Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musím být upír?! 15. ČÁST

11.04.2009 (15:29) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7082×

15. ČÁST

Bella:

Až když mi Edward začal vyčítat, co tu dělám, mi došlo, že jsem měla dneska zůstat doma. Jenže ta ruka mě vůbec nebolela a sádra mi jenom zavázela.

„Promiň Ede, ale ta ruka už mě vůbec nebolela a doma bych se stejně nudila. A navíc jsem Tě chtěla vidět“ řekla jsem rozpačitě.

„A navíc jsi počítal s tím, že přijedu“ Dodala jsem.

„Podle čeho soudíš?“ zeptal se, se smíchem.

„No nevím, na koho jsi čekal u toho auta“ řekla jsem a vyplázla na něj jazyk. On se usmál a dloubl mě do žeber.

„Máš pravdu, taky jsem na to úplně zapomněl a těšil jsem se na tebe“ Při tom když to říkal tak mi obtočil ruku kolem ramen, pevně si mě přitáhl, zase odsunul a dloubl do žeber.

„Zase začínáš“ smála jsem se. „dneska tady nemám popcorn a to je tvé jediné štěstí“ Hodila jsem na něj vražedný úsměv a on se zase zasmál.

Cítila jsem se s ním tak uvolněně. Když jsem zrovna nemyslela na to, že se brzy změním v Isabellu. Uvažovala jsem nad tím, jestli budu moct zůstat s mamkou a taťkou. A když ne, kam půjdu?! Tohle se mi stále honilo hlavou, kromě chvil co jsem byla s Edwardem. Stali se z nás nejlepší kámoši, i když já to brala poměrně jinak. Trávila jsem s ním každou volnou chvilku. Buď byl on u nás, nebo já u něj. Samozřejmě mi to všichni vyčítali a holky mě nenáviděly. Jessica a Angela si semnou pravidelně psaly a oznámily mi, že tam ještě 3 měsíce zůstanou, poněvadž jim škola zařídila praxi přímo v Německu, kde byly.

Každým dnem jsem se cítila silnější, ale zároveň mi bylo hrozně špatně. Často mě bolívala hlava a i moje vize se vracely častěji. A většinou večer, takže nehrozilo, že by Edward měl nějaká podezření. Dělal si o mě starosti, protože mi bývalo špatně a byla jsem čím-dál-tím-víc bledší. Smysly se mi zbystřily. Líbilo se mi to. Všechno chutnalo tak skvěle, a krásně vonělo a kolik jsem toho viděla. Ale čas ubíhal. Chtěla jsem si ho užít s našima, ale ti často nejsou doma, tak jsem ho prostě trávila s Cullenovýma a hlavně s Edem. I když ostatní členové byli také k nezaplacení. S Alicí jsem jezdila na nákupy, které jsem vždy milovala a s ní ještě více, i když se to zdá nemožné. Byla pro mě sestra. A Emmett s tím jsem zase sledovala zápasy, když jsem byla u Cullenů. Rose byla moje vrba, i když na ostatní zřejmě působí jako namyšlená barbie, pro mě je to nenahraditelná kamarádka, část mě. Uznávám, ze začátku nebyla zrovna nejmilejší, ale pochopila jsem, že si jen tak někoho nepustí k tělu. A Jasper, to byl takový rozumný brácha, která vždy poradí, pomůže a uklidní a navíc mě naučil hrát šachy, což mu dalo zabrat. No a Esme a Carlisle byli taky dokonalí, milovala jsem je jako své vlastní rodiče. Je neuvěřitelné, že jsem si s někým dokázala za tak krátkou dobu udělat tak pevný a krásný vztah. Jenže Edward byl ten nejlepší. Teď už vím, že ho miluji. Ležím tady v pokoji výjmečně sama. Cullenovi jeli pryč na lov přepokládám. Mám jednu ze svých častých migrém ale teď mi příjde stokrát horší. Poslední týden se všechno horšilo. Už jsem ani nejedla, bylo mi z toho špatně a žízeň se taky nedostavovala. Ležela jsem a už tušila, co se stane. Chtěla jsem řvát a brečet, ale nemohla jsem, bylo by to horší a tak jsem na papír naškrábala vzkaz pro rodiče, kterých poslední dobou dostávali miliony, nic jim nepříjde divné.

Ahoj Mami, Taťi, jsem u Cullenů (ZASE) nemějtě o mě strach, budu tam spát(ZASE). Mám Vás ráda Bells.

Takovéhle vzkazy dostávali denně. Akorát jsem připsala: Mám Vás ráda. Protože nevím, jestli se budu moc vrátit, tak ať to ví. Dobelhala jsem se ke kabelce a výtáhla mobil, a šla si lehnout zpět. Teď už mi po tváři tekly slzy bolesti a smutku. Vytočila jsem Edwardovo číslo. Skoro ani jednou to nepíplo a začal náš rozhovor.

„Ahooj Bellinko, děje se něco?“ zeptal se mile, měl mě rád a já ho milovala.

„E-E-Edwarne…“ soukala sem ze sebe mezi pláčem. Chtěl už začím mluvit, ale já ho zarazila.

„Mohl-l b-bys přijet, já T-T-Tě potřebuj-ju “ kňučela jsem mu do telefonu, z posledních sil.

„Bello!! Co je ti? Hned jsem tam, vydrž ano? Máš někoho doma? Co se ti stalo? Bellinko mluv, tohle mi nedělej. Bello!“ Křičel a slyšela jsem, jak už běží k autu? Ne, k autu ne. Běžel celou dobu.

„Edwarde, to hrozně bolí“ řekla jsem ještě do telefonu a už jsem myslela, že propadnu do bezvědomí, ale to by bylo moc mile. Píchlo mě u srdce a já tou nečekanou bolestí zařvala.

„Bells, pořád mluv ano. Já už budu u tebe, už jenom kousek, vydrž prosím“ Byl tak milí i přes všechnu bolest jsem se usmála. Jenom jsem něco zakňučela, jakože rozumím a poslouchala jeho krásný hlas, jak mě utěšuje. Potom jsem slyšela, jak se otevřeli dveře a už stál u mě v pokoji. Jenom na mě vykulil oči. Pohled na mě jak jsem v klubíčku stočená na posteli, snažím se vydrápat si srdce a na moje návaly slz, jenom telefon jsem držela statečně u ucha, abych mohla poslouchat jeho hlas.

„Bello, proboha“ přiskočil ke mně a už mě zvedal z postele. A stahoval mi ruku z hrudi, abych si přestala masakrovat kůži u srdce. Vzal mě to náručí. A utěšoval mě, ať nepláču.

„Co se děje Bellinko, nevíš, co se ti to děje“ Měním se v to co ty vole. Měla jsem chuť říct. Ale tohle by si rozhodně nezasloužil.

„Já-Já měním se-se v to co j-jsi ty, v-v upíra“ Vykřikla jsem v dalším návalu bolesti. Viděla jsem, jak vykulil oči a začal si vytahovat mobil z kapsy. Při tom mě stále konejšil. Volal Carlislovi, to mi došlo. Nechal si mě v náručí a běžel semnou k nim domů. Cítila jsem, jak mě položil na něco měkkého, ale to už jsem naprosto propadla temnotě.

Edward:

Ubíhali dny, týdny a já byl pořád s Bellou, stali se z nás nejlepší kamarádi. Ne, to by bylo slabé bylo mezi námi obrovské pouto, které už by někdo jen tak nepřetrhl. Já jí začal milovat, a to bylo to, čeho jsem se nejvíce bál. Ze začátku jsem se tomu bránil, ale potom jsem pochopil, že to nemá smysl, ona s náma byla šťastná a my s ní. Ale poslední dobou mi přišla nějaké divná, byla skoro stejně bledé jako my. Vůbec nic nejedla, měla migrény a všechno se to přede mnou snažila zatajit. Asi ať nemám strach. Ale já ho měl. Proto se mi nelíbilo, když mi oznámily, že jedeme všichni společně na lov, protože dopoledne bude slunečno a vracíme se zítra. Nechtěl jsem jet, chtěl jsem být s Bellou a dávat na ni pozor. Jenže lov jsem potřeboval, ještě více, právě kvůli Belle. Nakonec mě přesvědčili a já jel.

Zrovna jsme se sešli na paloučku, když mi zavibroval mobil. Došlo mi, že volá Bella, volá mi totiž jenom ona nebo má rodina. A ta tu byla semnou. Okamžitě jsem to zvedl.

„Ahooj Bellinko, děje se něco?“ zeptal jsem se tonem, co jsem na ni používal a Emmett se zašklebil, nechápal, proč jí neřeknu, že ji chci. Řekl jsem to sice něžně ale překrýval jsem strach.

„E-E-Edwarne…“ koktala, zajíkala se a plakala. Moje Bella plakala. Dokázal bych zabít každého, kdo by jí donutil uronit jedinou slzu. Chtěl jsem se zeptat co je. Ale ona se snažila pokračovat, tak jsem ji nechal.

„Mohl-l b-bys přijet, já T-T-Tě potřebuj-ju “ Vysoukala ze sebe těžce. A já se hned rozeběhl a přitom dále mluvit. Ještě jsem si všiml, že Alici už se konečně dostavila vize, takže určitě poběží všichni semnou do Campbell river.

„Bello!! Co je ti? Hned jsem tam, vydrž ano? Máš někoho doma? Co se ti stalo? Bellinko mluv, tohle mi nedělej. Bello!“ Křičel jsem a hrozně se bál. Jestli ji někdo ublížil. Potřeboval jsem vědět, co ji je. Nikdy jsem ji neviděl brečet.

„Edwarde, to hrozně bolí“ No to mi teda pomohla, teď už jsem svištěl stokrát rychleji a blížil se k mému cíli. Ještě k tomu všemu bolestivě zařvala. Já jen tiše zavrčel.

„Bells, pořád mluv ano. Já už budu u tebe, už jenom kousek, vydrž prosím“ Utěšoval jsem sám sebe, ona sem-tam zakňučela, jakože mi rozumí a slyší mě. A potom jsem byl u ní doma, vyběhl jsem do pokoje a tam se zděsil. Moje Bella ležela na posteli, hrozně brečela a drápala se na místě, kde je srdce, jakoby ho chtěla vyrvat. Obličej skroucený do hrozně masky bolesti.

„Bello, proboha“ přiskočil jsem k ní a pomalu ji začal zvedat k sobě na klín. Opatrně jsem ji uchopil ruku, ať si neubližuje. A utěšoval ji. I když bych to teď potřeboval spíše já.

„Co se děje Bellinko, nevíš, co se ti to děje“ Říkal jsem spíše pro sebe a v duchu si projížděl všechny nemoci, o kterých jsem studoval. Nic mě nenapadalo. Ale ona mi odpověděla.

„Já-Já měním se-se v to co j-jsi ty, v-v upíra“ Vykřikla, při další vlně bolesti. A mně se na chvíli zastavil čas. Když jsem se vzpamatoval, vytáhl jsem mobil a zavolal Carlislemu.

„Tati, u Belly probíhá transformace v upíra, běžím s ní domů, všechno tam připravte. Odpovědi potom“ zamumlal jsem rychle a vypl mobil. A okamžitě se s ní rozběhl domů, kde už všichni netrpělivě čekali. Položil jsem ji na sedačku. A zoufale na ní pohlédl, bylo mi ji líto.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musím být upír?! 15. ČÁST: