Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » IceWolf 8. kapitola

29.12.2009 (21:45) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1326×

„No, myslím, že by nebylo zrovna vhodné mluvit o tomhle tématu ve škole.“ Odkašlal si Carlisle.  Mamka i všichni ostatní přikývli.
Když schůze skončila vydali jsme se všichni na parkoviště, domluvili jsme se, že všechno projednáme u nás doma. Mamka nechtěla připustit, že bychom jeli ke Cullenovím.

Když jsme přijeli k nám, všechny jsem zavedla k nám domů.

„Ehm, mohu vám něco nabídnout?“ zeptala jsem se, když se všichni usadili v sedačce a křeslech.  Pozdě jsem si uvědomila, jak je tahle otázka hloupá.

„Ne, děkuji.“ Odpověděl přesto Carlisle. Když se všichni pohodlně usadili – a že to bylo v malém obýváčku těžké. Nastalo trapné ticho. Nikdo nevěděl co říct, tak všichni seděli jako zařezaní a koukali po svém okolí.

„Myslím, že by mě nemělo překvapovat, že za touhle divnou osobou vidím zrovna tebe, Lizzie, mám pravdu?“ prolomila ticho Alice. „Ty jsi něco jako zpestření dne.“

„Slabá slova.“  Zamumlal Emmett.  Lizzie se nejdřív provinile přikrčila – já nevěděla proč – ale potom se zase napřímila a pohlédla velkému upírovi do očí.
„To vskutku.“

Zase nastalo trapné ticho. Chtěla jsem něco říct, ale vážně jsem nevěděla co. Rozhodla jsem se, že to nechám na starších, tohle pojednávání a já budu jenom tichý divák. Možná se mi potom podaří se vypařit…

Když se ozval Edwardův provinilý hlas, nadskočila jsem leknutím půl metru do stropu. „Promiň.“ Pronesl směrem k Lizzie.

Lizz vykulila oči a pootevřela ústa, jako by chtěla něco říct. Pak je znova zavřela a vypadalo to, že přemýšlí. Ptom se nadechla a snažila se působit klidně. Moc to však nezabíralo, hlas měla podivně vysoký a ironický.

„Ty se mi omlouváš?“ zeptala se nevěřícně.  „No vlastně máš za co.“ Dodala po chvíli.

„Omlouvám se ti za unáhlené závěry, ale co jsem si měl pomyslet, když si přijdeš s Demetrim Volturri a jsi nějaká divná… promiň totiž ne divná… sakra… prostě nejsi člověk.“

Lizzie opět nasadila vysoký a ironický hlas. „Jasně, hlavně že ty jsi člověk, viď? Hlavně že celá tahle povedená rodinka jsou samí lidé,“ viděla jsem, že Lizzie se začíná rozjíždět. Hlas už neměla tak přehnaně vysoký. Teď spíš zapálený a pořád dost ironický. Potichu jsem se začala přesouvat ke dveřím… „Zrovna ty mi máš co vyčítat! Vaše existence je tak proti zákonům přírody, jako ta moje ale to ještě neznamená, že ti to dává právo jenom tak po mě skočit!“

Sledovala jsem ten rozhovor před sebou s vyvalenýma očima a bradou spadlou až ke kolenům.

„Lizzie, uklidni se prosím.“ Zaprosila Alice. „Pravda, Edwardovy unáhlené názory jsou sice trochu…no… chápeš, ale tady jde o to, že Demetri ho prostě zabil. Jak si myslíš, že jsme měli reagovat? Jenom tak to přejít se slovy ,to je v pohodě, však se to nějak vyřeší, nedáte si kafíčko?‘“

Teď Lizzie zaměřila směr své zuřivosti k Alici; „A jak měl asi Demetri přejít to, že na mě tady tvůj bratříček skočil?“

Alice už se se svými námitkami vzdala a dívala se na špičky svých bot. Bylo mi jí líto, Alici jsem měla ráda a nelíbilo se mi, jak se matka k mým přátelům chová.  Rozhodla jsem se do toho vložit.

„Hele, mami, nemohli bychom to přejít? Vždyť ty i Edward žijete. Všichni jsou živí… teda víte jak to myslím,“ střelila jsem pohledem k upírům „a zdraví.“

Otočily se na mě dva páry očí. Oči mé matky vyvedené z míry – nevěřícné a naštvané – a Edwardovy oči. V těch byl znak díků a úlevy.

„Děkuji.“ řekl prostě Edward. Lizzie chtěla něco namítnout, ale přerušila nás Alice a Edward. Alice měla vizi. A Edward? Ten si jí samozřejmě přečetl. Vypadalo to vážně a já jsem se třásla. Ani nevím proč. Strachem? Strachem z toho, co se stane. Vzrušením? Vzrušení z tohohle nového, mnou neobjeveného světa plného mýtických stvoření.  Zimou? Pravda, většina oken byla otevřená…

„Co hezkého jsi viděla, Alie?“  zeptala se Lizzie. Zkrácenina jména Alice na Alie mi připadalo sice hezké, ale vždyť to je skoro stejně dlouhé.

„Volturiovi. Přijdou. V pátek. V noci. Do rokliny v západní části lesa. Čekají na to, že je tam budeme čekat.“ Můj mozek pracoval trochu pomaleji. Musela jsem si rozebrat každé slovo. To, že Voltriovi příjdou mi bylo jasné. Ale jestli příjdou v pátek… to je hodně brzy! Pohlédla jsem na kalendář vedle dveří. Dneska je úterý. Les jsem neznala, ale jestli Alice myslela dyp kløft, věděla jsem, kam mají namířeno. Tahle roklina byla ukryta hluboko v lesích, nikdo tam nechodil. Skvělé místo na boj pro tak zatajenou společnost, jako je upírská společnost.

„Pomůžeme vám s bojem.“ Vyhrkla jsem. Všichni se na mě zase otočili s nesouhlasným výrazem. U Lizzie bych ho čekala, ale u zbytku  ne, chci přeci jenom pomoct.

„To po vám nemůžeme po-„ začal Carlisle, ale Lizzie ho nenechala větu dokončit.
„Ne, Sabrino, ty nebudeš nikomu s bojem pomáhat! Alexander je ve městě. Snad se nám podaří sehnat i Patriciu nebo Kelsye, třeba bychom mohli najít i Lauru a Milooie. A možná že Alex bude vědět kde je momentálně Silvia, Robert a nebo Huston…“  Lizzie nahlas přemýtala jména svých známých, kteří by byli k sehnání.

„Já bych mohl sehnat i pár vlkodlaků s La Push.“ Nabídl se Jacob.

„To je sice hezké, Lizz, že se tak obětuješ, ale přecijen nemáme příliš šancí.“ Namítal Carlisle. Lizzie se na něj skepticky podívala.

„Viděl jste, Carlisle, akelu v boji?“

„Ne, to jsem sice neviděl, pravda… četl jsem několik bájí o několika proslavených akelách. Například akela Lucyia, posel Satana, nebo Elizabeth, nejslavnější akela mezi upíry, prý jich zabila tisíce… kdybys, Lizz, sehnala takové pomocníky, bylo by to skvělé, ale ti už nejspíš dávno nežijí.“

Lizzie se zamyslela. „Pravda, Lucyia je mrtvá. Takže vám bude muset stačit Elizabeth.“ A zářivě se usmála.

„Ty – jí – znáš?“ odsekával Carlisle každé slovo.

„Jsem přesvědčená, že vy také, Carlisle.“  Lizzie se náramně bavila. Ostatním nejspíš nedocházel, ten fakt…

„Stojí totiž před vámi.“ Prohlásila. Všichni se vyjukaně otočili ke mně.

„Ale… Lizzie, tohle je Sabrina. Naprosto nešikovná hříčka přírody. Žádná slavná Elizabeth.“ Vykoktal Emmett. Trochu jsem se urazila.

Lizzie si decentně odkašlala. Chtěla něco říct, pak to ale vzdala a svěsila ramena. „To je fuk.“

„Takže… když seženu pár lidiček a Jacob sem přivede vlkodlaky z La Push, půjdeme do války s Volturiovýma? Totiž jestli ne, můžu je se svými přáteli vyřídit sama…“

„Já do toho jdu!“ vykřikl nadšeně Emmett.

„Já, samozřejmě také.“ Přidal se Jasper.

„Co nám zbývá?“ zeptala se Alice a Rosalie pokývala hlavou.

Edward i Bella také souhlasili, že do toho půjdou. Jacob hned běžel k telefonu a začal vytáčet, trochu mu nedošlo, že je to náš telefon a ani se nezeptal, ale to je fuk… Carlisle a Esmé také kývli a Renesmé? Té už nic jiného nezbývalo.