Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 40

Někdo ráno zaklepal na mahagonové dveře do našeho pokoje. Ležela jsem v Edwardově náruči a běloučké prostěradlo, které nás zahalovalo jen od pasu dolů bylo jediné, co jsme na sobě měli. Vychutnávali jsme si naše poslední setkání… kdoví, zda se vůbec ještě někdy uvidíme,dotkneme, políbíme.

,,Tady je vaše oblečení.'' Zašeptala smutně Alice a položila kusy látky s ocelí na postel. Hned vyklouzla ven. Obrátila jsem se na bok a Edward mě napodobil.

,,Miluju tě.'' Zašeptal a políbil na špičku nosu. Přitáhl si mě za ruce, které jsem měla položené před hrudík sobě a pevněji objal.

,,Už dnes, už dnes…ten čas tak rychle letí…'' Šeptala jsem, hlas se mi třásl a o to víc, když jsem si uvědomila, že některé uvidím už naposledy.

,,Bude to boj upír proti upírovi, upír proti lovci.''

,,Sbohem.'' Na polštář ukápla bělostná slza.

,,My to zvládneme. My to zvládneme…''Šeptal stále Edward a hladil na záda.

,,Renesme se vrátí s námi domů…zase budeme jedna velká šťastná rodina.''

,,Ano.'' Políbil mě na čelo a vstal. Oblékl na sebe věci, které mu dala Alice. Vypadalo to skoro jako brnění. Ocelové pancíře mu chránily hruď, stehna a paže. Strašně moc mu to v tom slušelo…

,,Pojď, ať neztrácíme zbytečně čas.'' Láskyplně mě zvedl z postele a začal oblékat. Navlékl na mě kalhoty z příjemného materiálu a na přední straně stehen a okolo lýtek ocelové desky přesně vytvarované na mě. Vzal další kus- protáhl paže skrz otvory a až později jsem si uvědomila, že je to něco jako podprsenka. Jasně, taky upravená s ocelí. Bříško jsem měla holé a když jsem se viděla v zrcadle, sama sebe bych nepoznala. Byla tam krásná, na pohled nebezpečná žena s červenými zorničkami a vražedným úsměvem na rudých rtech.

,,Kdo to je?'' Zeptala jsem se jako totální debil, ale nemohla jsem si zvyknout na ty oči....

,,Tvoje temná stránka lásko, stejně jako moje… ty krvavé oči máš také, všimla sis Alice? Lyry? Anamarie? Taky mají karmínové oči…to my všichni před bitvou.''

,,Všimla jsem si, že Siena se celá změnila…měla krvavé nejen oči a rty, ale i vlasy a nehty.'' Pomalu smutně přikývl. Vzal dva prameny za ušima a svázal vzadu do copu, ostatní nechal rozpuštěné.

,,Jsi dokonalá k zabíjení lásko.'' Zašeptal a v jeho hlase jsem slyšela pýchu, strach i odvahu… Pomalu jsme se všichni obrnění nakupili do aut a pneumatiky zakvílely. Nasadili jsme na sebe pláště stejné barvy jako naše oči, kápě si přetáhli přes hlavu a v tichosti a objetí toho nejmilovanějšího se řítili do nepřátelského města…Voltera.

Leželi jsme s Alecem vedle sebe, vpíjeli se jeden druhému do očí, když někdo začal zuřivě bušit na dveře. Rychle vyskočil a nasadil na sebe oblečení. Během vteřiny otevřel.

,,Okamžitě se jděte převlíknout! Míří sem šíleně moc limuzín!'' Křičel na něj Felix.

,,Jistě.''

,,Ona ať se taky obleče do zbroje! Bude potřeba!'' Alec hned zavřel dveře a došel k posteli.

,,Ta láska tak rychle začala kvést a tak rychle musí uvadnout? To je nespravedlivost.''

,,Alecu, co když nás zabijou?''

,,To jim nedovolím.'' Zavrčel a podal mi nějaký oblek. Celý v černém.

,,Co to je?'' ,,Válečný obleček.'' Usmál se smutně a začal mi pomáhat s oblékáním.

,,Miluju tě.'' Zašeptala jsem a on místo odpovědi mě políbil na krk. Oblékal černé pancéřové kusy a jemně procházel tělem. Dlouhé jako noc černé šaty s ocelovou hrudí… Musím přiznat, že mi styl středověku slušel. Můj milovaný rytíř si mě otočil k sobě a naléhavě políbil.

,,Miluju tě…miluju…nedovolím jim, aby ti ublížili.'' A zase políbil, jednou, dvakrát, třikrát…

Válka? Hm, dřív jsem se na tohle těšil, ale s menší skupinkou pitomců, kteří by proti nám bojovali, nechci ztratit Rose, ale rodina proti síle…vyhrajeme. Všem nám dali stejné oblečení. Musím přiznat, že v tom vypadáme sexy- hlavně moje kočka.

Nemůžu se dočkat, až začnu kolem sebe bušit hlava nehlava… Všiml jsem si změny očí….u všech. Bude JATKA!

Prudce jsme zabrzdily u zadní brány do jejich obrovského paláce. Auto bylo plně naložené výbušninami a my si to mířili ke stěně a přeskočili do obrovských zahrad. Pětačtyřicet plně vyzbrojených, vycvičených jsme se postavili do řady a my s Edwardem uprostřed vykročili o dvě stopy a očekávali jejich příchod….příchod temna.

Stopadesát siluet se pomalu přibližovalo. Stejně majestátní jako vždy, v popředí Aro, Jane, Alec, Caius a Marcus. Za Alecem stála malá postava. Renesme!

,,Vraťte nám naši dceru!'' Vykřikl Edward.

,,Vaši dceru? Ona je už naše! Její jméno je Julie!'' Křikl na nás s úšklebkem Aro.

,,Tohle je váš poslední den! Buď osvobodíte Renesme, nebo vybojujeme svobodu!''

,,NE!'' Všichni okolo nás zavrčeli. Siena zase zahořela rudou a všem se oči uzamkly do škvírek. Obrátil se ke mně a smutně se mi vpil do očí, jeho dlaně mi uvěznili obličej a políbil.

,,Miluju tě, musíš přežít.'' Zašeptal ke mně. Rozhlédla jsem se kolem sebe, všichni si darovali poslední sbohem…poslední, které kdy budou moct vyslovit dřív, než je možná OSUD rozdělí…Najednou jsem si všiml skupiny upírů. Bylo jich snad dvacet… S tvrdými maskami se pomalu přibližovali k nám ruce v gestu, který naznačoval, abychom se nebáli. Aro je propálil pohledem a zavrčel. Ten nejsilnější z nich promluvil.

,,Budeme bojovat na vaší straně, chceme odejít poté v anonymitě a existovat bez toho, abychom museli sloužit.'' Povzdychl si jeden z nich a Edward přikývl.

,,Jejich myšlenky mluví pravdu…'' Zašeptal ke mně a já se zase podívala na jejich mluvčího.

,,Snad…''

,,Jakob…'' Zašeptal ke mně Edward. Otočila jsem se, věděla jsem, že tím myslel, abych se s ním rozloučila…radši. Došla jsem k obrovskému vlkovi, ten smutně sklonil hlavu a zakňučel. Zorničky mu taky nabraly rudou.

,,Jakeu, jsem ráda, že jsi můj přítel, děkuju ti…za všechno.''Po tvářích mi stekla slza. Jakob mě oblízl svým obrovským jazykem a já se musela tomu gestu zasmát.

,,Děkuju ti, mám tě taky ráda.'' Ozvalo se z něj něco jako uchichtnutí a všichni vlci zavyli. Vrátila jsem se zpátky k Edwardovi.

,,Spolu jdem, spolu taky umřem.'' Zavřela jsem oči a poslouchala, jak se kroky našich nepřátel přibližují.

,,TÉĎ!'' Slyšela jsem hurónský výkřik Edwarda a pomalu se rozeběhli.

,,NÉÉÉ!!!'' Vykřikl najednou holčičí hlas a my zírali do středu louky. Renesme? Alec? Všichni jsme se najednou zastavili.

,,Nedělejte to!'' Vykřikla Renesme a z očí se jí draly slzy.

,,Nebojujte.'' Křičela k Arovi a Volturiům a Alec byl obrácený směrem k nám.

,,Proč ne?'' Zeptal se Aro se zájmem.

,,Je to moje rodina…'' Zašeptala.

,,Julie, neblázni, stoupni si zpátky k nám a nech těch maškarád.''

,,NE! ARO! NEJSEM TAK PITOMÁ! NEUDĚLÁM TAKOVOU CHYBU!'' Aro se zamračil a podíva na Aleca.

,,Alecu? Co to má znamenat?!'' Zavrčel.

,,Aro, já Renesme miluju…nemůžu…nemůžu bojovat proti ní.''

,,Ale co když dostaneš příkaz ji zabít?''

,Mám svou vlastní vůli.''

,,Takže takhle? Takhle se mi ty odvděčíš za to, že jsme tě zachránili? Že jsme zachránili i tvou sestru?!'' Alec se smutně podíval k malé holčičce po Arově boku.

,,Jane, nechci tě zabít, ale já nebudu bojovat proti svému srdci, ale taky nechci bojovat proti své příbuzné…'' Zašeptal.

,,To si odpykáš bratříčku! Lhal si mi! Zradil si mě! Už víc nejsi můj bratr, ale skunk! Odporná špína! Proklínám tě! Zabiju tě!'' Křičela, hněv se dal krájet a Alec se bolestně zatvářil a sykl.

,,Mám tě rád sestři…'' Zašeptal, chytl Renesme za ruku a pomalu šel k nám. Když došel až ke mně, pustil Renesme ruku a ta mi skočila kolem krku. Alec se podíval zpátky k nim. ,,TOHLE JE MOJE VOLBA ARO!'' Stoupl si po Edwardově a Renesmeině boku.

Aro s Jane zavrčeli a všichni se rozběhli. Vlci zavyli a my zařvali. Pár Arových vojáků se zaseklo, ale hned pokračovali.

Vrhla jsem se na prvního. Vysoký, svalnatý jako Emmett. Zakousla jsem se mu do ramene a trhla. Bolestně zavrčel a strhl mě ze sebe. Povalil na zem a nadzvedl nohu, aby na mě dupl. Jako kočka jsem se vykroutila, povalila ho vedle sebe a zuby mu zaryla do krku. Trhala, drápala a během chvíle byl na kousíčky. Celá jsem byla od krve, rány se mi bolestivě uzdravovaly a já ho hodila do ohně, který Carlisle udělal.

Hledala jsem Renesme, byla po Alecově boku, oba si chránili záda a láska z nich přímo čišela. Viděla jsem Alecův výraz, když zabil někoho, koho znal. Hned na mě zaútočila další upírka. Krásná jako Rosalie…to musí být Heidy. Chytla mě pod krkem a nadzvedla.

,,Zemři!'' Vykřikla.

,,Já…nejsem…člověk!'' Prskala jsem, kousla jí do paže, pustila mě na zem a já jí podkopla nohy. Sedla jsem si na ni a začala trhat. Bránila se, ale stálo to za nic. Najednou se polem ozval výkřik. Hledala jsem tu osobu a byla tam Rosalie. Stála a naštvaně si měřila jednoho upíra. Na tváři měla malý škrábanec, ale na paži se jí táhla další. Ta bude teď horší než bohyně pomsty. Její vzhled- její všechno. Okamžitě se začala jako tygr vrhat na nepřátele.

Snažil jsem se chránit Renesme. Ona je moje všechno a musí přežít! Hned jsem zaútočil na Andrewa. Znal jsem přesně jeho pohyby, co udělá, jak uvažuje při boji…já ho učil. Skončil roztrhaný na cucky. Renesme měla na tváři velkou řeznou ránu a já si všiml jedné osoby, která se ke mně probojovávala. Ne, proč mi to děláš Jane? Co tě drží u nich. ,,Jane, ne, nedělej to.''

,,Alecu, kdo vůbec jsi? Jsi vůbec muž? Jsi vůbec něco? Jsi nic! Ubohé nic a dneska zemřeš!'' Prskala, vřískala na mě. Okamžitě mi skočila po krku a utrhla. Trhala a já ji praštil do obličeje. Slyšel jsem, jak v nose křuplo. ,,Bídáku!'' Zakřičela, chňapla za ruku a trhla.

,,NÉ!'' Zakřičel někdo z dálky. Renesme? Ne, nepleť se do toho! Chtěl jsem to na ni zakřičet, ale ozvalo se syknutí a já začal trhat na kusy svou sestru. Nehlídal jsem si obranu proti její moci a najednou jsem cítil bolest, neuvěřitelnou bolest, jak prostupuje mým tělem. Zasmála se. Byla už bez ruky a nohy, z ran jí tryskala karmínová jejích obětí.

,,SMRT!'' Renesme skočila na ní, jenže Jane se jí zahryzla do krku. Rychle jsem odstrčil svou lásku a ona dopadla kousek od nás. Z posledních sil jsem hodil její končetiny do ohně a jednou rukou jsem se jí snažil strčit do ohně. Zakousla se mi do krku a ztratila rovnováhu. Za námi byl oheň… Oba jsme kamenní dopadli do plamenů a cítil jsem, jak mě spalují.

Vyděšeně jsem se podíval na dívku, které po tváři stékala krvavá slza. Klečela na kolenou, ruce podél těla. Z vlasů…po čele jí brouzdaly pramínky krve, když jí jeden upír zasekl stříbrnou sekyru do hlavy. Smutně se pousmála a rty mi poslala tři božská slova…

,,Miluju tě Alecu…'' Plameny mě lízaly, strhávaly k sobě a chtěli mě…celého. Křik okolo jsem nevnímal. Sestra už dávno nekřičela bolestí…byla na prach, mě pomalu žár spaloval…spaloval a spaloval.

Umírám…

Jak ironické…

Nemrtvý umírá…

Budeme spolu s Renesme…

Miluju tě…

Lásko, jdu k tobě…

Nechci žít ve světě, kde ona není…

Moje poslední myšlenky patřily jí. Té, která mi ukázala světlo ve tmě. Té, jejíž úsměv mě vždy ohřál v ledovém srdci. Mé Renesme. Ach Renesme…Renesme…Renesme…