Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola osmá

27.02.2011 (20:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3727×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola osmá

Kopla jsem do kamínku na cestě a zadržovala slzy. Bylo špatně ze mě samotné. Jak jsem jen mohla dopustit, aby se ke mně někdo tak choval?! Ruce se mi chvěly a já musela pokračovat v cestě. Byla mi zima. Šla jsem podél silnice. Čím víc jsem se vzdalovala od města, tím byla větší tma. Světlo pouličních lamp zašlo s posledními domky městečka. Po chvíli už bylo vidět jen na pár metrů, okolo mě nic jiného než les nebylo. K zoufalství se přidal strach. Byla jsem tu sama a v uších mi pořád zněla slova té indiánky.

„Ty špíno,“ křičela na mě s takovou nenávistí v hlase, až jsem se zachvěla. V prvním momentě mi nedošlo, kdo to je, ale jakmile se ke mně blíže přiblížila, vybavilo se mi, že je to ta žena z té restaurace. A já se nezmohla na nic. Jen jsem tam tak stála a čekala, až ke mně přijde. Nesla se jako královna. Byla elegantní, honosná a především strašně krásná a ona si toho byla moc dobře vědoma. Věděla, že já se s ní nemůžu měřit.

Přistoupila ke mně a svými studenými prsty mi přejela po líci. Ucukla jsem. Ten dotek mi byl odporný, až jsem se zachvěla.

„Tak je to dobře. Máš se mě proč bát.“ Vyložila si špatně můj třes. „Mě neoklame ta tvoje nevinná tvářička. Jsi stejná coura jako každá jiná. Na to mám čich. Moc dobře vím, proč ho chceš. Stejně jako každá si ho představuješ mezi svýma nohama.“ Na znamení toho mi sáhla do klína. Vyjekla jsem a odstrčila ji od sebe, ale ona pokračovala dál: „Chceš, aby ti to udělal tak, dokud nevypustíš duši z těla.“ Usmála se jen jedním koutkem rtů – spíš takovým úšklebkem, co značí vítězství.

„Tak.“ Pleskla dlaněmi o sebe a nenápadně se rozhlédla okolo sebe. „Myslím, že jsme si rozuměly. A ty jsi pochopila, že se máš od něj držet dál.“ Otočila se k odchodu, ale pak se zastavila a znovu se obrátila na mě. „Anebo víš co? Jen mu dej. Tím dřív ho přestaneš bavit a on se o to dřív vrátí ke mně.“

Stála jsem na místě jako zamražená. Ta indiánka nastoupila do auta, nastartovala a dupla na plyn. Jako bych jí překážela v cestě, namířila na mě předkem auta a přidala rychlost. Kdybych neucukla z místa, skončila bych na jejím nárazníku.

Ještě teď mě ten její hlas mrazil. Její prsty jsem cítila na místech, kde se dotkla, až se mi z toho zvedal žaludek. Měla jsem jí říct, že o toho rudocha nemám zájem, ale těžko by mi věřila po tom, co mě s ním viděla v restauraci u jednoho stolu.

Vzhlédla jsem do dáli lesa. Jak jen je to daleko do rezervace? Pár kilometrů po silnici? Víc či míň? Pomalu jsem se rozhlížela okolo sebe a nevěděla, zda jdu vůbec správně. Můj orientační smysl nebyl zrovna nejlepší. Přesto jsem měla pocit, že zrovna touhle cestou jsme zrovna přijeli do města. Sakra, vždyť jsem tu už jela tolikrát sama nakoupit. Musí to být ta správná silnice.

Okolo mě projela tmavá dodávka. Její světla mě na moment oslepila a já se jí lekla. Ani nevím, jak se mi podařilo skončit v příkopu, prostě jsem byla vyděšená a nevšímala si listí a větví okolo sebe. Sedla jsem si na kámen a rozbrečela se. Vítr ve stromech vyvolal šumění a já už měla strach i vzlyknout. Připomínalo mi to chladnou postel a holé šedivé stěny, které schovávaly malinké okýnko skoro u stropu se silnou železnou mřížkou. V noci tam bylo, přes špinavé sklo, vidět vycházející měsíc, stejně jako teď, vysoko nad vrcholky stromů. Musela jsem být tiše, abych slyšela případné blížící se kroky, značící nebezpečí. Nenáviděla jsem ty jehly, co rozpíchávaly žíly a způsobovaly bolestivé modřiny. Pak mi bylo vše jedno - už jsem byla mimo reálný svět a ocitla se na místě klidu a souznění. O to horší bylo probuzení…

Atmosféra okolí mi připomínala, jako tu noc, kdy jsem utekla. Všechno bylo tak stejné – tiché… Jako by tu někdo byl a zajišťoval to divné ticho.

Jsem blbá, měla jsem se vrátit do restaurace a zavolat Rickovy, ale teď už mi přišlo, že je to blíž do La Push. Hledala jsem odvahu dál pokračovat a přála si, abych už byla doma, ve své posteli. V teplém bezpečí.

Zarazil mě divný pocit v zádech. Žádný šum, jen to stále přetrvávající ticho, nutilo mě se otočit. Ani nevím, jak se mi podařilo zadržet výkřik. Za mnou stáli dva obrovští vlci, přesně jako byl ten můj, jen v jiném zbarvení. Ostražitě mě pozorovali a já je. Moje tělo ochrnulo a bálo se pohnout, aby je nevyprovokovalo. Něco mi říkalo, že oni nebudou přítulní, jako můj vlček. Jejich čumáky byly od krve, nejdřív jsem si toho přes tu tmu nevšimla, ale čím víc jsem hleděla do tmy, tím víc si mé oči přivykaly.

Dívali se na mě, a já na ně, pěkných pár minut. Celou dobu mi tlouklo srdce a v žilách pulzoval adrenalin. Funěli, hrudníky se jim pod náporem vzduchu nadzdvihovaly a zase znovu smršťovaly. Čekala jsem na jejich atak, ale ten stále nepřicházel, jako by ti vlci byli jen zvědaví.

Na silnici v pozadí v rychlosti zastavilo auto, ale já ho ignorovala, dokud mužský hlas nevyslovil mé jméno. Ale ani potom mě to nedonutilo se nepohnout, nemohla jsem, nedokázala to!

„Annie,“ zopakoval moje jméno těsně vedle mě a já koutkem oka spatřila Paula, jak se zadíval na místo, které mě hypnotizovalo.

„Jděte,“ poručil jim Paul nekompromisně bez špetky strachu. A doopravdy, vlci, jako by mu rozuměli, se otočili k odchodu a já spatřila, jen jejich mizející ohony.

„Annie,“ oslovil mě opatrně Paul a já nevěděla, zda ho tu vidím ráda. Vůbec jsem ho tu nečekala, tedy jestli jsem tu vůbec někoho čekala. „Jsi v pořádku?“ zajímal se, ale já mu nebyla schopna odpovědět.

„Jak… jak si to udělal?“ Otočila jsem se na něho.

„Co kdybych ti to pověděl v autě? Celá se klepeš.“ Pokusil se mě vzít okolo ramen a já ztuhla. „Promiň,“ omluvil se a dal ruce ze mě pryč, přesto šel pořád těsně okolo mě. Posadil mě do auta a zavřel za mnou dveře a sám se posadil za volant.

Pořád jsem se vzpamatovávala ze šoku, srdce pulzovalo až v krku, jako by chtělo vyskočit. Kašlala jsem na nějaké slušné chování. Prostě jsem si jednu potřebovala zapálit a uklidnit se. S chvějícími prsty jsem našla krabičku a s jiskrou si zapálila. Popotahovala jsem dým z cigarety a zhluboka dýchala. Na Paula jsem se ani nepodívala.

„Nevěděl jsem, že kouříš,“ poznamenal zaskočeně.

„Nevěděla jsem, že umíš mluvit s přerostlými vlky,“ vrátila jsem mu uštěpačně. „Jestli ti to vadí, můžeš si vystoupit.“ Vyhazovala jsem ho z jeho vlastního auta. Vlastně bych nejraději vystoupila já, ale bála jsem se těch krvavých velikánů, co byli venku. On byl menší zlo. Myslím.

Lehce se zasmál. „Přežiju to.“

„Tak jak? Jak jsi to udělal?“ spustila jsem na něho otázky, jednu za druhou, až mě musel zarazit, aby mi mohl odpovědět.

„Ti vlci tu žijí již léta, schovávají se před místní civilizací, jen málo lidí o nich ví.“

„Jo, to mi došlo, když jsem neviděla u silnice ceduli s výstražným varováním: Pozor, může vás tu zašlápnout vlk,“ odfrkla jsem si ironicky. „To nevysvětluje, že sis sem jen tak prostě nakráčel bez špetky strachu a ta zvířata tě poslechla! A jak jsi sakra věděl, že tam jsem?!“ obořila jsem se na něj.

Paul nastartoval a přede mnou se už jen mihotaly mizerně osvětlené kmeny stromů lesa. K odpovědi se nijak neměl a já cítila, jak mi pod náporem slz klesají víčka. Jeden vzlyk vystřídal druhý a já je nijak nedokázala zastavit.

„Annie…“ Ucítila jsem horký dotek ve vlasech. Překvapil mě a já sebou škubla. „Promiň, měla jsi tam listí,“ omluvil se mi, aniž by odtrhnul oči od vozovky a v ruce třímal nějaké smetí, které vyhodil z okýnka. Až teď jsem se prohlídla - sukni i boty jsem měla špinavé od hlíny a ani zbytek na tom nebyl o moc lépe, nejspíš od pádu do toho příkopu.

„Omlouvám se, jsem špinavá.“

„To nic, hlavně, že jsi v pořádku.“

„Už mi povíš, jak jsi to udělal?“ osočila jsem se na něj, až nepříjemně.

„Myslím, že sama víš.“

„Sama vím? Pohl by sis se mnou přestat hrát! Na to nemám sebemenší náladu!“

„Viděl jsem tě s tím tmavě šedým vlkem – alfou,“ řekl, jako by se nechumelilo.

„Alfou?“ Nevěřícně jsem si ho měřila. On mě viděl s mým vlčkem! Pane bože! Ale jak?

„Jak jsi to udělala ty, že ti jedl z ruky?“ otočil se na mě s otázkou a čekal na odpověď.

Popotáhla jsem naposledy z cigarety a vyhodila nedopalek z okýnka. „Nevím,“ přiznala jsem. „Ale ty toho víš víc než já…“

Teď neodpovídal on. Paul zastavil na okraji rezervace, otočil se ke mně a najednou mi připadala ta kabinka auta strašně malá. Ten indián zabral celý prostor toho širokého sedadla a člověk by mohl říct, že to bylo málo. Znatelně se nadechl, jako by ho ta jeho sebejistota opustila a prohrábl si krátké černé vlasy.

„Annie, to v té restauraci…“

„Ne, nechci to slyšet,“ zastavila jsem ho a zatřásla odmítavě hlavou. „Ona mi k tomu řekla svoje.“

„To co říkala…“ začal znovu.

„…je pravda,“ doplnila jsem ho. „Ty jsi tady velké zvíře a k ženám nemáš žádnou úctu a já odmítám být další zářez na tvé pažbě. Ty a ta nána k sobě naprosto patříte.“ Cítila jsem se naprosto poníženě. A přesto, že jsem od toho nic nečekala, tak i zklamaně. Žádný klidný večer, kterého jsem se tolik bála, jen jedno velké divadlo. A já v něm hrála jednu z rolí. „Byla bych ráda, kdybys mě odvezl domu.“

„To není pravda. Ona a já je chyba. Mám zájem o někoho jiného,“ přiznal se tiše a tak nějak divně se na mě podíval. Možná bych se měla zeptat, kdo je ta jeho vyvolená, ale myslím, že by se mi odpověď nelíbila. No, dobře…

„Kdo je ten šťastný?“

„Prosím?!“ zalknul se.

„Ptám se: Kdo je ten šťastný? Vždyť je to jasné jako facka. Jsi atraktivní svobodný typ na malé dědině. Proženeš každou sukni, ale vztah žádný. Léčíš si tím frustraci ze své sexuality.“ Podívala jsem se do jeho vykuleného obličeje se spadlou čelistí. „Já to chápu. A neboj, já to nikomu neřeknu. Tohle je jen tvá věc.“

„A-ale…“ zakoktal a zhluboka dýchal, přitom se pevně držel volantu.

„Vlastně je mi tě líto, ani nevím, jak ti musí být. Mít takové tajemství, sám a nepochopený…“

„Dost!“ okřikl mě. „Já nejsem teplej! Nejsem! Já miluju tebe! Jen a jen tebe. Očarovala jsi mě, hned, jak jsem tě poprvé viděl na té ulici. Šel jsem za tebou, abych tě oslovil, ale už jsem tě nenašel a pak… Pak jsi byla u toho ohně… kdybych věděl, že tam jsi…“ Nadechl se. „Nechoval bych se tak hrubě. Je mi to líto, stejně jako ta večeře. Chtěl jsem, aby ses cítila dnešní večer se mnou dobře a takhle to dopadlo.“

Natáhl ke mně paži a jemně mě pohladil po tváři. Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla ani na slovo, natož se jeho dotyku vyhnout. Jeho velké prsty byly tak horké, pálily mě na tváři, přesto ty bylo příjemné.

„Miluju tě,“ zašeptal a díval se mi zpříma do očí. Studovala jsem linie jeho tváře a hledala klam či náznak vtipu, ale jeho rysy byly vážné a celé napjaté. Srdce se mi rozbušilo a zvedl se mi žaludek. Vážně se mi chtělo zvracet.

„Tak oblbuješ každou?“ vyhrkla jsem ironicky s mírným posměškem a snažila se potlačit svou nevolnost. „Nejsem tak naivní, jak si myslíš.“

„Annie, prosím… Nikdy jsem nepotkal nikoho jako jsi ty. Očarovala jsi mě a já s tím už nic neudělám. Potřebuju tě…“ Zoufale po mně natáhnul ruce. „Toužím tě chránit, být ti nablízku a dělat tě šťastnou…“ Nevím, co chtěl udělat, ale to rychlé gesto, mířící na mě, mě vyděsilo. Vykřikla jsem a natiskla se na dveře auta.

„Nedotýkej se mě!“

„Promiň.“ Schoval ruce do klína. „Nevím, jak se mám k tobě chovat, jsi tak jiná.“

„Nejsem pro tebe. Odvez mě domů, prosím…“ naléhala jsem.

Seděl vedle mě a nepřítomně se koukal skrz okno. Zamyšleně. Byl krásný. Až teď, kdy mě jeho oči nezkoumaly, jsem se na něj opovážila pořádně podívat. Byl tak blízko. Cítila jsem jeho vůni, byla jemně kořeněná a nespoutaně divoká, stejně jako okolí tady. Mírně mě to vzrušovalo a zároveň děsilo.

„Vidíš ten dům na kraji lesa s hnědou střechou a bílými okenicemi?“ Ukázal na okázalý domek, nijak nelišící se od ostatních v rezervaci. „Tam bydlím. Kdybys cokoliv, i třeba maličkost, potřebovala, přijď.“

„To nebude nutné,“ odbyla jsem ho a on se na mě zdrceně podíval. Ani jsem si nevšimla, že jeho dlaň vzala tu mou do své a pohladila mě po špičkách prstů. Má dlaň byla oproti té jeho tak malá, naprosto do té jeho zapadla. Bylo to tak přirozené a nevinné. Jeho kůže byla mozolnatá od těžké práce přesto tak jemná… Už jsem se nedivila těm ženám, že se jím nechaly obalamutit. Měl své kouzlo, které dokázalo zasáhnout i mě. Nerada jsem si přiznávala, že i mě přitahoval, ale to nebylo možné. Nebyla jsem pro něho.

Jeho dotek zintenzivnil, přijala jsem zaklesnutí jeho prstů ve svých a pozorovala to spojení, když jsem zvedla oči, byl už jeho obličej těsně u mého. Jeho dech mě zašimral ve tváři, pozoroval mě a já se bála dýchat. Strach nebyl to pravé slovo, co ve mně vzbuzoval, spíš třes a nervozitu…

Jeho rty se pomalu přibližovaly k mým a já se ptala sama sebe, jak se chutnají. Chloupky na těle se mi chvěly tak citlivě, že mě to samotnou překvapilo. Bylo to tak nepoznané…

„Annie,“ vydechl mé jméno. A já ucítila jeho ústa na svých. Nijak se nedobývala, jen se o ty mé lehce otřela a přitiskla. Byla tak jemná, že se mi o tom ani nezdálo. Můj první opravdový polibek. Popadl mě vztek. Jemu nepatřil! Prudce jsem ho od sebe odstrčila a má dlaň zakotvila jeho v tváři, tak prudce až mi zatrnulo zápěstí.

„Jak se opovažuješ,“ vykřikla jsem a v rychlosti nahmatala kličku od dveří, chtěla jsem být od něho co nejdál. Pryč z jeho proklatého auta. On si mého pohybu všiml a zastavil mě sevřením mého zápěstí.

„Odpust. Já… odvezu tě domu.“ Rychle nastartoval motor, abych si to nestihla rozmyslet.

Byla jsem tak zmatená, že jsem zůstala ve strnulém pohybu. Měla jsem nutkání od něho utéct a zároveň se pohladit rty a znovu si vychutnat chuť jeho rtů. Poblouznil mou mysl a já se v sobě nevyznala. Sakra, co se to stalo?!  Zabloudila jsem do své mysli, tak hluboko, že mi uniklo zastavení auta před mým domem.

„Annie,“ oslovil mě obezřetně a já sebou trhla při jeho pohledu, „jsi doma.“

Pohled na okolí mě ujistil, že má pravdu. Nezaváhala jsem a vystoupila tak rychle, jak jen to šlo, a schovala se v domě. Tlak mi stoupl do hlavy a zem se se mnou zatočila, že jsem se musela opřít o zeď.

„Annie, jsi v pořádku?“ Odtrhl se Rick od televize a přiběhl ke mně.

Přikývla jsem, ale nechtělo ho teď vidět ani se mu zpovídat. „Potřebuju být sama,“ šeptla jsem a nechala tak Ricka stát.

„Annie,“ volal za mnou, ale já ho ignorovala. Vběhla jsem do svého pokoje a za sebou zavřela dveře. Potřebovala jsem se uklidnit a utřídit si zmatek v hlavě. To jak se na mě díval - zoufale, něžně, oddaně mě mátlo. Co se to proboha stalo? Srdce mi bušilo, a já si nedokázala utřídit jedinou myšlenku.

„Annie.“ Zaťukal tiše Rick na dveře a zkusil otevřít, ale bylo zamčeno. Ani nevím, jak se mi to v tom zmatku podařilo. „Annie, jsi doopravdy v pořádku?“

Věděla jsem, že když neodpovím, tak je schopný ty dveře vyrazit. „Ano, jdi pryč prosím,“ požádala jsem ho a doufala, že mě vyslyší.

„Ublížil ti?“ zeptal se opatrně a já slyšela tu hlubokou starost v jeho hlase.

„Ne,“ odsekla jsem mu, ale nebyla si tím jistá. V tu chvíli jsem už otevírala dveře od své ložnice, tak prudce, že Rick stojící za nimi se zakymácel, jak to nečekal. „Musím jít ještě pryč,“ vyštěkla jsem na něho a snažila se okolo něj pojít.

„Takhle? Podívej s na sebe,“ děsil se Rick. Až teď mi došlo, jak vypadám po tom dýchánku v lese. „Co ti udělal? Víš, že mi to můžeš říct,“ naléhal na mě Rick. Byl sám bez sebe a zoufale si prsty projel vlasy. Jako by čekal jen na známku toho, že se mě Paul dotkl a on ho má jít zabít.

„Já vím, ale nic mi neudělal, nebyla to jeho chyba. Já... Musím jít.“ Prošmiknula jsem se okolo něho a zamířila do lesa. Cítila jsem, jak za mnou Rick vyběhl, ale nešel za mnou. Byla jsem mu za to vděčná. Musela jsem najít vlka, ani jsem nevěděla proč, ale musela jsem to udělat. Jenže les měl se mnou jiné plány, dovedl zpátky k Paulovu domu. Sama jsem nad tím překvapení a uvědomění si toho kde stojím, vyjíkla. Co tady dělám? Ptala jsem se sama sebe a pozorovala ho z patřičné dálky. Paul byl v obývacím pokoji, seděl na gauči. Obličej v dlaních, vypadal zoufale. Bylo to určitě kvůli dnešnímu večeru. To kvůli mně anebo té zatracené ženské?

„Ne!“ Okřikla jsem se v duchu. „Ty tady nemáš co dělat, padej pryč!“ Ale pokud chci najít vlka, Paul je jediný, kdy mi může říct, kde je. Možná bych se taky mohla zeptat někoho z jeho party, ale to nepřipadalo v úvahu. Bála jsem se jich k smrti. Za to Paul, až na první kontakt byl ke mně milý, neublížil mi, a když mě našel v lese, postaral se o mě. Ale přesto mě na něm něco děsilo a já nevěděla co? Jako by v něm bylo ukryto zvíře a mohlo se kdykoliv vydrat napovrch. Celkově byl tajemný a vypadal mladě, jako by byl ode mě starší jen pár let, a ne na pětatřicet.

Paul mi zmizel z dohledu, zašel do nějaké vedlejší místnosti, když se vrátil, dopíjel láhev skotské a byl jen v černých boxerkách. Zarazila jsem se. I když jsem věděla jak je urostlý, nenapadlo mě, že ve mně zanechá takovou stopu. Světlo mi ozářilo každou šlachu a sval, jako by ta síla z něj zářila a ohromovala mě. Nemohla jsem z něho utrhnout oči. Nikde nebyla sebemenší chybička, žádná jizvička či nevhodné znaménko. Byl dokonalý. Na rozdíl ode mě. Už se nedivím, že ho moje tělo tak zaskočilo, bylo odporné. Pravý opak od něj - poznamenané.

Vybavila se mi jeho slova. „Miluji tě.“ Jak mě to mohlo tolik zasáhnout? To proto, že mi je ještě nikdo neřekl? A tak nádherně to z jeho úst znělo! Zatřepala jsem hlavou. Snaží se mě jen zmást, využít mě a odhodit jako použité prádlo. Dělá to tak s ženami celý život. Proč by to se mnou mělo být jiné? Protože mé nitro toužilo po lásce? Jaké to je být doopravdy milována mužem? Dotýkal by se mě tak jako Paul? Jemně a lehce, jako bych byla křehká panenka. Vzpomněla jsem si na jeho silné ruce, mohutné prsty, které se mě dotýkaly s úctou. Dotýkaly by se mě tak stále, kdyby věděly, jak jsem poznamenaná? Odporná? Hnusila jsem sama sobě.

Už nebavilo si něco nalhávat a obrátila se k realitě. Nemám tu co dělat. A raději se vrátila domu. Potřebovala jsem být sama.

Uběhl týden a pak další a další… Zůstávala jsem zavřená ve své ložnici, nechtěla jsem s nikým mluvit, ani s Rickem. Ignorovala jeho naléhání a stejně tak hlasité hádky, které vedl s Paulem, když za mnou přišel a chtěl mě vidět. Mám za to, že se do sebe jednou i ručně pustili, ale mě to bylo jedno.

Cítila jsem, že mě někdo sleduje a já už nevěděla, zda se mi to zdá a nalhávám si to či ignoruju holý fakt.

Brzy Paul zjistil, kdy Rick není doma, ale v práci. To se usídlil za mými dveřmi a mluvil ke mně, neodradilo ho ani mé mlčení. Povídal si se mnou, vyprávěl mi příběhy ze svého dětství, ale jsem mu měla vyprávět já? Jak mě znásilnili; zavřeli do blázince; zavraždili mi maminku a mého otce obvinili z její vraždy – a to všechno jen kvůli mně!? Němota byla lepší způsob jak se vypořádat se svou depresí. Přesto se mi na tváři vykouzlil úsměv, když mi Paul pode dveřmi podstrčil tabulku čokolády a přesvědčoval mě jak je dobrá.

Ráda jsem sedala ke dveřím a poslouchala jeho hlas. Byl klidný a konejšivý s jemným ostrým nádechem, vydržela bych ho snad poslouchat do nekonečna. Toužila jsem se ho zeptat, proč to všechno dělá. Vždyť by mohl být někde jinde a dělat něco užitečnějšího než tu být a mluvit do zdi, která mu neodpovídala.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola osmá: