Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 4


Hurt 4A je tu 4. kapitolka! ŽÁBY A SKALPEL... komentíky, kritiku a názory s nápady, z čeho má Bella ty modřiny?:D Vaše Niki

Edward:

Byl jsem vyděšený… nevědět, co jí je a poslouchat jen myšlenky mé sestry bylo frustrující. Nikdy jsem se necítil tak bezmocný. Slyšel jsem, jak jí Alice pomáhala cen z toalet a jen co vylezli jsem k ní přiběhl. Nemohl se dočkat toho, až jí budu držet v náručí a vidět, že je v pořádku. Hned jsem ji obtočil paži kolem pasu a dal si její ruku kolem krku jako Alice. Ta okamžitě jak zpozorovala Jaspera se omluvila a utíkala za svou láskou. Jasper se Belly stranil. Její přítomnost ho přímo vraždila a nikdo nechápal důvody její bolesti, protože se nikomu nesvěřovala.

Utekl další týden. Čím dál víc se začala v naší přítomnosti uvolňovat a řekli jsme jí, aby na obědě seděla s námi. U stolu těch uzavřených Cullenů. Povídali jsme si, ona spíš hodně poslouchala a sledovala, radili a sledovali pošťuchování mezi Emmettem a Alicí.

,,Prcku!‘‘

,,Kupo sádla!‘‘

,,Elfe!‘‘

,,Hromotluku!‘‘ Tehdy jsem jí poprvé viděl se upřímně usmát. Hned jak jsem viděl ten úsměv jsem myslel, že radostí začnu skákat. Byla tak překrásná. Mé netlukoucí srdce poskočilo, v břiše mi létaly motýli a na tváři se mi hned vyrýsoval blažený úsměv. Když se smála, vypadala jako anděl a já zatajil dech. Věděl jsem,že to, co k ní cítím, není přátelství, ale láska. Ten ostrý šíp Amora se zabodl do mého ledového, netlukoucího srdce a já byl ztracený v jejích očích, úsměvu…v celé její osobě. Miluju ji. Donedávna jsem si myslel, že mě nic takového nepotká, ale strašlivě jsem se mýlil. To jsem celou dobu čekal jen a jen na ni. Na nikoho jiného.

,,Na co tak zíráš Edwarde?‘‘ Šťouchl do mě Emmett a začal se zase hihňat.

,,Nic, jen jsem se zamyslel.‘‘ Odsekl jsem a sledoval, jak se mu obličej krabatí a v hlavě vymýšlel plány, jak mě odpoledne porazí v sněhové bitce.

,,Edwarde, budeme muset jít na biologii.‘‘ Zašeptala po chvíli Bella a pomalu se i s tácem zvedala.

,,Já to vezmu.‘‘ Usmál jsem se na ni. Vzal můj tác s rekvizitami, její prázdný, její tašku jsem si přehodil přes rameno, svou taky a pomalu s ní po boku vyráželi z jídelny. Zdálo se, že si stále nikdo nezvykl na to, že jsme přátelé, ale šuškali si, že jsme i něco víc… Kéž by. Došli jsme až k našemu místu a celou dobu jsem jí vyprávěl něco ze svého dlouhého života, jen jsem je zkracoval a dělal, že na nějaké věci se nemůžu rozvzpomenout. Po chvíli do třídy přišel učitel s podnosy a…S-A-K-R-A!!! Žáby! Problém bylo, že jsem vůbec neslyšel, že to budeme dělat a nemohl jsem se proti tomu zaopatřit. Položil nám na stůl jednu z žab a vedle ní skalpel.

,,Takže řez povedete od hrdla po konečník.‘‘ Začal učitel a Bella pomalu vzala do ruky skalpel.

,,Nemám to radši udělat?‘‘ Ještě se řízne a já z toho zešílím.

,,Ne, ne to je v pohodě.‘‘

,,Víš to určitě?‘‘ Nejistě přikývla, navlhčila rty a její třesoucí se ruka se pomalu přibližovala k žábě. Viděl jsem v jejích očích tu hrůzu, když viděla v rukou ten vraždící nástroj a ruka se jí začala třást tak neovladatelně, že jsem si myslel, že nakonec zapíchne lavici místo toho obojživelníka. Od kůže žáby ji už dělilo pár centimetrů, když se její srdce rozjelo šílenou rychlostí vpřed a pak se najednou zaseklo. Okamžitě jsem zpozorněl, ale to už Bella padala na zem. Rychle jsem ji zachytil do paží a vytrhl jí skalpel z jejího křečovitého sevření, aby si nemohla nechtěně ublížit.

,,Bello?!‘‘ Lehce jsem s ní zatřásl, ale když jsem slyšel její tichý tlukot srdce, zhrozil jsem se. ,,Paní učitelko! Belle se udělalo špatně, odvedu ji na ošetřovnu.‘‘ Vzal jsem ji opatrně do náruče a pár dívek závistivě zavzdychalo.

,,Vemte ji do nemocnice pane Cullene.‘‘ Zavelela za mnou učitelka a já s ní běžel ke svému Volvu. Rychle jsem sedl na místo řidiče a dupl na plyn. Srdce jí bilo šíleně nepravidelně, některé tepy i vynechávalo, dech se jí zpomalil a byla celá bledá. Nehlídal jsem semafory, silnice splývala v jedno a já ještě přidal. Prudce jsem zabrzdil před nemocnicí, zvedl jí do náruče a běžel za Carlisleem.

,,CARLISLE!‘‘ Křičel jsem přes celou nemocnici a běžel do jeho kanceláře. Vykopl jsem dveře a položil ji na lehátko, hned se objevil vedle mě.

,,Co se jí stalo?‘‘

,,Žáby, skalpel- neřízla se, omdlela, nepravidelný puls, mělký dech a je celá bledá.‘‘

,,Dobře, jdi, já se už o to postarám.‘‘ Zašeptal a začal se kolem ní pohybovat naší rychlostí. Díkybohu, že tam nikdo jiný nebyl. Po hodině mě Carlisle zavolal dovnitř. Bella ležela na lůžku, hadičky všude okolo a přístroje pravidelně pípaly. Omdlela, ale Carlisle se náramně začal zajímat o její podivné pohmožděniny. Vzal jsem si židli a posadil se hned k ní. Přes nemocniční košili jsem viděl ty hrůzné modřiny. Kdo jí je udělal? Jaký netvor?! Proč? Jemně jsem jí stiskl ruku a na jejích rtech se objevil menší náznak úsměvu. Jako kdyby věděla, že tu jsem s ní. Škola zavolala jejím rodičům a ti se během chvilky objevili. Tedy jen její otec. Vypadal sympaticky. Šerif. Byl stále oblečený ve služebním a zkoumavě si mě změřil jen co vešel do jejího pokoje.

,,Bello!‘‘ Vydechl a hned k ní běžel. Uvolnil jsem svoje místo a posadil se na křeslo kousek ode dveří. Sedl si místo mě a starostlivě si jí měřil.

,,Co se jí stalo?‘‘ Zeptal se po chvíli.

,,Omdlela při biologii.‘‘ Zase se zamračil a nespouštěl z ní oči.

,,Ty jsi Edward Cullen?‘‘

,,Ano pane.‘‘

,,Děkuji ti…‘‘ Otočil se na mě a jeho oči byly upřímné a děkovné.

,,Není zač.‘‘ Usmál jsem se smutně na něj a pak se koukal na svého anděla. Ležela bezmocně na posteli. Přístroje pípaly a každý, kdo se jí dotkl tak vyvolal bouřlivou reakci jejího srdce. Zdálo se, že se bojí všech lidí, ale když jsem se jí dotkl já, Alice nebo Carlisle, její tepoví frekvence se nezměnila a na tváři se jí vyrýsoval náznak úsměvu. Divné. Zároveň mi to ale dělalo radost. Charlie musel za nějakou dobu odejít- návštěvní hodiny- ale já nemusel, Carlisle mi dovolil ru s ní zůstat.

Večer jí daly morfium a měla nerušený spánek. Zůstal jsem celou dobu s ní. Nikam se mi nechtělo a ani by mě nikam nedostali. Sledoval jsem její spokojený spánek a říkal si, co tu ten anděl dělá a kdo mu ubližuje, hlavně proč. Bezmocnost u mě přetrvávala. Tak moc bych si přál vědět, co ji tíží a proč je tak nešťastná. Rukou jsem jí odhrnul neposlušný pramen vlasů, který jí spadal do tváře a pak jí procházel od líčka až ke krku.

Její krev byla jedinečná, většinou jsem z lidí cítil jen tu jejich krev a vanilkovou vůni, u ní jsem toho cítil více… Vanilka, skořice, vůně jablek, právě posekané louky, jahodovou esenci z jejích vlasů, která mě příjemně lechtala v nose a nakonec růže a frézie. Jak jsem říkal…byla jedinečná.

,,Jak je na tom?‘‘ Vklouzla do pokoje Alice a sedla si k ní z druhé strany.

,,Stále spí.‘‘ Vydechl jsem a celou dobu z ní nespustil oči.

,,Vypadá kouzelně.‘‘ Periferním zrakem jsem viděl jak se lehce usmívá.

,,To ona taky je.‘‘ Začal jsem si pohrávat s jejími prsty. Vypadaly tak křehce, jako by se při menším úderu měli zlomit.

,,Probere se za- tři, dva, jedna-‘‘ A hned jako na zavolanou se Belle zachvěla víčka a pomalu je otevírala.

,,Jsem…v.. nebi?‘‘ Zaskřehotala po chvíli.

,,Ne Bells, víš jak jsi nás vyděsila?‘‘ Hned jsme oba stáli nad ní a pomáhali jí do sedu o který se marně snažila.

,,Nekecej.‘‘ Vydechla a pak zasténala. Lekl jsem se, jestli jsem jí něco neudělal.

,,Promiň, udělal jsem ti něco?‘‘

,,Ne, jen jsem zapomněla, že mám v ruce zavedenou jehlu.‘‘ Vydechla a stočila zrak. Musel jsem se tomu usmát, byla tak roztomilá. Mračila se na zavedenou jehlu s nenávistí, strachem a vděčností…divná kombinace, ale to jsem na ní obdivoval.

,,Zavolám otce, aby ti to vyndal, už to nepotřebuješ.‘‘ Chtěla něco říct, ale už do pokoje vešel Carlisle s lehkým úsměvem na tváři a pomalu jí sundával všechny hadičky.

,,Takže, nesmíš se namáhat, cvičit, nervovat a stresovat, zvládneš to?‘‘ Mile se na ni usmál a ona horoucně přikývla.

,,Ty Edwarde na ni osobně dohlídneš, rozumíš!?!‘‘ Snažil se o rodičovský tón, který mu stejně nikdy nešel.

,,Rozumím.‘‘ Přikývl jsem a starostlivě se podíval na mého anděla. Počkat mého? Odkaď se ve mně vzala najednou ta sobeckost?! Carlisle tiše vyklouzl z pokoje, Alice hned za ním a Bella se na mě překvapeně podívala.

,,Proč tu vlastně jsi?‘‘ Zeptala se po chvíli a stále se do mě vpíjela pohledem.

,,Zhroutila ses a odnesl jsem tě do nemocnice za otcem. Jestli ti to ale moc vadí, můžu odejít.‘‘ Dodal jsem tiše, protože se mi od ní nechtělo na krok.

,,Ne, nevadí…zůstaň tu.‘‘ Pokusila se o úsměv a natáhla se pro mou ruku.

,,Kdo ti udělal ty modřiny Bells?‘‘ Zeptal jsem se po chvíli ticha s bál se její reakce, mezitím co ona zkoumala kontury mé dlaně.

,,Nevím…‘‘ Mírně se zamračila a začala mi ukazováčkem jezdit po dlani.

,,Nevíš, kdo ti ubližuje?‘‘ Teprve teď zvedla hlavu a podívala se na mě.

,,Nevím, co to je a nikdo mi nevěří, že já to nejsem…‘‘ Šeptala a začala se třást.

,,Já ti věřím Bells, můžeš mi říct cokoliv.‘‘ Sklonil jsem se k ní a netrpělivě čekal na odpověď.

,,Někdy jindy…prosím, nechci na to teď myslet.‘‘

,,Dobře. Chceš už domů? Můžu tě odvést, otec říkal, že už můžeš normálně chodit, ale že se máš šetřit.‘‘

,,Opravdu?‘‘ Oči se jí rozzářily, ale byl v nich i strach. Němě jsem přikývl, pomohl jí z lůžka a pomohl balit. Venku se už rozednilo a bylo něco po poledni. Dal jsem jí na lůžko oblečení a tiše odešel čekat na chodbu. Během chvilky jsem uslyšel radostné výsknutí a ve dveřích stála Bella a rychle klopýtala ke mně.

,,Jsi rychlá.‘‘ Usmál jsem se na ni, vzal tašku a šli k mému Volvu. ,,Takže, kde máte dům?‘‘ Zeptal jsem se, když jsme stáli u Volva a dával její tašku na zadní sedadlo.

,,Úplně na kraji města, když jedeš směr Seattle.‘‘ Otevřel jsem jí galantně dveře a pak je za ní zavřel.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 4:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!