Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I démoni pláčou - 7. kapitola

01.06.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1137×

7. kapitola

„Musíš to udělat hned, Carlisle. Zvládneš to. Jsem tu s tebou,” řekla jsem naléhavě, když Edwarda pokládal na lůžko u nás doma. Slyšela jsem, jak mu srdce bije pomaleji a s každým úderem se přibližuje k smrti.

„Zvládneš to,” zašeptala jsem k otci a postavila se po jeho boku, abych mu byla oporou. Zmučeně mi pohlédl do očí a já se povzbudivě usmála.

Vzal do svých bělostných rukou jeho předloktí a naklonil se k němu. Otevřel ústa, a tak ukázal svůj dokonalý, bílý chrup, kterým mu chtěl do žil vpravit jed. Zakousl se a sál červenou tekutinu, která páchla rzí a sedativy, která mu v nemocnici vpravil žílou do krve. Uslyšela jsem, jak Edwardovo srdce zrychlilo a zápasí s jedem uvnitř svého tělo. Začala přeměna.

„Dost. Zabiješ ho,” křičela jsem na Carlislea a poslouchala srdce, které splašeně bilo o závod. „Přestaň, tati nebo zemře. Jsi silný a máš pevnou vůli. Dokážeš to,” zvyšovala jsem hlas, a když konečně pustil jeho ruku, oddechla jsem si.

„Děkuju,” vydechl zmučeně a otřel si ústa.

„Nemáš zač. Měl bys ho převléct a připravit na převoz,” řekla jsem už klidněji a poplácala ho po rameni s pocitem, že jedna životní zkouška byla za námi.

„Máš pravdu. Dokud je pod sedativy, tak bude nejspíš klidný a nebude sebou tolik házet. Přinesu mu nějaké oblečení,” pousmál se a odešel.

Vrátil se s komínkem látek, kde jsem poznala Carlisleovi kalhoty, košili a sako. Otočila jsem se čelem k oknu, aby ho mohl převléct, protože Edward měl na sobě jen zažloutlého andílka. Za chvíli jsem slyšela tření látky o Edwardovo tělo, jak mu Carlisle natahuje kalhoty a zapíná zip na poklopci.

„Carlisle, musím ti něco říct,” vydechla jsem smutně, protože tohle byly nejspíš poslední minuty strávené v jejich přítomnosti.

„Povídej,” povzbudil mě a já se otočila, že mu pomůžu s košilí, s kterou se malinko pral, aby mu jí oblékl.

„Rozhodla jsem se, že s vámi nepojedu. Chtěla bych cestovat a využít těch sto let pro dobrou věc,” řekla jsem zmučeně, protože mi dělalo velké potíže opustit jak jeho, tak Edwarda. Znamenali pro mě víc, než jsem si myslela a já věděla, že až nyní budu opouštět domov. Domov, který jsem měla zde, a ne v pekle.

„Upřímně řečeno jsem si to myslel, ale mrzí mě, že nás opustíš. Zamiloval jsem si tě jako dceru,” vydechl bolestivě a zapínal knoflíčky na Edwardově hrudi.

„Kdy chceš odejít?” zeptal se náhle po chvíli ticha a podíval se mi do očí. V těch jeho jsem viděla smutek. Nekonečný smutek a já se nadechla, abych překonala to nekonečné nutkání zůstat.

„Už mám sbaleno. Vlastně jsem se chtěla s tebou jen rozloučit,” řekla jsem tišeji, jako bych to ticho nechtěla přerušit svým hlasem, „Jen bych tě ještě chtěla o něco požádat,” řekla jsem už vyrovnaněji, protože tohle bylo pro mě velmi důležité a Carlisle mě pobídl rukou, abych vyjádřila své přání. „Jednou si mi vyprávěl, že existují upíři s dary, které se mohou nabourat do tvé hlavy, třeba jako má Aro. Musíš pochopit, že pokud by se o mě někdo dozvěděl, byla bych v nebezpečí nejen já, ale i ty a náš svět,” začala jsem a snažila to zformulovat slova tak, aby tomu porozuměl, protože jsem nás musela ochránit.

„Rozumím. Smažeš mi na sebe vzpomínky,” řekl sklesle a já kroutila hlavou.

„Ne to bych ti nikdy neudělala. Taky jsi mi přirostl k srdci jako otec a mám v plánu se k vám ještě vrátit. Jen ty minulé a všechny budoucí myšlenky a vzpomínky obalím tlustou bublinou, přes kterou se nedostane ani nejmocnější upír. Budeš si mě pamatovat. Budeš si pamatovat vše, ale všechny myšlenky, které se budou týkat mě, budou před ostatními skryté a tebe bych chtěla poprosit, abys o mě nikomu neříkal,” sklopila jsem zrak, protože mě v očích začaly pálit slzy. Že by démon dokázal plakat? Pomyslela jsem si a několikrát zamrkala, abych je vyhnala z hlavy.

„Budiž, tak to udělej a slibuji ti, že o tobě neřeknu, dokud mi to sama nedovolíš,” pousmál se radostněji otec a já k němu přistoupila. Prsty jsem mu položila na spánky a zavřela oči. Soustředila jsem se na přenesení části vzduchoprázdné bariéry, která mě chránila a za chvíli ucítila, jak jedna nepatrně malá bublina prošla mým štítem k jeho mozku, kde našla ty správné vzpomínky a obalila je.

„Hotovo,” prohlásila jsem a Carlislea objala. Přitlačila jsem si ho silně na hruď a chtěla si zapamatovat jeho vůni, tvář, grimasy-  prostě všechno, co tvořilo jeho osobnost, která pro mě byla vzorem.

„Jednou se vrátím. Slibuji,” zašeptala jsem a jemně ho políbila na tvář.

„Budu čekat. Každý den,” doplnil mě a já se pousmála.

Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem mu naposledy pohlédla do tváře a zašeptala slova rozloučení s myšlenkou, že se ještě uvidíme. Cestou do mého pokoje jsem uslyšela jeho hlas rozloučení a popadla batoh, kde jsem měla nějaké šaty. Přehodila jsem si ho přes záda a vyšla tiše z domu. Čím dál jsem byla od Carlislea a Edwarda, tím více jsem se ohlížela k místu, kde jsem je nechala samotné. Pukalo mi srdce, ale já musela jít dál. Musela jsem dobít svět a dokázat velké skutky. Musela jsem využít můj čas k něčemu lepšímu.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I démoni pláčou - 7. kapitola: