Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 14. ČÁST

06.04.2009 (21:12) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5535×

14. ČÁST

Edward:

Šel jsem za Alicí. Cestou jsem minul Emmetta, který na Rose házel laškovné pohledy a podle jeho myšlenek, bude ZASE v noci rušno. Ach jo. Zaklepal jsem na dveře od Aliciného a Jasperového pokoje.

„pojď, Edwarde, už tě čekám“ řekla a prudce mi otevřela dveře a v té samé sekundě už seděla na posteli a klepala na místo vedle sebe.

„Alice, chtěl jsem se Tě zeptat, jestli vi-….“ Začal jsem, ale ona mě přerušila.

„Jestli vidím Bellinu budoucnost, že?“ to byla jenom řečnická otázka, ale stejně jsem jí to odkýval.

„čekala jsem, že se zeptáš, takže jsem to zkoušela a nevidím nic. Ale když jste spolu tak ji vidím“ Přesně tohle jsem čekal.

„Víš Alice, mám takovou teorii. Bella podle mě, působí jako štít. A sama ovlivňuje to jestli mi myšlenky ukáže, nebo ne“ překvapil jsem sám sebe svým zpracováním informací.

„To by vysvětlovalo tu první hodinu Italštiny, to jsem její budoucnost ještě viděla. Chtěla si na mě usilovně šáhnout“ Hm…zajímavé.

„A proč si mi o tom nic neřekla?“ zeptal jsem se.

„Nepřipadalo mi to podstatné, každý má chuť si šáhnout, pokud zrovna neumírá strachy- z nás. Ona byla jen trochu vytrvalejší, nepřišlo mi to důležité“ Měla pravdu. Zase.

„Děkuji za pomoc Alice, a nezapomeň- od teď, je všechno, co se týče Belly důležité, jo?“ Řekl jsem možná moc dramaticky, a tak jsem ještě při odchodu zaslechl: „Ano šéfe“ zasmál jsem se tomu a mířil si to za Carlislem do pracovny. Z pokoje Rose a Emmetta se už ozývaly významné zvuky doprovázené praskáním nábytku. Zase se mu to povedlo Rose svést, pomyslel jsem si.

Vešel jsem bez zaklepání do „taťkovy“ pracovny. Kde zrovna četl nějakou hrozně starou knížku. Asi hledal chudák. Musím ho seznámit se svými novými poznatky.

„Tati, Bella je šťít. Nevím jak je to možné, ale prosně je, musí být. Alice nevidí její budoucnost, já neslyším její myšlenky. A ještě něco, přijde mi, že ví o našich schopnostech.“ Řekl jsem.

„No Edwarde, tak to tě bude asi zajímat tohle“ řekl a vytáhl nějakou starodávnou knihu, z hromady knih, které už dneska asi přečetl. Neměla název. Byla jen bohatě zdobená.

„Píše se tam o Isabelle Volturi…“ Isabella? Zajímavé. „…Byla to nejmocnější upírka, mezi její schopnost patřilo například: poznávání schopností ostatních upíru, šťít, vlastně ona uměla všechno , co umět chtěla. Kromě zabíjení. Pořád přicházela k novým a novým schopnostem. Ale nebavilo ji žít, neměla totiž s kým. Kromě její nejlepší kamarádky Cleir neměla nikoho. Píše se tam, že nápadníku měla hodně. Ale nikdo pro ni, nebyl ten pravý. Nikoho nemilovala. Kniha končí tím, že se rozhodla ukončit svůj život, ale slíbila, že se jednou vrátí.“ Ukončil svůj výklad a já přestal dýchat.

„Takže, takže, ty myslíš, že?“ nedokázal jsem to ani říct.

„Ano myslím, myslím, že se právě teď vrátila. Myslel jsem, že je to jenom pověst, kterých Volturovi mají až, až. Ale vypadá to, že na tomhle je něco pravdy“ To není možné.

„A myslíš si, že ví, kdo jsme? Že ví, že jsme upíři?“ Modlil jsem se, aby ne, a dokonce si to i myslel.

„Ne Edwarde, to určitě neví, to by s tebou dnes určitě nebyla v kině. A už by měla milion otázek.“

„Máš pravdu, děkuji za pomoc“ Měl pravdu, i když mě to mrzelo. Dneska jsem na chvíli zapomněl, že jsem upír a to právě díky ní. A teď mi to bylo tak tvrdě připomenuto.

Vzal jsem knihu, a odporoučel jsem se do svých komnat. Všechno bylo tak, jak Carl říkal, akorát tisíckrát zajímavější. Byla pro Volturovi velkým přínosem, divím se, že dovolili její zabití. No určitě věděli, že kdyby ji to nepovolili, donutila by je některou ze svých milionů schopností.

Bella:

Ach. Sotva co se za ním zavřeli dveře, vybuchl ve mně ohromný pocit šťestí. Takhle skvěle mi s klukem ještě nikdy nebylo. I když jeho výběr filmu mi vyrazil dech. Ale jinak to bylo naprosto dokonalé. Vzpomínala jsem na to, jak jsem si ještě zlomila ruku- tolik se toho dneska stalo. A já z toho všeho měla dokonalý pocit. Akorát jsem se pořád proklínala za moje myšlenky. Jestli mu něco málo nedojde, tak je fakt blbý. Ale nějak to neřešil. Stejně jako já neřešila jeho teplotu. Každopádně mě překvapilo, že jedl. Mám na něj tolik otázek, na které se v životě nebudu moc zeptat.

Vtančila jsem k nám do kuchyně, kde mamka s taťkou večeřeli.

„Ahoj mami, ahoj tati“ pozdravila jsem je a oběma věnovala pusu na líčko. A vzala jim hranolku z talíře. Oni na sebe hodili pohled typu co-se-děje. Ale pozdrav mi vrátili.

„Jak bylo Bells?“ zeptala se mě mamka, ale výraz jí přešel z úsměvu do zoufalého pohledu, když spatřila sádru na mé ruce. Taťka se jenom zasmál.

„Co si zase dělala?“ zeptal se mě se smíchem.

„Tentokrát za to můžou schody, fakt! A jinak bylo skvěle. Mimochodem co máme na večeři?“

Oba se zasmáli, a ukázali na moji porci jídla na stole. „Mňam“ zakřičela jsem a hned si vytáhla příbor a mířila s tím do pokoje. Naši už si zvykli, že ráda jím u svého počítače. A tam jsem se taky odebrala. A začala psát mail holkám. Zmínila jsem se tam o Cullenových, ale nijak jsem jim nerozepisovala, jak je Ed úžasný, a že jsem s ním byla dneska v kině.

Odeslala jsem to a chtěla si užít léky, co mi předepsal taťka od Eda. Když jsem si je dávala do pusy pohltila mě další živá vize: „Isabello, budeme Tě potřebovat“ zvolal Aro. „Co tentokrát?“ zeptala jsem se ho a mířila si to jeho směrem. „Budeme bojovat s novorozenými“ překvapilo mě, co je na tom tak divného. Vypadal totiž, že z toho má strach. „Děje se něco?“ zeptala jsem se. „Isabello, jsou to novorozené děti“cože? Divila jsem se jak někdo může přeměnit dítě a zničit mu život. A já teď budu muset ty krásné mrňata zabít. To vlastně ne. Jenom uspat, ať je můžou ostatní roztrhat. Po chvíli seobraz změnil. Stojím na nějaké louce a kolem mě desítky nejkrásnějších děti, které jsem v životě viděla. Všechny na mě ale upírali nenávistné rudé oči. Bylo mi jich líto, ale musela jsem. Uspala jsem je všechny. Když spali, byli ještě krásnější. Dala jsem pokyn, že se do nich naši upíři můžou pustit. A otočila jsem se. Tohle jsem vážně vidět nechtěla. Z dálky ke mně ještě doléhalo křupání kostí. Jediná moje útěcha byla, že ty děti spali a nic necítili…

„Nééé“…. Zařvala jsem nahlas, cizím hlasem. Když jsem si uvědomila, že tady nejsem sama, zařvala jsem ještě: „Nic se nestalo, jen mi zapadl sešit za postel“ tohle už byl můj hlas.

Panebože, došlo mi, že ten hlas, který mi nepatřil, byl Isabelly, patřil mému druhému já z vizí. Panebože, snad se v ní nezačínám měnit. A ty vize začínají být čím-dál-tím-horší. Nedivím se, že jsem chtěla smrt. Kdo by stál o takovou věčnost? Bez nikoho. A ten hlas, bylo to hrozné. Jako bych na chvíli byla ona, Jako bych se v ní měnila. Je to strašidelné. Kam se hrabe ten dnešní horor?! Snad se v ní nezměním, no je mi už jasné, že ano. Takže by to mělo znít spíše: snad se v ní BRZY nezměním! Ale co potom? Co mamka, co taťka, co Jessica a Angela? Nevím. Nic teď nevím, ale proč zrovna já?!

Radši jsem si užila ty prášky a šla si lehnout. Usla jsem hned, ale ve snech mě doprovázeli vzpomínky na můj minulý život. Tentokrát to bylo mírumilovnější. Byla jsem všude s Cleir. Byli jsme úžasné dvojka, sice nechápu, proč jsme si vykali, ale to je asi tou dobou.

Ráno jsem se vybelhala z postele vcelku brzo. Musela jsem si dát sprchu s igelitkou, kterou jsem včera zanedbala. Když jsem vylezla ze sprchy, všimla jsem si, že jsem bledší. Ale ne jenom v obličeji. Byla jsem bledší po celém těle. Asi jenom o odstín, ale to mi stačilo. Vzdychla jsem. Vypadá to, že se to blíží a půjde to postupně. Jediné, co mě zatím potěšilo, bylo, že ruka už mě nebolela. Bylo to ASI těmi léky. Nejsem si tím jistá. Nejsem si totiž už ničím jistá. Prohlídla jsem si důkladně celé tělo, a žádná jiná změna kromě barvy neproběhla. Byla jsem spokojená. Vyfoukala jsem si svoje dlouhé vlasy, které jsem pro dnešek vyžehlila a jeden pramen sepla modrou sponkou, která mi úžasně ladí s modrými kalhoty, co si dneska beru a modro-černým trikem.  A i pře Cerlislův zákaz jsem se vydala do školy. Přece mě už nic nebolelo.

Dojela jsem ke škole a všimla si Edwarda, který se sám opíral o kapotu svého nablýskaného Volva. Překvapilo mě, když mi zamával. Šla jsem k němu a společně jsme zamířili ke škole.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 14. ČÁST: