Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 44

12.08.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9356×

Taylor Swift- Breathe

Renesme:

On se vrátil! On se vrátil! Štěstím jsem skákala snad k Marsu. Padl na kolena a objal kolem pasu.

,,MAMI! TATI!‘‘Oba přiběhli. Na tvářích spokojené výrazy a mamka tajemně zašeptala.

,,Přece jen ses probudil.‘‘ Táta se zase usmál a Alec pomalu zvedl do stoje. Bylo to divné. Jeho krásné ladné pohyby byly fuč a připadal mi nějak…nemotorný. Najednou se mu podlomily a padal. Táta ho včas zachytil a křikl na mamku ať přinese srnku.

,,Tatti! Co mu je?!‘

‘ ,,To zjistíme.‘‘

,,Alecu.‘‘ Jeho hlava se otočila ke mně…měl nepřítomný pohled.

,,Alecu, poslouchej mě. Nasytil ses dřív, než jsi se vydal na cestu?‘‘ Skoro vrčel.

Ne…On zavrtěl hlavou a víčka mu klesla.

,,Bello! Rychle!‘‘ Vykřikl a já v dálce viděla mamčinu siluetu, skoro šmouhu. Hned byla u nás a podala srnku tátovi.  Zuby jí prořízl hrdlo a otevřel Alecovi ústa. Krev býložravce pomalu odkapávala do hrdla.

,,Je hodně vyčerpaný.‘‘ Zamručel táta.

,,Neumře že ne?!‘‘ Vyhrkla jsem hned.

,,Ne, zatím ne.‘‘

,,Ale upíři přece nemůžou být unavení.‘‘ Namítala mamka.

,,Ne ti, co jsou úplně. On je polovičatý.‘‘

,,Cože?‘‘

,,Když roztrháš a pálíš upíra, ale někdo ho vytáhne. Tak to tělo když se vyléčí, tak ztrácí původní sílu a dotyčný má v sobě už jen půlku jedu. Málokdy se stává, že by se upír po své ‚smrti‘ probudil.‘‘

,,On je poloupír?‘‘

,,Jo a jelikož je ještě moc mladý..no mladý- vypadá na šestnáct jednoduše, tak ještě chvíli bude stárnout.‘‘ Ne…

,,To snad ne! Co když zestárne tak, že on bude vypadat na čtyřicet a já budu věčně dvacetiletá- tedy až se mi zastaví růst.‘‘ Hlas se mi třásl a myšlenky jsem měla…někde.

,,O to se bát nemusíš. Růst se mu zastaví ve dvaceti dvou.‘‘

,,Vážně?‘‘

,,Jo.‘‘ Poslední kapka karmínové ukápla.

,,Odneseme ho dovnitř. Ty na něj Nessie dohlídneš!‘‘ Zasalutovala jsem a všichni odběhli domů. Položili jsme ho na lůžko a táta mi podal dvě flašky.

,,Co to je?‘‘

,,Jo  ještě brčko.‘‘ Hned byl zpátky a podal do ruky brčko. ,,První je zvířecí a druhá lidská.‘‘ Ukázal na flašku v levačce-zvířecí a pravačce- lidská.

,,Jo.‘‘

,,Každou půlhodinu. Střídej je. Pochopila?‘‘

,,Jop.‘‘ Políbil mě na čelo a pomalu se vydal ze dveří. Na prahu stála mamka, táta jen kolem ní prošel, obtočil ruku kolem pasu a tahal s sebou. Dveře cvakly a já si sedla na postel. Nastavila jsem si budíka, který je tu nejspíš z devatenáctého století. Natáhla jsem se, lehla na bok a sledovala klidné Alecovo oddechování. Počítala jsem každý mělký nádech a když mi zadrnčel u ucha budík, leknutím jsem vyskočila.

Vzala jsem do ruky nejdřív zvířecí krev, nasoukala dovnitř brčko a druhý konec Alecovi do úst. Ale nezačal hltat. Sakra…co teď? Jak do něj dostat to, co musí mít? Nalejvat do hrdla jako do sklenice není dobrý nápad… Už vím.

Zhluboka jsem se nadechla a lokla, krev jsem udržela v ústech místo toho, abych polkla a jemu rozevřela rty. Pomalu jsem nechávala krev skapávat. Byla jsem nadšená, když jsem viděla, že jeho reflex, pít se nevytratil. Když veškerá krev odkapala, zase jsem si šla lehnout a nastavila budík. Bude to těžký. Lidská krev…ne, já to musím vydržet. Vydržím.

Jasper:

Každý den jsem slyšel křik Rose z koupelny. Tak moc nenáviděla svoje jizvy z bitvy. Na jejím dokonalém těle to prý není vůbec vábivý designový kousek. Ona se vážně zbláznila. Emmett si začal říkat král. Baví ho dohlížet na upíry ve světě. Alice…ach můj andílek je konečně šťastný a jela společně s Isoldou a Helenou nakupovat. Z vedlejšího pokoje bylo cítit štěstí a z druhého…strach?

Pomalu jsem došel k těm dveřím a zaťukal.

,,Jdi pryč!‘‘ Zavrčela Renesme.

,,Renesme, čeho se bojíš?‘‘ Zašeptal jsem skrz zavřené dveře. Neozvala se odpověď a já otevřel. Hned mě do nosu praštila silná vůně krve. Renesmeiny rty taky měly rudou barvu.

,,Říkala jsem ti, ať sem radši nechodíš.‘‘ Zavrčela a utřela si rty.

,,Co jsi dělala?!‘‘ Oči jsem přimhouřil do škvírek.

,,Bohužel sám z brčka nepije a jinak nevím, jak do něj dát tu krev.‘‘

,,Jo aha…‘‘

,,Co sis myslel?‘‘

,,Že si někoho vysála?‘‘

,,Ha, ha, ha, hodně vtipný.‘‘ A sedla na postel. ,,Nevíš, za jak dlouho se probere?‘‘ Sedl jsem si vedle ní a oba jsme hypnotizovali lůžko s nehybným Alecem. ,,Tolik se o něj bojím.‘‘ Objal jsem ji a ona mi začala vzlykat do hrudi.

,,Neboj, bude v pořádku.‘‘ Šeptal jsem. Slyšel jsem vrznutí dveří a otočil se za tím zvukem. Stála tam Alice.

Alice:

Nákupy jsme si užily. Zapomněly jsme na všechny problémy, které máme a na smutek. Odreagování s Isoldou a Helenou není tak těžké. Dojeli jsme domů a plně naložené taškami nesly nahoru.

,,Jazzi?‘‘ Zašeptala jsem a očekávala, že okamžitě přiběhne.

Nic. Kde jen je? Zavřela jsem oči a hledala v budoucnosti. Sedá si vedle Renesme na postel a pak ji obejme! Hned jsem se tam rozeběhla a stanula přede dveřmi.

,,Tolik se o něj bojím.‘‘ Zašeptala moje neteřinka.

,,Neboj, bude v pořádku.‘‘ Slyšela jsem tichý uklidňující hlas Jaspera. Pomalu jsem pootevřela dveře, ale ty mě prozradily vrznutím. Jasper pomalu otočil hlavu čelem ke mně a smutně se pousmál. Okřála jsem a pomalu, neslyšně k nim šla. Sedla jsem si vedle Jaspera a objala jeho. Musí ho to ještě víc bolet, když cítí ty emoce.

,,Ness…‘‘ Zašeptal najednou Alec, kterého jsem si ani nevšimla a ta se hned probrala a byla u něj.

,,Tady jsem Alecu.‘‘ Hřbetem ruky mu přejela po tváři a jeho ruka se pohnula a chytila tu její.

,,Pojď Alice, dej jim trochu soukromí.‘‘ Zašeptal Jazz a nesl v náruči rychle ven.

,,Ale já se chci dívat.‘‘ Namítala jsem, ale hned mi přeběhla hlavou vize.

,,Tak se dívej, ale do budoucnosti.‘‘ Zasmál se Jazz.

,,Dobrý plán lásko…‘‘ Zavrněla jsem a společně zmizeli do našeho pokoje.

Renesme:

Hned jsem stála u něj a přejela mu hřbetem ruky po tváři.

,,Tady jsem Alecu.‘‘ Slyšela jsem dveře jak vrzly. Jasper mi hodně pomohl.

,,Renesme…‘‘ Zašeptal a na tváři se mu rozhostil úsměv a otevřel oči. Byly stále karmínové, ale po okrajích se mu začaly dělat zlatavé nitky.

,,Klidně si ještě odpočiň.‘‘ Zašeptala jsem a políbila na čelo. Zavrtěl jen hlavou a ladně se posadil.

,,Nechci   odpočívat.‘‘

,,Ach, ty jsi už jako rybička.‘‘ Zasmála jsem se šťastně a o krok ustoupila.

,,Měl jsem dobrou doktorku, její způsob léčby mě uzdravil nemožnou rychlostí.‘‘ Stoupl si na nohy. Byl zase stejně pružný a elegantní, jako dřív.

,,Aha, takže je to tou doktorkou?‘‘ Koketně jsem mrkla. Zavrněl a stál hned přede mnou.

,,Neustupuj.‘‘ Zašeptal a naklonil se ke mně blíž.

,,Víš, že to není dobrý nápad.‘‘

,,Vím, ale nemůžu si pomoct.‘‘ Zasmál se a rychle mě políbil. Tolik mi to chybělo. Chyběl mi jeho dech na rtech, jeho něžnost, láska smíchaná s dravostí. Nevydržela jsem to. Zapletla mu ruce do vlasů a tiskla ho k sobě co nejblíž. Opatrně si se mnou lehl na postel a ještě chvíli se zatýkali v polibcích. Zase na oblohu vyšel měsíc a my se nepřestali vpíjet jeden druhému do očí.

,,Miluju tě.‘‘ Zašeptala jsem po chvíli ticha a stále jezdila rukou po jeho hrudi.

,,Já tebe taky.‘‘ Obtočil si další loknu mých vlasů kolem prstu a sledoval jejich barvu.

Nikdo:

Bella s Edwardem se mezitím věnovali podobným věcem, tedy do té doby, než se Edward zeptal…

,,Bello?‘‘

,,Hmm?‘‘

,,Miluješ mě?‘‘

,,Jak o tom můžeš pochybovat?‘‘

,,A chtěla bys se mnou zůstat navždy?‘‘

,,Dýl než to.‘‘ Zavrněla.

,,Můžu ti zadat jednu hodně důležitou otázku?‘‘

,,Jakou?‘‘

,,Víš, že tě miluju víc než cokoliv na světě?‘‘

,,Nějaké tušení o tom mám.‘‘ Zasmála se.

,,A že bych pro tebe zemřel?‘‘

,,To jsem se taky nějakým záhadným způsobem dohmátla.‘‘

,,Vezmeš si mě?‘‘

,,Ehm…cože?‘‘ Až teď jí docvaklo, co právě položil za otázku.

,,Vezmeš si mě?‘‘

,,A mám jinou možnost?‘‘ Zeptala se.

,,Nevím.‘‘

,,Já taky nevím, není to nic, co by nám mělo změnit existenci?‘‘

,,Ne, myslím že ne, ale budeš oficiálně moje láska.‘‘

,,To zní slibně.‘‘

,,A…?‘‘

,,Edwarde, stát se tvým vlastnictvím, otrokem na věčnost, papírově ti patřit, mít nasazená tvoje růžová pouta a nechávat se od tebe hýčkat… ano.‘‘ Zasmála se a on jí začal horlivě zasypávat polibky.

***50 let později*** (Vytahujte kapesníky, hodlám oficiálně těmito větami-viz níže- končit)

Pláně byly posety právě napadaným bělostným sněhem. Ta bílá hmota, studená, ledová, ale zároveň krásná byla až moc podobná bytostem, které v ní ležely a nechávaly jednotlivé vločky dopadat na jejich tváře. Necítili jejich studenou teplotu, netoužili po tom, aby byli víc, než teď jsou. Vločky jsou jen chvilkové, jako štěstí. Přelétavé, lehké a přesto působí radost i starosti. Stále padaly….bylo jich tolik, ale přece jen vždycky najdou konec. Stejně jako vše okolo nich, jen oni tu budou navždy. Stále tu budou.

Každý den budou spolu v náruči sledovat východy a západy slunce. Šplouchání, šeptání a tiché šumění malé říčky, kterou stále blížící se zima nezmrazila. Oni byl zmraženi už dávno.

Začali se vpíjet jeden druhému do očí a usmáli se.

Je to přesně padesát let, co se poznali. Tady to všechno začalo…v tom malém, věčně deštivém městečku Forks. Tím nevinným příjezdem slečny Swanové…

Oni tu ale jsou a navždy budou. Jejich osud byl zpečetěn, budou zatracení, ale věčně šťastní, protože budou v objetí toho druhého.

Jejich dcera měla svatbu o dva roky později a společně s jejím manželem se odstěhovali a chodili navštěvovat…

Edward by se teď nejradši zfackoval za ty myšlenky, které mu běhaly před padesáti lety hlavou. , Nevěří, že se mu někdy poštěstí, najít svou druhou polovinu,  i když na to má celou věčnost.‘ Bella se pousmála a políbila na rty.

Svět je krásný. Lidé jsou spokojení… Emmett s Rose dohlížejí na pořádek a sluhy nepotřebují. Na co?

Emmett ten hromotluk…toho se bojí každý- dokud si s ním nepromluví, protože myšlenky podobné slepičím jsou vám opravdu nanic. Ostatní zůstali v Los Angeles. Případně pomáhají. Žijí v anonymitě, ochraňují své tajemství a občas se vydávají na jih za bouřlivými Mexickými upíry pro srandu.

Čas plyne dál…i když se to zdá nemožné, tak pro ně se čas zastavil. Tikání sekundové ručičky pro ně nic neznamená a žijí…teda v našem případě existují šťastně, dokud se něco nezvrtne a nepřijde apokalypsa.

* * * THE END * * *

(Uch, tyhle obrázky mi daly zabrat, ale co myslíte? Nevšímejte si těch šmouh kolem, ale trošku se mi tam rozmazala obyčejná tužka, když jsem se naštvala, že je to divný- kreslila jsem to potají a kdyby se tohohle dohmátla máti, označí mě za magora- i když tuším, že si to o mě myslí...

Trochu  jsem to pak zmenšila na pc a spojila dohromady... Tak přece jen se mi kreslení osvědčilo- hádejte, kdo je ten pár dole vlevo? xD.)

----------------------------------------------------

Ahojky, chtěla bych se vás všech, co jste zabrouzdili na tuhle povídku, zeptat, co si o tom myslíte. Měla bych dál pokračovat v psaní povídek? ANO? NE? Je to jen na vás.

Tuším, že jste teď na mě asi naštvaní, že jsem skončila tuhle povídku, ale berte to takhle, kolik povídek tady má 44 kapitol? 44 NUDNÝCH kapitol? Pojednávající o osudu dvojice, které se asi nikdy nezbavím, protože další povídka má stejné hrdiny.

Prosím, prosím VŠECHNY co to četli. Písněte. Udělejte radost jedný praštěný holce...

Předem všem děkuju...váš věčný služebník, DJ, malíř a spisovatel Niki...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 44: