Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Icewolf 1. kapitola

08.12.2009 (16:45) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1703×

Pohled Sabriny:

Zrovna se mi zdálo o nějakém hezkém klukovi, který mě na pláži natíral opalovacím krémem, když jsem na svém těle ucítila velké... studeno.

„Ááá!” zaječela jsem a hodila po původci studění první co mi přišlo pod ruku – budík.

Bohužel jsem cíl netrefila: „Co blbneš prosím tě?“ vyčítala mi má matka.

„Ach… sorry, nevěděla jsem, že jsi to ty“ to už jsem seděla na posteli a protírala si oči. „A jak tě vůbec napadlo sypat na  mě led?“ vyčítala sem jí.

„Nešlo tě vzbudit, tak jsem přistoupila k drastičtějším… pomůckám“ ušklíbla se Lizzie. „Hele už je 8:30 a za půl hodiny musíš být ve škole. Měla bys šoupnout zadkem“

„O.K.“ zmínka o škole mě probudila k životu – dalo by se říct, trochu kofeinu by se šiklo určitě víc. Vysoukala jsem se z postele a zaplula rovnou do koupelny.

Shodila jsem ze sebe pyžamo a oblékla jsem se do přichystaného oblečení. Pečlivě jsem si ho nachystala už před několika dny. Vlasy jsem si rychle učísla, aby měly alespoň stejný směr, omyla jsem si oči od spalniček a jiných nečisto. Plácla trochu make-upu, černou konturku, řasenku a světlý lesk.

Vyběhla jsem z koupelny a šla přímo na náš skromný dvorek a rozhlédla se po matčině Audi. Lizziino nadšení pro auta jsem nikdy moc nechápala, ale ona svoje Audi A3 nadevše milovala a nedala by na něj dopustit. Teď mi tohle autíčko ale mohlo pomoct nepřijít hned první den do školy včas.

Mamka už seděla v Audině a netrpělivě klepala o volant. Kdybych já někdy takhle mlátila do jejího „miláška, audítka a ťutítka“ už bych byla mrtvá.

Sotva jsem za sebou zavřela dveře, auto vystartovalo a mě to zamáčklo do sedátka.

„Takže, pamatuj si: zaprvé, jmenuješ se Sabrina Volturiová. Zadruhé: já jsem tvoje sestra a rodiče nám zemřeli, když ti bylo pět let. Jo a zatřetí: jsem starší a budeš mě poslouchat“

„Proč nemůžu být prostě Sabrina Volturi-Swan?“ stěžovala jsem si. Prozatím jsem mohla tohle příjmení používat vždycky. Za můj „krátký“ život jsem chodila pouze do tří škol, když nepočítám tuhle. Bohužel má matka nestárla, a proto jsme se musely pravidelně stěhovat. Já jsem tohle nesnášela, vždy když jsem přišla do nové školy, musela jsem si vydobýt respekt. Naštěstí, jak většinou poloupíři bývají, jsem byla velmi krásná a inteligentní, tak to netrvalo dlouho.

„Protože jsem to řekla“

Nespokojeně jsem přikývla a ani si nevšimla, že už vjíždíme na pozemky školy. Mamka prudce dupla na brzy a bezchybně zajela do prázdného místečka na parkovišti. Na mě to ovšem bylo trochu moc. Mamku zabrzdil pás. Mě však až přední sklo.

„Auuu“ zavyla jsem a čekala, kdy bude všude kolem tryskat krev. „Kréév“

„Co blbneš? Nebudeš tam mít ani bouli. Dělej, jdeš pozdě“ vykopávala mě Lizzie z auta. Posbírala jsem si svých pět švestek a vypytlíkovala se ven. Pajdala jsem ke škole. Když jsem doběhla dovnitř a rozhlédla se. Byla jsem více než zmatená. První srozumitelná cedule vysela nad nenápadnými dveřmi a bylo tam napsáno: SEKRETARIÁT. Váhavě jsem zaklepala a vešla dovnitř.

Za malinkým stolkem seděla na ještě menší židličce podsaditá paní se špatnou trvalou.

„Přeješ si něco, sluníčko?“

„Ehm, já…“ v rychlosti jsem vytáhla z baťohu skrčený papírek „kvinta bé“.

„Oh jistě. Jdeš pozdě drahoušky. Většina studentů už je ve třídě. Musíš jít do druhého patra v pavilonu cé a desáté dveře.“

„Děkuji“ přikývla jsem a vypadla z malé místnůstky. Zavrtěla jsem hlavou a běžela ke schodišti. Vyběhla jsem do druhého patra a odpočítávala desáté dveře.

Když jsem byla u nich, rozvážně jsem zaklepala. Nečekala jsem na vyzvání a vpadla dovnitř.

Otočil se na mě plešatějící učitel. „No zdravím.Že jste se vůbec uráčila přijít. Vy budete určitě slečna Volturiová, mám pravdu? Samozřejmě že mám pravdu, proč se vás vůbec ptám. Sedněte si“ pokynul mi k poslednímu volnému místu.

Seděla tam nějaká malá, černovlasá holka. Díky její bledosti a kráse jsem nemusela dvakrát přemýšlet a věděla jsem, že je upír. Matka mě před upíry už mnohokrát poučovala: když potkáš upíra, který tě chce sežrat, zdrhej a když potkáš upíra, který tě sežrat nechce, nenápadně se vypař. V tomhle případě však nešlo ani jedno, tak jsem se odevzdaně vydala k místu.

Dlápla jsem sebou na židli a upírka se na mě nepřátelsky dívala. Ne že bych někdy nějakého upíra potkala, ale už teď mi byli silně nepříjemní.

„Ahoj, já jsem Sabrina“ představila jsem se jí. Nestačily jsme však něco říct, protože mě přerušil učitel.

„Slečno Volturiová, mohla byste mi prosím věnovat pozornost? Děkuji. Takže, kde jsem to skončil?“ při těch slovech si prohrábl si jsou pleš „ooo, ano. Budu vás učit zeměpis a biologii. Abychom si výuku trochu zpestřili, uděláme si přes celý rok takový menší projekt. Každý, se svým spolusedícím – budete tým – si vyberete nějakou zemi. A musíte o ní napsat přes ten celý rok VŠE. Začínaje základními věcmi jako je poloha, klima a obyvatelé, přes jednotlivá místa, živočichy až po přírodní a kulturní památky. Vaše prezentace bude obsahovat minimálně sto stran.“ Mrkl na mě „teď se můžete začít domlouvat se svými spolusedícími.“

„Ahoj, já jsem Alice Cullenová. Hele, Sabrino, nepocházíš náhodou z Itálie?“

„Ehm… ne.“ Proč bych jako měla být z Itálie? Já jsem se narodila na Floridě.

„Och, dobrá. Takže… jakou zemi si vybereme?“

Zbytek hodiny proběhl v naprosté pohodě, jako zemi jsme si vybrali právě Itálii i když já osobně jsem o ní nic nevěděla, kromě toho že je někde v Evropě a hlavním městem je Řím. Kromě této hodiny s našimi třídními učiteli jsme měli už jen dvě hodiny tělocviku a oběd.

Zrovna jsem pádila směr tělocvična, když jsem zahlédla na chodbě Kořínka a jeho partu. Tyhle kluky jsem nenáviděla, teď chodili do Sexty, stejně jako Brandon. Jenže ten nechodil na tuhle školu.

„Nazdárek, Sabrino!“ houkl na mě Kořínek. Teda... on se jmenoval Bobeš Kořínek, ale nikdo mu jinak než Kořínek neříkal.

Rozhodla jsem se je ignorovat a zarputile jsem se dívala někam jinak, to ale nebyl zrovna nejlepší nápad. Jeden z Kořínkových kámošů mi zcela náhodou strčil nohu do cesty a já se vydala na svůj přehlídkový let.

Nejdřív jsem asi pět metrů letěla vzduchem a potom se rozplácla na lesklé podlaze, po které jsem, spolu s mýma věcma, ještě kus jela. Zabrzdily mě až něčí tvrdí nohy. Ten dotyčný se nejspíš dobře bavil a já se seškrabovala z podlahy.

Když se ten člověk dosmál, pomohl mi sesbírat věci a podal mi je. „Díky“ zamumlala jsem a poprvé se podívala do tváře své… brzditele?

Byla to doslova hora svalů a bledá tvář. Upír. To proto byl tak tvrdý.

„Létáš takhle často?“ zeptal se mě.

„Och, jenom když si potřebuju zatlačit bouli o něčí nohy“ řekla jsem a vzpomněla si na svou ranní srážku s předním sklem Audi. Velkého upíra to zřejmě náramně pobavilo a začal se řehtat – zase.

„O.K.. Já teda půjdu.“ Řekla jsem. Směrem ke mně mířila, ale nějaká blondýna. Tak hezká, že moje ego se z tohohle bude léčit ještě pár měsíců. Další upírka.. Kde jsem to vstoupila? Na území Transylvánie?

„Emmette“ zašveholila a vzala svaly za ruku.

Emmett jí otočil směrem ke mně: „Podívej, Rose. To je moje nová kamarádka. Říkám jí Letuška.“ čelist mi spadla skoro až ke kolenům. Rosalie si mě naštvaně měřila.

„No co,“ pokrčil rameny „když si Edward přivedl Bellu jako domácího mazlíka, nikomu to nevadilo. To je nespravedlivé“ zafňukal.

Rosalie naštvaně sykla „ty blbče. Tohle není žádný domácí mazlík. Je to poloupírka.“

Teď se Emmova brada vznášela o půl metru níže.

„oukej, já radši půjdu. Mimochodem, nejsem žádná letuška, ale Sabrina. Celým jménem Sabrina Marie Volturi-Swan. Ale pšš, nikdo to nesmí vědět“ udělala jsem na oba tajemný obličej a spěchala k tělocvičně. Zase pozdě.

„To nemůže být poloupírka, je na to děsně nešikovná…“ slyšela jsem ještě za sebou.