Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » IceWolf 9. kapitola

30.12.2009 (08:00) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1238×

Pohled Lizzie:

Stála jsem opřená o stěhu a sledovala Jacoba, jak telefonuje s některým se svých vlkodlačích přátel. Nechtěla jsem odposlouchávat cizí rozhovor, ale přeci jen to je MŮJ telefon a JÁ se k němu potřebuji dostat, abych zavolala Alexovi. Možná si říkáte, proč nepoužiji mobil, ale sežeňte si někde mobilní číslo na vašeho přítele, se kterým jste se neviděli několik století. Na tohle prostě zbývá jenom obyčejná telefonní linka.

„Takže? Přijedete? No to je skvělé, nadiktuju vám adresu!“ Konečně se snad dostanu k telefonu! Jacob rychle nadiktovat nějakou adresu, asi Cullenových…? Rozloučil se a zavěsil.

„Už si můžu zavolat?“ zeptala jsem se mírně.

Jacob se usmál a odstoupil od telefonu. „Promiň, ale možná se ti můj telefonát prodraží…“ a s těmito slovy vzal nohy na ramena. Pokrčila jsem rameny a přešla k telefonu.

Vytočila jsem Alexovo číslo a vyčkávala. Z telefonu se ozývalo jenom tupé tůt, tůt, tůt… Po chvíli jsem s tím chtěla praštit, ale na druhé straně se přeci jenom někdo ozval.

„Haló?“ zeptal se známý, unavený hlas.
„Ahoj, tady Lizzie. Alexi, potřebuji naléhavě tvou pomoc!“
„A s čím ti můžu pomoci?“ zeptal se podezřívavě Alexander.
„Nevíš, kde se poslední dobou zdržuje někdo z nás?“ zeptala jsem se diskrétně.
„Z nás?... Jo, ahá, z nás! Zrovna nedávno jsem mluvil s Páťou a ta, mám takový pocit, se nedávno viděla s Kelí.“
„Výborný,“ usmála jsem se „takže a dokázal bys je zkontaktovat?“
„Jo, na Páťu mám číslo a jestli je s ní i Kelsye, tak to máš jasný.“
Potměšile jsem se usmála. „Hoď sem…“ pobídla jsem ho.

Tenhle způsob rozhovoru jsem už roky nevedla s nikým starším sto let. Ale Alex i já jsme se uměli skvěle aklimatizovat. Oba jsme povětšinou studovali střední nebo vysoké školy.

Alex mi nadiktovat jakési telefonní číslo a s pozdravem zavěsil. Chtěla jsem začít vytáčet i to další číslo, ale ve dveřích se objevila Sabrina.

„Mami, proč nemůžu jít taky bojovat?“ zeptala se.

Věděla jsem, že s takovýmto dotazem jednou příjde. „Sabrino, jsi nevyvinuté štěně a byla by jsi spíš na obtíž než na užitek.“ Pravda, možná to vyznělo poněkud drsně.

Sabrina se zaškaredila a podívala se na mě ledově modrýma očima. „Prosím.“ Zaprosila a já ucítila jakousi… moc? Sílu? Která mě donutila přikývnout.

Když Sabrina nadšeně odešla z místnosti zatřepala jsem hlavou se strany na stranu. Podivné. Nikdy jsem neviděla akelu která by uměla ovládat síly, leda by to bylo tím, že je poloupír, ale ještě nikdy svou moc nevyužila, teda myslím. Tenhle pohnutek nejspíš způsobila její přeměna ve vlka. Náhle jsem si uvědomila, že působení tohohle nátlaku možná není ještě všechno. Ani zdaleka jsem nevěděla, co všechno moje dcera dokáže.

Jako ve snách jsem vyťukala Alexem nadiktované číslo. Na druhé straně se za několik málo vteřin ozvalo „Ano?“
„Uch, ahoj, Páťo! Bála jsem se, aby mi to nezvedla třeba Kelsye.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak se teprve ozval vysoký, dětský a nadšený hlásek mé malé kamarádky Patricie. „Elizabeth?! Jsi to ty?“
„Jo, už to tak bude.“ Přiznala jsem.
„Tak ráda tě zase vidím, Lisso! Respektive slyším. Nevěděla jsem, jestli jsi ještě vůbec naživu. Proč vůbec voláš? Po tak dlouhé době!“
„No…  Potřebuju pomoct.“ Přiznala jsem.
„A s čímpak?“
„Ále, jenom zabít pár upírů.“ Snažila jsem se znít klidně. Ale stejně z mého hlasu byla cítit hysterie.
„Lizzie, stalo se něco? Proč se zabíjením upírů potřebuješ pomoct… zrovna ty! A zrovna ode mě.“ Řekla nevěřícně.
„Ono nejde jenom tak o pár upírů. Tady jde o celou gardu.“
„Ale stejně, jaké potíže ti může způsobit upírská garda? Myslela jsem, že jsi se zabíjením upírů už přestala.“
Vysvětlila jsem Páťe všechno ohledně války s Volturiovýma a ona slíbila, že ještě dnes přijede do Norska a vezme s sebou Kelsye a Meredith (vážně se mě neptejte, kdo to je…) .

Byla jsem skutečně vděčná za to, že mám tak věrné přátele. Ale kontaktem na Alexe a Patricii mé známosti končily. Bohužel, teď už se s tím budeme muset popasovat samy. Jen já, Alex, Patricie, Kelsye a Meredith. A Sabrina.

Opřela jsem se o zeď a svezla se po ní až k zemi. Doufám, že Jacob najde dost svých přátel.

Seděla jsem pod telefonem ještě půl hodiny, když začala zase zvonit. Nenamáhala jsem se zvedat, jsem jsem zvedla ruku a přiložila si telefon k uchu.

„Ano? Tady Lizzie Swanová.“ Řekla jsem do telefonu.

„Čauky, Lizz. Tady Jake. Heleď, pověřili mě úkolem zavolat ti a zeptat se, jak to vidíš. Jenom mě prosím nebíj, já ti ten účet za telefon zaplatím…“

Uch, neměla jsem moc ponětí, kolik stojí hovor do jiného kontinentu, ale nejspíš hodně. „Já si to klidně zaplatím. Hele, Jacobe, podařilo se mi sehnat pár lidí. Jednou z nich je i spolehlivý stroj na zabíjení.“ Při vzpomínce na Kelsyi jsem se otřásla hrůzou. „Co kdybychom se dohodli, že k vám zítra ráno přijdeme a můžem se domluvit.“

„Bezva, to bude mít Carlisle radost. Pár mých přátel také přijede. Však to nějak zvládnem, ne? Co je taková partička upírků proti nadupanejm vlkodlakům, nemám pravdu?“

Musela jsem se pousmát „Víš, Jaku, nerada to přiznávám, ale máš pravdu. Moc si na to ale nezvykej!“ pohrozila jsem mu.

„Jasně, jasně, Lizz. Tak se uvidíme zítra. Chceš vědět, jak se k nám dostaneš?“

„Ne, Jaku. Mám nos. Ahoj.“ Když Jacob odpověděl, zavěsila jsem.

V tu chvíli někdo rozrazil dveře naše skromného domečku…