Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I hate - No, I love you - 5. kapitola

27.12.2011 (12:00) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1508×

I hate- No, I love you

4. kapitola

Dům byl… v pořádku, přesto na něm bylo něco nepopsatelného. Jako by kolem sebe najednou šířil úplně jinou energii, diametrálně rozdílnou od té aury bezpečí, lásky a přátelství. Nebylo to vyloženě špatné, jen jiné. Všude bylo zhasnuto, jen několik světel v prvním patře svítilo do noci.

Zhluboka jsem se nadechl a ucítil kouř. Spletl jsem se, nebylo tu v pořádku vůbec nic. Přes prosklenou stěnu jsem mohl vidět, jak plameny oblizují nějaké větve a rychle se šíří. A najednou jakoby kolem domu prudce žhnula hranice z plamenů, ohnivý předěl mezi klidem louky a zběsilými odlesky, které žlutooranžová zář házela na skla a všechno lesklé. Spatřil jsem Carlislea, jak dokončuje ohnivý kruh a na zem lije poslední zbytky petroleje z kanystru, o kterém jsem ani nevěděl, že ho tady máme. Začal na nás zběsile mávat a křičet.

„Musíte sem, za oheň, přes něj se nedostane,“ opakoval stále dokola. Vypadal opravdu zpanikařeně, jako by právě ožila jeho nejhorší noční můra. Carlisle měl možná mnohé chyby, ale paranoia a bezdůvodné šílenství k nim rozhodně nepatřily. Zareagoval jsem ale až příliš pozdě a hranice se kolem mě uzavřela. Zbytek rodiny na mě zděšeně hleděl z druhé strany plamenů. Byl bych pochopitelně schopen oheň přeskočit, ale nyní už dosahoval takové výšky, že by se to neobešlo bez nějakého stromu, coby odrazového můstku. Otočil jsem se a málem spadl.

Přede mnou stála ta žena, kterou jsem odnesl z louky. Byla rozcuchaná, špinavá, stále nahá, ale nejhorší byl její obličej, jako by ani nebyl její, nebo rozhodně ne ten samý, jaký jsem viděl na louce i cestou autem. Černé duhovky úplně překryly bělmo, zíraly na mne jen dvě bezedné, děsivé propasti. Horní ret měla ohrnutý v jakémsi úšklebku, který měl ale dokonalý efekt, jestli mě měl vyděsit. Zuby měla dvakrát delší, než o normálního člověka, leskly se přímo děsivou bělostí, v tom temném obličeji. Na celém těle se jí odrážely pablesky ohně a dotvářely tu strašnou atmosféru. Byla… děsivá, jiné slovo pro to neexistovalo. Jakoby se všechna hrůza, všechna bolest a nenávist, která kdy unikla z pekla, shromáždila v jejích očích, v jejím výrazu a držení těla, ona… nebylo to lidské. Nebylo to ani reálné, nic takového by nemělo existovat.

Ze všech sil jsem se snažil nedat najevo tu posvátnou hrůzu, jakou ve mně vzbuzovala, a překrýt ji vším dobrým, co ve mně ještě zůstalo, snažil jsem se dostat do svých vlastních očí svou lásku a zdánlivou bezbrannost. Nedokázal jsem ji odhadnout, jen jsem jisto jistě věděl, že je tím nejděsivějším, co kdy v životě uvidím. A ani jsem si to nechtěl připustit, všechno ve mně se vzpíralo pomyšlení, že je to tatáž bytost, kterou jsem krvácející odnesl z louky. Nebylo myslitelné, aby se taková dokonalost, nevinnost změnila v netvora.

Vydechl jsem všechen přebytečný vzdych, který jsem měl v plicích. Byla o mnoho centimetrů menší než já a navíc nahá, přesto vzbuzovala dojem, že je nade mnou tyčí a shlíží na mě z celé své výšky pěti stop a šesti palců.

Několikrát prudce nabrala do plic vzduch, zatnula ruce a pevně stiskla víčka k sobě. Hned se mi ulevilo, když jsem nemusel upírat pohled do těch černých propastí. Můj mozek na mě křičel, abych utíkal a nezastavil aspoň dalších sto let. Moje tělo se odmítalo hnout. S překvapením jsem shledal, že to není jenom můj mozek, kdo se mě snaží přinutit k nějaké reakci, ale i hlasy mé rodiny, které jsem za sebou slyšel stále hlasitější a výraznější. Ano, odpovídal jsem jim v duchu, vím jak moc je nebezpečná, Carlisle by přece nezapaloval dům jen tak z nudy. A ano, vím, že jestli tu budu ještě chvilku stát, můžu skončit v akvárku jako okrasný kamínek, kolem kterého plavou rybičky a blbě na něj koukají. Ale pravdu? Bylo mi to fuk, rád zemřu, jestliže to bude její rukou. Tak to už je vážně zlý, když si myslím, že rád zemřu. Měl bych zdrhat.

Pohled Sarah

Obcházela jsem klem ohně, jednou rukou si chránila oči a tu druhou bezmocně zatínala v pěst. Moje malá část, ta lidská, která normálně uvažovala, se děsila, jaké chladnokrevnosti je tohle tělo schopné. Ale převažující část, mého já, ta rozzuřená, šílela z blízkosti ohně. Byla jsem zvíře a věděla jsem to. Pohybovala jsem se přikrčeně, spíš jako lidoop než člověk. Lehce jsem hrbila ramena, pokrčila kolena a oči mi kmitali z místa na místo, jako bych se pořád cítila v ohrožení. Vydávala jsem celkem děsivé, chrčivé zvuky, vzdáleně podobné sípavému dechu.

Byla jsem vnitřně přímo rozervaná. Vnímala jsem na kůži oheň, to jediné, co mě dokáže zabít a chtěla jsem být na míle daleko před tím oranžovožlutým zhmotněným peklem. Prošla jsem si peklem, pálili mě tam ohněm, řezali tupými noži, natahovali na skřipce, vráželi mi třísky pod nehty. To bylo peklo a teplo z ohně bylo jen neparným ovarem, přesto mě ovládal přímo panický záchvat.

Ale moje instinkty, ty, které podlehly mé touze po vraždění, chtěly oheň jednoduše přeskočit a zabít toho upíra, který se za nimi skrýval. Toužila jsem po jeho moci, chtěla jsem se rochnit v jeho životní síle, upíři jí mají tolik, a přitom ji neumí použít, není nic lepšího, než upíří život. Je to jako to nejopojnější víno, spojené s nejomamnější drogou, nejlepším sexem a nejlahodnějším pokrmem. Je to něco diametrálně odlišného od energie lidí, jejichž aura jen slabě plápolá, téměř neviditelná. Upíří mají přímo hmatatelnou sílu, moc, která se vznáší všude kolem nich. Je jako závoj, nedokážu přes něj jasně vidět, přitahuje přílišnou pozornost.

Během svého fantazírování o moci a síle jsem málem nezaregistrovala několik těch dokonalých plamenů, jak se nadlidskou rychlostí přibližují k hořícímu kruhu. Cítila jsem jejich auru tak jasně, jako bych ji mohla ochutnat na jazyku i přes to, že jsou ještě desítky metrů daleko. Nasávala jsem vzduch a zněla tak ještě víc jako zvíře. Nemusela jsem je ani vidět, abych věděla, že jsou to tři muži a tři ženy. A samozřejmě nemůžu zapomenout na ten lahodný zákusek za ohněm. Nemohla jsem se dočkat, až z nich postupně vysaju všechen ten úžasný a silný životní plamen.

Nevydržela jsem čekat, než doběhnou přímo ke mně, tak jsem jim běžela naproti. V tu chvíli mi bylo úplně ukradené, jak vypadám nebo že mě nebudou považovat za hrozbu, což bylo na jednu stranu taky dobře. Moje šílené nadšení ale nemělo dlouhého trvání, protože než jsem je stihla doběhnout a přitom se okruhem se vyhnout plamenům, už se všichni schovávali za tou odpornou hranicí. Jediný, kterého mi tady nechali, byl ten roztomilý blonďák z louky, který mi zachraňoval život. To byla ta část, kterou zaregistrovalo moje maličké, schované lidské Já. To druhé Já, které mělo právě hodně navrch, jenom s potěchou zaznamenalo, že se jedná o upírského muže, ze kterého bude báječný hlavní chod.

Postavila jsem se za něj s úmyslem skočit na něj, až se obrátí. Přes rty se totiž nejsnáze vysává energie, i pro upíru je to nejtenčí kůže na celém jejich těle. A je pochopitelné, že čím větší plochou těla se na něj přilepím, tím rychleji budu sílu přijímat.

Jak jsem si plánovala, pomalu se otočil, jako by tušil, že za ním stojím a chystám se ho zlikvidovat. Najednou se ale stalo něco nečekaného, podívala jsem se mu do očí. Dívat se někomu do očí není nic divného, a to ani v tomhle stavu, ale tady se jednalo o skutečný pohled z očí do očí, pohled, při kterém jsem viděla až na dno jeho duše, jeho srdce, shlédla jsem všechna jeho nejniternější přání a pocity, přesto jsem o něm stále nevěděla prakticky vůbec nic.

Za to jsem přímo hmatatelně cítila odér strachu, který se kolem něj rozšířil. Bál se mě, bál se mých očí, mého výrazu a držená těla. To byla chyba, neměl by se bát mě, měl by se bát o sebe, pokaždé když jsem uklouzla a někoho zabila, tomu tak bylo. Jen musí být ve všem výjimečný. Ta malá zapadlá část mé osobnosti odporovala a vzdorovala, nechtěla zabít svého anděla, svůj sen. Zvířeti to bylo ale srdečně jedno a stále plánovalo, kam uloží všechnu tu úžasnou energii, na kterou se přímo třáslo.

Nechtěla jsem to, nechtěla jsem ublížit té ztělesněné dokonalosti, nechtěla jsem si vzít na svědomí něco takového, ale zároveň jsem věděla, že sama sobě nedokážu zabránit.

Naposledy jsem se mu zahleděla do očí a skočila.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate - No, I love you - 5. kapitola: