Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella 1. díl

21.11.2009 (15:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 10250×

The Climb

Isabella

Je to skoro 300 let od mé proměny. Už jsem si celkem zvykla na tenhle život. Začala jsem studovat, jak to dělali Cullenovi. Při pomyšlení na to příjmení mě zabolí vzpomínka na Edwarda mojí jedinou lásku, která mě nechala na pospas všemu a všem. Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč mě v tom lese nechal stát jak opařenou. Ten den a v tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Jediné co jsem dokázala zvládat, byla škola a automatické práce doma. Nesměl na mě nikdo mluvit, protože jsem ho prostě nevnímala. Bylo mi to jedno, ale tenhle život pro mě neměl žádnou cenu ani smysl. Několikrát jsem dokonce přemýšlela, že spáchám sebevraždu, ale to se zamítalo na to, bych asi neměla odvahu. Druhá možnost byla, že jednoduše odejdu a nikdy se, už nevrátím. Můj hlas v hlavě, ale říkal, že by to Charlie nepřežil. Tak jsem všechno zamítla, ale existovat také nemohu. (Nechtěla jsem vzpomínat, ale nešlo to!)

Tehdy jsem se, rozhodla jít se projít do lesa a trochu si vyčistit hlavu, i když jsem věděla, že tam někde číhá Victorie bylo mi to úplně jedno alespoň, bych se nemusela starat, jak z tohohle světa odejdu Edwardovi to bylo stejně jedno. Vzala jsem si na sebe nějaké staré džíny a tričko a vyběhla po schodech ty jsem brala po dvou. Zavřela jsem dveře a zamkla tak bude Charlie vědět, že jsem venku. Nasadila jsem si sluchátka a vyšla do lesa, byl docela tmavý, ale to mne neodradilo spíše naopak. Když jsem došla o trochu dál ohledla jsem se zpět a nebylo to tak hrozné jak to vypadalo od domu. Otočila jsem hlavu zpátky a vyšla pomalým krokem kupředu. Větve byli všude, ale dávala jsem pozor tak jsem byla zatím ještě celá. Minuty stále letěly jak o život a já byla čím dál hlouběji v lese. S Edwardem jsme měli prošlí celý les, ale teď mi nepřišlo vůbec nic povědomé. Začala jsem panikařit, že mi ho nic nepřipomíná, ale potají jsem si nakreslila jeho portrét, jak vypadá, když byl ještě semnou, šťastný a to mě docela uklidnilo. Nevěděl o tom, protože jsem ho k tomu vůbec nepotřebovala. Pamatovala jsem si jeho obličej dokonale, ale čím delší dobu byl pryč, už jsem si pamatovala jen jeho hlas a i ten se pomalu začal vytrácet. Tyhle vzpomínky na něj by mě teď zabili, kdyby mohli. Už jsem nebyla člověk, ale byla jsem upír stejně podobná a rovná Edwardovi, který mě opustil jen kvůli tomu, aby se to nestalo.

Už si ani nepamatuju, jak jsem se stala nesmrtelnou. Jediné co si pamatuji, bylo, že na mě někdo zezadu skočil a já se 3 dny zmítala v bolestech někde v lese. Po té třídenní šílenosti, jsem zjistila, že moje utrpení bude ještě větší, než jsem si myslela. Ne, že nemám odvahu sprovodit se z tohohle světa, ale ještě ke všemu to bude trvat celou věčnost. Obličej jsem dala do dlaní a vzdychla. Chyběl mi ten život, ale hlavně Charlie. Tehdy jsem si ho vůbec nevážila. Poslední dny jsem, byla dokonce i protivná na jednu stranu se mi nemohl divit, ale když vás opustí láska vašeho života co by jste dělali vy na mém místě? Po mé proměně jsem uvažovala jestli, bych ho neměla najít, ale hlásek v mé hlavě říkal, že mě nebude chtít tak jsem to vzdala. Byla jsem jen ve Forks jinam se mi nechtělo. Hlídala jsem Charlieho, aby se měl dobře. První dny co jsem zmizela, byl zničený, ale potom našel někdo nějaké ohořelé tělo a mysleli si, že to jsem já. Takže mě prohlásili oficiálně za mrtvou. Charlie se z toho zhroutil, nechodil měsíc do práce a skoro ani nejedl. Chodila k němu paní Newtonová a zkoušela ho nějak uklidnit, aby zase začal normálně žít. Byl to hrozný pohled jak, byl zničený úplně na dně. Ale nakonec se jí to povedlo. Začal chodit do práce dokonce i jíst, ale moc to tedy nepřeháněl. Chtěla jsem jít za ním a říct, že jsem skoro v pořádku, ale nevím, co by udělal tak jsem ho hlídala jen z povzdálí. Přibližně 200 let po mé proměně jsem zavítala i do Cullenovic domu. Byl tak prázdný na podlaze byla tenká vrstva prachu, když jsem tam vešla, zvedl se vír prachu. Jen tady, byli vzpomínky stále živé.

Dokázala jsem si dokonce vybavit, jak to tam bylo vybaveno tím vším nábytkem, ale jediné co mi tam chybělo, byl bílý klavír na, který mi Edward každý den hrál. Prošla jsem obývákem a šla směrem nahoru do jeho pokoje. Tajně jsem doufala, že tam něco zapomněl, ale já věděla, že to není možné. Když jsem došla k jeho dveřím vzala jsem za kliku a zastavila se. Něco jsem cítila, ale nevěděla jsem co to je. Někdo vstoupil do domu, ale nikdo koho jsem znala to nebyl. No popravdě jsem se moc s upíry ani lidmi nestýkala. Chtěla nebo spíš toužila jsem zjistit kdo to je tak klika šla pomalu dolů a jazýček v zámku se pomaličku otvíral. Nakonec se dveře opatrně otevřely a já mohla nahlédnout dovnitř. Když jsem zjistila kdo to je zůstala jsem stát jako opařená! Kdyby mohl upír dostat infarkt nebo elektrický šok asi, by se to v tu chvílí stalo. Zírala jsem na něj jak dítě na nějakou hračku. On stál u okna a díval se ven pak se otočil a zůstal stát jako socha.

„Edwarde“ řekla jsem překvapeně.

„Bello, ty jsi…“ vyhrkl ze sebe.

„Ano jsem jako ty! A vůbec toho nelituju.“

„Jak je to možné, že jsi,“ nebyl vůbec schopný dopovědět tu větu.

„Nechci o tom mluvit prostě a jednoduše se stalo, co se stát mělo! A ty nebo já, už to nezměníme.“

„Dobře, už se tě nebudu ptát. Já si celou dobu myslel, že jsi mrtvá! Alice tě několikrát viděla, že jsi spáchala sebevraždu a najednou, už tě neviděla vůbec.“

„Protože teď jsem jako ty. Tak možná proto mě viděla umřít,“ ukončila jsem tohle téma a odcházela jsem z pokoje.

„Počkej,“ zavolal na mě.

„Co je. Myslím, že tehdy jsi mi řekl, že mě, už nechceš a odešel jsi. Tak teď nebude takový problém odejít ne?“ řekla jsem docela naštvaně při vzpomínce na to, co se tehdy stalo.

„Vím, co jsem udělal a mrzí mě to. Myslel jsem, že to dělám pro tvé dobro, že tě uchráním od toho všeho. Ale úplně zbytečně! Teď jsi, jako já myslíš, že bys mi jednou mohla odpustit a vzít mě zpět?“

„Já zatím nevím, i když je to hodně dlouho, ale stále to v sobě mám jako by to bylo včera,“ odsekla jsem.

„Budu se snažit dostat tvou důvěru zpátky. To ti slibuju. Nikdy jsem tě nepřestal milovat, ani tehdy, když jsem si myslel, že dělám správnou věc,“ pokoušel se omluvit.

„Jak myslíš, ale nikdo neříkal, že to budeš mít tak jednoduché!!“ řekla jsem podrážděně.

Byla jsem docela naštvaná, kdybych mohla tak se hned rozbrečím a uteču, jak jsem to vždycky dělala. Ale teď jsem byla silnější než kdykoliv jindy a nechtěla jsem být taková jako před mou proměnou. Teď jsem byla velice spokojená. Neměla jsem žádné nepřátelé! Dokonce i Aro, chtěl, abych se k nim přidala. Můj štít by se mu hodil, ale já jsem nechtěla, aby mě jen využíval. Měl tam Jane a Aleca tak ať si nechá je oni mu stačí. Nezapomněla jsem se potutelně usmát a vyběhnout z Edwardova pokoje. Ten mi byl hned v zápětí v patách. Zkoušela, jsem nabrat upíří rychlost, ale nějak mě stále doháněl. Vší silou jsem zastavila a otočila jsem se směrem k němu.

„Proč chodíš stále zamnou? To jsi to nepochopil?“

„Nechci tě ztratit po druhé. Jednou mi to docela stačilo!“

„Já, ale myslela, že se budeme občas stýkat a ne, že mi budeš pořád v patách.“

„Teď tě nepustím z očí. Musíš si zvykat.“

„A to tě třeba nenapadlo, že bych někoho měla, když ty jsi zmizel?“

„No popravdě napadlo, ale jak tě znám tak bys nepřišla do našeho domu a, už vůbec ne do mého pokoje! Takže?“ usmál se a velice dobře věděl, že vyhrál.

„Dobře! Vzdávám se. Ale chci také trochu soukromí. Byla jsem dlouho sama a teď jsi tady najednou ty. Zkus mě pochopit!“

Jen se na mě podíval a kývl během 5 vteřin byl pryč. Tajně jsem doufala, že mě už neopustí, ale na druhou stranu jsem ho nechtěla ani vidět. Brala jsem, ale na vědomí, že on je stále moje láska a nikdy jsem na něj nezapomněla!

Když jsem ho spatřila v první chvíli chtěla jsem ho líbat a objímat ho, ale z pohledu druhého, bych ho nejradši zabila a spálila. Jenže moje srdce řvalo „Odpusť mu!“ a druhý hlásek v hlavě zase řval „Vykašli se na něj! Opustil tě. Udělá to znovu!“

Nevěděla jsem, co mám dělat. Utíkala jsem  jak jen to šlo, ale vzpomínky a bolest byli tentokrát rychlejší. Doběhla jsem do svého bytu, který jsem měla pronajatý v Jacksonvillu. Zastavila jsem se u dveří a vytáhla klíčky, když jsem našla ten správný klíč zastrčila jsem ho do dírky a otočila klíčem, abych odemkla. Vklouzla jsem dovnitř a rozsvítila lampičku. Na to, že nic nepotřebuju, měla jsem to tam zařízené luxusně i bez ohledu na to, že jsem studující. Ale kdo by si toho všiml. Návštěvy jsem si tam žádné nevodila.  Šla jsem k sedačce a posadila se. Podívala jsem se po pokoji, kde bylo stále uklizeno a nakonec jsem skončila očima na televizi. Přemýšlela jsem, co asi dávají. Podívala jsem se na ovladač a pomocí mysli si ho přitáhla k ruce. Tahle schopnost mi ohromně vyhovovala. Hlavě, když jsem si chtěla odpočinout nebo se mi nechtělo vstávat. I upír může být líný. :)

Pustila jsem si tam nějaký film a zadívala se. Nevnímala jsem ho ani trochu pořád jsem přemýšlela nad Edwardem, a jak to sním, vydržím. Neměla jsem do toho domu chodit, ale koho by to napadlo, že se vrátí i po tak dlouhé době. Docela mě mrzelo, že jsem tam nepotkala Alice. Když odjížděli ani se semnou nerozloučila. Prostě a jednoduše odešla jako ostatní z rodiny. Celkem dlouho jsem se stím smiřovala, když jsem si to dala celé dohromady, že je nikdy neuvidím tak se mi stalo upíří kousnutí osudným. Ze začátku jsem toho docela litovala, ale zvykla jsem si na to a teď moje prokletí jde spolu semnou ruku v ruce. Najednou mi moje myšlenky sklouzly zpátky k Edwardovi. Začala jsem přemýšlet nad jeho medovýma očima a bronzovými vlasy. Jeho omamující a ledoví dech. Silné objetí, ve kterém jsem se cítila víc než bezpečně! Studené a ledové tělo, které mě studilo jen při sebemenším dotyku. Náš první polibek i první noc. Nebo můj první sen o něm. Zjistila jsem, že mi chyběl víc, než jsem si sama sobě připouštěla. Z mého snění mě vytrhl mobil.

„Bells, nechtěla bys zajít někam na večeři nebo se jen pobavit? Edward“ dočetla jsem zprávu a hodila telefon na druhou stranu pokoje.

Nechala jsem si to uležet v hlavě a říkala jsem si, že by to nebylo, až tak špatné, na lov musím stejně. Pomyslela jsem na mobil a hned jsem ho svírala v dlaních. První co mě napadlo kde vzal moje číslo.

„Půjdu ráda. Na lov musím, dlouho jsem nikde nebyla!“ a odeslala.

Příchozí sms mě velice překvapila. „Tak pojď, čekám dole.“

Hodila jsem na sebe nějaké hadříky a vyrazila ze dveří. Zamkla jsem a šla dolů po chodech. Otevřela jsem vchodové dveře, které se skřípěním otevřeli a zase zavřeli.

„Tak co můžeme?“ zeptat se Edward.

„Jistě. Kam to bude?“ přitakala jsem.

„Nech se překvapit a poběž, zamnou,“ a slepě jsem ho následovala.

Běželi jsme přibližně hodinku a půl a viděla jsem jen nápis „Vítejte ve Forks“ vůbec jsem netušila, co tu děláme, ale tajně jsem doufala, že budu mít chviličku, abych se mohla jít podívat na Charlieho. Z lesa jsem poznala známou ulici, kde jsem kdysi bydlela. Edward se najednou zastavil na druhé straně ulice, kde se dalo schovat za křoví.

„Co tu děláme. Myslela jsem, že jdeme na lov a ne sledovat dům kde jsem bydlela!“ vyprskla jsem ze sebe.

„Bello já vím, že je ti smutno. I když, už tvůj táta umřel jeho dům je tu stále i když upravený za těch 200 let, ale myslím, že vypadá skoro, jako tehdy nemyslíš?“

„Ano je skoro stejný. Ti lidí co v něm žijí teď ho opečovávají a nechávají ho stejný. To patří ke smlouvě domu. A je mi smutno víc než si dokážeš představit. Viděla jsem ho trápit maminčiným odchodem, mojí smrtí a pomalu i stárnout. Nebyl to hezký pohled. Několikrát jsem chtěla jít za ním a říct mu, že stále žiju jen už nikdy neumřu. Nevěděla jsem, co mám dělat.  Dokonce jsem byla i na jeho a mámině pohřbu. Žiju, už tak dlouho a lituju, že jsem se mu neukázala, alespoň ke konci jeho života. Mohli odejít v pokoji. A já mohla mít klidné svědomí,“ kdybych mohla tak se při tomhle rozhovoru rozbrečím, ale vycházeli ze mě jen tiché vzlyky.

„Vím, jak to myslíš a je mi to líto, ale to k tomuhle životu prostě patří. Je to podlé, ale je to tak,“ vzal mě do náručí a snažil se mě uklidnit.

Po chvilce jsem se odtrhla a šla jsem jít pryč. Všechno co tu bylo mi ho připomínalo. Už tehdy jsem se stím vyrovnala, ale teď to bolí ještě víc.

Vyšla jsem ze křoví a rozběhla se do lesa, který byl stále stejný i po těch 2 tisíciletí. Vběhla jsem do tmavého a lehkého lesa a začala větřit nějaké divoké zvíře. Měla jsem docela štěstí hned na poprvé  medvěd. Vylezla jsem si na větev, co byla nad ním a chvilku ho sledovala. Vypadal tak spokojený. Nechtěla jsem si hrát skočila jsem mu za krk našla teplou tepnu na krku a zakousla jsem se.

Bylo to tak osvěžující, ale nějak mi to pořád nestačilo. Nebohého medvěda jsem zahrabala a zatřásla jsem hlavou, abych si ji trochu vyčistila. Zavřela jsem oči a hned zavětřila dalšího medvěda. Nechtěla jsem si hrát ani tentokrát. Skočila jsem mu rovnou po krku a pak znovu zahrabala. Když jsem měla dost otočila jsem se a stál tam Edward opřený o strom.

„Na co tak koukáš?“ řekla jsem docela překvapeně, že mě sleduje.

„Na tebe. Znám tě jen jako člověka a ne lovící šelmu,“ naznačil s úsměvem.

„Dobře nebudu se hádat. Co podnikneme teď?“

„Cokoliv chceš.“

„Hm myslím, že bych teď šla domů a pustila bych si nějaký film. Co ty na to?“ pověděla jsem.

„To zní dobře. A nebudu ti tam vadit, když chceš to soukromí?“

„Ne vadit mi tam nebudeš. To bych tě jinak nezvala, nemyslíš.“

„Asi máš pravdu. Tak jdeme?“ řekl, už vesele.

Vyrazila jsem zatím pomalým krokem, aby nás nikdo neviděl, nebyli jsme tak hluboko v lese. Kráčela jsem si to po boku Edwarda, byl to takový zvláštní pocit mít ho zase u sebe. Připadala jsem si jako, když nikdy neodešel a já sním, byla celou tu dlouhou dobu. Vzpomínky mi znovu vzlétli k jeho rodině.

„Edwarde?“

„Copak.“

„Co Alice a rodina? Vrátí se také?“ pokoušela jsem se o nezávazné téma.

„Alice je s Jasperem na svatební cestě a ostatní by se měli vrátit příští měsíc.“

„Aha. Můžeme jít?“

„Jistě. Jdu hned za tebou,“ a já se rozeběhla.

Cesta mi tentokrát přišla kratší než, když jsme měli namířeno sem.

Míjela jsem značku „Vítejte v Jacksonvillu“ pomalu jsem zastavovala tady byli lidé moc všímaví a bylo to nebezpečné. Pomalu jsem vyndávala klíče z kapsy a mířila k domu. Po chvilce jsme tam došli a dveře se zase se skřípěním otevřeli a já začala nadávat, jak to tu nesnáším, protože jsem zapomněla, že tu je Edward semnou.

„Když to tu tak nesnášíš proč tu zůstáváš? Jako upír musíš mít dost peněz na to pořídit si něco v normální čtvrti. Ne-li v té nejlepší.“

„Také o tom uvažuju, ale nemám takové známé, jako máte vy. Chápeš?“ dodala jsem a otevřela dveře od bytu.

Oba jsme vklouzli dovnitř a já za námi zavřela. Edward rovnou zamířil k cd a dvd.

„Páni ty toho máš víc než já,“ podíval se na mě a hodil ten svůj úsměv.

„No asi to tak bude. Něco vyber prosím. Dáš si drink?“

„Jistě rád,“ a otočil se zpátky k poličce.

Šla jsem do kuchyně a otevřela ledničku, kde mám jen zvířecí krev. Rozlila jsem jednu ampuli, nalila ji do skleniček a odnesla je na stůl.

„Děkuju zlato,“ uvědomil si, co řekl a hned se otočil.

„Omlouvám se nějak mě to vyklouzlo!“

„To je v pořádku. Nic se neděje.“ A šla jsem k němu.

„Tak co jsi vybral?“

„No máš na výběr horor nebo romantiku.“

„Co takhle horor?“ v duchu jsem si stejně říkala, že to nebudu vnímat, když bude u mě on.

„Ok tak tohle.“

Já si sedla Edward dal dvd do přehrávače a sedl si ke mně. Pustil přehrávání a hned na začátku moje myšlenky putovaly k Edwardovi. Přemýšlela jsem nad jeho rty, jaké by byly teď. Najednou jsem zvedla ruku a ta se vznášela přímo Edwardovi na tu jeho. Neměla jsem ani ponětí co to dělám, ale věděla jsem určitě, že to není správné. Ne teď ani v tuhle chvíli. Čím víc jsem ho odmítala tím přesvědčenější jsem byla, že ho chci víc než cokoliv na světě. Pořád dokola jsem si omílala myšlenky, když mě opustil jak jsem na tom byla špatně, ale na druhou stranu zase říkal, že teď mě, už neopustí!?

Myslí to vážně?

ISABELLA 2. DÍL

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella 1. díl: