Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola sedmá

Instinkt - kapitola sedmáJak by bylo všechno krásné, kdyby nám do osudu nenahrávala minulost. Tento dílek je věnovaný Rosalii7 za její vyčerpávající koment, který byl pro mě povzbuzením napsat další dílek o zamilovaném vlčkovi. Vaše Regi

Kapitola sedmá

Ruce se mi na volantu třásly a nedokázaly se přestat chvět. To vyjadřovalo všechno, co momentálně teď cítím. Strach. Tento večer se rozhodne o mém životě, o mé budoucnosti s ní. Dostal jsem šanci a nesmím to za žádnou stranu pokazit. Ohlídat její plachost a nepřivést ji do rozpaků; dát jí se mnou pocit bezpečí a smazat tu obezřetnost z jejích očí, kterou má v mé přítomnosti, ba naopak u vlka jsou její duhovky čisté, možná i dokonce šťastné. Musím o ní zjistit víc, udržet si ji a nedovolit nikomu, aby mi ji odvedl. Můj život patřil jen jí a ona mně!

Pomalu jsem zastavil na příjezdové cestě k jejich domu a zhluboka se nadechl. Souhlasila! Přes to všechno přijala mé pozvání na večeři. První chvíli jsem si myslel, že mě vyhodí za mou troufalou nabídku, ale nakonec se sklopenou hlavou kývla. Ani nevěděla, jak mě v ten moment udělala šťastným. Ta šance pro mě znamenala hodně. Asi proto jsem přes veškeré obavy nedokázal schovat svůj úsměv na tváři.

Mohl bych být někdy nervóznější než teď? Asi ne. I přes tu lehkou košili jsem na sobě cítil pot. Uběhl týden od Anniny nehody - sedm dní, kdy jsem ji neviděl a neměl o ní žádné zprávy. Zůstávala doma, nikam nevycházela a ani jako vlka mě nevyhledala, i když jsem na ni čekal. Jediné co mi bylo dovoleno spatřit, byla její silueta v okně.

„Páni!“ Připadal jsem si jako puberťák před prvním rande. Tolik jsem se na ni těšil. Ty celé dva dny bez ní byly jako utrpení. Potřebovala si odpočinout a já to respektoval, přesto na mě doléhaly otázky a odpovědi byly někde v neznámu.

Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že jsem tu o půl hodiny dřív, teprve půl sedmé! Netrpělivě jsem si povzdychl, moc dobře jsem si byl vědom z vlastní zkušenosti, že ženám to trvá o hodně déle, než se vypraví.

Z mého zamyšlení mě vytrhlo zaklepání na okýnko auta. Vzhlédnul jsem a spatřil Ricka.

„Otevři,“ štěknul na mě.

„Je otevřeno.“ Posadil jsem se rovně, narovnal ramena a čekal problémy. Rick se usadil na místo spolujezdce a tvářil se nepřístupně.

„Jsi tu brzo,“ poznamenal.

„Já vím.“

„Annie ještě není hotová a já s tebou chtěl mluvit. Vůbec se mi nelíbí, že jde s tebou ven, byl jsem proti, ale Annie nechce být nikomu nic dlužná. Nevím, o co ti jde, ale jestli se jí jen dotkneš ty anebo někdo z tvého gangu… budete litovat,“ zavrčel a nenápadně odhalil pás pod bundou, kde byla dámská pistolka malé ráže. Měl jsem co dělat, abych se neusmál a udržel si vážnou tvář. Holt, Rick ještě neviděl tu moji vesnickou sbírku hraček… Mimo jiné i mé tesáky.

„Annie nikdo neublíží,“ ujistil jsem ho naprosto vážně. To bych nikdy nedopustil, to by bylo stejné jako mučit sám sebe. „Za to ti osobně ručím,“ dodal jsem.

„To si piš, že ručíš!“ syknul na mě, vystoupil z auta a naznačil mi, abych ho následoval. S Rickem to bude ještě oříšek, všiml jsem si, že Annie k ničemu nenutí, ale vsadil bych se, že kdyby jí zakázal vztah se mnou, tak by ho určitě poslechla.

Jen co jsem vešel do domu, Rick mi nabídl skleničku a sám si nalil dvojitou.

„Řídím,“ odmítl jsem.

Rick pochvalně pokýval hlavou. „Ta kytka je pro mě?“ zeptal se mě.

Promnul jsem v prstech bílou růži. „To určitě,“ odfrkl jsem si.

„Co máš v plánu na večer?“ nenechal se odbýt. Přišlo mi to, jako by mě vyslýchal otec Annie, ale na druhou stranu jsem chápal jeho starost a byl mu vděčný, že se o ni tak stará...

„Ve Forks je menší restaurace, je tam příjemně, dobře tam vaří a ...“ nedořekl jsem větu a místo toho jsem otvíral pusu jako ryba na suchu. Nenacházel jsem slov.

Annie sestupovala po schodech dolu a při pohledu se na mě začervenala. Nikdy jsem ji takto neviděl, vždy na sobě měla jen pohodlné oblečení - kalhoty a mikinu, ale teď... Sukně po kolena jí těsnala boky a zbytek nohou jí zakrývaly černé silonky, ňadra měla lehce odhalená v upnutém výstřihu halenky, vlasy shrnuté do prostého culíku, lehce zvýrazněné kontury obličeje. Mohl jsem na ní oči nechat. Byla dokonalá. Usmál jsem se, naprosto jsme se k sobě hodili.

Rick do mě strčil a já si uvědomil, jak blbě musím vypadat, když na ni tak civím s otevřenou pusou jako nějaký nezdvořák.

„Vy-vypadáš nádherně.“ Přistoupil jsem k ní a podal jí růži. Obezřetně si mě přeměřila a přijala ji. Dala si dobrý pozor, abych se jí ani konečkem prstu nedotkl a já tolik toužil pohladit ten kousek její pokožky, vdechnout z těsného blízka její aroma.

„Dám ji do vázy a můžeme jít,“ pokynula mi a hned byla zpět. Oblékla se do kabátku. Když jsme vycházeli, podržel jsem jí galantně dveře a uvědomil si, že něco takového jsem udělal poprvé v životě a s naprostou samozřejmostí.

Rick se přes sebe přehodil bundu a vyšel za námi. Myslel jsem si, že nás chce doprovodit, ale on si na férovku opsal číslo mého auta, ale tak aby to Annie neviděla, mezitím, co jsem ji usazoval na místo spolujezdce.

„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ zasyčel jsem na něho tiše, když jsem si šel sednout za volant.

„Snad si nemyslíš, že nechám věci náhodě,“ osočil se na mě Rick.

Na to jsem mu neměl co říct. Pověst mě předcházela a já byl naivní, že jsem si myslel opak. Sedl jsem si do auta.

„Máš všechno?“ ujišťoval se Rick ještě Annie.

„Mám.“ Zakývala hlavou a ukázala na kabelku na klíně. A mně neuniklo, jak je nervózní a nejistá, když je vedle mě. Třela si dlaně o sebe a ani se na mě nepodívala.

Rozjel jsem se, Annie se na mě krátce podívala a já jí to oplatil pohledem. Cesta ubíhala a mně bylo jasné, že musím začít nějaký rozhovor, ale o čem? S ostatníma to bylo jednoduché, ony se na schůzky nezvaly, jen jsme se sešli, užili a bylo to. Pokud jsem v jejich přítomnosti strávil delší dobu, rozhovor udržovaly ony, klábosily o všem možném a já je vnímal jen na půl ucha a druhým vypouštěl ven. No, koho by zajímaly ženské klevety?

Ale teď to bylo jiné. Na tomhle mi doopravdy záleželo. Přeci tu nebudeme celou cestu mlčet. A pokládat jí otázky, které mě zajímaly a drásaly na jazyku, ve stylu – odkud máš ty jizvy, co se ti stalo, kdo ti ublížil, můžu tě chránit… To nebyl dobrý nápad. Zakroutil jsem hlavou.

Všiml jsem si, že mě Annie nenápadně pozoruje a zkoumá mě pohledem. „Ještě jsem vám nepoděkovala za květinu,“ promluvila najednou a mně neuniklo, jak se jí chvěje hlas.

„Nebylo za co.“ Sakra! Nemohl jsi vypustit z huby něco, co nezní tak blbě?! Hlavně, že ji neodmítla stejně jako puget minule. Přál jsem si být teď vlkodlakem, všechno by bylo jednoduší. Annie by byla uvolněnější a žvatlala pátý přes devátý, já bych byl šťastný z jejích doteků a nemusel nic říkat.

„Ale bylo,“ nenechala se odbít. „Za jak dlouho budeme ve Forks?“

„Asi za deset minut, ale napadlo mě, že bychom mohli předtím zajet do Seattlu do kina,“ navrhl jsem a čekal  na její odpověď.

Ta se zamračila a zakroutila hlavou. „To není moc dobrý nápad. Raději bych jen tu večeři,“ pověděla nesměle a nenápadně se po mně jukla, jako by čekala, že se budu zlobit z odmítnutí. Možná si to ani neuvědomila, ale trochu se na sedadle přikrčila, jako by ode mě čekala za to ránu. To mě naprosto vyvedlo z míry. Ona určitě ještě nezapomněla ten incident u toho ohně.

„Já ženy nemlátím.“

„Prosím!?“ Vytřeštila na mě oči a já měl co dělat, abych sledoval cestu a nekoukal se na ni.

„Já ženy nemlátím. Můžou mě vytočit; dohnat k nepříčetnosti; jednu mi vrazit, což si ještě žádná nedovolila, ale nikdy jsem žádnou neuhodil a nikdy to neudělám,“ objasnil jsem jí narovinu. „Možná jsem rváč a lidi ze mě mají strach, ale já nejsem špatnej. A přestaň mi prosím vykat, připadám si pak staře. Jsem prostě Paul.“

„D-dobře,“ zakoktala zaskočeně a trochu se v sedadle narovnala. Nejspíš nechápala, proč jí to říkám, ale bylo to tak lepší. Chtěl jsem, aby to věděla.

„Do kina nemusíme, byl to jen nápad. Nebudu k ničemu nutit, když nechceš, prostě večeře a pak tě odvezu domu. Souhlasíš?“ Otočil jsem se na ni a ona slabě přikývla, to jí však neubralo na nervozitě a já se bál cokoliv říct, abych ji nijak nevystrašil.

Jen, co jsem zaparkoval před restaurací, Annie se uvolnila, vystoupila a dokonce se na mě usmála. Jako by si oddychla, že už se mnou není o samotě. Proč sakra ten otisk funguje jen na mé straně? Mohl jsem na ní oči nechat a matně sledoval, kdo vstupuje do dveří jako první, zda muž či žena. Sakra, jak jen to je?! Vzpomínal jsem narychlo. A zjistil, že mi tahle část vychování unikla. Do háje.

Prostě jsem vešel dovnitř a podržel jí dveře. Vděčně se na mě usmála a já jí pomohl z kabátku a lekl se ženy u šatny, co přijímala ošacení zdejších hostů, a nebyl si jistý, jestli jsem se s ní už někdy nepotkal při nějaké příležitosti.

„Paule,“ poplácal mě rameni Quil a já se ho nepatrně lekl.

„Zdravím tě, Quile. Co ty tady?“

„To víš, Jenny dostala chuť na zdejší kuře a já jako správný nastávající tatík jí hodlám vyplnit každé přání,“ zasmál se a pozdravil Annie, ta mu pozdrav vrátila. Tolik jí to slušelo a mně hlavou prolítlo, zda to s námi bude taky takové, až Annie bude čekat naše dítě. Popravdě, spíš budu vyděšený a nevědět, jak se mám o Annie postarat. Vždyť já ani nevím, jak se k ní mám chovat teď.

Quil do mě drkl, tiše popřál hodně štěstí, nenápadně na mě mrkl a omluvil se s tím, že by mu kuře vychladlo a Jenny to oplakala. Hormony.

„Usadíme se?“ pobídl jsem ji a nechali jsme se uvést číšníkem ke stolu. Annie si dala vodu a já si objednal skotskou. Potřeboval jsem ji na povzbuzení, abych si nepřipadal tolik neklidný.

„Na zpáteční cestě řídím já,“ oznámila mi a ukázala na skleničku, kterou jsem si strkal k ústům, odložil jsem ji a raději si objednal minerálku. Přeci jenom bych jí těžko vysvětloval, že se mnou jeden panák nic neudělá a představa, že řídí. Nic proti, ale kalhoty tu mám já.

Annie si prohlížela jídelníček a já si jen tipoval, co by si tak mohla dát, zajímalo mě, jaké má chutě a co ráda jí. Z culíku jí unikl neposedný pramen vlasů. Všimla mého pohledu a zvedla oči od jídelního lístku.

„Ano?“

„Já jen co si dáš,“ snažil jsem se zamluvit svoje civění na ni.

„Nevím, co je tady dobré.“ Zamračila se a na čele se jí utvořila šikmá vráska linoucí se od levého obočí doprostřed čela.

„Mají tu dobré kuře na všechny způsoby, ale já raději dávám přednost tmavému masu anebo zvěřině. Jediný, co si tu nedávej, jsou ryby, sice je mají čerstvé ze zdejšího pobřeží, ale kuchař co tu vaří, je neumí připravit,“ poradil jsem jí a ona se mě vděčně usmála.

„Stejně nevím, co si mám dát,“ zakroutila hlavou a tvářila se nešťastně.

„Co máš ráda?“

„Ryby…“ odpověděla sklesle, že jsem se musel zasmát.

„Tak, co kdybys zkusila tohle…“ Naklonil jsem se k ní a ukázal jí na jídelním lístku specialitu zdejšího podniku, mimoděk se dotkl jejích nehtů. Hbitě se odtáhla a mně neuniklo, jak jsou její prsty oproti mým masivním a mozolnatým, tak drobné a opečovávané. „Promiň,“ zablekotal jsem rychle a stáhnul se na své místo.

„Vypadá to dobře,“ uznala, „a co si dáš ty?“

Byl jsem rád, že se mnou tak jednoduše konverzuje a udržuje tak příjemnou atmosféru. Nejspíš jí přítomnost dalších lidí dávalo pocit bezpečí, přede mnou.

„Já si dám Jehně na pepři,“ prozradil jsem jí.

Šokovaně si mě pohlédla. „To nesníš. Vždyť je celé!“

„Můj apetit je dobrý a pak si dám ještě nějaký zákusek. Nedáš si k jídlu nějaké víno?“ pobídl jsem ji.

„Ne, děkuju. Nepiji,“ odmítla a já nám objednal hlavní chod. Číšníka nepřekvapila moje objednávka, naše smečka tu často jedla a oni už byli zvyklí, spíš by se divili, kdybych si něco takového nedal.

„Víš, že jsem tě poprvé spatřil před několika týdny v Seattlu? Málem jsi do mě narazila,“ zasmál jsem se a vybavil si ten první okamžik, kdy mě její oči učarovaly, znovu jsem se do nich zahleděl a jejich zeleň mi zas učarovala. Hleděl jsem do nich, dokud je nesklopila.

Nesouhlasně zakroutila hlavou, „Nepamatuju si to.“ Složila si ruce do klína a očima putovala po restauraci.

Její odpověď mě trošku zklamala, ale to nebylo důležité. Hlavní bylo to, co bylo teď a tady. Znovu jsem mohl cítit její vůni, studovat kontury obličeje a přál si dotknout se jejích vlasů a polaskat její růžové rty.

„Ale pamatuji si Patricii u toho ohně,“ prohodila jen tak, aniž by se na mě podívala.

Nadechl jsem se a nevěděl, co jí na to mám říct. Že to už je všechno minulost a nikdo jiný než ona, pro mě neexistuje? Nevěřila by mi.

„Bylo to nedorozumění. Celý ten večer byl jedno velké fiasko…“ Bylo mi jasné, jak jí to všechno muselo připadat. Solidarita mezi ženami byla… No, jak se to řekne… Na psychiatra. Nechápal jsem ji, ale věděl, že něco takového existuje. Určitě soucítila s Patricií a mě měla za bídáka, kterým vůči ženám doopravdy jsem.

„Mě do postele nedostaneš, tak sis tu večeři mohl klidně ušetřit,“ vyhrkla trochu ironicky a mně došlo, o co jí jde. Má za to, že si s ní chci jen užít!

„Tak to není,“ bránil jsem se a ona mi očividně nevěřila. Bylo to chabé, vím, a nedivil jsem se jí, kdybych byl na jejím místě, taky bych si nevěřil.

Obsluha nám přinesla jídlo a Annie se na něho příjemně usmála a mě zamrazilo. Mně takový úsměv nikdy nevěnovala. Vlastně bych byl zabil každého, kdo by mi lezl do zelí a pokoušel se o ni. Ona byla jenom moje a já ji nehodlal nikomu nechat a hodlal o ni bojovat. Na rozdíl od Annie jsem po tom číšníkovi hodil varovný výraz, to stačilo, aby se stáhnul, aniž by si Annie něčeho všimla.

„Dobré chutnání,“ popřál jsem jí a ona mi jej vrátila. Fascinovaně jsem pozoroval jak jí, jak si kousky jídla strká do úst, pomalu kouše a jemně semkne rty...

„Nechutná ti?“ Zvedla ke mně hlavu a já si uvědomil, že jsem se svého jehněte ještě ani nedotkl, jak jsem na ní mohl oči nechat.

„Je to horké,“ vymluvil jsem se spěšně a vzal alespoň nůž do ruky. Ve finále jsem měl nakonec svoje jídlo zhltlé dřív, než ona dojedla. Odložil jsem příbor a Annie na mě vyvalila svá zelená očka. Pak udělala něco, co jsem nečekal – sklonila se, nadzvedla ubrus a něco hledala.

„Upadlo ti něco?“ Šel jsem do stejně polohy jako ona a rozhlížel se po zemi.

„Jo, to tvoje jídlo… Zmizlo z talíře,“ podotkla s vážnou tváří a dál se rozhlížela. Když nic nenašla, tak se zamračila. „Kam se podělo? Nevšimla jsem se, že by číšník…“

„Ne, snědl jsem ho,“ zasmál jsem se a měl co dělat, abych nevyprskl smíchy. Byla zmateně roztomilá.

„Už, tolik, jak…?“ nechápala, pak přejela pohledem po mém těle a pokývala hlavou. „Chápu. To z tebe máma musí být nadšená,“ podotkla.

„Máma je mrtvá,“ opravil jsem a čekal, že se mi za to omluví anebo něco, ale ona jen pokývala hlavou.

„To je mi líto. Ta moje taky.“ Sklopila oči a odmítla se na mě podívat. Myslel jsem si, že jsou její rodiče mrtví anebo špatní lidé, že se o svou dceru nestarají. Pořád jsem nechápal, proč ji dostal do péče Rick a ne někdo z jejich příbuzných, musela přeci někoho mít… Celkově jsem to nechápal.

„To mě mrzí. Co se stalo?“

Annie se zarazila a očividně o tom nechtěla mluvit, cítil jsem, jak se do sebe zase uzavírá a tahle večeře se pro ni stává nepříjemnou. To jsem nechtěl.

„Nemusíš odpovídat,“ upozornil jsem ji. „Jen mi řekni, co si dáš za dezert,“ usmál jsem se na ni.

„Já… Musím si odskočit,“ oznámila mi Annie s růžovými líčky a odešla na toaletu. Sledoval jsem její záda, dokud nezmizela v chodbičce.

Židle, na které seděla Annie, zavrzala a já se otočil na postavu sedící na jejím místě.

„Koukáš na ni jak na svatý obrázek,“ podotkla Rebeka a zhrzeně dodala, „mě si na večeři nikdy nevzal, natož aby ses takhle oháknul.“ Naklonila se a prsty přejela šos mého saka.

„Kde se tu bereš?“ zeptal jsem se jí nepříjemně překvapen. To byla osoba, kterou bych tu nejmíň čekal, a vůbec si nevšiml její přítomnosti zde.

„Spíš kde se tu bereš ty a co tu s ní děláš? A neříkej mi, že je to tvoje bílá sestra, na to neskočím!“ zuřila a neovládala svůj tón. Lidi z okolních stolů se k nám začali nenápadně otáčet a zjišťovali, co se děje. „To kvůli ní na mě nemáš čas?“

„To není tvá věc,“ ujasnil jsem ji tvrdě.

„Že není? To já s tebou chrápu, kdy si jen řekneš, a že to není má věc? Tolerovala jsem ty tvoje úlety s jinými ženami, prostě jsem chápala tvoje potřeby a ty ses pokaždé stejně vrátil ke mně. A teď…“ Nadechla se. „Teď tě načapám, jak tu večeříš s jedním mladým káčátkem, který není ani tvůj typ a mě kvůli tomu zanedbáváš. Vsadím se, že ta ti ještě ani nedala. A mně se ani neozveš.“

„Vypadni, Rebeko!“ Zvedl jsem se ze židle a byl ji schopný osobně vyprovodit ze dveří, jen aby ji Annie neviděla. Nelíbilo se mi, jak o ní smýšlí. A co všechno může pokazit.

„Už zase mě vyhazuješ? Dobrá. Na to ale doplatíš,“ zavrčela výhružně. Čekal jsem, že teď se vší fanfárou odejde, ale nestalo se tak. Jenom ke mně přistoupila. „Co kdybych si teď s tou tvou nanynkou promluvila o tom, jaký ve skutečnosti jsi – pěkně nadržený prasák a přidala k tomu pár našich historek a pokud by to nepochopila, tak bych jí to ručně vysvětlila a ty se mohl konečně vrátit ke mně. Bylo by to vlastně i pro její dobro,“ podotkla s hraným nezájmem.

Nestrašilo mě, co by Rebeka mohla říct Annie, tady všichni o mně věděli, že ojedu každou sukni, ale spíš, co by jí mohla provést. Annie by oproti té dračici neměla šanci a já byl idiot, že jsem dovolil, aby to došlo až sem.

„Poslouchej mě.“ Čapl jsem ji za ramena a stěží se ovládal. „Jedno si ujasníme. Byla jsi příjemná chvilková záležitost, nic víc. Ty nejsi žena k dlouhodobému vztahu, ty jsi ženská, která je dobrá jen na jedno a já to velice snadno dostal. A teď se seber a vypadni. Jen se tu shazuješ a to se k tobě vůbec nehodí.“ Pohladil jsem ji po tváři a náznakem jí posměvačně přejel po rtech. Rebece se v očích zaleskly slzy, hrdě našpulila pusu a spěšně odešla. Hnusila se mi.

Posadil jsem se zpět ke stolu a pohledem zastrašil všechny zvědavě přihlížející, vše mělo být v pořádku, stejně jako než se objevila Rebeka. Čekal jsem na Annie, ale když se ani po deseti minutách nevracela, přepadl mě o ni strach, jestli se jí třeba neudělalo špatně. Vydal jsem se na dámské toalety a dvakrát před nimi přešel sem a tam, nechtěl jsem, aby si myslela, že ji šmíruju, ale strach vyhrál. Decentně jsem pro jistotu zaklepal, abych upozornil přítomné dámy, že vstupuji, ale nikdo tam nebyl, ani v kabinkách. Tak teď jsem se o ni vážně bál.

Vypálil jsem zpět ke stolu, jestli se tam už nevrátila, ale nic se nezměnilo, její místo bylo stále prázdné. Odchytl jsem si číšníka, co nás obsluhoval, a zeptal se ho, zda ji neviděl.

„Odešla,“ odpověděl jednoduše bez zájmu a pokrčil rameny.

„Cože?!“

„Zaplatila za vás a odešla.“ Očividně jsem tomu mladému muži naháněl strach, když jsem ho chytl za paži a chtěl víc informací.

„Kdy?“

„Když jste se tady dohadoval s tou krásnou slečnou,“ pípnul a sklopil zrak.

„Neviděl jsem ji odcházet.“ Toho bych si přeci všiml, musela by jít okolo mě.

„Odešla zadním vchodem,“ ujasnil mi číšník. „Naposledy jsem ji viděl před restaurací na parkovišti s tou ženou, se kterou jste mluvil.“

Vhrklo ve mně a já se v momentě rozhlížel po prostoru pro auta, kde nikdo nebyl.

 

<-- -->



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola sedmá:

 1
15.06.2011 [1:02]

InomaTak to bude něco. Ze začátku jsem se trošku smála, když byl Paul nervózní a nechal se vyslýchat od Ricka. Pak jak mu sklaplo, když Annie uviděl a jak se z něj z ničeho nic stal gentleman. Všechno probíhalo v rámci možností dobře, ald ten závěr! Ta Rebeca mě štve. Doufám, že Annie nic neudělá.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!