Tahle kapitola mě dostala v ději o trošku dál a myslím, že můžu prozradit, že v příštím díle chci dát už E+R... Doufám, že se Vám bude kapitola líbit:).
11.08.2010 (07:30) • Aliceee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1092×
Bells:
Alice zařídila, abych mohla spát u nich… Ale proč mi lžou? Jsou ledoví, rychlí, silní, mění se jim barva očí... Doufám, že mi to jednou řeknou. Aspoň, že nejsou nebezpeční… Tedy doufám, že nejsou nebezpeční! A proč tohle vlastně řeším? Mám bezva kluka, kterého chce každá a on má oči jenom pro mě… Nevím.
„Alice! Já nebudu spát v tomhle!“ Já se jdu vysprchovat a ten skřítek mi hned vymění věci… Já ji snad jednou zabiju!
„Ale Bello! Prosím… Udělej to pro mě!“
„Alice!“
„Ne! Oblečeš si to!“ Alice se nedá odporovat… Ach jo!
„Edwarde, kam se zítra jede na exkurzi? Tak nějak jsem se nestihla nikoho zeptat…“ zeptala jsem se Edwarda, když jsem vešla zpátky do jeho pokoje.
„Jedeme do nějaký botanický zahrady, nebo co…“
„Aha!“
„Dobrou noc, Bells!“
„Dobrou, ale kde budeš spát ty?“
„Na pohovce…“
„Aha, tak dobře!“ Po pár minutách jsem usnula…
Tudů tudů tudů!
„Co to je? Vždyť je teprve 6!“ Vyletěla jsem z postele a všimla si Edwarda, který vypadal velmi naštvaně! A seděl u počítače? To jako celou noc nespal, nebo co?
„Emmette! Já tě zabiju! Ta Rosalie ti snad zatemnila mozek!“ zakřičel Edward.
„Edwarde? Ona se mu líbí Rosalie? On neví jaká je?“ Nic mi tady nedává smysl… Nic, vůbec nic.
„Bello, Bello… Tady máš oblečení… Tak zatím!“ Vlétl do pokoje ten malý skřítek…
„Alice!“ Nechci ji naštvat, ale vždyť nejdeme na módní přehlídku, ale na exkurzi!
„Edwarde? Někdo musí dojet pro Rosalii… Naše auto je tady a mamka je už v práci!“ řekla jsem a doufala, že pro ni nepojedeme my! Proč ji všude musím vozit jenom já? Nemůže jí táta vrátit řidičák?
„Emmett pro ni rád dojede!“ Jupí!
Rosalie:
Vzbudila jsem se o půl sedmý, a tak jsem se rychle připravila… Vzala jsem si džíny, triko a k tomu kozačky… Ještě jsem si vzala mikinu. Vlasy jsem si vyžehlila a k tomu jsem si zvolila jednoduchý make-up…
„Je někdo doma?“ zakřičela jsem… Nikdo není doma? A jak se dostanu do školy? No, skvělý! Šla jsem se kouknout z okna a málem dostala infarkt… V okně byl vidět nějaký Jeep… Začal zvonit zvonek, tak jsem šla otevřít.
„Ahoj! Jak se vede?“ řekl Emmett? Co ten tady dělá?
„Emmette? Co tady děláš?“
„No, Edward říkal, že se nemáš, jak dostat do školy… No, tak jsem se přijel zeptat, jestli se nechceš svézt se mnou?“
„Chtěla bych, ale ještě se musím nasnídat… Půjdeš na chvilku dál?“ řekla jsem a ustoupila ode dveří, aby mohl vejít…
„Jo.“
„Tak můžeš si jít zapnout televizi… Nebo jestli chceš něco k jídlu, tak si řekni…“
„Ne, díky… Já se půjdu kouknout na televizi, jo?“
„Jo… Já jsem hned tu!“ Rychle jsem si vzala cereálie s mlékem, snědla jsem je… Pak jsem si vzala tašku a šla do obýváku za Emmettem…
„Už jsem!“
„Počkáš, prosím, chvilku? Za 10 minut to bude končit! Prosím…“
„Jasně… Na co koukáš?“
„Pojď si sednout… Ale na reprízu zápasu, který jsem včera neviděl…“ řekl a udělal mi vedle sebe místo… Ó, jak galantní… Nad tím jsem se musela pousmát… Naštěstí byl Emm zažranej do zápasu.
„Aha!“ odpověděla jsem a snažila se sledovat ten zápas, ale to nešlo, když Emm pořád nadával, že to hrajou blbě a kdo má komu přihrát a jak mají hrát… No, prostě kritizoval zápas. Po 10 minutách zápas skončil a Emm se zvedl z gauče…
„Škoda, kdyby to udělali, tak jak jsem říkal, tak by vyhráli!“
„Určitě, Emme!“
„Sluší ti to!“ Naštěstí jsem na to zvyklá, ale nejsem si jistá, jestli se trošku nečervenám… Od Emma bych to v životě nečekala…
„Dík!“
„Za pravdu se neděkuje!“ odpověděl mi a já zamkla dveře… Otevřel mi dveře od auta! Usmála jsem se a mohli jsme s Emmem vyrazit do školy.
„Rose? Nechceš jet odpoledne do kina? A pak třeba do nějaké restaurace?“ Otočila jsem se na Emmetta a myslím, že jsem měla pusu až u podlahy…
„Emme? Ty mě zveš do kina a na večeři?“
„Je to blbý? Promiň…“ Koukla jsem se na něj a byl z toho docela smutný…
„Ne, není… Půjdu ráda, ale překvapilo mě to…“
„Dobře, takže já tě odvezu domů a pak pro tebe v 5 přijedu? Jo?“ Už byl zase šťastný… Jsem tak ráda, že mě někam pozval! Musím si ho, co nejvíc užít… Je tak úžasný. A ten jeho úsměv… Prostě vtipálek.
„Dobře…“ Do školy jsme dojeli mlčky, jenom Emmett se usmíval jako sluníčko!
„Počkej tady!“
„Co?“ Už byl venku… A šel ke mně a otevřel mi dveře.
„Jé, díky!“ Usmála jsem se mým nejhezčím úsměvem…
„Pojedeš s námi?“ zeptala jsem se. Emmettův výraz mluvil za vše… Nedošlo mu, že jedeme dvěma autobusy…
„Kdy?“
„Teď. Myslím autobusem…“
„Jo, rád.“ On je tak úžasný, nádherný… Dokázala bych s ním strávit zbytek života… Představila jsem si nás jako rodinku. Já, Emm a naše děti… Holčička s blonďatými vlásky a kluk s černými kudrlinkami na hlavě. To je nádherná představa!
„Hej! Země volá Rosalii!“ Mával mi rukou před očima Mike.
„Co?“ Rozhlédla jsem se, stáli jsme už u Angely, Tylera, Mike a Bena… Emm, Ben a Tyler se málem váleli po zemi smíchy a Mikovi se cukaly koutky… Holky byly v pohodě až na to, že si mě Lauren, která stála nedaleko nás, nenávistně prohlížela. Asi kvůli Emmettovi. Všimla jsem si, že Ben stál u Ang…
„No, celkem nic! Jenom, že jsi asi před 5 minutami přišla, tady s Emmettem a od tý doby nás nevnímáš… To se ti teď stává nějak často!“ vysvětlil mi Mike.
„Promiňte! Já se nějak zamyslela… Jdeme?“ řekla jsem a ukázala ruku k autobusu…
„Jo, jdeme!“ řekla Ang a všichni šli, ale já je nevnímala a nevšimla si, že už všichni zastavili a já jako na potvoru vrazím do Emma…
„Jé, promiň!“ řekla jsem a omluvně se usmála.
„Jsi v pohodě? Už to je po několikáté, co dneska nevnímáš!“
„Jo, jsem. Prostě přemýšlím…“ odpověděla jsem a šla se posadit… Všichni si sedli, tak jak jsem očekávala a mě zbylo místo s Emmem, což mi vůbec nevadilo!
Alice:
Do školy jsme dojeli ve třičtvrtě na osm… U školy už byl Emmův Jeep, ale co nás překvapilo, bylo to, že Emmett na nás u něj nečekal! Já ho snad uškrtím! Pořád se mu musím koukat do budoucnosti!
„Edwarde? V kterém autobusu je Emm?“ zeptala jsem se mého milovaného bratříčka…
„Jak já to mám vědět, jsem snad nějaká vědma!“ Tss! Drzoun! Urážet mě nebude!
„Tak pojďte! Někdy ho potkat musíme!“ řekl Jazz a my ho poslechli…
„Hele! Není támhle? Vidím tam Rosalii a vedle si myslím, že je Emm!“ řekla náhle Bells a ukázala na jeden z autobusů!
„Jo, myslím, že je! Musíme si s ním promluvit!“ řekl Edward a vypadal naštvaně… Asi jsou jeho myšlenky nechutný! Učiteli jsme předali potvrzení od rodičů a poslal nás do autobusu… Sedli jsme si před Emmetta. Ten se tak skvěle bavil, že nás úspěšně ignoroval… Tak a dost! Vím, že nejsem jeho matka, ale ta už je po smrti a Esmé mu to nikdy neřekne! Musím to říct já!
„Emmette! Můžeš mě poslouchat?“ řekla jsem, už takhle jsem na něj křičela, ale to ještě neví, co ho čeká hošánka!
„Co je?“ otočil se na mně a koukal dost nechápavě!
„Hej! Ty si neposlouchal, když nám Bells povídala o Rosalii? Ta až tě dostane, bude s tebou chodit týden a pak se bude někde v baru olizovat s nějakým jiným volem, který jí na to skočí? Chápeš to? Emmette! Dokážeš pochopit takovou primitivní věc?“ Ještě, že v autobuse byla jenom Rosaliina nová parta a my, protože jsem na Emma řvala docela hlasitě a byla jsem trošinku sprostá… Vlastně jsem o Rosalii slušně řekla, že je coura… A když to, tak vezmu, moje rodina se usmívala, Emmett byl naštvanej a Rosaliina partička se tvářila překvapeně… Rosalie vstala a rychle utekla z autobusu. Nevadilo mi to, byla jsem spokojená! Myslím, že si to Rosalie zasloužila, za to stálé pomlouvání Bells. Mojí nejlepší kamarádky!
„Alice, to jsi nemusela! Rosalie si to nezasloužila…“ řekl Jazz. Co? To je poprvé, co je Jazz proti mně!
„Alice! Myslel jsem si, že jsi jiná! Já tady řvát nebudu, ale počkej, až tě někdy potkám doma! Ujasni si v hlavě, co jsi udělala!“ řekl Emmett dost naštvaně a odešel hledat Rosalii! Já nic neudělala! Jenom jsem řekla pravdu!
Emmett:
„Emmette! Můžeš mě poslouchat?“ řekla, tedy skoro křičela Alice.
„Co je?“ Otočil jsem se na ni a koukal nechápavě! Co po mě po tom všem chce?
„Hej! Ty si neposlouchal, když nám Bells povídala o Rosalii? Ta až tě dostane, bude s tebou chodit týden a pak se bude někde v baru olizovat s nějakým jiným volem, který jí na to skočí? Chápeš to? Emmette! Dokážeš pochopit takovou primitivní věc?“ Tak tohle neměla! Nejen, že Rose rozbrečela, ona tady o ní řekla, že je to coura! Nevím, možná to tak dělala, ale ona nechápe to, že já bych pro Rosie zabíjel! Až jí potkám doma… Teď musím jít najít Rosie a utěšit ji!
„Alice, to jsi nemusela! Rosalie si to nezasloužila…“ řekl zničehonic Jazz. Ten opravdu ví, co k sobě s Rose cítíme!
„Alice! Myslel jsem si, že jsi jiná! Já tady řvát nebudu, ale počkej, až tě někdy potkám doma! Ujasni si v hlavě, co jsi udělala!“ řekl jsem myslím, že dost naštvaně a odešel hledat Rosalii! Chudák Rosie… Ubíjí mě to, když se nesměje a není šťastná!
„Pane učiteli, mohl byste nás s Rosalií Swanovou omluvit? Rose se udělalo špatně!“ řekl jsem… Pak jsem viděl Rosie, byla opřená o autobus a tiše brečela…
„Ano, jistě! Ale zajděte na ošetřovnu…“
„Ne, to nebude nutné! Já zavolám mému otci a o Rose se postarám…“
„Dobře! Doufám, že to nebude nic vážného!“
„Děkuji, nashledanou!“ Trhalo mi to mé mrtvé srdce vidět takhle Rose! Šel jsem pomalu k ní, nechtěl jsem jí nějak vyděsit!
„Rose… Neboj, to bude dobrý! Já si to s Alice doma vyřídím!“ Přišel jsem k ní a pohladil ji jemně po tváři… Setřel jsem jí palcem všechny slzy a ona udělala to, co bych od ní nikdy nečekal… Skočila mi kolem krku a brečela mi do košile… Chudáček moje Rosinka! Jak já bych teď rád Alice roztrhal na kousky, pak ji nechat, aby se uzdravila a nakonec ji znovu roztrhat a spálit ji! Ale nemůžu Esmé by to zničilo a Jazze taky… Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji k autu.
„Rose, nebreč! Prosím! Já vím, že to Alice neměla nikdy o tobě říkat, ale já vím, že to tak není a s Alice si to vyřídím… Prosím…“
„Emmette, ale… já… taková… byla!“ řekla mezi vzlyky.
„Ššš. Neboj! Já věřím tomu, že si se změnila… Pojď, pojedeme!“
„Dobře…“ Trhalo mi to mé mrtvé srdce… Rosalie byla smutná, hodně smutná, plakala a já ji předtím neuchránil! Já tu Alice snad zabiju! Odjeli jsme ze školy a za necelých 15 minut jsme byli u nás! Jel jsem docela rychle, ale Rosalie se celou dobu snažila uklidnit, a tak jí to ani nevadilo!
„Rosie, už jsme u nás… Je to už v pořádku?“ řekl jsem, když jsem jí otevřel dveře… Doma jsem slyšel Esmé.
„Jo, je to lepší… Díky!“
„Není zač, Rosie!“
„Ale je! A proč ti to tolik vadilo? Udělal bys to samé pro Angelu?“
„Ne, Angela je kamarádka… Té bych se asi jen zastal, ale víš… Ty jsi pro mě víc…“ přiznal jsem to… Na co to protahovat?
Omlouvám se, ale potřebovala jsem se nějak dostat dopředu a napadlo mě jedině, že by se něco stalo Rose a autonehody a nehody jsem viděla už v hodně povídkách… Promiňte, mám nějakou divnou náladu... Všechno bych hned zabíjela nebo dala do komatu... (v povídkách xD) Doufám, že mi za tuhle kapitolu neutrhnete hlavu :D.
Autor: Aliceee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Já a moje sestra - 7. kapitola:
Přidat komentář:
- Ztracené srdce 11.
- Ztracené srdce 10.
- Abi Swanová kapitola 12
- Abi Swanová kapitola 11
- Abi Swanová kapitola 10
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!