Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 11. kapitola

07.11.2010 (21:45) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3016×

Isabella:

Seděla jsem na studené zemi, na okraji nějaké dlouhé cesty a tiše vzlykala. Vítr mi kolem hlavy uháněl obrovskou rychlostí, a při každém jeho útoku jsem se neovladatelně zachvěla.

„Je tu někdo?“ poslouchala jsem svůj hlas znějící z obrovské dálky. Můj zrak spočinul na černé postavě zahalené tmou a tajemnem.

Bála jsem se, přesto mě nějaká skrytá síla nutila vstát a jít za tou osobou. Jak jsem se přibližovala, můj dech nabíral na intenzitě a srdce tlukoucí nepředstavitelnou rychlostí se zachvělo, když dotyčnému spadla kapuce k ramenům. Jeho bronzové vlasy zářily na všechny strany a ta bledá dokonalá pokožka volala po pohlazení.

Přikročila jsem blíže, stačilo krůček, ale jeho tvář najednou zkameněla. Ten krásný úsměv byl nahrazen děsivou grimasou.

„Edwarde?“ natáhla jsem ruku, ale do prázdna. Vzduch mi prosvištěl kolem uší a přede mnou se začala rozprostírat černočerná tma.

„Edwarde?“ zkoušela jsem to znova, ale můj hlas zněl jinak. Slyšela jsem ho zřetelně a také dotyk na mém rameni ztrácel podobnost s větrem.

„Bello, otevři oči. Byl to jen sen!“ držel mě ten dotyčný za ramena a něžně se mnou třásl. Jeho teplé, medové oči se mi zavrtávaly do samého jádra a já si uvědomila jeho slova. Byl to jen sen.

Rozhlédla jsem se po pokoji a pomalu vzpomínala, kde to jsem. Ztráta paměti, těhotenství, Edward, problesklo mi hlavou. Za okny byla ještě tma, jediným zdrojem světla byla malinkatá lampička na nočním stolku. Seděla jsem namáčknutá na Edwarda a ten mě uklidňujícími pohyby hladil po zádech. Bylo ticho, nemluvil.

Občas jsem ucítila jeho dech ze zadu na mém odhaleném krku a jeho prsty ve vlasech. Bylo to uklidňující, i když stále jsem si nedokázala představit, že anděl, kterému sedím v náruči, je otcem mého dítěte. Takže těch rozpaků, které doprovázely každý jeho lehký dotyk, jsem se přirozeně nemohla zbavit.

„Je brzo, měla bys ještě spát,“ zašeptal mi do ucha a já se neubránila drobnému zachvění. Až teď jsem si uvědomila, jak silně svírám lem jeho košile, která byla mimochodem porozepnutá na správných místech. Smetanově bílá látka poodhalovala více, než jsem dokázala unést. Svůj zrak jsem odvrátila od těch pár centimetrů vypracovaného hrudníku, co mi bylo dovoleno spatřit a proti své vůli zívla.

Automaticky mě položil zpět do peřin a zůstal sedět. Překulil se na bok a hlavu si podepřel loktem. Pořád mě pozoroval, díval se na mě tak zvláštně, šťastně nebo snad zamilovaně?

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem, když se natáhl k lampičce a nechal tmu opět zvítězit. Oči jsem měla otevřené a pozorovala v té tmě alespoň obrys jeho hlavy a vlasů.

„Sladké sny.“ Přisunul se, co nejblíže mu to tlustá peřina mezi námi dovolila a zlehka mi přejel ústy po tváři. Lehký, příjemně chladný polibek, spolu s vůní vyzařující z jeho těla mi připomínaly okvětní lístky. Tep mi okamžitě vyletěl do nebeských výšin a horkost v mých tvářích byla naštěstí zahalena tmou.

 Svoji pozici nezměnil, neodtáhl se zpět na své místo, když jsem konečně zavřela víčka. Leželi jsme hlavami téměř u sebe a jeho ruka mi někdy v polovině cesty do nevědomí, spočinula v pase.

Edward:

Okny se pomalu prodíraly sluneční paprsky a já byl vděčný, že Bellin budíček uprostřed noci byl jediný. Celou noc sebou házela, div si o moje tvrdé mramorové tělo neublížila a pořádný bezesný spánek ji dostihl až nad ránem.

Ležela mi v náručí a nejspíš si to vůbec neuvědomovala, protože její pravé koleno si nevybralo tu pro mě nejpříjemnější pozici. Ano, byl jsem sice upír, neuvěřitelně silné stvoření, ale moje citlivé místo má v tomhle ohledu raději klid, než kroužení té opravdu tvrdé kosti tvořící kolena.

Byla tak roztomilá a nevinná, v žádném případě jsem s ní nechtěl hýbat a budit ji. Kromě toho zrádného kolena měla své drobné ruce položené na mé hrudi a prameny vlasů přehozené přes můj obličej. Bylo mi nádherně. Vznášel jsem se a poslouchal, jak mé dávno životem vyhaslé srdce překypuje láskou.

Tohle šťastné bloumání mi ale moc dlouho nevydrželo. Noc byla pryč a spolu s dalším dnem nás čekaly i další povinnosti. Věděl jsem, že to nebude jednoduché a rozhodně jsem do toho nechtěl zatahovat moji rodinu, která si Bellu a nastávající dítě velice oblíbila. Nechápal jsem, jak se mohli těšit na něco, co by jí mohlo ublížit.

Jasper spolu s Alice sehnali naprosto totožné a dokonale důvěryhodné doklady s jedním malým rozdílem a to bylo jméno. Isabella Cullenová, adoptovaná dcera doktora Carlislea a jeho ženy.

Samozřejmě jsem musel odmítnout Alicin prvotní nápad, dopsat na doklady „vdaná“, tahle lež byla moc nebezpečná. Co kdyby chtěla vidět svatební fotky a bůhví co ještě.

Dost starostí bylo i s papíry k adopci. Všude ji hledali, takže hodně vzdálený stát a tučný balík, jako úplatek byl nutnost.

Byla to formalita, potřebovali jsme ji dostat přes hranice a s jejím původním jménem by se to nejspíš nepovedlo. I tak to bylo dost komplikované.

Nebyl důvod, proč zůstávat ve státech, Evropa nabízela nepřeberné množství míst k novému domovu. Anglie, po většinu roku země se zataženou střechou. Jemný anglický deštík, dlouhé kolonády, úctyhodné památky, také nekonečné množství lesů, panenské přírody a obchodních center.

Ta poslední položka mě opravdu nezajímala.

Stačilo mi, že místo, kam se stěhujeme, neboli severozápad Anglie je po většinu roku pod příkrovem mraků a oblakem mlhy, přes kterou se nedostanou žádné sluneční paprsky.

Místní školy jsou celkem na úrovni a lidé si hledí svého.

Esme vybrala kouzelné místo s ještě kouzelnějším příbytkem. Horská krajina spolu s čerstvým vzduchem a bohatou faunou vytvářela dokonalé podmínky.

Uprostřed svého přemýšlení a plánování našeho společného života jsem se vždy zarazil. Sebevíc krásnější představy kazil fakt, že budeme žít ve lži. Ona bude žít ve lži.

Nevěděl jsem, jestli tohle zvládnu, ale stačil jediný pohled do jejích nevinných, hlubokých očí a všechny pochybnosti se rozplynuly.

To, co jsem k ní cítil, bylo silnější než všechny překážky, které mezi námi stály. Zapomínal jsem na svoji podstatu, na to, co jsem. A přesně v tu chvíli, v tu chvíli, kdy její oči věznily ty mé, přál jsem si tu nejsobečtější věc. Aby si už nikdy nevzpomněla, aby byla šťastná po mém boku.

Představa, za kterou bych si zasloužil shořet v tom nejhlubším pekle, přesto okupovala moji mysl a nejen ta. Na daleko horší způsoby uvažování o naší budoucnosti jsem raději nevzpomínal. I když jsem si to nechtěl připustit, moc dobře jsem věděl, co dokáže přeměna v upíra. V jejím případě možná na věky ztracená minulost.

Moje každodenní ranní bloumání opět přerušilo Alicino štěbetání za dveřmi. S velkou nechutí jsem se odtáhl od mého spícího anděla a s vůní jejich vlasů, která naplňovala každou molekulu v mém těle, jsem vstal a potichu se vypařil z místnosti.

***

Vítr rozfoukal drobné popadané listy podél cesty, která byla pro tuto noc nezvykle ozářena měsíčním světlem. Všude bylo naprosté ticho, jen šumivý zpěv lesa a drobné záchvěvy vánku vytvářely jemnou melodii doprovázející onu noční dobu.

Vše se zdálo tak stejné, klidné, den jako každý jiný uběhl rychle a celé městečko bylo zahaleno černým pláštěm.

V některých domech bylo dávno zhasnuto, lidé poklidně snili a netušili, co všechno se kolem nich děje.

Černovlasý starší muž stál u okna a marně přemýšlel, co by mohl ještě udělat pro to, aby našel svou ztracenou dceru. Byl naprosto zoufalý. Už je to tak dlouho, co viděl její tvář a slyšel ten známý hlas. Nikdo ji nikde neviděl, jakoby se do země propadla.

Muž smutně odvrátil hlavu od okna a pohledem přejel po stole. Vzpomněl si na její smích doprovázející některé z jeho připálených jídel nebo umírající ticho, když se oba naprosto vyhladovělí pustili do večeře.

„Trávil jsem s ní tak málo času,“ promluvil do ticha a jednou rukou objal židli. Podlomila se mu kolena a s tichým vzlykáním se sesunul k zemi. Myslel si, že ho bůh trestá. Měl všechno, ženu, dceru a teď? Bezmocně přihlížel osudu, který si vybral svou daň.

Také někde na druhé straně ve stejnou dobu stál u okna muž. Byl ale mladý a neskutečně krásný, přesto měl jeho obličej ztrápený výraz. Jeho zářící, pronikavé oči svítily ve tmě jako dva drahokamy a ledově bílé prsty obkreslovaly rám okna. Vypadalo to, že přemýšlí, krčil obočí a pak svoje ruce stáhl k obličeji, aby se do nich mohl ukrýt. Trápil se.

Přestože dokázal vnímat okolí a tvářit se šťastně, uvnitř ho sžíral neskutečný pocit viny.

Spáchal hrozný čin, kterého litoval, jak jen to šlo a místo trestu mu bylo odpuštěno. Jeho mrtvé srdce opět ožívalo, když se v jeho přítomnosti objevila ona. Dívka, která byla předmětem trápení těchto dvou mužů.

Nic netušící a spící Isabella s rukou položenou na svém zatím plochém bříšku, snící o novém životě. I přes počáteční zmatenost a nejistotu nacházela ve své nové rodině zázemí.

Stále se bála, co bude následovat, zdálo se jí, že jsou všichni tak tajemní, ale nakonec svoje pochyby zahodila. Chtěla být šťastná a doufala, že ošklivá minulost, která ji nejspíš doprovázela, zůstane tam, kde je.

„Je sbaleno.“ Rozsvítila se místnost, do které vtančila malá tmavovlasá dívka, se stuhou ve vlasech. Úsměv od ucha k uchu zmizel, jakmile spatřila svého bratra sedícího ve sklíčené poloze. Svoje myšlenky přesunula na budoucnost. Viděla usměvavou dívku s kaštanovými vlasy stojící na rozkvetlé louce a milionem třpytivých plošek posázeného muže, který ji majetnicky objímal kolem pasu. Byl nádherný den, mraky se po dlouhé době nejspíše uskromnily a vytvořily překrásnou jasně modrou scenérii doprovázenou sluncem.

Provinile se na ni podíval a s tichým povzdechem vstal. I když se mu minulost a vědomí toho, co udělal jakkoliv příčily, budoucnost opět zvítězila.

„Už zítra…“ Zavřel za sebou dveře a zapojil se do příprav na cestu.

Moje veliké poděkování patří Zuzce88 a Natty - za vaše znalecké oko :) a všem ostatním za komentáře samozřejmě. Jsem zvědavá kolik vás tady zůstalo vytrvalců. :/ Měla jsem důvod k tomu nepsat a teď ještě do toho maturita, ale polepším se.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 11. kapitola: