Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 43

11.08.2009 (17:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3318×

Switchfoot-This is Home

Bella:

Bolelo mě ji takhle vidět. S nikým nepromluvila…jen se mnou, ale to řekla maximálně mami… Bylo mi do breku. Tolik mi chybí moje usměvavá Renesme, ale ona se trápí. Trápí se, protože on zemřel.

Edward mě objal kolem pasu a oba jsme se koukali z okna do dálky na naši trpící dceru…věděli jsme, že jí nijak nemůžeme pomoci. Je to zbytečné…

,,Bello, ona se z toho zotaví…uvidíš.‘‘ Zašeptal mi Edward do ucha. Jasně, viděla jsem ten výraz, když k ní šel Edward. Myslela si, že se Alec vrátil, ale když přišel blíž, zase zesmutněla a s nikým se nebavila.

Carlisle:

Renesmeiny rány se perfektně zahojily, Belliny už taky, ale stále tu převládá smutek. Rose s Emmettem dohlíží zatím na pořádek s upíry. Začalo je to oba náramně bavit a Emmett má konečně o zábavu postaráno.

,,Carlisle, já už se nemůžu na to dívat…tolik to bolí.‘‘

,,Já vím Esme, já vím…‘‘ Tolik lásky rozdává kolem sebe a každý zamračený obličej jí bolí…

Renesme:

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že on tu není…není tu. Nebude mi už šeptat do ouška. Nebude mi dělat uklidňující kroužky. Nebudu ho moct nikdy za to políbit, poděkovat mu za to…

Vrba… ta jediná poslouchá moje muka. Chci ho zpátky tak moc! Vrbo…vrbičko, ty mi ho asi nepomůžeš navrátit zpátky…Jsem paranoidní! Mluvím k vrbě! Ke starému stromu. Vrásčitá kůra se loupe a pružné větve obalené listím se dotýkají klidné hladiny průzračného jezírka.

Sledovala jsem svůj odraz. Nesnáším se! Nesnáším tu holku, jejíž obličej lemují hnědé vlasy a svět sledují dvě oči barvy čokolády. Kdybych mohla, utopila bych ji, zavraždila za to, že přežila. Že přežila smrt toho, koho milovala. Svého srdce.

Hladinu rozbouřila malá kapička slzy, která mi tam čirou náhodou ukápla…a zase…a zase… Zase mě přemohla slabost, smutek a neštěstí. Slunce pomalu zapadalo…zase. To je ten nespravedlivý koloběh.

,Tak to má být…‘ Zašeptal mi vítr do ucha. Ano. Každý den Slunce pracně leze po nebi, aby pak večer mohlo dát prostor měsíci. Stříbrnému kotouči, kolem kterého tančí malé hvězdičky. Zase pomalu vylézalo to zlaté cosi ze svého brlohu. Měnilo noc v den.

Dešťové kapičky mi chladily obličej, smývaly ze mě prach a špínu, která se na mě za ten měsíc, co tu sedím nakupila. Déšť vystřídala zase blankytně modrá obloha…

Kousek ode mě začal šustit vítr, čechral zelené stébla…

V dáli jsem viděla siluetu…mamka, nebo táta…asi. Přišli mě donutit nejspíš, abych přestala čučet do blba a něco snědla. Ale ta osoba se pohybovala šíleně pomalu…jako kdyby kulhala. Pomalu se ke mně přibližovala. Vydrápala jsem se na nohy a čekala, kdo to bude…

V půli cesty osoba padla na kolena. Bylo mi jí líto, vypadala dost vyčerpaně a vydala se naproti. Zase se vyškrábala na nohy a já se rozběhla naproti.

Alec:

Bylo to divný. Spal jsem…jestli se tomu dá říkat. Slyšel jsem funění někoho a nadávky, že tohle je určitě ukazováček levé ruky- né pravé. Hned nato jsem upadl do temnoty a přes hlavu mi běhaly děsivé scény.

Malá holčička…tisknoucí se ke kamenné stěně v zatuchlé místnosti s plísní. Z jejích krásných zelených oček odkapávají slzy velikosti hrášku a k hrudi si tiskne malého medvídka. Brečí, bojí se, třese se a v očích má zapsaný strach. Právě viděla monstrum, které jí zabilo rodiče. Oči lovce, lesknoucí se v matném světle děsivě karmínovou se přibližují. Jeho hlas ji uklidňuje, říká jí, že maminka na ni už čeká. Natahuje k ní paži a ona uvolní medvídka a roztřeseně se přibližuje malou ručkou k nestvůře.

Dál se všechno odehrává strašně rychle. Muž ji popadne za tělíčko, rty přitiskne k jejímu něžnému krčku a ozývá se jen hltání a mlaskání.

Další scéna…vracím se v čase… Malý kluk s hnědými vlásky, hraje si s holčičkou stejného věku. Klacíkama si kreslí v písku, maminka na ně volá, ať se vrátí okamžitě domů, že musí odejít. Oba ač neradi uposlechnou….

Vidím je teď znova, ale už jsou o něco starší. Je jim okolo 16 a 17. Dívka drží v náruči kočičku a ta ji škrábne. Ona se naštve- kočka začíná ihned syčet, bolestivě mňoukat, ale nepomáhá to. Už jí nic nepomůže. V strašlivých mukách umírá a poslední co vidí jsou smaragdově zelená kukadla děvčátka.

,,Čarodějnice! Ďábel! Na hranici s nimi!‘‘ Křičí sedlák, který to celé viděl. Chlapec popadl děvče za ruku, běželi do lesa, hluboko…hluboko do lesa. Louče a pochodně je pronásledovaly. Lápali po dechu. Síly už neměli. Padli na zem, schoulili se pod kořeny starého dubu a báli se i dýchat.

,,Zlatíčka, pojďte se mnou.‘‘ Zaslechli tichý hlas a oba se vyděšeně podívali na muže v černé kápy. Podívali se na sebe, ale když zaslechli blížící se dunivé kroky vesničanů přikývli a muž je oba vzal do paží a utíkal nadlidskou rychlostí pryč…Byli jsme to my s Jane- ještě lidské děti. Nevinné, ale mocné se silným potenciálem, který Aro chtěl.

Spalující bolest. Pálili jim každou buňku v těle. Každý milimetr jejich těla hořel, hořel vnitřním ohněm a probuzení do neznáma. Do nového, zatraceného života. Života, který nikdy nekončí…tedy, to si mysleli, než jim Aro ukázal, že i my se dáme zničit.

Pak dlouhé nic. Něco, co si ani nechci pamatovat, to čím jsem byl, než k nám unesli světlo. Unesli ho z jejího dokonalého světa a uvěznili tady. Proč po ní chtěli změnu jména? Moje i Janeino jméno nezměnili, ale její chtěli v každém případě nahradit jiným.

Pamatuju si, jak krásná byla…jak statečně vzdorovala Arovi, dokud se nezadívala někam mimo a záhadně nezavrtěla hlavou. Dotek na její kůži…jak sametová, hebká… To jak si mě za límec přitáhla a já nemohl uvěřit tomu, že mě právě anděl políbil. Její oči, rty, její štěstí, když jsem jí konečně řekl, co k ní cítím… Tajné dotyky, polibky, slova…

Cítil jsem, jak moje tělo těžkne. Jako kdyby na mě někdo dal nějaké závaží.

,,No tak! Probuď se!‘‘ Nic, stále jsem nemohl najít rty a odpovědět ženskému hlasu. Určitě Elena…tedy Bella. Mateřský tón a opatrnost. Teplé kapičky dopadaly na moje tělo a to zase jako kdyby dostalo pár závaží navíc.

,, Už nemůžu, nemůžu tu zůstat.‘‘ Vzlykala. ,,Už se vrátím, vracím se domů…do L.A. Jestli mě Alecu slyšíš, prober se! Prober se a vrať se k Renesme!‘‘ Křičela hystericky. Chtěl jsem, tak moc jsem si přál…nic. Cítil jsem, jak mě táhne někam a lehké listí dopadající na mou hruď.

A pak zmizela…ztichl jediný hlas, jediný dech a tichý tlukot srdce. Dlouho jsem ležel. Slyšel pofukování větru a třepetání křídel zbloudilých motýlů. Nevím, jak dlouhá doba uplynula, ale najednou jsem prudce otevřel oči. Měl jsem na sobě jednoduché plátěné kalhoty, listí vpletené ve vlasech a jediné, co jsem věděl bylo Los Angeles…Nevnímal jsem déšť, mlhu, nic… jen se soustředil na to, se tam dostat co nejrychleji. Došel jsem až k obrovské kamenné zdi a přeskočil ji. Byl jsem vyčerpaný…nic jsem nepil, žízeň mnou cloumala, ale chtěl jsem jen ji vidět. Jen vidět její dokonalou tvář. Malá osůbka klečela na druhé straně. Pod starou vrbou před jezírkem a slzy jí kanuly na hladinu. Zahlédla mě a zvedla se. Přibližovala se. Chtěl jsem se rozběhnout, ale nohy selhaly a já padl na kolena. Zase jsem se vydrápal na nohy a všiml si, že postava zrychlila…běžela. ,,Renesme.‘‘ Můj hlas byl nakřáplý a ona na mě hned vyskočila. ,,Alecu! Alecu!‘‘ Přitiskl jsem si jí k sobě a zasypával polibky.

,,Lásko…‘‘ Zašeptal jsem a tím si vysloužil další polibky. Po chvíli se odtrhla, zkoumavě a nedůvěřivě se mi vpíjela do očí a dlaně i prsty jí jezdily po mém obličeji.

,,Jsi to ty?‘‘ Z očí jí vyhrkly slzy a palcem mi přejela po rtech.

,,Tolik jsi mi chyběla.‘‘ Zmohl jsem se jen na to a zase spojil naše rty.

,,Ty mě taky.‘‘ Vzlykala. Opatrně jsem jí spustil na zem a zase padl na kolena. Objal ji kolem pasu a děkoval tomu nahoře, že nás učinil šťastnými.

,,MAMI! TATI!‘‘ Vykřikla najednou šťastně. Hned u nás stáli. Bella vypadala překvapeně, šťastná a spokojená a Edward to stejné.

,,Přeci jen ses probudil.‘‘ Zamumlala Bella a usmála se. Postavil jsem se na nohy, ale ty se mi nějak divně zase podlomily, ale Edward mě zachytil.

,,Bello, potřebuje srnku, něco, rychle.‘‘ Položili mě zase na zem.

,,Alecu.‘‘ Renesmein hlas byl starostlivý.

,,Alecu, poslouchej mě. Nasytil ses dřív, než jsi se vydal na cestu?‘‘

Zavrtěl jsem hlavou.

,,Bello! Rychle!‘‘ Vykřikl a já upadl do temnoty.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 43: