Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola devětatřicátá

Instinkt - kapitola devětatřicátáTen těžký zápach z vně kůlny muselo uhodit do nosu každého. Přesně tak zapáchalo hnijící tělo. Zalapal jsem po dechu a přiložil si dlaň přes ústa a nozdry.

 

Kapitola devětatřicátá

Odněkud z velmi krátké vzdálenosti se ozývalo nepatrné šustění, které mě donutilo otevřít těžká a nateklá oční víčka. Šlo to ztěžka a velice pomalu. Moje vlastní tělo mě nechtělo poslouchat ani v této běžné činnosti, bylo naprosto omámeno nějakou látkou, kterou mi dávali do žil, aby mě upokojili a uspali. Byla jsem tolik unavená, že i nepatrné přemýšlení mi dělalo ohromné problémy. Byla jsem při vědomí, ale moje tělo ne. Mozek stávkoval a sotva stačil zpracovávat jednoduché informace. Byli si tak jistí, že neuteču, že se ani nenamáhali svázat mi ruce. A měli pravdu, stejně bych nebyla schopná se více pohnout, někam odplazit, natož se postavit na nohy.

Ležela jsem na staré matraci přikrytá hrubou ušmudlanou dekou v nějaké kůlně s jedním zašpiněným okýnkem, které bylo zahaleno kusem roztrhaného hadru, přes které pronikalo slabé světlo. Neměla jsem nejmenší tušení, kde se nacházím a ani co se mnou bude, ale jedno jsem věděla jistě, že tohle bude můj konec.

Bolela mě duše. Moc dobře mi bylo jasné, že mě nikdo nehledá a ani o mě nikdo nemá starost, vždyť moje jediná rodina byl Rick a ten byl bůhvíkde! Proklínala jsem se za to, že když se ztratil, neodešla jsem ho hledat a nevypadla z tohohle proklatého místa a od muže, který se mi dostal pod kůži a pak mě zradil. Nebo bych spíš měla říct, že zabil? Řídila jsem se city a vynechala rozum, jinak to dopadnout ani nemohlo.

Zase mi bylo do pláče a po tváři mi stekla jedna chladná slza. Paul. Pořád jsem ho viděla před sebou s tou studenou maskou na tváři, kdy… Proč mi nevěřil? Proč mi sliboval, že mě ochrání, když to nehodlal dodržet? Proč z úst vypouštěl slova láska a zradil? Samé proč…

Zoufalství bylo jediným společníkem v těchto chvílích. Věděla jsem, že tohle nedopadne dobře. Bylo to cítit ve vzduchu – smrt. Nikdy bych nevěřila, že skonání má svou vlastní osobitou vůni, ale mělo a já ji moc dobře vnímala všemi svými póry. Pach temnoty a nicoty. V boha jsem nevěřila, jinak bych ho musela nenávidět za to, co se mi v životě stalo.

Znovu jsem se zaměřila na ten šustivý zvuk a donutila se s jistou námahou pootočit svou hlavu tím směrem a zajíkla se zděšením. Okolo jednoho černého pytle v rohu komory se rojilo pár krys a vrhaly se pod igelit, ze kterého vypadla část nehybného těla. Ženské předloktí, teď už díky té havěti, bez rozpoznatelných prstů. To byl ten zápach, co tu byl cítit. Rozkládající se mrtvé tělo. Další dívka ve špatnou chvíli na špatném místě, jedna z mnoha a já věděla, že ji budu následovat. Také budu ležet někde zahrabaná v lese a nikdo se už nedozví, co se se mnou stalo, kdo jsem byla, že jsem milovala a byla zrazena.

Jedna krysa přilezla i ke mně a já si oddychla, když okolo mě bez povšimnutí přešla. Snažil se mě znovu přemoct ten prokletý spánek a já vynakládala všechny síly, abych byla při vědomí.

Jak dlouho tu mohu být? Hodiny, dny či snad týdny?

Čas mohl utíkat i stát na místě a já bych to nepoznala. Moment byl jako hodina a naopak. Výjev přede mnou byl mou jedinou ‚zábavou‘. Plakat nemělo smysl, se svým osudem jsem byla již dávno smířena. Byly doby, kdy jsem si nic jiného nepřála, přesto mi pár slz uniklo zpod víček.

K uším mi dolehly přibližující se kroky k příbytku, odemykání zámku a zavrzání dveří. Do obzoru mi vstoupily černé vyleštěné mokasíny. Moc dobře mi došlo, kdo je jejich majitel. Stěží jsem potlačila vyděšené zajíknutí. Toužila jsem bojovat o svůj život, ale moc dobře jsem si dokázala spočítat šance na svou výhru.

Příchozí za sebou tahal těžký černý pytel, který pohodil do kouta místnosti. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co se v něm ukrývá. Pak si všiml krys a mokasíny chvatným pohybem uskočily a ozvalo se zaklení ve formě několika nelichotivých nadávek.

Pak se to stalo. Otočil se směrem ke mně. Pokusila jsem se schovat svoje bělmo za víčka, ale nervy se zmohly jen na nezastavitelné mrkání. Chtělo se mi křičet, ale jazyk nechtěl spolupracovat a já se zmohla jen na nějaké nesrozumitelné zamumlání podobné dušení.

„Tak panenka je vzhůru,“ konstatoval bez jakýchkoliv emocí, chladně, až mě zamrazilo v zátylku. „Docela ti to trvalo.“ Klekl si, odhrnul mi spadlý pramen z líce a já mu mohla pohlédnout do jeho obličeje. Grimasa v jeho tváři nenapovídala nic nového, viděla jsem v ní roky svého strachu, nočních můr, utíkání, vyvržení ze společnosti, samoty a nakonec i svou blížící se smrt.

Pohled do jeho tváře mi přivolal staré vzpomínky na dobu, kdy jsem mu věřila. Na dobu, kdy jsem si myslela, že moje noční můra skončí, ale jen ji nahradila jiná s jeho jménem.

Nedokázala jsem se na něj dívat dlouho, mou veškerou pozornost si přivlastnila postava za ním. Dech se mi zastavil a já se nedokázala nadechnout, natož vyslovit jméno nově příchozího, které se mi dralo na jazyk.

Mell?!

Byla tak nádherná. Něžně se usmívala. Už na sobě neměla nemocniční hábit ani nezvedný rozcuch, ale krásné bílé šaty, jednoduché a lehké, až mě napadlo, jak to, že jí není zima. Vyzařoval z ní naprostý klid a já se v její přítomnosti cítila naprosto v bezpečí, až to bylo nepřirozené.

Natáhla ke mně paži a pobídla mě k sobě. Chtělo se mi křičet, ať uteče co nejdál odtud, než si jí všimne a ublíží jí. V tu chvíli si Rouven všiml mého pohledu a otočil se. Ona se ani nepohnula, jen se na mě dívala a pobízela, ať jdu k ní. On si jí ani nevšiml, neviděl ji, ale pak mi to došlo. Vždyť ona je mrtvá!

 

. . .

 

Byl jsem tu jako první. Bylo mi jasné, že Rick tu bude taky každou chvíli.  

Venku dnes bylo sychravo, foukal vítr, ale nepršelo. Tma se pomalu chystala na svůj příchod a já hledal stavení v kopcích, kam mě navedl Wern. Nebylo těžké ho najít, Joshův popis byl přesný. Na zarostlé příjezdové cestě před srubem stála opuštěná dodávka, ve které Annie odvezli. Na první pohled jsem ji poznal.

Už zvenčí se zdál dům opuštěný a ani nic nenaznačovalo, že by v něm někdo byl. Žádný sebemenší zvuk, okna byla zabedněná, až mě napadlo, jestli nejdu pozdě. Uvnitř mě se usídlil podivný pocit. Mírně vzrušený z toho, že najdu Annie a zároveň panický, jestli bude ještě mezi živými.

Ani mi nedalo moc práce vyrazit vstupní dveře do domku a bez pozvání vejít, ale to, co jsem objevil hned v první místnosti, mě naprosto šokovalo. Stěží jsem potlačil prvotní reflex dávení, při představě, co se tu nejspíš odehrálo. Kuchyň byla plná krve, lidské krve, kterou ještě nikdo nestihl uklidnit. Rudá tekutina zbarvovala nejvíce dřez a jeho okolí, přesto však byly potřísněny i zdi a podlaha. Na kuchyňské lince ležela menší neočištěná pilka a sekáček na maso s pozůstatky tkání.

Při tom pohledu se mi srdce rozbušilo zděšením. V první moment mi prolétlo hlavou, že ta rudá lepkavá tekutina je z Annie a že takovou ztrátu krve nemohla přežít, ale aroma té směsi mě ujistilo, že patří jiné ženě. Přesto mě strach neopouštěl. Až na zaneřáděný kuchyňský kout tu bylo dokonalé čisto, nikde ani smítko. Každá věc tu měla svoje místo. Žádné dekorace, momentky, noviny či jiný náznak osobnosti člověka, který tu žije, tu nebyl. Jen na vyleštěné podlaze zůstávaly otisky od mých bot. Šel z toho chlad.

Všechny pokoje byly vybavené ve stejném duchu, jen v jedné ložnici jsem našel ve skříni pár věcí na převlečení, ale i ty byly zabalené v igelitových pytlích na oblečení. V té samé místnosti bylo na stole pár fotografií mě a Annie, především Annie. Zamrazilo mě až v kostech. Byly pár týdnů staré. Sice to bylo focené z dálky, ale představa, že nás někdo sledoval a já si toho nevšiml… Musel jsem se zhluboka nadechnout, až se mi plíce roztáhly a já potlačil vzteklé zavrčení. Jedno však bylo jisté, byl jsem na správné stopě. Jen jsem nevěděl, zda je dobré znamení to, že Annie není v domě.

Před domem byla jedna nenápadně vyšlapaná cestička v trávě, ta mě po pár desítkách metrů dovedla k jedné zanedbané kůlně v křoví. Dveře od ní byly zabezpečené řetězem a silnou petlicí. Bylo divné, s jakým mrtvým pocitem jsem tam šel. Všude bylo hrobové ticho.

„Annie?!“ zvolal jsem tiše zpoza dveří. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou, ale žádná odpovědět se mi nedostávala.

Uvolnil jsem zámek a panty dřevěných dveří při otvírání zavrzaly. Ten těžký zápach z vně kůlny musel uhodit do nosu každého. Přesně tak zapáchalo hnijící tělo. Zalapal jsem po dechu a přiložil si dlaň přes ústa a nozdry. Oči si přivykly šeru ihned. Zrak mi padl na holé ženské nohy, zbytek těla byl přikryt nějakou plachtou. Zastavilo se mi srdce. Na moment jsem musel zavřít víčka, abych se trochu vzpamatoval. Mohla to být Annie, ale něco mi říkalo, že je to ta žena zabitá v té kuchyni. Přešel jsem k tělu a váhavým pohybem jsem nadzvedl kus igelitu. Měl jsem pravdu. Shodou okolností to byla doktorova žena a jeho oddaná zdravotní sestra. Mírně se mi ulevilo a já si oddychl. Přesto ten nechutný zápach nevycházel z ní, nebyla mrtvá tak dlouho, sotva pár hodin.

Všude se válela spousta harampádí, přesto nebylo těžké najít druhou mrtvolu zdevastovanou všelijakým hmyzem. Byla ani ne metr od té první, schovaná jen pod dřevěným regálem na plechovky. Na pohled bylo jasné, že se nejedná o Annie, přesto byla mojí ženě velice podobná. Neznal jsem ji, nebyla z nejbližšího okolí, musela být spíš z města. Chudák holka.

Ohlédl jsem se kolem sebe a zarazil se. V rohu, hned za dveřmi, na zažloutlé matraci leželo další tělo přikryté zatuchlou dekou, tak že byla vidět jen paže. I když byla špinavá, moc dobře jsem věděl, komu patří. Dech mi zakolísal, dlaně se mi rozklepaly, přesto má reakce byla okamžitá. Hbitě jsem přistoupil ke kavalci, odsunul zašpiněnou látku přehozu a spatřil mrtvolně bledou tvář své ženy. Měla zavřené oči a menší podlitinu okolo oka.

Srdce mi přestalo tlouct. Přiložil jsem prsty k artérii jejího krku a pokusil se nahmatat tep, bezvýsledně. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je její kůže nezvykle chladná.

„Annie?!“ Nesmyslně jsem ji lapil za ramena a silně s ní zatřásl. „No tak, lásko, jsem u tebe. Už to bude v pořádku,“ mluvil jsem k ní, „jsi v bezpečí.“ Do očí se mi vedraly slzy. Přitáhl jsem si její křehké, nehybné tělo k hrudi a sevřel jej v náručí. Rty jsem zabloudil do jejích zacuchaných vlasů a políbil je. Snažil jsem si nepřipouštět skutečnost, která se tu stala. Nebyla to pravda. Nemohla!

Držel jsem ji u sebe a snažil se její prokřehlé tělo nesmyslně zahřát. Vina mě sžírala do morku kostí. Hladil jsem ji rozklepanými prsty, jako nejvzácnější a nejkřehčí růži. Vdechoval zbytky její vůně a vrýval si ji do paměti.

V uších jsem slyšel její jemný smích a snažil se ho nepřerušovat svými vzlyky, které se mi draly z prsou. Uklidňoval jsem se myšlenkou, že za nedlouho budeme spolu. Nehodlal jsem ji nechat tam na druhé straně dlouho samotnou. Vlk ve mně bez ní chřadl a umíral. Hodlal zoufale výt a dát najevo svůj nehynoucí žal.

Byla v mém náručí a já si tak přál strávit hodiny, a stalo by se tak, kdyby tuhle intimní chvilku nepřerušil nově příchozí. Rick. Šel pomalu a nesměle, jakoby věděl, co tu na něj čeká. Ani jsem se na něj nepodíval, když se zastavil u mě.

„O-ona je -“ nedokázal doříct větu, jeho hlas se nepřirozeně klepal.

„- mrtvá,“ potvrdil jsem mu.

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola devětatřicátá:

 1 2 3   Další »
25. betuška
17.02.2016 [18:33]

moje nervy!!!! to je fakt koniec???

04.02.2015 [16:05]

venaCullenProsíím další kapitolku!!!!! Úžasný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Angela
16.05.2013 [17:30]

Tahle povídka mi šíleně chybí! Máš fakt talent! Píšeš naprosto úžasně a byla by škoda tuhle povídku nějak neukončit. Emoticon Emoticon Emoticon

22. Nicoll
17.03.2013 [20:12]

bude tu pridaná ešte nejaká kapitola? alebo to je posledná? Emoticon inak skevlý príbeh... zhltla som ho jedným dychom.. Emoticon

21. MM
22.01.2013 [18:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. Lynn
10.12.2012 [20:59]

Lynn Emoticon Emoticon Emoticon Celou kapitolovku jsem přečetla během několika hodin a je vážně úžasná. Emoticon Ale mám z ní celkem depresivní pocit, ale to už k tomu hold patří. Emoticon
Ty Annie dáváš vážně kapky a Paulovi( Emoticon) taky tak, chudáku malými by si mohla dopřát trochu klidu a štěstí a né mu pokaždé dát naději na lepší zítřky a pak to celé s omluvením posrat zase nějakým průserem nebo neštěstím. Emoticon
Takže já doufám, že necháš Annie nějakým zázrakem oživnout a dát jim už klid a pohodu. Samozřejmě, že né hned, ale hezky postupem času a taky by se šiklo nějaké to malé vlče. Emoticon Sakra už si tady protiřečímm!
Holka máš fakt mamutí talent a já se modlím Emoticon tam tomu dole( Emoticon), aby jsi přidala novou kapitolu co nejdříve. Emoticon Emoticon Emoticon

19. lila
26.11.2012 [21:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jsi prostě talent. Doufám, že se dalšího dílu dočkáme co nejdřív, protož to je čím dál zajímavější. Hlavně ať se Annie nevrhne Paulovi hned do náručí. A to mimi by se taky hodilo.

25.11.2012 [13:36]

EmmettkaPáni :O Píšeš úžasně ;)) Ale jako jedna mezi mnoha tě prosíím, aby Annie nebyla doopravdy mrtvá :) U téhle kapitoli jsem brečela jako malá:) Jenom tleskám :) Emoticon Emoticon Emoticon

17. empatty
24.11.2012 [0:27]

Skvělé, že přibyl další díl, co není skvělé, je ten konec, já už zaplesala, že ji našel. A ona je mrtvá? Kéž by ne. Ale stejně je to zas tak dobře napsané. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.11.2012 [18:28]

RosemarryAngelNé Regi, né... takhle to nesmí skončit... piš dál. Že z Annie bude upír, že bude žít... Regi, takhle to nesmí skončit... :(

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!