Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 42

,,Nesla jsem Alecovo roztrhaný tělo. Nevšímala jsem si toho, jestli mě náhodou někdo nechce zabít, jen jsem věděla, jaký to je, ztratit milovanou osobu a snažila jsem se, aby to zvládl…''

,,Alec? Tys skočila do toho ohně, abys vytáhla roztrhaný kusy těla?''

Přikývla. ,,Nemohla bych se dívat do tváře Renesme, kdybych alespoň nezkusila ho zachránit.'' Hned jsem ji objal.

,,Miluju tě.'' Zašeptal jsem a políbil.

,,Tsss..'' Zasyčela zase. Odtáhl jsem se od ní a podával do očí.

,,Ponesu tě.'' Ani nestihla namítat a už jsem jí nesl náruči. Tiskl co nejvíc k sobě, obmotala mi ruce kolem krku a hlavu mi složila na klíční kost. Cítil jsem její mělké oddechování. Znělo to, jako kdyby jí každý nádech šíleně bolel a pálil. Procházeli jsme hradem Opatrně jsem jí položil na nemocniční lůžko, které jsme tam přinesly hlavně kvůli Nessie. Až teď jsem si všiml těch šílených škrábanců a popálenin, které se pomalu zahojovaly.

,,Nehýbej se.'' Poručil jsem jí. Políbil na čelo a běžel pro nějakou mokrou látku.

Nedokázala jsem to…sice jsem ho po měsíci poskládala celého, ale nedařilo se mi ho probudit. Dva měsíce jsem u něj seděla a čekala, jestli otevře oči. Nic. Ležel tam nehnutě, stále se zavřenými víčky a moje srdce pukalo nad představou nešťastné Renesme, ale taky nad Edwardem. Neviděla jsem ho víc jak tři měsíce. Schovala jsem Alecovo tělo hlouběji do jeskyně a zakryla listím. Nikdo ho nesmí najít. Nikdo. Jen já.

Skočila jsem ze skály a dopadla na nohy. Nepříjemně to křuplo.

,,Ach! Sakra!'' Sykla jsem a chytla se za levou nohu. Šílená bolest. ,,Zase je to zlomený!'' Zavrčela jsem si sama pro sebe naštvaně. Dlaně jsem přitiskla k otevřené zlomenině a vší silou tlačila proti sobě.

,,Křup!''

,,Aáá!!'' Zavrčela jsem, z oka mi vykanula slza a začala jsem okolo sebe tápat, hledala nějaké listí, kterým bych si setřela krev. Když bolest polevila, vyskočila jsem a běžela co nejrychleji směr USA. Došla jsem až do Francie. Znala jsem tam Jeana Rovela- námořník… Půjčil mi loď- tedy spíš já mu ji ukradla společně s pár kanystry benzínu. Pošlu mu později balíček peněz…

Nespala jsem, nejedla..už přes tolik měsíců a moje tělo se toho bezesporu domáhalo. Ale ještě to musí vydržet. Myslela jsem jen na to, že na mě čeká moje láska a dcera.

Proplula jsem Panamským průplavem, naplnila už snad po dvacáté nádrž a zase jela. Otočila jsem loď na sever a počítala každý svůj nádech. Bolelo to. Ještě z bitvy, jak mě ten muž shodil na zem, praštil do hrudi…myslím, že mám žebro v prčicích… Od hradu mě oddělovalo jen pět kilometrů… Loď jsem vyhodila do povětří, když jsem se ani neobtěžovala zaplout do přístavu a rovnou vyskočila a běžela domů. Každých dvěstě metrů jsem zakopávala a zase se škrábala na nohy.

,,Edwarde…'' Zašeptala jsem a doufala, že mě někdo uslyší. Byla jsem už na našem pozemku, ale alej s lesy byla neuvěřitelně dlouhá…

,,Edwarde!'' Slyšela jsem z dálky Alicin hlas. Alice! Moje sestřička. Sebrala jsem i poslední zbytky sil. Viděla jsem v dálce tři siluety.

,,Bello!'' Vykřikla jedna z nich a já podle sametového hlasu poznala mého anděla. Okamžitě mě držel v náruči. Bylo to tak nádherné zase cítit jeho příjemnou esenci, jeho jemné prsty. ,,Edwarde…Edwarde…''

,,Kde jsi byla lásko.'' Vydechl hystericky a naléhavě mě políbil ,,Tohle mi nedělej.'' Zašeptal a zase políbil.

,,AU!'' Vypískla jsem- dotkl se nějaké nezahojené rány.

,,Co se ti stalo?'' Posadil mě na konec pole pod vrbu a chvíli jsme se jen dívali do očí toho druhého. Moje byly určitě černé celé jako noc, hladové, vysílené, unavené...

,,Renesme…'' Zašeptala jsem.

,,Mami!'' Nessie se rozplakala a skočila mi kolem krku.

,,Ach zlatíčko, já se tak bála.'' Zase mi z očí vytryskly zrádné slzy.

,,Mami, konečně jses vrátila.'' Plakala Renesme.

,,Promiň Ness, promiň…'' Procházela jsem jí po zádech a byla jsem absolutně šťastná, že to přežila…

,,Renesme, pojď se mnou, táta si potřebuje promluvit s mamkou.'' Zašeptala po chvíli Alice a Renesme- ač nerada- poslechla.Řekla jsem mu, že jsem odnesla kousky Aleca do hor a tam se ho snažila vzkřísit, ale bez úspěchu. Odnesl mě do našeho pokoje, na lehátko, kde jsme ošetřovali i Renesme a po chvíli se zase vrátil s navlhčeným hadříkem a mísou s vodou.

,,Lež lásko, klidně spinkej. Já se o tebe už postarám srdíčko.'' Políbil mě na rty a navlhčil vodou. Zavřela jsem oči.

,,Ani netušíš, jak jsi mi celou dobu chyběl.''

,,Myslel jsem na tebe každou vteřinu.'' Pokračoval za mě.

,,Bylo to jako by sis vzal půlku mě.''

,,Půlku srdce…'' Dokonale jsme se doplňovali. Levou rukou mi procházel obličejem a pravou procházel hadříkem.

,,Co sis do těch ran všechno zanesla…'' Zašeptal.

,,Nevím.'' Ruka z mé tváře zmizela a cítila jsem nepříjemný tlak na noze.

,,Tříska.'' Zašeptal pro sebe a slyšela jsem, jak ji hodil do mísy.

,,Žebro…'' Zaskučela jsem.

,,Jo, hned ti ho udělám, jen přinesu trochu morfia a ještě lokální anestézii.'' Okamžitě byl zpátky- v ruce držel dvě jehly a skalpel.

,,Jehly.''

,,Hned to bude, jen to nebude bolet.'' Zašeptal.

,,Zvládneš to?'' Zeptala jsem se ho.

,,Zvládl jsem i Renesme, zvládnu tebe.'' Smutně se pousmál. Zatnula jsem zuby. Jehla mi projela kůží a další tlak…

,,Arrrh!'' Zavrčela jsem.

,,Promiň, ale za chvíli už nic neucítíš.'' Trhla jsem sebou a pak už jsem jen cítila jak se kov dotkl mojí kůže, jak projíždí hrudníkem, ale bolest žádná. Zavřela jsem radši oči. Na tohle koukat nemusím.

,,Říkej něco.'' Zvuk, jako kdyby to mlaskalo mi dvakrát nepomáhalo v tom, abych neomdlela. ,,Budu ti broukat naši ukolébavku.''

,,Bezva.'' Usmála jsem se. Jemně mi pobrukoval, ale stále jsem cítila co dělá, jen chyběla bolest. Ozvalo se křupnutí. Znova. Cítila jsem jak se mi čtvrté žebro odspoda zaceluje.

,,Zachvíli to bude, ještě ti vydezinfikuju tu ruku a musím ti znova zlomit nohu…špatně ti srostla.''

,,Dobře.'' Přikývla jsem a zatnula zuby. Chytil mě za holení kost a trhl. Ozvalo se odporné mokré křupnutí a já bolestivě zavrčela. Zkroutila jsem se na lůžku a chytla ho za ruku. Hned mě hladil po tváři.

,,Promiň, promiň lásko, já vím, bolí to.'' Políbil mě na rty a zase se vrátil k noze.

,,Ta bolest je hnus.'' Zaskučela jsem.

,,Už ti to zarostlo. Teď jen vyčistím ty rány, ať ti můžou taky pořádně zarůst.'' Přikývla jsem. Na slova jsem už neměla sílu. Cítila jsem, jak si moje mysl vydupala spánek…

Musel jsem si na její kůži vzít trošku jinější nářadí, než používáme u lidí. Bella usnula a já jí ošetřoval mezitím škrábance a omýval od popela a špíny.

Byl jsem hotový za půl hodiny, opatrně jsem jí zase zvedl do náruče- tak, aby se neprobudila- a odnesl do postele. Přikryl jsem ji snad dvěma dekami..jen ze zvyklosti. Pomalu jsem si lehl k ní na bok a sledoval její tvář. Slyšel jsem, jak se její kůže scvrkává…strup…a nakonec, jak na jeho místo raší nová nepoškozená kůže.

Spala snad tři dny, než se probrala a hladově se vrhla k podnosu, který jsem jí přichystal.

,,Na to si začnu zvykat.'' Zamumlala s plnou pusou.

,,A co teď?''

,,Nevím.'' Polkla a usmála se na mě.

,,Možná…pojď se mnou ven na zahradu.''

,,Co?'' Očekával jsem něco typu- pojď ke mně tygře.

,,Půjdeme se projít.''

Vzal jsem ji kolem pasu a pomalu vedl. Ještě pořád nebyla dostatečně silná…Renesme sice byla šťastná z toho, že se Bella vrátila, ale už to nebyla ona…už ne…

Slyšel jsem, jak plakala. Prosila, ať se Alec vrátí…uplynuly další dva měsíce… Koupili jsme si vlastní dům v L.A…spíš postavili na druhé straně pozemku lovců. Stále totiž jsme nemohly Renesme dostat od staré vrby u jezírka…