Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » IceWolf 7. kapitola

22.12.2009 (21:30) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1417×

Pohled Sabriny:

„Víš jistě, že chceš jít do školy?“ ptala se mě starostlivě mamka. Pokrčila jsem rameny a dál se přehrabovala ve svém šatníku. Za boha jsem nemohla najít nic co by mi bylo dobré. Po přeměně ve vlka jsem hodně vyrostla, takže jsem nemohla najít nic vhodného. Sice by mi mělo být špatně, ale já se cítila mnohem lépe než za posledních patnáct let.

„O.K.“ prohlásila rezignovaně mamka a odešla z pokoje. Ještě chvíli jsem hledala něco v šatně, než jsem to vzdala a v županu jsem vešla do kuchyně.

„Mami, mohla bys mi půjčit něco na sebe?“ Mohly bychom mít teď stejnou velikost, pravda mamka byla trochu svalnatější, já jsem byla spíš křehká, ale přikývla a vydala se do svého pokoje. Podala mi světle modrý svetr a džíny. Já jsem nadšením poskočila a běžela si to obléknout.

Pak jsem se ještě koukla do zrcadla. Nejdřív jsem se chtěla namalovat, ale zničit můj nový a vyspělejší obličej by bylo téměř trestuhodné, takže si jenom rozpustila vlasy, které byly teďkom mimochodem trochu delší a hlavně světlejší  - o hodně světlejší.

Když jsme zastavovali před školou byla jsem trochu nervózní jak na můj nový zjev zareagují spolužáci a s váháním jsem vylezla z auta. Všechny oči se na mě otočili a všichni do jednoho si začali něco šeptat. Slyšela jsem dokonce i něco o plastické operaci.

Pohled Edwarda:

Zrovna jsem se chtěl rozloučit se svou rodinou a jít na hodinu, když se všichni začali něčím zabývat. Také jsem otočil hlavu, stejně jako zbytek mé rodiny, dveřmi právě procházela jakási dívka. Byla velmi bledá, s očima tak modrýma, že bych to považoval za nemožné, a celkově vypadala hodně dobře…

Když se natočila směrem k nám tak to ve mně hrklo. Došlo mi totiž, že je to Sabrina. Zíral jsem s pusou otevřenou dokořán stejně jako zbytek rodiny.

Přišla až k nám a pronesla nesmělé „ahoj.“

Všichni jsme tam stáli jako opaření. Začal jsem přemýšlet, jak je možné že se tak změnila za jeden den. Kdybych nevěděl své (a já věděl, že jo?) zapřísáhl bych se buď za plastickou operaci nebo přeměnu v upíra.

„Ahoj.“ Pronesli všichni sborově. Ostatní žáci i učitelé co prošli okolo si něco špitali a provrtávali nás i se Sabrinou nenávistnými pohledy, nebo v lepším případě závistivými.

„Co to…?“ ptal se Emmett.

„No… to je nadlouho.“ Opáčila nesměle Sabrina. Její snížené sebevědomí se neslučovalo s novým image.

První se probudila Alice „Sabrino, dneska jsou schůzky rodičů a jsou povinné, včera jsem ti volala, ale vzal mi to tvůj… no a řekl, že ti není dobře.“

„Och, schůzky rodičů? V kolik?“

„V deset.“

Sabrina se zamyslela a zručně vytáhla mobil a vyťukala nějaké číslo. Po pár vteřinách vytáčení jí to nejspíš někdo zvedl. „Ahoj, mam… Lizzie, dneska máme rodičovské schůzky… ne mě je dobře… jasně v deset… dík.“ Zaklapla svoje véčko a strčila ho zpátky do tašky.

„Ty své matce říkáš Lizzie?“ zeptal jsem se, proto že mi přišlo podezřelé, tak se v polovině slova zasekla, něco mi však na tom jméně nesedělo…

„Ne, je to moje sestra. Moji rodiče jsou mrtví.“ Však se nezdálo, že by jí to bylo nějak líto. Opáčil jsem pouhé „aha.“

***

Pohled Sabriny:

Seděla jsem v lavici v hodině literatury a nervózně okusovala tužku. Nelíbilo se mi, jak na mě všichni čumí – jinak se to říct nedá – a mají nějaké námitky. Všichni také samozřejmě věděli, že se se mnou Brandon rozešel.

Když zazvonilo vydala jsem se k tělocvičně, kde měla probíhat schůze rodičů. Někteří tu už byli se svými dětmi, ostatní studenti se shlukovali ve skupinkách a otráveně bručeli. Viděla jsem na druhém konci Cullenovy a vydala jsem se k nim.

„Tak co, Sabrino, přijede tvoje sestra?“ zeptala se Alice.

„Ano.“ Odpověděla jsem a snažila se aby to znělo co jak nejmileji, ve skutečnosti jsem měla ze setkání Lizzie a Cullenových dost nahnáno, ale ve škole by se přeci o něco nepokoušeli, ne?

Za chvíli všichni Cullenovi otočili hlavy ke vchodu do tělocvičny a k nám mířili další dva upíři. Žena a muž, hádala jsem to na Esmé a Carlisla. „Ahojte, děti.“ Pozdravila Esmé. Pak se otočila na mě a mile, avšak nechápavě se usmála. „a kdo je tohle?“

„To je Sabrina, Esmé.“ Řekl Edward a Esmé nejspíš pochopila.

Když jsem ve svém nose ucítila pálivou vůni, otočila jsem se ke vchodu a viděla tam stát Lizzie. Rozhodně se neoblékla jako typická matka, spíš jako typická starší sestra, což také pro ostatní byla.

Cullenovi se na ní také dívali. Většinou hodně překvapeně, až na Jacoba, ten spíš úlevně a Bella… ta zase hodně naštvaně.

„Co tady tak může chtít?“ procedila zuřivě Bella, Lizzie se vydala k nám a všichni Cullenovi se na mě otočili, nejdřív s nechápavými výrazy a pak se zuřivými.

„Ona patří k tobě?“

Nesměle jsem přikývla. Lizzie už byla u nás a kývla na mě. Podívala jsem se jí do očí a pochopila… ona nebyla ráda, že jsem s nimi. Několikrát mě varovala, abych se držela dál od Cullenových.

Potom se otočila k Edwardovi. „Žiješ…?“ oznámila mu prostě, ale nakonec to přeci jen zatočila do otázky.

„Dalo by se říct. Ale docela mě zaráží, že já mohu to samé číst o tobě.“ Usmál se Edward. Nakonec jsem byla ráda, že tohle setkání proběhlo ve škole.

„Sabrino, neřekla jsem ti, aby ses od nich držela dál?“ vyčetla mi.

Provinile jsem sklopila hlavu „promiň, mami.“

„MAMI?!“ řekli všichni naráz. Opět jsem přikývla.

„Ale jak je možné, že voníš jako poloupírka… respektive jsi voněla jako poloupírka…?“ zeptal se Edward.

„Protože JSEM poloupírka.“ Oznámila jsem jim. „Jsem poloupírka, ale také by se dalo říct poloakela, nebo pokud chcete akeloupírka…“ to spojení slov mě napadlo až teď, ale zdálo se mi dobré.