Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » IceWolf - Prolog

06.12.2009 (18:15) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1732×

Pohled Lizzie:

„Jo! Myslím to vážně, Sabrino Marie Swanová Volturiová. Hned pojď sem!“ zaječela jsem, jak nahlas jsem jen dokázala a dodala svým slovům pokud možno autoritativní tón. To mi ale vůbec nešlo, protože mi hlas poskakoval zuřivostí.

„NE!“  ozvalo se z druhého patra našeho skromného domečku. A hned po tom hlasitá rána, já si mohla akorát domýšlet, co se rozbilo tentokrát.

Tahle role matky mi vůbec nešla. Člověk by si myslel, že když žijete tisíc let, nějaký zkušenosti, nebo rodičovský pudy mít budete, to ovšem není pravda, hlavně když máte zvládnout pubertálního spratka.

Ztěžka jsem se přela do rám okna a povídala se na měsíc. V pohodičce si vysel na noční obloze a nic ho netrápilo, žádné děti, žádné účty, nic…

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“  zeptala jsem se své dcery, která si to pokojem mašírovala v minisukni a tričku alias podprsence.

„Jdu ven“ odsekla mi Sabrina a nerušeně šla dál.

„To teda nejdeš“ řekla jsem nesmlouvavě. Moje dítě si jen odfrklo a obulo si vysoké kozačky.

„Donutím tě tady zůstat násilím.“

„No – a – co?“ Sabrina se na mě vyčítavě podívala a co mě překvapilo, měla vlhké oči.

„Mami, nemůžeš mě alespoň jednou nechat jít? Je mi už patnáct. Chceš vidět občanku? Jsem DOSPĚLÁ.“

„Ty brečíš?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ vyhrkla a otřela si hřbetem ruky slzy, které jí už tekly po tvářích. Její oči byly skoro černé a měla tmavé kruhy.

„Měla by sis zajít na lov.“ řekla jsem jemně.

„Zajdu si, teď si musím promluvit s Brandonem.“

„Do deseti ať jsi doma.“ Řekla jsem poraženecky. Sabrina se otočila na podpatku a vesele odešla. Sakra! Zase jsem se nechala obalamutit těma slzama.

***

Pohled Sabriny:

Když jsem obcházela od Brandona, podívala jsem se na měsíc. Byl úplněk. Nevím proč, mě to nutilo přemýšlet nad svým životem. Se svou matkou jsme byly kdysi nejlepší kamarádky, teď už ale ne, hodně se změnila, dělá, jako kdyby mi bylo osm. Přitom zítra jdu poprvé na střední, páni.

Šla jsem do lesa a snažila se ve tmě nezakopnout. Ano, musela jsem pít krev, byla jsem totiž poloupírka, ale hnusilo se mi zabíjet lidi. Zabíjení zvířat se mi taky zrovna nezamlouvalo. Když jsem byla bezpečně schovaná v hustém lese, snažila jsem se zachytit nějaký pach vysoké.

Ucítila jsem srnu a vydala se tím směrem, i na poloupíra jsem bohužel byla směšně pomalá a slabá. Když jsem byla skoro u srny, vylezla jsem na strom a namířila si to rovnou na ní. Bohužel bych to nebyla já, kdyby mi nepodklouzla na větvi noha a já se s hlasitým „žuch, bum a bác“ nezřítila dolů.
Mladá srnka samozřejmě byla v mžiku pryč.

Zanadávala jsem pár sprostých slov a vydala se po pachu za nějakým dalším zvířetem. Další na koho jsem narazila byl medvěd, na toho jsem si ani netroufala troufnout. Po další půlhodině bezcílného chození, celá špinavá a zpocená jsem narazila na mladýho koloucha.

Byl zraněný a pro mě snadný cíl. Jedním skokem jsem se na něj vrhla a zakousla se mu do tepny. Za chvilku byl vysátý,ani se nestačil bránit, já si utřela krev od pusy a vydala jsem se domů.

***

Zaklepala jsem na dveře našeho skromného domku a mamka mi přišla otevřít. Vypadala vážně naštvaně.

„Kdes tak dlouho byla?“ ptala se hned.

„Na lovu“

„Na lovu? Byla jsi tři hodiny na lovu?“

Přikývla jsem. Mamka se tvářila už o něco mírněji, „O.K., ale příště tady budeš včas.“

Ušklíbla jsem se „Dyť jasný, v cajku“

„Jaký jasný??? Já ti jednou takovou fláknu, že odletíš a ani google tě nenajde!“ viděla jsem, že je zažehnáno, když si moje mamka dělá legraci.

„Fajn, jdi spát. Já tě zítra ráno hodím do školy.“

Usmála jsem se a běžela se osprchovat. Bylo vážně skvělý ze sebe smít všechno bláto a jehličí. Umyla jsem si svoje blond vlasy a zabalila jsem se celá do ručníku. Blond vlasy jsem zdědila po svém otci, já ho však nikdy nepotkala. Věděla jsem o něm jenom to, že to je upír a živí se lidskou krví, fuj. Prohlédla jsem si svůj obličej v zrcadle. Vlastně jsem si troufala říct, že jsem hezká. Moje mamka říkala, že jsem celá po otci, ona byla také hodně hezká, ale já se ji vůbec nepodobala.

Podívala jsem se do očí svého odrazu. Koukaly na mě dvě světlé modré duhovky, tak světlé, že vypadaly skoro bíle. Jako led, nebo namodralý sníh. Směrem od panenky byly světlejší a světlejší, ale kolem duhovky byly tmavé. Když jsem však byla žíznivá, měla jsem oči černé. Obě kukadla (vlastně docela nadpřirozeně velká) rýsovaly dlouhé řasy, na ty jsem byla náležitě pyšná. Pleť bílá jako sníh, no možná trochu růžovější…

Když jsem skončila se svým hodnocením, vklouzla jsem do pyžama s kočičkou (nikdy bych nepřiznala, že něco takového nosím) a zavrtala se blaženě do měkké postýlky.

Zítra první den na střední, konečně se uvidím se svým klukem častěji. On chodí do druháku. Věnovala jsem se přemýšlením na školu a Brandona asi dalších pár minut, než jsem se dostala do stavu nulového vnímání.

Pohled nikoho:

„Chrup, chrup, chrňam…“ ozývala se unisono z domu Swanových. Nikdo netušil, jak jim příští dny zkomplikují živobytí.

Stejně tak na druhém konci města. Šťastná upíří rodinka vedla nerušenou konzervaci. Edward hrál na klavír, Bella ho poslouchala, Alice všem připravovala oblečení na příští den, Jasper sledoval Alici, ale snažil se být nenápadný, co kdyby…, Emmett a Rosalie byli někde… někde. Carlisle byl v práci a Esme uklízela neposkvrněný dům. Och a abychom na Nessie a Jacoba nezapomněli, ti byli taky někde… někde.

Idylka – avšak příštího dne…