Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I wanna cry - 8. kapitola

08.10.2009 (22:00) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1034×

Kapitola 8. To jí přece neuděláte!...Promiň jinak to nejde...

Když jsem se uklidnila natolik, abych byla schopná dojít do koupelny, uplynulo několik hodin a stále to neuvěřitelně bolelo. Věděla jsem, že už nic nebude jako dřív. Když jsem vyšla z koupelny padly mi oči na dveře, které vedly na chodbu. Hodně jsem si to rozmýšlela a přecházela po pokoji, ale nakonec jsem se rozhodla sejít dolů. Vyšla jsem na chodbu téměř neslyšně. Pomalými kroky šla ke schodišti. Když jsem byla krok od prvního schodu padl mi zrak na tmavé, dřevěné, masivní dveře. Bodlo mě u srdce. Moje konečně suché oči začaly pálit. Stekla první slza, po ní následovala další.

Tak dost sakra! Prudce jsem si setřela slzy. Jsem asi blázen. Pomyslela jsem si trpce, ale můj úmysl se nezměnil. Jsem sebevrah. Pořád jsem na sebe v myšlenkách volala, ale k těm dveřím mě to táhlo. Dělala jsem tak malé kroky, tak pomalé, že jsem tam došla až za pár minut. Každý krok jsem dělala s velikou rozvahou a každý další krok, mě stál úsilí. Moc to bolelo, ale já tam musela. Konečně jsem k těm dveřím dorazila. Zvedla jsem rozklepanou ruku a pomalu jí položila na kliku. Pár vteřin jsem jí tam jen tak nechala ležet a pak jemně stiskla…

Pomalu jsem otevřela dveře. Rychle a rozklepaně jsem vpadla do pokoje a přirazila dveře. Pohled mi spočinul na velké posteli, na jejich posteli. Všude tu byla cítit jejich vůně. Byla tu nasáklá. Upadla další slza. Posunula jsem jednu nohu dopředu, aniž bych si uvědomila co dělám…

Když jsem konečně zabouchla ty strašné dveře bolesti byla jsem tak roztřesená, tak uplakaná. Moje oči byly opuchlé a mokré, moje hruď rozedřená a já nemohla dýchat. Svezla jsem se na chodbě na zem. Proč jsem to já kr*va udělala? Proč? Jsem opravdu sebevrah! V tom pokoji jsem popustila svoje vzpomínky a neuvědomovala jsem si co dělám. Pak už bylo pozdě. Klečela jsem u skříně s jejich věcmi a smáčela je slzami. Pak můj pohled spočinul na fotku. Byla to fotka z mého dětství. Byla jsem tam tak malá a nevinná. Dan se držel máminy sukně, tátova paže byla obtočená okolo maminčina pasu a druhou mě tiskl k rameni. Byli jsme někde v parku, kde nás někdo vyfotil. Nepamatovala jsem si to, ale i tak jsem dostala hysterický záchvat. Byli jsme tak šťastní! Já rodičům dělala samou radost a byla obklopena samými milujícími! Teď je všechno pryč! To už jsem nevydržela a vyřítila se ven.

Sebírala jsem se hodně dlouho, když v tom někdo zazvonil. Slyšela jsem slabé povzdechnutí a mak zasmrkání. Dan otevřel dveře.

„Do- dobrý den…“ pozdravil trochu rozklepaným hlasem. „Potřebujete ještě něco?“ zeptal se a mě došlo, že to budou ti lidé ze sociálky.

„Dobrý a ano, je tu ještě něco…Můžeme dál?“ zeptala se žena.

„Och, jistě pojďte.“ Řekl mile i když trochu roztřeseně Dan. Pak odešli do obýváku a já nic neslyšela, ale bylo mi to jedno, jako ostatně všechno. Uběhlo snad pár minut a já uslyšela Dana, syknout? Napnula jsem sluch, bůh ví jak jsem byla nyní lhostejná k světu, k tomu co rozrušilo Dana ne.

„To jí přece neuděláte!“ řekl rozzuřeně, smutně.

„Promiň, jinak to nejde…“ to jediné jsem slyšela, pak už zase mluvili moc potichu na můj sluch. Vůbec jsem tomu nerozuměla. A komu vůbec? Mě? A co by mi mohli udělat víc? Život, krutý, nelítostný mi toho snad nevzal už dost? Může mě potkat ještě něco horšího? To těžko…pomyslela jsem si trpce. Zvedla jsem se ze země a vplula zpět  do svého pokoje. Už nebudu brečet, už ne. Rozhodla jsem se teď a tady. Budu se držet, půjde to těžko, ale já se budu snažit. Čas rány zahojí… No trochu jsem pochybovala, ale doufala, že čas rány alespoň umírní. Snad. Lehla jsem si na postel a zírala do prázdna.

Celkem brzo někdo zaťukal na dveře.

„Pojď dál, Dane.“ Řekla jsem. Můj hlas zněl už líp, ale bolest a ochraptělost byly hodně slyšet. Potichu otevřel dveře. Snažila jsem se pousmát, ale nedokázala jsem pohnout rty. Byl dost zamračený a smutný, i když se to snažil skrývat. Přešel k posteli a opatrně pomalu si sedl. Ztrápeně se mi podíval do očí. Bylo mi strašně, takhle ho vidět. Ošil se. Něco se muselo stát. Moje hruď se zachvěla. Opatrně jsem zvedla ruku a lehce, pomalu jí vložila do Danovi. Stiskla jsem mu ji a on mojí ruku schoval ve své. Pak se posunul blíž a silně, přes to jemně mě objal. Ocítila jsem slzu, která mu ztekla z oka. Objala jsem ho víc. Byla jsem sobec. Smrt rodičů ho zasáhla stejně jako mě a já se chovám jako nejvíc ublížený člověk, na Dana jsem nepomyslela, na jeho bolest. Myslela jsem jen na sebe. Byla jsem na něj zlá.

„Promiň.“ Řekla jsem a už se mi draly slzy do očí. Tak dost to ne, víš co sis slíbila ne?

„Za co se mi sakra omlouváš?“ zněl naštvaně, ale jeho hněv nesměroval na mě.

„Za moje chování, byla jsem sobec a totálně to zpackala.“ Kníkla jsem a trochu se odtáhla abych mu viděla do očí.

„Nic jsi nezpackala, Bells. Chovala ses tak jako by se choval každý. A vůbec nejsi sobec…“ jeho hlas dozníval. Povzdechl si.

„Tak co se děje?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Víš Bells…moc mě to mrzí, ale…Ještě nejsi plnoletá a a …a prostě nemůžeš bejt bez zákonného zástupce, takže musíš do…do, do dětského domova.“ Jeho hlas zněl soucitem, lítostí. Sice jsem na to ani nepomyslela, ale nějak mi to přišlo přirozené, nevím asi jsem se smířila s tím, že nic nebude stejné. Jenže Dan si to vyčítal, nebo co.

„Dane to je v pořádku. Jsem s tím smířená, nevadí mi to a navíc v září budu plnoletá, takže je to na chvíli.“ Můj hlas ač nasycen bolestí a stále chraplavý byl plný odhodlání a pravdy. Neuměla jsem lhát a Dan to poznal.Nelhala jsem o ničem. Tenhle život mi už tak připadal zbytečný a na ničem mi nezáleželo. Dan byl samozřejmě překvapený, ale pak ač s lítostí přiměl mi vše říct. Půjdu do sirotčince pro bohaté někde v New Yorku. Za tenhle sirotčinec se platí. Přišlo mi to velice divné, ale bylo mi to fuk. Jedno mi bylo už všechno, kromě Dana. Ten se s tím vyrovná. Má Loreine. On bude v pořádku a časem i normálně žít, já se s tím smířím, s tímhle životem…

Pohřeb rodičů jsme museli odložit na neurčito. Nemohla bych ho absolvovat, ještě ne, ale chtěla jsem se s nimi rozloučit, musela jsem. Byl začátek prázdnin a já se přestěhovala do New Yorku, mého nového bezcílného života. Heidi jsem neviděla od toho dne kdy se můj svět změnil na tmu. Nevěděla jsem co se s ní vůbec stalo, ale něják jsem o tom nepřemýšlela, bylo mi to pouze líto.

Vystoupila jsem z auta a Dan mi vyndával kufry. Už se skoro neusmíval a to mě trápilo. Byl zlomený jako já, ale skrýval to mnohem lépe. Snažil se, on měl kvůli komu žít. Já nyní žila jenom pro něj. Nebýt Dana tak jsem mrtvá. Milovala jsem ho, ale tolik, že jsem se držela a snažila se. Doufám, že brzo bude mít radost,alespoň poloviční jako dřív. Aby to bylo zase to sluníčko co vše kolem rozsvítí. Bude mi po něm smutno. I když mi slíbil, že mě bude jezdit navštěvovat jak jen to půjde. Chtěl si tady v New Yorku najít nějáký byt, ale já mu to, ač s bolestí vymluvila. V LA měl Lor a ta se jen tak přestěhovat od rodiny nemohla. A já je nechtěla oddělovat. Oni k sobě patřili.

Dan vzal všechny těžké kufry a na mě zbyly jenom ty lehké. Uchopila jsem je a povzdechla si. Stáli jsme u obrovského baráku, vypadalo to jako vila jako měli celebrity v Hollywoodu. Trochu mě to překvapilo. Věděla jsem, že to nebude žádný chudobinec, ale tohle jsem nečekala ani v nejmenším. Sirotčinec se rozkládal na kraji města. Bylo zde čisto a celkem slušná zeleň, do centra to odtud nebylo zvlášť daleko. Otevřely se obrovské dřevěné dveře a t nich vystoupil celkem mladý, asi 35 letý muž. Tvář se mu roztáhla do úsměvu.

„Á slečna Swanová, že? Už na vás čekáme.“ Jeho tvář se roztáhla do úsměvu. Vypadal mile, ale já se nezmohla na úsměv, i když byl nakažlivý.

„Ano. Dobrý den.“ Pozdravím slušně a Dan mě napodobí.

„Já jsem John, tak mi prosím tykej.“ Jeho hlas zněl tak mile a byl přívětivý. Myslím, že s ním budu vycházet, i když si ostatních moc nebudu všímat.

„Dobře. Jsem Bella.“ Můj obličej se stále neusmál. Pochybovala jsem, že mé oči jsou na tom jinak.

„Tak půjdeme dovnitř? Ostatní právě obědvají.“ Usmál se a vzal mi nějáké kufry.

„Páni, vidím, že kufrů máš dost!“ uchechtl se. Byla jsem lhostejná k tomu co se, se mnou teď dělo, nebo co by se mělo dít. Až tu nebude Dan, už se nebudu ani snažit, na co? Dan do mě drcl a naznačil bradou směr. Koukla jsem se tím směrem a viděla Johna dál než bych čekala. Dala jsem se do mírného klusu a brzo ho dohnala. Vstoupila jsem do toho ohromného baráku. Ve vnitř byl snad ještě hezčí, ne že by mě to moc zajímalo. Vypadalo to tu opravdu kouzelně. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že je to sirotčinec. John nás vedl velmi osvětlenou chodbou, na každém rohu velké okno a všude květiny.  Chodba byla docela dlouhá a okny se dalo vidět d zahrady. Rychle jsem pokračovala za Johnem s Danem v patách. Provedl nás tou chodbou a pak zahnul doleva. Další chodba. Chodby tady byly dost široké. Vedl mě dál a pak jsme dorazili k masivnímu schodišti. Tenhle dům, teda vlastně sirotčinec byl dělaný do světlých barev. Převládala tu bílá, ale i zlatavá, světle žlutá a samé teplé barvy. Činilo to uklidnění, ale bolest nevyprchávala. Můj výraz neprozrazoval žádnou emoci, byl prázdný.

Konečně jsme vyšli schody a pokračovali chodbou dál. Po stranách se začínaly objevovat dveře. Na každém kousku bylo okno.  Míjeli jsme dveře až se John u jedněch zastavil. Položil kufr a otevřel dveře. Pokoj byl hezký.

Vešla jsem do něj a dala si věci ke dveřím. Dan John udělali to samé.

„Tak tohle je tvůj pokoj, Bello. Zabydlíš se zde později. Tak ještě tě provedu celým domem a pak tě seznámím s jeho obyvateli, ona?“ Nečekal až přikývnu a obrátil se na Dana. „Půjdeš s námi, nebo už pojedeš?“ zeptal se.

Podívala jsem se na něj a naznačila mu hlavou aby jel. Zamračil se. „Myslím, že z…“ skočila jsem mu do řeči. „Nevadí Dana, klidně jeď. Mam tě ráda.“ Řekla jsem a postrčila ho. Zamračil se ještě víc a pak si povzdechl.

„Dobře, tak zatím Bells. Mám tě moc rád a přijedu brzo. Naschle.“ Políbil mě na čelo a se ztrápeným obličejem odešel.

„Tak Bello…“ podíval se na mě. Až teď jsem si uvědomila, že mám vlhké tváře a že brečím. Rychle jsem je setřela.

„To bude dobré, zlatíčko. Jestli chceš můžeme se tu projít později.“ Navrhl. Chtěla jsem říct, že můžu hned, ale nemohla jsem. Nevydržela bych normálně stát a vnímat co je okolo. Zároveň jsem věděla, že být nyní sama bude sebevražda. Poddám se bolesti, opět. A já si slíbila, že už se nebudu trápit, trápit především Dana.

Ale vždyť tu není. Neuvidí mojí bolest. Nebude se trápit. Už se nemusím kontrolovat. Tady na mě nikomu nezáleží a mě tady nezáleží na nikom. Bolest se stávala stále nesnesitelnější.

„Dobře, zlato. Vrátím se později a pak se tu na to podíváme. Nechceš něco k jídlu?“ Byl milí. Až moc. Bylo to ode mě hnusné. Byl tak hodný a já ….

Zakývala jsem záporně hlavou. Přikývl, pohladil mě po zádech a odešel. Zavřela jsem dveře od mého nového pokoje a došla k posteli. Sedla jsem si a objala si kolena. Tady začíná můj nový život, neživot. Jaké to bude?

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I wanna cry - 8. kapitola: