Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já chci pryč! Prosím bože, nech mě umřít! - Prolog

12.01.2010 (17:30) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3010×

Já chci pryč! Prosím Bože, nech mě umřít!

Prolog:

Jmenuji se Isabella de Sancé de Monteloup (d Sance d Montelu), ale brzy se budu jmenovat Isabella du Plessis de Belliere (d Plesi de Bijér). Velmi mnoho dívek na mém místě by se radovalo, ale já ne, nemám k tomu důvod. Je mi čtrnáct a budu si brát maršála Francie, toho největšího sukničkáře, který kdy chodil po zemi. Je sice krásný, bohatý, mladý a rodičům to značně stačí, ale mě ne. Bere si mě pouze pro mé velké věno, ze kterého bude moct hrát karty nepřetržitě aspoň rok anebo proto jak prý údajně neobyčejně krásně vypadám. Nevšimla jsem si, že bych byla tak krásná, spíš jen taková tuctovka, kterých jsou stovky, takže to bude kvůli tomu věnu. Jak já svůj život nenávidím! Proč jsem se musela narodit? Proč?

Když mi bylo deset, hrála jsem si, smála se, mnohokrát byla špinavá od hlíny, kvůli mým nemotorným pádům a teď?

Teď tady sedím ve svatebním, před toaletním stolkem a dívám se do zrcadla. Nejsem ještě učesaná, protože čekám na chůvu, která před chvílí odběhla pro závoj a ostatní zbytečnosti. Vzala jsem do ruky hřeben a jemně si začala česat vlasy, když v tom do pokoje někdo přišel. Podívala jsem se do zrcadla.

„Papá, co se děje?“ zeptala jsem se vyplašeně.

„Nic, nic, uklidni se. Přišel jsem se podívat na svoji dívenku, která už brzy bude madam.“ Tetelil se nad tou představou.

„Otče, je mi čtrnáct! Jak bych mohla být madam?!“ To slovo mě docela štvalo, normální DÍVKY, byly ve čtrnácti ještě pro muže děti, ale já ne, já jsem díky své matce vyspělá a proto se vdávám brzo. Ten život je nespravedlivý! Proč já? Otočila jsem se na otce. Jeho tvář pohasla, když jsem po něm takhle vyštěkla, což jsem nikdy neudělala.

„Já vím, není to lehké se vdávat takhle mladá a věř, že já bych tě tady chtěl snad do konce života, ale to nejde, každý máme povinnosti.“ Řekl otec smutným hlasem.

„A co práva otče, každý máme i práva.“skuhrala jsem smutně. Doufám, že je ještě nějaká naděje, že můj budoucí manžel spadne z koně a zabije se, nebo vběhne pod vůz, zastřelí ho, omylem propíchnou, spáchá sebevraždu, vymlátí z něho někdo duši, pověsí ho, odvedou do Bastily, spadne do vody a utopí se, zabloudí v hlubokých lesích, někdo ho otráví, prostě všechno hlavně ať je po něm, ještě teď před obřadem!

Vím, že jako správná věřící, bych na takové věci neměla myslet, ale jinak to nejde!

„Práva mají jenom bohatí a ty víš, že na věno jsme s tvojí matkou šetřili už od tvého narození a proto je tak výnosné a taky proto, se vdáváš za mocného a bohatého abys ty práva měla.“ Vysvětloval smutně otec. Otočila jsem se zpět k zrcadlu a začala zuřivěji česat vlasy. Za malou chvíli do pokoje přiběhla chůva se závojem a potom jedna služka s tím ostatním.

„Je čas vás učesat!“ zazubila se vesele chůva a rovnou se vrhla na mé vlasy. Přehrabávala se kudlila vlnila, sepnula, rozpustila a pořád dokola. Otec raději odešel, aby mohl dohlédnout na přípravu hostiny. Zhruba tak za hodinu byl účes na světě a musím uznat, že byl nádherný, když však přišel na řadu závoj, přešla mě chuť jí výtvor pochválit a místo toho jsem se zašklebila.

„Nelíbí se snad?“ zpanikařila chůva a tvářila se zmateně i uraženě.

„Ne, ne! Účes je nádherný, jen ten závoj.“ Podívala jsem se na něj, jako bych ho mohla pohledem roztrhat.

„Já vím, je hrozné, že se vdáváte, tak brzo slečno, ale to je prostě dnešní doba a stou nic neuděláte.“  Pochopila můj trhací pohled upřený k závoji chůva. Potom závoj však vzala a vryla do vlasů. Povzdechla jsem si, dneska budu spát s mužem, kterého nenávidím, pocit z toho mám přímo skvělý! Jak já ten sarkasmus miluju.

„Vstaňte prosím.“ Řekla chůva a postavila mě. Proč mě vůbec prosila, když mě postaví ona? Chůva se činila, zkontrolovala šaty, co nepečlivěji udělala poslední úpravy mého strašného závoje a oddechla si.

„Komu já jen teď budu hlídat děti?“ zeptala se řečnicky smutně, ale smála se přitom, asi proto, že jsem byla jako její dcera, která se právě vdává, a i já jsem jí brala za svou matku a ne chůvu. Začal mě svědit prsteníček na levé ruce, kde jsem měla zásnubní prsten a teď tady bude i svatební.

„Smutné nevěsty nemá nikdo rád!“ okřikla mě chůva a já nasadila slabý úsměv.

„Stačí?“ zeptala jsem se pobaveně. V tu chvíli do pokoje vtrhla moje… Jak bych to řekla? Nemilosrdná matka. No, to je dost silné slovo, řekněme nemilující.

„Má Isabellka se vdává!“ řekla šťastně a vesele. „Už bylo na čase!“ náhle vyštěkla. Začínám pochybovat, že jsem její dcera, ona je jako macecha. To byla jediná nejlepší věc na téhle svatbě, odjedu a už jí nikdy neuvidím, doufám!

„Tvař se vesele!“ začala si mě zkyslým tónem dobírat. „Modli se, ať porodíš zdravé děti, jinak uvidíš. Ještě aby se říkalo, že Kateřina de Sancé má zvláštní dceru, která nedokáže porodit!“ začala naříkat, ale ne tak jak to dělají ostatní lidé, ale tak jako by mi to vyčítala, což dělala vždy, takže jsem jí nikdy nebrala vážně. Už chápete, proč jsem brala jako svou matku chůvu?

„Kočár už je tady!“ prohlásil otec šťastně a mně se ještě více přitížilo.

„Tak na co čekáš? Dělej!“ okřikla mě matka a já jí raději poslechla, než dál slýchat její výhružky a ostatní řeči. Musím uznat, že kočár byl nádherný, ale tam to místo kam mě měl vést, už tak nádherné nebylo.

Brzy jsme byli u kláštera, kde se měla naše svatba odehrávat. Zvonili právě poledne a já byla za dveřmi připravená, abych mohla vejít. Bylo mi do pláče, měla jsem sto chutí utéct a plakat a plakat.

„Klid Isabello! Vzchop se, jsi silná, nemůžeš brečet jako malá holka!“ okřikla jsem sama sebe, abych se uklidnila. Škrtila jsem květinu, kterou jsem držela v ruce, náhle se ozval zvuk varhan, který oznamoval příchod nevěsty. Narovnala jsem se a hrdě vešla do sálu. Bylo tady mnoho lidí, které jsem já většinou ani neznala, všichni se dívali na mě, což mě trochu znervóznilo. Dívala jsem se rovně, kde už na mě čekal můj budoucí manžel, který měl na tváři vítězný úsměv. Byl sice krásný to ano, ale při pohledu na něj se mi zvedal žaludek. Váhala jsem, jestli se nemám otočit a utéct, protože právě teď by na to byla vhodná chvíle. Proč se jenom nezabil anebo to za něj nespáchal někdo jiný? Proč mě musí osud, tak trápit? Čím jsem si to zasloužila?

Zbývá už jen pár kroků a budu u oltáře. Slza se mi drala ven z oka, ale já jí zadržela, nebudu plakat! Nebudu! Byla jsem už skoro u oltáře vedle svého skoro manžela. Spáchejte na něj někdo atentát! Prosím! Zabijte ho, než řekne ano! Bylo to, jako bych stála a čekala na rozsudek smrti, byla jsem naprosto zdrcená, myslela jsem si, že budu silná, ano já jsem silná! Jsem silná! Znovu jsem potlačila slzu, neboť, jak řekla chůva: „Smutné nevěsty nemá nikdo rád!“

„Teď Vy, Isabello de Sancé de Monteloup, berete si zde přítomného Philippa du Plessis de Belliere a budete mu poslušnou manželkou, dokud Vás smrt nerozdělí?“ zeptal se mě biskup, ano biskup, toho zařídil můj manžel, který by přivedl i samotného papeže, kdyby to pokládal za vhodné.

„Ano.“ Řekla jsem hrdě a byla na to právem pyšná, i když nevím, jak jsem to mohla říct.

„Ten, kdo má námitky proti tomuto svatému uzavření manželství, ať promluví teď, nebo ať mlčí navždy.“ Řekl nakonec biskup. A já v hloubi duše doufala, že to někdo udělá, že se mě někdo zastane, ale nic. Jen ticho, klášterní ticho, které asi dalších třicet let budu proklínat. Vím, že se můj život změní, ale není to změna k lepšímu, nýbrž k horšímu.

Tímhle začal můj smutný, život, život plný zklamání, pláče a nářku. Já věděla, že ty klášterní zdi a svatební zvony budu proklínat a to ještě velmi dlouho, ale to jsem ještě netušila, jak moc. Dnes, bych už neváhala, otočila bych se a utíkala od oltáře, utíkala hodně daleko, daleko, od svého života, ve kterém není nic, co by mě těšilo, i když možná…

Doufám, že se Vám povídka bude líbit, tohle je jen začátek, samozřejmě se v povídce objeví Cullenovi, a také nesmí chybět Volterra! Začátek se bude odehrávat v 16. století, protože svatbou smutný život Isabelly teď už du Plessis de Belliere nekončí, ale jak bude pokračovat, to si musíte přečíst v další kapitolce, ke které stačí napsat komentář, jak povzbudivý, tak i kritický a jestli má cenu pokračovat. Co se týče příjmení, každému dojde, že jsem se nechala inspirovat filmem Angelika, tak jen doufám, že to nevadí. Doufám, že zanecháte spoustu komentářů a já budu moc v povídce pokračovat!

SHRNUTÍ Děkuju za přečtení a doufám, že číst budete dál!

Další kapitolka

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já chci pryč! Prosím bože, nech mě umřít! - Prolog: