Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I wanna cry - 2. kapitola

23.07.2009 (12:30) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1737×

2. KAPITOLA- Závod

„Loreine!“ okřikla jsem jí, když přinesla ty děsné šaty.

Byly sice pěkné, ale na mě? Byly to černé mini šaty na stříbrných špagetkách. Končily tak v polovině stehen, no spíš těsně po zadkem.

„Nečerti se hnedka! Budou ti slušet uvidíš.“ Vypadala jako, že si to opravdu myslí.

Protestovala jsem, ale Loreine mi šaty strčila do ruky a na tváři měla divný výraz.

Koukla jsem na ní. Zahleděla se někam daleko za mě. Otočila jsem se. Loreine mě zatím předešla a vrhla se k jedním šatům. Nechápavě jsem na ní zírala. Vypadala jako na lovu, což vlastně byla. Přihnala se zpět ke mně, vytrhla mi ty mini šaty z rukou a dala mi do nich nové.

Ty se mi zamlouvaly o něco víc a Lor vypadala, že sdílí stejný názor. Šaty byly saténové, v barvě půlnoční modři. Upnuté až ke stehnům a od nich volně padaly těsně nad kolena. Měly složitě pletená ramínka. První pruh šel normálně dozadu, kde se spojoval se zadní částí šatů. Druhý volně spadal přes ramena. Šaty vypadaly složitě, ale mě se celkem líbily.

Bylo mi jasné, že tyhle musím přijmout, nebo mě navleče do těch mini šatiček. Poraženě jsem zalezla do kabinky a oblékla si je. Vyšla jsem z kabinky, kde čekala Lor.

„Páni Bello! Opravdu ti to sluší. Nevím, proč šaty nenosíš častěji.“ Prohlásila Lor.

„Protože džíny a tričko je o dost pohodlnější.“ Usadila jsem ji.

Lor pěkně štval, můj lhostejný zájem o módu. Naštěstí (teda pro ni) tady byla ona, která se starala o můj šatník.

Když mi vybrala šaty do MOON tak mi pak zahrnovala náruč dalšími částmi oblečení. Zahrnovalo to téměř všechen oděv na světě. Musela jsem si dokonce přímo vynutit jednu tmavě šedivou, až téměř modrou mikinu s nápisem. Byla úžasná, ale podle Lor ani ne. Ta byla spíš do věcí typu barbie. Lor na barbie i vypadala.

Měla dlouhé, husté blonďaté vlasy, dlouhé nohy, štíhlá a obličej jako nějaká superstar a její styl oblékání jí pomáhal k dokonalosti. Byla však hodně hodná a já jí měla ráda.

Zato já měla radši styl sportovnější. Nějaké mi dovolila si i koupit.

Šla jsem zaplatit svoje oblečení. Když mi to prodavačka dávala do tašek, všimla jsem si, že se tam připletly i ty černé mini šaty a pár dalších, takto odvážných kousků. Vrhla jsem zamračený pohled na Lor, která se jen andělsky usmála.

Venku jsem jí pěkně sjela, ale pak jsme nastoupily do Loreinina BMW a já ztichla. Dovezla mě k nám domů a sama si domů ještě zajela se připravit.

„Dobrý den, paní Conerová.“ Pozdravila jsem ji mile, když jsem jí našla v kuchyni.

„Ahoj drahoušku. Nemáš hlad?“ usmála se na mě.

Jenom jsem zakývala hlavou, poděkoval a šla do pokoje. Otec byl ještě v práci a zařizoval vše, co nebude moci udělat z ostrovů a mamka měla ještě nějaký proces.

Hodila jsem si tašky na postel a šla si dát sprchu. Pak jsem si vzala pohodlné jeany a flanelovou košili. Bylo půl šesté a rodiče se vrátili společně domů.

„Ahoj“ pozdravila jsem je, když jsem scházela ze schodů dolů do jídelny.

„Ahoj zlatíčko.“ Pozdravila mě máma a objala mě.

„V kolik vyrážíte?“ zeptala jsem se.

„Věci máme sbalené a letadlo nám odlítá ve čtyři ráno. Až přijdete z klubu, asi už tu nebudeme.“ Informoval mě táta.

Jen jsem přikývla a šla si dát malou svačinu. Paní Conerová se nabídla, že mi jí udělá, ale já jen odmítla a šla si udělat pár pečených toastů. Snědla jsem je a pak umyla talíř a nůž, kterým jsem si je mazala. Nechala jsem to na odkapávači a šla do obýváku, kde jsem slyšela smích Daniela.

„Ahoj Bells.“ Okamžitě ke mně přiskočil a objal mě.

„Ahoj.“ Také jsem ho objala.

„Tak kdy vyrazíme?“ zeptal se až moc nadšeně.

„Máme tam být kolem desátý.“ Odpověděla jsem lhostejně a zatvářila se otráveně. Kdybych ho neměla tak ráda tak tam ani nechodím, ale líbilo se mi když jsem mu dělala radost.

„A je šest. Tak co mezi tím podnikneme?“ zeptal se a v očích mu zajiskřilo.

„No Lor říkala, že jí máme vyzvednout půl hodiny před, takže v půl desátý, tak co kdybychom jeli jen tak provětrat auta?“ Toto měla být výzva na další závod. Oba dva jsme milovali rychlé jízdy a rádi jsme si dávali závody.

„To ti to minule nestačilo?“ šibalsky se usmál.

„Vyhrál si jenom proto, že si podváděl. A oba to víme!“ odsekla jsem naštvaně. Minulý závod opravdu podváděl. Myslel si, že si toho nevšimnu, ale já nebyla blbá. On mi to nikdy do očí nepřiznal, ale věděl, že mám pravdu, už jenom podle toho, jak se mi očima vysmíval.

„Tak co? Půjdeš?“ zeptala jsem se znova.

„Dobře, jenom počkej dojdu za našima a řeknu jim, že se na hodinku zdechneme, jo?“

nečekal na odpověď a už běžel do jejich pracovny. Za chvíli byl zpět.

„Skvělí, máme se vrátit brzo, aby se s námi ještě rozloučili. Nuže můžeme?“ na konci to řekl jako z nějakého filmu pro pamětníky, trochu jsem se tomu zasmála a vyšla s ním ven, směr garáž. Každý jsme si nasedli do svých aut. Já do Ferrari a Daniel do svého Porsche.

Vždy vyjíždíme ze stejného místa, ale pokaždé jiným směrem a s jiným cílem. Oba jsme nastartovali a už vyjížděli z garáže. Jely jsme po dálnici až ke starému opuštěnému mlýnu. Vypadalo to tu celkem strašidelně, jako nějaký mlýn z pohádek, kde straší, ale nebála jsem se zde. Asi hlavně proto, že sem jsem jezdila pouze s Danem. Dan jel přede mnou, vždy na tom trval. Oba jsme vystoupili u mlýna.

„Tak dneska kudy?“ zeptal se mě Dan.

Celkem jsem koukala. Vždy vybíral on a ještě nikdy mě nenechal vybírat. Vlastně jenom když mám narozeniny, nebo mi něco provedl, což se stalo opravdu jen párkrát.

„Cos provedl?“ zeptala jsem se hned.

„Nic proč by?“zeptal se nechápavě.

„Nikdy mi nenecháš vybrat trasu, jenom na moje sedmnáctiny a když jsi něco provedl.“namítla jsem.

„Ber to jako dar.Nebo si to vyberu jindy.“ Řekl a šibalsky se na mě usmál.

Tím jsem jasně poznala, že to není jen tak, ale nechala jsem to být, zatím.

„Tak dobře. Odsud po severní lesní cestě,na dálnici až k útesům. OK?“ navrhla jsem.

„Tak to zní…nebezpečně! Skvělí!“ byl nadšený. Tak to jsem zvědavá co si na mě připravil.

Nasedli jsme a jeli kousek od mlýna na severní lesní cestu, která po dvou kilometrech navazovala na dálnici. Když jsme vyjeli na cestu šlápli jsme na plyn, hra začíná.

Nejela jsem moc rychle, protože to tu nebylo příliš bezpečné. Jela jsem kolem 90km/h. Dan jel kousek přede mnou a já ho nechala. Taky jel na naše tempo pomalu, ale přesto nesnesl, když jsem byla vepředějc. Naše auta sebou házela do všech stran a já na sedadle, i přes pás nadskakovala. Tahle jízda byla sice hodně adrenalinová, ale já se těšila už na hladký asfalt. Naše “rozehřívající“ část byla díky bohu téměř za námi. Dan vjel na dálnici o setinku vteřiny dříve.

Jakmile jsem pod koly ucítila jemný a hladký asfalt přidala jsem pozvolna plyn. Nyní jsem jela rychlostí 120km/h a postupně zvyšovala rychlost. 125km/h, 130km/h, 145km/h až 165km/h.

Dálnice byla hodně zaplněná, ale jeden pruh byl úplně volný. Dan si ho zatím nevšiml a hledal skulinku mezi přecpanými. Využila jsem toho a přidala ještě na rychlosti. Vjela jsem do toho prázdného pruhu přesně ve chvíli, kdy si ho Dan všiml. Teď jsem teda byla ve vedení. Koutkem oka ve zpětném zrcátku jsem zahlédla Dana jak si tiše zaklel. Musela jsem se tomu potichu zasmát. Koukala jsem před sebe a udržovala si teď už rychlost mezi 175km/h až 180km/h. Auta z ostatních pruhů jakoby jela dozadu za mě. Někteří na nás i zatroubili, ale já je ignorovala. Soustředila jsem se na šedivou linii táhnoucí se přede mnou. Dan mi byl v patách. Mezi auty ve vedlejším pruhu se udělala dostatečně velká mezera, aby tam Dan projel a tím mě předejel. Takhle jsem neuvažovala jenom já. Sotva jsem na to pomyslela Dan už stáčel auto. Zaklela jsem a ještě přidala. Dan udělal rychlý manévr a už mě dotahoval z vedlejšího pruhu. Zamračila jsem se a ručička na tachometru se ještě víc nalepila na pravou stranu. Dan neotálel a za chvíli jsme si jeli bok po boku.

Najednou se před jeho autem objevil náklaďák, takže Dan musel zpomalit. Já ho hravě a s úšklebkem zase předjela. Dan však rychle stočil volant do mého pruhu a už se zase za mnou hnal. Nyní už však neměl šanci. Všimla jsem si odbočky z dálnice a prudce na ní sjela. Dan byl o 3 vteřiny za mnou. Pak jsem jela po silnici, která byla dočista prázdná. Až na dva blázny řítící se neúprosně vpřed. Slunce už zapadalo a přes něj byly mraky. Bylo oslepené, jakoby v mléčném oparu, mraky totiž byly v neuvěřitelném odstínu bílé.  Všude byl stín a přesto jako by slunce pralo přímo na zem. Byl to nádherný pohled. Zapadající slunce v mléčném oparu vznášející se těsně  nad šedivějícím mořem. Na tuhle pláž v tuhle dobu už nikdo nechodil, takže byla dočista vylidněná.

Nádherný pohled! A k tomu dopomůže moje vítězství. Pomalu jsem zastavila a vítězně zatroubila. Dan se mračil a vylezl z auta. Napodobila jsem ho s úsměvem na tváři.

„ No nejsem úžasná?“ zasmála jsem se.

„Hrr“ zavrčel si Dan a já se musela smát ještě víc.

„Neboj bráško vždyť to byla jenom hra.“ Škádlila jsem ho a snažila se zachovat normální výraz, ale když jsem viděla další jeho úšklebek vyprskla jsem zase smíchy.

„Tak ty takhle, jo?“ zeptal se mě uraženě.

Já ho už skoro neviděla, plakal jsem smíchy. Věděla jsem, že nesnášel prohry, ale s tím musí hold počítat. Pořád jsem se smála, když v tom mě popadl do náruče a běžel se mnou k moři. Já se stále smála, ale než jsem si mohla uvědomit co to dělá, přistála jsem v moři. Pro změnu se začal smát on a já začala vrčet. Hladina byla písčitá a mělká, ale já přesto byla mokrá od hlavy, až k patě.

„ Ty idiote!“ zařvala jsem na něj, Dan se jenom lámal v pase a lapal po dechu.

„Neměla sis začínat sestřičko.“ Řekl jízlivě a pořád se smál.

Stál po kotníky ve vodě, ale teď už vyšel na břeh a smál se. Já se jenom snažila vstát z vody a když jsem byla skoro ve stoje převalila se přese pně vlna. Srazila mě zpět do sedu a já se potopila. Rychle jsem se vynořila a lapala po dechu. Dan dostal, pokud to ještě šlo, ještě větší záchvat smíchu. Já se nasupila ještě víc a otočila jsem se směrem k příboji, žádná vlna na dohlednu, tak jsem vstala. Voda ze mě kapala jak z vodníka. Šla jsem směrem ke břehu, kde se lámal Dan. Přešla jsem ho a šla dál od něj. Tam jsem si vyždímala z toho nejhoršího vlasy a kousky oblečení. Má flanelová košile byla úplně nasátá. Dan ke mně přišel a podal mi svojí košili. Odmítla jsem jí a naštvaně si to namířila k autu.

„Hele nejsi fér. Ta ses smála mě a já teď tobě, jsme si vyrovnaní.“ Řekl s klidem.

„Vyrovnaní? Ale za tu prohru si můžeš sám a že se tváříš jak kakabus taky. Nemůžu za to, že si legrační, když se mračíš! Ale ty, když mě hodíš do vody a ještě se mi směješ…!“ vyprskla jsem na něj.

„Já vím tak promiň.“ Zněl celkem vážně. Nelíbilo se mi, že jsem na něho naštvaná a tak jsem kývla. Znovu mi podal košili, ale já jí zase odmítla.

„ Ne děkuji to vydržím, je celkem teplo. Děkuji.“ Usmála jsem se.

„Měli bychom jet. Máme na čase.“ Řekl věcně.

Kývla jsem a už jsme nastupovali do svých aut. Doma jsem to musela rodičům vysvětlit. Poté jsem si dala horkou sprchu. Smyla jsem všechny zbytky ze soli a zase se cítila jako člověk.

Teda aspoň na chvíli. Myšlenky mě přivedly na MOON.

„Ach ne.“ Zasténala jsem si a zamračila se.

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I wanna cry - 2. kapitola: