jsem doufala, že mi pomůže.

„Ale já nevím, Edwarde, myslela jsem, že to budeš vědět ty?!"

Chvíli jsme ještě diskutovali a potom se rozhodli, že moje rodiče poprosíme, ať nám situaci trochu objasní. Potom z toho budeme dělat závěry. Edward ještě v klidu namítl „když tak, jim vymažeš paměť". Jo v pohodě když tak jim vymažu paměť, po chvilce uvažování jsem usoudila, že to není zase tak špatný nápad, něco jim tam prostě jenom upravím. Chvilinku jsem se soustředila a rodiče se začali zase hýbat. Chvilinku zmateně mrkali, chtěli něco namítnout, ale něco v našich tvářích je přimělo mlčet a poslouchat, že bych u svých rodičů dosáhla autority?!

„Dobrý den, Renné a Charlie.  Přejdu rovnou na věc, Chtěli jsme vás s Bellou poprosit, abyste nám řekli všechno, co víte" řekl Edward svým krásným hlasem.

„No, pár týdnu po vašem příjezdu se tu zastavil jeden muž s temně černýma očima. Bella byla zrovna někde s tebou, Edwarde. Představil se nám jako Demetri Volturi a ptal se na tebe Bells. Chtěl všechno vědět. Prohlížel si fotky. Byl v tvém pokoji. Nakonec řekl, že teď bude chodit pravidelně a nebude sám (zasyčela jsem a Ed mi stiskl ruku). My jsme si radši nedovolovali nic moc namítat. Šel z něj strach. Později se vrátil s nějakou dívkou, která se nám představila jako Jane. Oba měli rudé oči. Říkali nám o tvé minulosti, Bello. Říkali, že jsou upíři a ty budeš asi taky. Samozřejmě jsme jim to hned neuvěřili, ale po pár názorných ukázkách..."odmlčela se mamka a taťka už se nadechoval na pokračování. To snad není pravda, oni byli u nás doma. A navíc, myslela jsem, že jsou to právě Volturovi, co si tak zakládají na našem utajení.

„Jo byli vážně divní, trochu nás zasvětili do svého-vašeho světa. Potom se s námi začali scházet jinde. Nic jsme nenamítali, protože nám naznačili, že můžeme být rádi, že nás ještě nezabili. To říkala Jane, Demetri měl k nám větší úctu.  Možná je to tebou. Řekl nám o tobě všechno je to neuvěřitelné Bello. Proč ty?" Ukončil to taťka a já sklonila hlavu. Potom zase pokračovala mamka, která si ještě na něco vzpomněla.

„Demetri tu původně pouze procházel. Ale když prý ucítil tvou jedinečnou, nezaměnitelnou vůni. Zastavil se a musel se přesvědčit, jestli ho neklamou smysly. Potom zjistil, že máš nějaké její rysy a byl si téměř jistý, že si to ty a vracíš se. Vypadá to, že tě měl rád. Mluvil o tobě hezky. Ne jako Jane, která tomu moc nevěřila. Přišlo mi, jako by se bála uvěřit, aby jí to nezklamalo. Ne, že by tě neměla ráda."   

Když jsem nad tím tak uvažovala, moc času jsem s nimi nestrávila a když jsem teď momentálně naštvaná, že do toho zatáhly moje rodiče. Ráda bych je viděla. Vím, že Cullenovu na Volturovi nemají stejný názor. Ale oni je tak dobře neznají a vlastně je to jejich věc, co si o nich myslí.

„Kdy znovu přijedou?" Edward mě nikdy nezklame, vždycky má inteligentní a rozumné dotazy. Zatím co já si tu uvažuji nad vztahy.

„Nevíme, většinou jezdí bez ohlášení, jen někdy se domluvili na další místo. Ze začátku tady byli skoro každý den. Potom tak jednou týdně. Asi jezdili z té jejich Itálie. Vždycky to bylo skvěle načasované. Většinou jste se míjeli o půl hodiny."

Takže nám to moc nepomohlo, asi budu muset jet za nimi. Vcelku se na ně těším.

„Díky. Můžeme na chvilinku do mého pokoje?" Zeptala jsem se. Naši jenom kývli.

V pokoji jsme byli do sekundy. Domluvili jsme se, že si našim pohraju s pamětí už dneska. Nemá cenu je dál strašit. Chudáci, jediné štěstí je, že nejsou žádné slabé nátury. Ale touhle činností jsem si fakt nebyla jistá a hlavně jsem se bála, že si vzpomenou.

Sešli jsme dolů a já jsem se jim začala hrabat v hlavě. Bylo to tak přirozené a šlo to úplně samo. Cítila jsem, jak se vzpomínky týkající se celého upírství oddělují od jejich normálních vzpomínek. Šlo to celkem rychle, ale cítila jsem se slabě. Musela jsem si sednout. Chvilku jsem tam odpočívala s Edwardem po boku a nezávazně jsme se bavili už s nic netušícími rodiči. Než jsme odešli domů, ke Cullenům, domluvit se, co dál.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 19. ČÁST: