Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola sedmatřicátá

16.04.2012 (12:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4602×

Kapitola sedmatřicátá

Jestli ten doktor říkal pravdu, Annie bude potřebovat doktora. Jediné léčebné zařízení pro tyhle případy bylo až v Seattlu, několik hodin cesty odtud, mohli by ji tam přijmout.

Schizofrenie. Chabě jsem si vybavoval, co tahle nemoc znamená. Psychické onemocnění, ale toho bych si sám musel za těch pár měsíců všimnout. Ona není žádný blázen! Není! Ale ten psychiatr… Nevěděl jsem, co mám dělat. Jeho slova dávala smysl. Navíc, proč by mi lhal?

Ráno přišlo moc brzy. Chladné sluneční paprsky vítaly podzimní ráno, ale já je silou vůle bezvýsledně zaháněl pryč. Nechtěl jsem nový den. Přinášel jen beznaděj. Poprvé v životě jsem nevěděl, co mám dělat, jak se zachovat, koho požádat o radu!

Z ložnice se ozvalo zavrzání podlahy a v dalším momentě se otevřely dveře a v nich stála rozespalá Annie. Ještě napůl spala. Vlasy měla rozházené do všech stran, zívala s rukou před ústy. Protáhla se v zádech.

„Paule?“ Její pohled se na mně zarazil. „Stalo se něco?“

„Pojď ke mně,“ vyzval jsem ji a ona ke mně s mírným zaváháním došla. Přitáhl jsem si ji k sobě na klín a schoval ji ve svém náručí, přivoněl si k jejím vlasům. Voněla mnou a svým osobitým aroma. Pohladil jsem ji po tmavých kadeřích, stále je měla hebké jako samet.

Zasmála se. „To lechtá.“

Její smích mi připadal jako tisíc malých okvětních zvonečků na louce. Naše oči se uvěznily v čarovném spojení. Její duhovky byly jasněji zelené než kdy jindy, přímo zářily. Dívat se do nich bylo magické. Vybavilo se mi, když jsem je viděl poprvé, to spojení mě poznamenalo na celý život. Zamiloval jsem se navždy.

„Jsi nějaký smutný.“ Pohladila mě po tváři svými něžnými prsty.

Pokusil jsem se na ni usmát, ale moc mi to nešlo. Moje nitro bylo rozporuplné. Jedna část mého já se hádala s druhou, ale jedno jsem věděl jistě. Nemůžu se rozhodnout o ní bez ní. Nešlo to. Nemohl jsem.

„Musíme si promluvit…“

Její pohled se změnil v nejistý. „Proč je tvůj hlas tak chladný? Provedla jsem něco?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „ty jsi nic neprovedla, miláčku.“ Sevřel jsem ji pevněji v objetí.

Vzala jednu mou dlaň do své a odhalila mi tak své zjizvené zápěstí. Tlustá růžová jizva po přeříznuté tepně značila skutečnost a vážnost téhle situace. A já bláhový si myslel, že…  Co jsem si vlastně myslel? Všechno byla samá mýlka a domněnka. Chyba, za kterou teď oba dva zaplatíme.

„Jen se tě musím na něco zeptat.“

„Neříkej, že na datum svatby, protože to já doopravdy nevím,“ zasmála se. „Co by sis dal k snídani?“

„Ne, o to nejde, Annie.“ Najednou jsem nevěděl, jak se mám zachovat, vyslovit svou otázku, najít vhodná slova a v jaké kombinaci je použít.

„O co jde?“ teď už zněla vážně i ona. Pohladil jsem palcem její zápěstí, tam kde měla tlustou jizvu po přeříznuté artérii. Její tep byl zvýšený. Obezřetně si mě měřila.

Ježíši, raději bych měl zase rozlámaná všechna žebra. Znovu zakoušel první přeměnu. Zabíjel bych, než prožíval tohle.

„Říká ti něco psychiatrická léčebna U svaté Marie v …“

„Co je s ní?“ vyhrkla rychle, prudce se vymanila z mých rukou a postavila se. Měla strach. Cítil jsem ho ve vzduchu. Byl obrovský. Spojila dlaně k sobě, aby zabránila náhlému třesu svých prstů.

„Byla jsi tam?“

Vyhnula se mému pohledu a odvrátila hlavu na druhou stranu. Přišlo mi, že se snaží zahnat slzy v očích, přesto jí jedna stekla po tváři a já sledoval dopad té kapky až na zem. Mlčela. Nic neříkala. Dával jsem jí čas, ale sám jsem ho moc neměl. Rozklepala se po celém těle. Rozpojila dlaně, podívala se na svá zhojená zápěstí a pak na mě.

„Byla,“ potvrdila mi a já přestal dýchat. V nitru jsem doufal, že si to ten doktor jen vymyslel a ona tu lež vyvrátí! Nebylo to tak.

Zaskočilo mě to naprosto nepřipraveného. Šokovalo mě to, přesto jsem stále čekal na její další slova, kdy se svému doznání zasměje a řekne, že to byl jen vtip, pouhý žert a ona o tom ústavu jen četla. Věřil bych jejím slovům a zároveň pociťoval velkou úlevu. Ale ona svá slova nevzala zpět. Vyčkávala na moji reakci.

„Utekla jsi odtamtud?“

„Já nejsem nemocná…“ zašeptala sotva slyšitelně a pažemi se objala, jakoby jí byla zima. Ani se na mě nepodívala.

„Na to jsem se neptal, Annie.“ Samotného mě překvapilo, jak zněl můj hlas přísně. Tohle byla závažná situace a já naprosto nepřipravený, zmatený tím vším.

Nepatrně kývla hlavou na souhlas a podívala se po mně. „Jak… jak jsi to zjistil?“

„Proč jsi mi to neřekla? Vyřešili bychom to spolu, našel bych nějakého dobrého doktora a -“

„A co, Paule?“ sykla po mně. „Já nejsem nemocná, moje hlava je naprosto normální! Žádného cvokaře nepotřebuju! To ty nedokážeš pochopit, proto jsem ti to neřekla.“

„Ne, potřebuješ se léčit. Chci, abys byla v pořádku a tvoje vidiny zmizely. Oby víme, že jimi trpíš.“

„Já se se svými přeludy vyrovnám sama, už roky je zvládám! Jen tak mě nedostanou! Paule, ty…“ Pohledem se zarazila na stole a zalapala po dechu. Rty se jí rozklepaly, stejně jako se jí z očí začaly valit slzy. Následoval jsem její pohled. Dívala se na vizitku, co mi tu zanechal ten felčar. V dalším momentu se rychle rozeběhla do ložnice, zavřela za sebou a ozvalo se cvaknutí klíče v zámku.

„Annie!“ Vrhnul jsem se na zavřené dveře a zabušil na ně. „Otevři!“

„Ne, tys vůbec nic nepochopil. Stejně jako ostatní si myslíš, že jsem blázen! Neuvěříš mi, když ti řeknu, že jsem v pořádku.“

„Annie,“ snažil jsem se znít klidně. „Miláčku, já ti věřím, jen -“

„- jenže, to bych potom neskončila v blázinci,“ dodala za mě opovrženě zpoza dveří.

„Mám o tebe strach.“

„Anebo o svou pověst? Co by tomu řeklo okolí, že žiješ se cvokem, psychicky narušenou osobou? Hmm?!“

„Tak to není a ty to víš! Okolí je mi naprosto ukradené. Záleží mi jen na tobě. Na nás! Otevři ty dveře, promluvíme si v klidu. Nechtěj, abych je musel vyrazit.“

Rozklepaly se mi dlaně. Mozek mi ukazoval hrůzné scénáře, co za těmi dveřmi dělá. Mírně mě uklidňovalo, že mi odpovídá. Ulevilo se mi, až když se ze zámku ozvalo zpětné cvaknutí a já mohl vejít do ložnice. Ale to, že za nimi Annie stojí se sbalenou taškou, mi vyrazilo dech. Bylo to nečekané! Doufal jsem, že tohle všechno vyřešíme a ne že před tím utečeme.

Jak se, k čertu, dokázala tak rychle sbalit?

„A-Annie?!“

„Nebudu plakat. Nebudu. Nesmím. Děkuju ti za všechno, ale já už musím jít.“ Snažila se prodrat okolo mě, ale já jí to nemohl dovolit. Postavil jsem se jí do cesty.

„Kam?“ Sakra, nic kloudnějšího jsem z té své huby vypustit nemohl? „Miláčku, děláš předběžné závěry. Vidím na tobě, že máš strach, celá se klepeš, ale útěk není to nejlepší řešení. Postarám se o tebe. Jsi moje žena.“

„Ne, nejsem. Prstýnek jsem ti nechala na nočním stolku. Bylo to hezké, ale…“

„Co? Co to říkáš? Proč jsi najednou tak chladná? Tvůj hlas je mi najednou naprosto cizí! Annie, já ti slibuju, že tě neopustím. Nevadí mi, že jsi nemocná, nemůžeš za to. Budu při tobě stát i v sebetěžších chvílích.“ Pokusil jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě od sebe.

„Nejsem nemocná!“ křikla po mně.

„Musíš mi věřit,“ snažil jsem se ji přesvědčit a vzít jí sbalené zavazadlo z rukou. Začala se se mnou prát a přetahovat se o tašku. Neměla šanci. Moc dobře jsem si byl vědom, že člověk s její diagnózou si svou chorobu nepřipouští a ona toho byla zdárný příklad.

„Miluju tě, Paule, ale nemůžu věřit někomu, kdo nevěří mně,“ prskla po mně. „Kdybych ti řekla, že to on mě celou dobu pronásleduje, nevěřil bys mi to!“

„Já ti to věřím, Annie. Říkal mi, že tě hledali,“ snažil jsem se ji usměrnit. Šokovaně se po mně podívala a upustila napěchovanou tašku, ta zaduněla při střetu s podlahou.

„On…,“ polkla. „On tu byl?“

Výraz v jejích očích mě zarazil. Tmavé zorničky se s neskrývaným děsem rozšířily a zakryly její nádhernou zeleň duhovek.

„Doktor Rouven? Ano. Má o tebe upřímnou starost.“

Annie se hystericky rozesmála. Její výbuch trval minuty. Smála se, až plakala. Naprosto mě její reakce zmátla. Nezmohl jsem se na nic jiného, než na ni civět.

„A ty tomu všemu věříš, Paule?“ Nevím, jestli to byla otázka či konstatování, ale rozhodně v tom byla určitá dávka ironie.

„Tak mi řekni, čemu mám věřit, Annie,“ pobídl jsem ji. Zaskočeně se po mně podívala. Sotva se nadechla ke slovu, někdo neodbytně zaklepal na dveře a Annie se na ně s hrůzou podívala.

. . .

Seděl jsem v zastrčeném rohu Emiliina bistra, házel do sebe už několikátou skleničku skotské a stále se z toho nemohl vzpamatovat. Nešlo to, prostě nešlo. Někdo odsunul láhev té zlatavé tekutiny, ze které jsem si doléval a já na něho zavrčel. Byla to Emily, od Sama jsem schytal výhružný pohled. Oba dva a i pár bratrů se mnou sedělo u stolu jako podpora, ale já je nevnímal. Já si žádný soucit nezasloužil.

„Udělal jsi pro ni to nejlepší,“ snažila se mě utišit Samova žena, „její stav by se mohl zhoršovat, kdyby se neléčila. Nikdo ti to nemá za zlé.“

„Ne, jen ona. Tys ji neviděla, když ji odváželi. Bylo to hrozné…“ odmlčel jsem se. „Její oči byly plné utrpení a zrady z mé strany. Nechtěla s nimi. Prosila mě, ať si ji nechám, ať jim ji nedovolím odvézt, že jí chtějí ublížit… Museli ji uspat, jak se jim bránila a já se na to jen díval. Stál tam jak solný sloup, chtěl jim ji vytrhnout, ale nemohl jsem!“

„Podle mě byla zdravá,“ promluvil Tomy a Raul ho okřikl, ať se do toho neplete.

„Co s ní teď bude?“ zajímala se Emily.

„Říkali, že ji odvezou zpět do léčebny v New Yorku. Nelíbí se mi, že by měla být tak daleko. Volal jsem do podobného zařízení v Seattlu, je tam soukromá psychiatrická klinika, drahá, ale velice dobrá, přijali by ji. Jenže k tomu by musel dát podnět její zákonný zástupce či rodinný příslušník. Ani jedno nejsem. Nemám do toho co mluvit. Volal jsem tomu lékaři, co si ji odvezl a ten mi sdělil, že je vázán mlčenlivostí a nic mi o jejím stavu nemůže říct. Hajzl! Teď je jeho číslo nedostupné.“ Praštil jsem pěstí do stolu, až zakřupal, skleničky nadskočily a část jejich obsahu se vylila.

Bylo mi mizerně, tak jak mi v životě ještě nebylo. V mé hlavě byla jen ona. Měl jsem ji chránit, ale nikdy by mě nenapadlo, že ji budu muset bránit před ní samotnou. Můj mozek se snažil logicky uvažovat, myslet, ale okolnosti mi to nechtěly dovolit. Cit si z mého těla dělal holubník. Stýskalo se mi po ní a já ji chtěl u sebe, pohladit ji po vlasech a říct, že je všechno v pořádku a nemusí se ničeho bát, protože je se mnou a já s ní. Spolu bychom všechno zvládli. Ale copak se dá bojovat proti nemoci? Nemohla za to, ale já nevěděl, jak bych se o ni postaral, aby přestaly její noční můry, šílené vidiny, dal do pořádku její popletenou hlavu… Vždyť já si toho ani nevšiml!

Byl to už týden, co ji odvedli. Týden, co jsem se pořádně nevyspal a nenajedl a myslel jen a jen na ni. Vždy, když jsem zavřel oči, tak jsem viděl její křehké tělo zafixované v kazajce a hozené v nějaké místnosti bez oken s vypolstrovanými zdmi. Sevřelo se mi srdce. Byl to hrozný pohled, plný utrpení, zrady, žalu a strachu.

Podíval jsem se na své ruce. Stále ji moje pěsti bránily, i když tu už nebyla. Nebyla tu se mnou, ale já nikomu nedovolil, aby o ní řekl něco špatného. Ani tomu chlapovi ze včerejška, co o ní řekl, že je blázen. Za nehty mi ještě vězela jeho krev.

Ona nebyla blázen, moje žena byla jen chorá! Nemocná!

„Jsi opilý…“ poznamenal někdo.

„Jo, jsem tak opilý, že mám i vidiny. Dokonce vidím Ricka, jak si to sem štráduje,“ zasmál jsem se raněně a ukázal směrem ke dveřím, kde stál ten chlap a rozhlížel se po místnosti, jakoby někoho hledal. Měl na sobě pestrobarevné pončo a vysoké kožené boty s volánky. „Třeba už sám blázním.“ Odvrátil jsem hlavu od přízraku, nebo spíš od té atrapy.

Sam se ohlédl a rychle se postavil na nohy. V jeho tváři se zračil šok a naprosté překvapení.  „To není možné!“ zalapal po dechu.

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola sedmatřicátá: