Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I démoni pláčou - 11. kapitola

20.06.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1340×

11. kapitola

Sto let uběhlo jako voda a mě zbýval poslední týden na Zemi. Byla jsem na sebe pyšná v mnoha ohledech, protože jsem našla přesně to, co jsem tak dlouho hledala. Našla jsem samu sebe a dozvěděla se, kým jsem a to bylo pro nejdůležitější, protože i když jsem démon a posel zla, tak jsem mohla dělat dobré skutky a mít z toho radost a hřejivý pocit na duši. Prošla jsem oběma válkami, kde jsem ošetřovala zraněné a sytila se jen tehdy, když mě síly opouštěly a já neměla na vybranou než zabít, protože bych jinak zemřela. Za tu dobu jsem pracovala asi ve dvaceti nemocnicích, kde jsem pomáhala dennodenně, jak nejvíce jsem mohla. Čas, který mi byl přidělen jsem nemarnila, naopak jsem ho využila pro dobro světa a konala velké skutky. Doufala jsem, že maminka je na mě hrdá, protože jsem dokázala to, co mi vždy říkávala a o čem mě celá léta přesvědčovala.

„Isabello, rychle máme tu naléhavý případ,” vpadla do odpočívárny Tiffany a přerušila tak tok mých myšlenek.

„Už jdu,” zvedla jsem se v rychlosti z pohovky a následovala její drobnou postavu, která mě přivedla k muži, který ležel na nosítkách a saniťáci ho přiváželi vchodem do nemocnice.

„To je dobrý. Já už si ho převezmu,” řekla jsem pohotově a vyndala z kapsy kapesní baterku, kterou jsem se mu dívala do očí.

„Přivezli jsme ho z banky, kterou přepadli. Zdá se, že má jen střelnou ránu v hrudníku,” řekl mi muž oblečen do zářivě oranžové a žluté.

„Připravte sál,” řekla jsem Tiffany a pohlédla na muže, který byl v bezvědomí.

Mohl to být otec několika dětí. Hodný syn svých rodičů, kterým dělal radost a já ucítila ten známý motor uvnitř mého těla, který mě hnal kupředu. Vběhla jsem do šatny a oblékla si zelený plášť operatéra a zavázala si roušku kolem krku. V umývárně jsem si umyla pořádně ruce, tak jako to dělal každý, a cestou na sál si natáhla roušku přes ústa a nasadila rukavice. Pozadím jsem si otevřela lítací dveře a uviděla známý prostor, kde kolem lůžka postávalo několik sestřiček, doktorů a anesteziolog, který na mě pokynul, že můžeme začít. Prohlédla jsem si vizuálně ránu, kde byl malý zkrvavený otvor po kulce, a poprosila o skalpel. Dlouhým řezem jsem mu rozřízla kůži na hrudi a oddělila jí. Nejdříve jsem si myslela, že to bude dlouhá operace, ale já měla o dost lepší vyvinutý zrak, než ostatní, a tak jsem blyštivou kulku pod světly hned uviděla. Zasekla se o jedno žebro a zůstala na místě. Nechtěla jsem mu v těle udělat ještě větší paseku, než měl, a tak jsem mu rozřízla jen pár svalů, abych se k ní dostala. Po pár minutách jsem svírala kulku a házela jí do misky s čirou tekutinou. Spokojeně jsem si oddechla, protože žádné komplikace nenastaly.

„Hotovo. Zašijte ho a pro jistotu udělejte celkové testy,” řekla jsem nakonec a cestou k umyvadlu si sundala rukavice, které jsem hodila do koše spolu s rouškou.

„Dobrá práce,” řekl Matt, který byl můj nadřízený.

„Díky. Bylo štěstí, že se ta kulka zastavila o žebro a neporanila plíci,” přitakal jsem a pořádně si omyla ruce.

„Spíš bylo štěstí, že si ho operovala právě ty. Jsi nejlepší,” lichotil mi, ale na mě to nikdy nezapůsobilo. Za celých sto let jsem na muže neměla čas a nehodlala jsem s tím začínat, když mi zbývá už jen pár dní.

„Měla bys jít domů a odpočinout se. Přeci jen máš za sebou patnácti hodinovou službu,” řekl, než opustil pooperační prostor a já si povzdechla, protože měl v podstatě pravdu, protože jsem už několik týdnu nejedla a síla mě opouštěla.

V šatně jsem se převlékla a rozloučila se s personálem. Šla jsem domů známou tmavou cestou a rozhlížela se kolem sebe, jestli nenajdu někoho, kdo doslova páchnul hříchem. Podívala jsem se přes silnici a uviděla asi třicetiletého muže, který se potuloval na ulici a sháněl si svojí novou oběť. Svůj dar už jsem měla tak vycvičený, že jsem ihned věděla, že je to pedofil, který znásilňuje nejlépe malé holčičky a potom je uškrcuje. Zbystřil, když uviděl blonďaté asi sedmileté děvče, které hledalo maminku a vyrazil k ní. Pronásledovala jsem je do úzké tmavé uličky, kde byly kontejnery. Dítě vzlykalo a volalo maminku a já si popoběhla, abych ho zastavila dřív, než bude pozdě. Za popelnicí ležela holčička, na kterou se mačkal ten zvrhlík a já ho vší silou praštila kabelkou do tváři. Svalil se na beton vedle dívky, které jsem pomohla vstát. Vzlykala, ale už byla v bezpečí.

Konejšila jsem ji a oprášila ji špinavé šaty, když jsem uslyšela ženu, která volala své ztracené dítě. Zavedla jsem holčičku k její mamince, která mi neustále děkovala, ale já se musel vrátit k tomu bídákovi, abych ukončila jeho život. Se slovy „Vítej v pekle“, jsem vysála jeho vnitřní sílu do sebe a nechala pohozené tělo u kontejneru, protože si také nic jiného nezasloužil. Najednou jsem měla energie na rozdávání a šla směrem domů.

Odemkla jsem si byt a hodila kabelku do křesla. Nohou jsem zavřela vchodové dveře a svalila se na pohovku. Mysl mi běžela všemi možnými směry, ale zastavila se až na obrazu Edwarda a Carlislea, které jsem viděla za zavřenými víčky. Každý den jsem na ně myslela a vzpomínala na rodinu, kterou mi, alespoň na malou chvíli dali. Věděla jsem, že v Pekle mám maminku, ale Carlisle mi byl otcem a věděla jsem, že tam, kde je, tak tam je můj skutečný domov. Chyběl mi tak moc, že to až chvílemi bolelo. Občas jsem plakala a strádala. Chyběla mi jeho náruč, jeho láska, jeho osobnost a ať to zní jakkoli divně, chyběl mi i Edward. Zbýval mi týden. Vlastně už jen šest dní, protože na hodinách svítilo zeleně 06:23. Šest dní a já před sto lety slíbila Carlisleovi, že ho jednou najdu. Slíbila jsem, že se vrátím a svůj slib jsem hodlala splnit. Zabalila jsem si do malé cestovní tašky jen to nejdůležitější a zavolala Mattovi do nemocnice, že kvůli rodinným problémům do práce už nepřijedu. Vběhla jsem do ložnice a otevřela skříň. Oblékla jsem si upnuté tmavě modré džíny s černým svetrem, který měl výstřih do ´V´ a přesto si oblékla dlouhý sytě červený kabát s velkou barokní kapucí. V chodbě jsem si obula kozačky a přes rameno si přehodila cestovní tašku. Těšila jsem se, jak malá holka až je uvidím. Tělo se mi vzrušeně chvělo a pod náporem těchto emocí, které mě ovládaly, jsem zavřela oči. Vybavila jsem si Carlisleovu tvář do nejmenších detailů a poslouchala hlas svého srdce a luskla prsty.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I démoni pláčou - 11. kapitola: