Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Itálie a Já - 11. kapitola

14.09.2012 (10:45) • NessieCullenBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2766×

„To je Edward,” řekla a onen zmiňovaný upír zvedl hlavu. Konečně jsem se mu mohla podívat do obličeje. Ty jeho zlatavé oči. Jeho zorničky se rozšířily překvapením. Zírala jsem na něj a najednou…

„Já si vzpomínám,” zašeptala jsem.

Mým směrem se otočila spousta překvapených obličejů. Já si vzpomínám! Vzpomínám si na všechno. Na mámu, Charlieho, na Phila, na svoje dětství, na přátele,… A hlavně si vzpomínám na Cullenovy, na Edwarda… Úplně všechno se mi vrací. Moje láska k němu. Ale i to, jak mě opustil. Vyběhla jsem ze síně. Zamkla jsem se ve svém pokoji a snažila se uklidnit. Byla jsem rozrušená. Edward je tady. Pane bože! Edward je upír! To bylo to, čím se všichni Culleni lišili od ostatních obyvatel městečka Forks. To, čím se lišili od všech lidí. V hlavě se mi rojila spousta otázek. Poznal mě? A co ostatní Cullenovi? Co bude dál? Jsou mé city k němu stále stejné? A co moje rodiče? Jak se mají? Měla jsem v hlavě strašný zmatek. Jestli měl Edward svatbu, proč nepřišel se svou ženou? Počkat! Vždyť ta tam byla taky! Tanya Denali! Proč nepřišly oba klany spolu? Spousta a spousta nezodpovězených otázek.

„Is, jsi v pořádku?” ozvala se za dveřmi Jane.

„Isabell, co se stalo?” ptal se Felix. Snažila jsem se uklidnit, aby se mi netřásl hlas. Pomalu jsem došla ke dveřím a otevřela. Jane a Felix okamžitě vtrhli dovnitř.

„Na co si vzpomínáš?” zajímala se Jane.

„Na všechno,” vydechla jsem.

„Jak…?” chtěl vědět Felix.

„Já… Znala jsem Cullenovy, když jsem byla ještě člověk. A když jsem uviděla Edwarda… všechno se mi vrátilo,” vysvětlila jsem. Když chtěli vědět víc, řekla jsem jim všechno. Úplně všechno. Trochu se mi ulevilo, když jsem to ze sebe dostala. Nakonec se v mém pokoji objevil i Aro, který chtěl vědět, co to mělo znamenat. Odkryla jsem svůj štít, podala mu ruku a ukázala mu celý svůj lidský život…

Ještě stále jsem na pokoji rozdýchávala to, co se právě událo. Od Ara jsem se dozvěděla, že se mnou chce Edward mluvit. Striktně jsem to odmítla a nadále zůstávala na pokoji. Zůstala se mnou jen Jane. Aro se musel vrátit na ples a také si nejspíš promluvit s Culleny. Felixe jsem poprosila, jestli by mi nedonesl nějaké jídlo. Nutně potřebuju dostat do svého těla nějaké cukry. Jane se mi snažila pomoci vymyslet, co mám dělat dál. No, moc mi nepomohla. Mám ji sice ráda, ale jsme prostě každá jiná. Takže její plán – prostě a jednoduše ho zabít za to, že mě odkopnul – jsem odmítla. Stejně by to tak jednoduché nebylo. Rodina by se za něj postavila a tuším, že ti Denaliovi také. Sice jsme dost silní na to je porazit, ale kdyby se to rozneslo, dost špatně by se to vysvětlovalo. Volturiovi si jen tak vyhladili dva klany jen proto, že se jeden upír rozešel s naivní puberťačkou. To by asi neprošlo. Volturiovi jsou sice velmi mocní a můžou si dělat, co se jim zachce, ale jsou tu od toho, aby hlídali dodržování zákonů, a na tohle se žádný nevztahuje. Navíc v té době se mnou neměli nic společného. A nechápu, proč to vlastně řeším. Je to naprostá hloupost a k něčemu takovému nedojde. Stejně bych nedovolila, aby ho zabili. Náhle jsem si tím byla jistá. Zatraceně! Pořád ho miluju.

„Nechápu, jak to můžeš jíst. Strašně to smrdí!” zahlásil Felix, když se vrátil k nám, s podnosem plným jídla (kvůli mně začala na hradě fungovat plně vybavená kuchyně napěchovaná jídlem). Najednou mi došlo, jak moc jsem hladová. Celý den jsem nic nesnědla. Felix položil tác přede mě a posadil se do křesla vedle postele.

„Jak se cítíš?” zeptal se mě a starostlivě se na mě podíval.

„Zmatená,” řekla jsem. V mojí hlavě teď panoval neuvěřitelný zmatek a chaos. „A taky hladová,” dodala jsem a za doprovodu jejich smíchu se pustila do jídla.

Snědla jsme všechno do posledního drobečku. Když jsem jedla, tak jsem se snažila urovnat si všechno v hlavě a více méně se mi to podařilo. Nebyla jsem si úplně jistá, ke které možnosti se přiklonit. Nakonec jsem dospěla k závěru, že i když k Edwardovi něco cítím, je mi to jedno. Doopravdy! Je mi to fuk! Nechtěl mě a já to přijímám. Nevím, jak to dopadlo s tou jeho svatbou a ani to mě nezajímá. Ať si Cullen dělá, co chce. Už ho nemiluju, to předtím byla jen chvilková slabost. Já jsem teď Isabella Volturiová. Na svůj starý život jsem zapomněla, a tak to taky zůstane. Byla jsem šťastná a nenechám si to od nikoho pokazit. Navíc Felix o mě jeví jasný zájem a on mi také není lhostejný. Budu se zabývat svou budoucností ve Volteře a minulost spojenou s Cullenovými nechám za sebou.

„Vrátíme se na ples?” otázal se mě Felix a já překvapeně vzhlédla. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem úplně zapomněla, že jsou tu se mnou. „Ale pochopím, když tam nebudeš chtít,” dodal okamžitě, když si všiml mého výrazu.

„Ne, to je v pořádku. Já to zvládnu,” ujistila jsem ho.

„Víš to jistě?” optala se mě pro změnu Jane. Jen jsem přikývla. Zvedli jsme se a šli ke dveřím. Felix nám je, jako správný gentleman, otevřel a my se smíchem vyšli na chodbu. Smích mi ale náhle uvízl v hrdle, když jsem spatřila osobu postávající za mými dveřmi.

„Bello,” vydechl Edward a má „chvilková slabost“ byla zpátky. 

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Itálie a Já - 11. kapitola: