Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I Hate Myself - 2

08.12.2009 (14:00) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1688×

2. kapitolka - Andělé

Vyřítila jsem před náš dům a hlasitě práskla domovními dveřmi. Uslyšela jsem matčin řev. Až se vrátím tak si to odbudu. S touto myšlenkou jsem co nejrychleji seběhla těch 7 schodů z verandy a udělal těch pár kroků co mě dělilo od naší branky. Rychle jsem jí rozrazila a vyběhla na chodník. Na silnici byl velký provoz, na New York zcela typický. Rychlím krokem jsem si to namířila do Central Parku. Byl začátek listopadu, takže mrazy byly v plném proudu. Studený vítr mě mrazil po tvářích a já cítila jak mi rudnou zimou. Úplně jsem si zapomněla v tom spěchu vzít bundu, takže jsem na sobě měla jenom tričko, rifle a svojí oblíbenou mikinu.

Přehodila jsem si kapucu přes hlavu . Moje dlouhé kaštanové vlasy mi splývaly zpod kapuci. Stáhla jsem si rukávy přes ruce a strčila je do kapsy. Pomalým krokem jsem se doploužila po hlavní do Central Parku. Procháze la jsem se a míjela různé stánky, lidi venčící své psy, mámy s kočárky, běžce a jiné lidi. Mířila jsem si to k místní stáji. Za necelých 10 minut jsem došla ke svému cíli. Jedna malá tří členná skupinka se chystala vyrazit. Instruktor ještě kontroloval jejich koně a pak vyjeli. Moc lidí zde už nebylo, protože už na ježdění byla docela zima. Máma nebyla z mého ježdění nadšená, ale mě to bavilo a nehodlala jsem se toho vzdát. Postupem času si na to zvykala a dokonce mi „adoptovala“ koně. Nebyl úplně můj, ale více méně patřil mě. Kdykoliv jsem chtěla mohla jsem se projet, i bez instruktora a když jsem měla čas péče byla na mě. Bylo to skoro jako by byl můj, až  na pár starostí míň. Vešla jsem do stáje a ucítila příjemnou vůni sena. Nezdržovala jsem se ničím a hned jsem šla ke svému miláčkovi Topsidovi. Když mě uviděl zafrkal na pozdrav. Do stáje jsem chodila podle času, ale měla jsem ho čím dál tím méně. Když jsem neměla domácí vězení chodila jsem kalit s kamarády a užívat si. Poslední dobou mi byli ostatní věci přednější, i když jsem Topsida opravdu zbožňovala. Naštěstí tu byli pracovníci ze stáje a starali se mi o něj. Tak 3x týdně mi ho i projeli. Musela jsem uznat, že mi to docela chybělo. Ovšem neměla bych si ho tak přivlastňovat. I když jsem ho jako svého brala úplně můj nebyl. Dneska jsem nehodlala jezdit a tak jsem se mu aspoň chvilku věnovala. Při práci jsem potkala Rolfa, majitele stáje a prohodili jsme pár slov, mrzelo ho, že na stáj už nemám tolik času, hold moje zájmy se malinko pozměnili. Po dvou hodinách jsem se rozhodla jít.

Šla jsem se ještě projít po parku. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala okolí. Byla mi pořád strašná zima, ale snažila jsem se jí nevnímat. Od pusy mi šla pára a pomalu se vypařovala do vzduchu. Sledovala jsem ty malé obláčky jak se postupně rozplývá, tak jako moje naděje na normální život.

Povzdychla jsem si a rozhlédla se kolem. Prohlížela jsem si lidi okolo sebe. Všichni to byli typičtí New Yorkčané, všichni ze stejnými problémy, všichni skoro stejní. Otáčela jsem hlavou a prozkoumávala celou část parku na kterou jsem viděla. Prolítla jsem pohledem jeden pár lidí. Můj pohled putoval dál, když vtom jsem rychle střelila zrakem opět na ten pár. Seděli na lavičce přímo naproti mně, tak 8 metrů ode mě. Byli neuvěřitelně krásní. Jejich hlavní dominanta byla bledost, která je činila ještě krásnějšími a zároveň tajemnějšími. Byli dokonalí, ale sálala z nich i nebezpečnost, autorita. O něčem vášnivě debatovali. Byla to dívka s černými, rozježenými vlasy, s drobnou postavou, i když i přes její vrstvy oblečení bylo vidět, že její postava je krásná, jako modelky. Obličej měla krásný až roztomilí, jak připomínala elfa. A ten druhý byl kluk, ne spíš bůh. Vypadal prostě božsky. Bronzové krásné vlasy, rýsované čelisti a svalnatý, i když velice hubený. Jeho krása se nedala měřit s nikým koho jsem kdy potkala. Vypadal sotva na 20 a i to podle mě bylo dost přehnané. Nemohla jsem od něj odtrhnout zrak. Oba vypadali, jako byste je vystřihli z nejdražšího módního časopisu, i jejich oblečení na to vypadalo.Ta dívka mu něco tichým hlasem, že jí nebylo slyšet s úsměvem, se kterým vypadala jako by těžko zadržovala smích, povídala. On měl na tváři výraz, který se dal jen těžko určit. Otrávený, ale smířený. I když se mračil vypadal božsky. Sledovala jsem je jak si povídají, teda ta dívka obstarala veškerou konverzaci. Ten kluk jenom odevzdaně zíral. Dívka nejspíš položila otázku protože něco začal říkat. I když jsem neslyšela jeho hlas, představovala jsem si ho. Musel být tak krásný jako on sám, sametový, hebký, který pohladí a zahřeje. Jeho obličej byl stále zachmuřený, vypadal že mluví o něčem jemu nepříjemné. Ovšem dívka měla nejspíš jiné dojmy. Vypadala pobaveně. Ani nedopověděl a už se začala smát, ale tak nahlas, že jsem to i já slyšela. Její smích zněl neuvěřitelně. Jako by se právě rozezněla ta nejkrásnější zvonkohra na světě. Byl tak melodický. Kluk jí musel trochu usměrnit. Fascinovaně jsem na ně zírala. Je vůbec možné, nebo spíše zákonné aby se někdo narodil s takovýmhle vzhledem?

Jejich hovor utichl a každý se zaobíral vlastními myšlenkami. Najednou se na mě ta dívka podívala. Střetli jsme se očima. Ta její barva mě úplně pohltila. V životě jsem takovou barvu neviděla a už vůbec ne na očích. Byly jakoby zlato hnědé, jako topaz. Dívka byla zaskočena, jako by viděla starého známého na místě, kde by ho nečekala. Usmála se. Nechápala jsem to. V očích se jí zablesklo. Vůbec jsem to nechápala. Ten přenádherném kluk se k ní otočil. Podíval se na ní jak kouká mým směrem a začal tím směrem otáčet hlavu.

Najednou přede mě vstoupila skupinka lidí.

„Ahoj Bells!“

„Proč ses neozvala?“

„Tvoje matka nám říkala, že se někde touláš a nejsi doma!“

„Tak co?“ začali na mě mluvit hlasy mé party. Chvíli jsem omamně zírala tím směrem, kterým byli oni dva, ale neviděla jsem na ně. Vzpamatoval jsem se pohlédla nahoru do očí mých kamarádů.

„Ahojky lidi, sorry. Nějak jsem zapomněla. Doma bylo pořádně dusno.“

„Jujky, chudinko, to známe.“ Mrkl na mě Darry.

Všichni začali řešit kam pudem a než to dořešili posedali si po lavičkách okolo mě. Konečně se mi naskytl pohled na ty dva. Jenže na jejich lavičce nikdo nebyl. Byla zcela prázdná. Nezdálo se mi to jenom? Nebyl to jenom další výplod mé fantazie? Zmizeli. A něco tak nadpřirozeně krásného… Hlava mi šla kolem a já na ty dva nemohla přestat myslet.

Nakonec se rozhodli, že půjdou do klubu. Nechtělo se mi a snažila se vymluvit, ale dotáhli mě tam. Vůbec jsem se nesoustředila. Stále jsem přemýšlela nad těmi anděly.

Když jsem dorazila domů slízla jsem si ještě vynadání od mamky. Bylo mi jí na jednu stranu líto, že jí život takhle ztěžuji, ale on mi ho taky neusnadňovala a vůbec mi nevěřila, v ničem. Byla jsem nesmírně vděčná, že moje „čáry máry fuk“ se po zbytek dne už neprojevilo. Takže jediný můj současný problém byli ti dva.

***

Ráno jsem se probudila časně. Byla neděle ráno. Sešla jsem dolů do kuchyně a zjistila, podle vzkazu, že mamka musela do práce. Takže jsem měla barák pro sebe a pro mé potřeby. Neděle proběhla v klidu a další den se obešel bez těch mých zatracených schopností. Moje mysl byla jako zbavená smyslů a stále jsem myslela na ty dva dokonalé obličeje…

Pondělí už bylo horší.

Seděla jsem na obědě s Lisou, Emily, Maxem a s Fredym. Oběd probíhal v klidu a my probírali naše stereotypní věci. Když si to do jídelny napochodovala Jessica i se svýma husičkama. Koukla se mým směrem a samolibě se usmála. Koupily si jídlo a napochodovali si to k sousednímu stolu, no super. To tu není snad jiný místo?

„Tak povídej, Jess.“

„Jaký to bylo?“

„Byl sladký, líbá dobře?“

Ptaly se jí ty nány. No tak tohle mě fakt zajímat nebude.

Dala jsem se zase do řeči s kamarády. Jenže když jsem uslyšela to jméno pozastavila jsem se.

„No Ray byl uplně k sežrání. Je tak romantický. Nechápu vůbec jak mohl chtít…mhm…tuhle.“ A pohodila hlavou ke mně. Tak to bylo moc. Ray byl můj bývalí, samozřejmě jsem ho už nechtěla, neměla jsem o něj zájem, ale Jessica mě fakt dostala. Kdyby to byl kdokoliv jiný tak je mi to jedno, jenže arogantní Jessica? Začala se ve mně vařit krev. Začala jsem se třást, cítila jsem oheň a ten oheň byl blízko. Než jsem se stačila vzpamatovat Jessičin stůl začaly olizovat plamínky, které nabíraly na intenzitě. Snažila jsem se uklidnit, ale vztek ne a ne vyhasnout.

V jídelně se mezitím spustila vřava. Všichni začali šílet a moji kamarádi mě museli chytit a odvléct mě odtud, protože já nebyla schopná racionálně myslet. Když jsem si to uvědomila rozběhla jsem se pryč. Doběhla jsem před školu a tam si sedla na lavičku. Schoulila jsem se a utekla mi jedna slza, slza vzteku. Už zase. Zase jsem svojí chybou málem někomu ublížila. Dýchala jsem zhluboka  a snažila se nemyslet na Jessicu ani na ten požár, ale moc se mi to nedařilo. To se toho nikdy nezbavím?

„ehm..“ odkašlal si někdo za mnou, lekla jsem se a pomalu se otočila tím směrem.

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I Hate Myself - 2: