Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It's My Life - Prolog

23.12.2009 (19:15) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1903×

Zahlédla jsem za rohem další překážku – tak zvanou kachní budku – a pobídla jsem svojí věrnou kamarádku Crazy Conny vpřed… nesmírně jsem si užívala rytmický cval své klisničky, mé srdce se přizpůsobovalo úderům kopyt mé Crazy. Klap, klap, klap… klap, klap, klap… buch, buch, buch…

Užívala jsem si tu rychlost, byla jsem ve svém živlu. Kobylka lehkým skokem skočila na malý kopeček a pokračovala dál k překážce… nemusela jsem jí nijak zvlášť pobízet, ona viděla, kam chci jít a běžela za svou touhou. Za krásnou kachní budkou.

Její kroky byly lehké, plynulé a půvabné. Přesto však rychlé a silné. Crazy sklonila hlavu a odrazila se od země. Jedním plavným skokem přeskočila překážku. Každý skok je malé umělecké dílo a já si ho užívám plnými doušky. Lehce dopadla na obě kopyta a utíkala dál. Pobídla jsem jí k vodnímu příkopu. Hravě ho překonala, pohladila jsem jí po hebkém krku a navedla jí k poli.

Když jsme cválaly po pevné, rovné ploše, zkrátila jsem si otěže a přenesla váho dopředu. Pobídla jsem Crazy k vyšší rychlosti. Kobyla zabrala zadními kopyty a běžela, přímo letěla vpřed. Byla to osvobozující rychlost. Vítr ve vlasech a v obličeji, do mých nadšením pootevřených úst mi vlétl nějaký hmyz a než jsem se nadávala byl v mých útrobách…

Crazy nabírala svýma nohama a já se přizpůsobovala rytmu jejího trysku…  Hlavou mi prolétla myšlenka na naše první setkání:

Tenkrát, bylo to někdy na podzim před sedmi lety, jsem se celá natěšená jela podívat na koníka, kterého jsme měli kupovat. Byl to jakýsi pony valach, přijeli jsme před starý statek a jakýsi zšedivělý chlápek nás vedl kolem maštale k jeho boxu. Nahlížela jsem do boxů a hodnotila místní koně. Byli to většinou pracovní poníci a chladnokrevníci, nic extra. Přišli jsme až k boxu toho poníka, byl to nějaký tlustý ospalý valach, měl přivřené oči a majitele si nevšímal. Vyvedl ho z boxu, že mi ho předvede. Pony šel líným krokem za svým majitelem.

Ten valach se mi vůbec nelíbil, řekla jsem, že ho nechci a smutně jsem šla k našemu autu. Náhle jsem uslyšela zahřání a ohlédla jsem se po tom zvuku. Teď si možná myslíte, že tam stála krásná, urostlá a svalnatá klisna. Opak je však pravdou, ve výběhu stála malá, vychrtlá a špinavá klisnička. Koukala kolem sebe nervózníma očima. Na její noze jsem viděla velkou ránu. Klisně šly vidět žebra. Byla prostě nevýrazná a ošklivá. Chtěla jsem jít dál, když na mě koukla svýma velkýma očima, ty oči jako by mě prosily o pomoc. Jako by ona už byla ztracená a já jsem jí mohla pomoct dostat se odsud. Náhle jsem viděla místo těch škaredostí, líbivou klisničku. Na hlavě se jí táhla od čela až k nozdrám úzká lysina, na těle se jí vyjímaly dlouhé a štíhlé nohy a hebké žíně jí povlávaly ve větříku. Bylo rozhodnuto, takhle musí vypadat můj kůň.

Byla jsem nadšením bez sebe, když jsem mamce ukazovala kobylku, její majitel si však pouze pohoršeně odfrkl. „Tahle kobyla má jateční cenu, ale jelikož by ju ani na těch jatkách nechtěli, dám vám ju zadarmo.“

Tak jsem si svou kobylku, která dostala jméno Crazy Conny – Crazy proto, že byla taková bláznivá a Conny,  protože se mi to líbilo. Byla to kobyla bez původu, její maminka byla Hannoverka a tatínka nikdo neznal. Svou krásu však nejspíš měla po něm.

Své myšlenky jsem přenesla zpět na současnost a pohladila své zlatíčko po krku. Před sedmi lety nejspíš nikdo nečekal, že se z malé a nešikovné Crazynky vyklube malá šampionka Crazy Conny T235. Ano, se svou kobylkou jsme se účastnily těch největších military závodů ve státech i v Evropě. Trénovala jsem s ní čtyři roky, než si zvykla na to, že s ní někdo pracuje. Když však objevila taje cross country stala se z ní ta nejlepší závodnice. Největší problémy jsme měly s drezúrou, ale makaly jsme na sobě každý den, ať už byly mrazy – což se v Phoenixu moc často nestávalo- nebo horko na uvaření.

Zpomalila jsem Crazy do kroku a volným tempem jsme dojely ke stájím. Pečlivě jsem Crazy vysušila a zavedla do boxu, se slovy „Měj se miláčku.“ jsem jí políbila na nos a šla domů. Ano Crazy byla má opravdová a skutečná láska. Nikdy jsem na kluky ani nepomyslela, ačkoli moje mamka měla poslední dobou kecy o tom, že bych si měla konečně někoho najít.

Ani jsem nestačila odemknout a Renée mi už otevírala dveře. „Pojď dál, zlatíčko. Mám pro tebe novinku.“

Tušila jsem nějakou zradu, ale skopla jsem boty a sedla si na židli do kuchyně. Moje mamka – Renée – se posadila naproti mně a naklonila se přes stůl.

„Víš miláčku, rozhodli jsme se s Philem cestovat. Ale já vím, že nemáš ráda časté přesuny…“ na chvíli se odmlčela a pak pokračovala „rozhodli jsme se tedy, že bys měla jít na nějaký čas k otci do Forks.“

V tu chvíli ve mně hrklo a začala jsem se dusit vlastní slinou. Kašlala jsem a snažila se rovnoměrně dýchat, byla jsem však rudá jako rak. Renée obešla stůl aby mě praštila do zad, ale já jí zadržela, už jsem mohla alespoň trochu dýchat a Renée se tedy posadila zpátky k opačné straně stolu.

„A co Crazy?“ zeptala jsem se. Jestli si myslí, že Crazy nechám doma, je pěkně na omylu.  Zvlášť teď, když se připravujeme na celosvětový šampionát v Kentucky.

„Jsem si jistá, že se ti o ní ve stáji pěkně postarají…“

„NE!!!“ zařvala jsem a vstala ze židle tak rychle, že se převrhla. Utíkala jsem se slzami v očích ven z domu. Zabouchla jsem dveře a utíkala do tmy.