Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 23

Charlie:

Zrovna jsem dopíjel svoje kafe. Usmál jsem se na Tomyho, který vrčel nad tím, že mu děti zase rozstříhaly noviny.

Najednou zadrnčel telefon.

,,Policejní stanice Forks.'' Začal jsem obyčejným tónem.

,,Dovrý den pane Swane!'' Vydechl vzlykající holčičí hlas.

,,Angelo?!'' Hned jsem vyskočil z křesla. Ona měla jet s mou Bellou na nákupy!

,,Prosím, rychle přijeďte na most nad Calawah river!'' Zněl její hysterický tón.

,,Zavolejte hasiče!'' Křikla rychle na mě, ale to už jsem běžel přes celou stanici, vyděšený a za mnou i všech 5 policajtů. Hodil jsem telefon na zem a s třískotem dopadl a rozbil se.

,,Charlie, co se děje?!'' Vydechl Jimmy, který se mi držel po pravoboku.

,,Bella!''Křičel jsem a běžel co nejrychleji k autu. Všichni mě následovali a já už kašlal na veškerá pravidla. Jel jsem stopadesátkou na sever. Co se jí stalo?! Co se stalo mé jediné dceři! Co?! Bože! Snad je v pořádku! Moje uklidňování ale hned opadlo jak jsem z dálky zpozoroval obrovský dým a oheň.

,,NE!'' Vykřikl jsem strachem.

,,BELLO!'' Prudce jsem zabrzdil a běžel k hořícímu náklaďáčku.

,,BELLO! NÉ!'' Křičel jsem, pálili mě oči, nemohl jsem tomu uvěřit! Ne, to nemůže být pravda! Nesmí!

,,BELLOOOOOOOOOOOOOO!!!!'' Křičel jsem a padl na kolena před ohořelým autem. Pěstmi jsem praštil do země a křičel.

,,Nééé!! Proč ona! Proč ona Bože! Proč jsi mi to udělal!?! Nenávidím tě! Nenávidím tě! Nenávidím svět!'' Křičel jsem a slyšel kolem sebe vzlyky. Klobouk mi spadl z hlavy a dokutálel se k plamenům, které ho hned uchvátily a lízaly jeho koženou strukturu- spalovaly, ničily…jako mou jedinou dceru…

,,Nemohla jsem nic udělat! To auto najednou vybuchlo a…a…'' Slyšel jsem někde na okraji mysli hlas Angely.

,,Bello…'' Zašeptal jsem a slzy mi poprvé za celých osmnáct let přetekly a kroutily si cestu mým obličejem. Byl jsem na dně… Ztratil jsem slunce, sluníčko, které mi zpestřovalo den. Jediné dítě… Proč? Proč musela odejít tak brzo! Její život teprve začínal! Bello…dceruško…

,,Charlie, jdu vyslechnout Angelu.'' Zašeptal mi Jimmy a slzy mu taky kanuly, hlas se mu třásl a já zavrtěl hlavou.

,,Ne, udělám to sám.'' Zašeptal jsem. Dva chlapi mi pomohli na nohy. Zhluboka jsem se nadechl, setřel slzy.

,,Ang?'' Zašeptal jsem a ke ona mně vzhlédla. Oči měla napuchlé, rudá, vypadala hůř jak já…

,,Charlie…'' Vydechla, začala zase brečet a objala mě.

,,Proč?! Proč ona?'' Šeptala a brečela…

Nikdo:

Stáli na silnici, objímali se a vzlykali nad ztrátou. Ztrátou, kterou jim nikdo nenahradí. Takovou ztrátou, která je bolestná a nikdo nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Charliemu dali po této události rovnou dovolenou-důchod- po tom, co vyslechl dívku, která byla jako poslední s jedinou osobou, na které mu záleželo nejvíc. Angele pomáhal Ben- její kluk- když se vzpamatovala ze šoku, že její kamarádka tu není a viděla jejího otce… Otce, který její smrt oplakával víc než měsíc, zlomeného muže…každý den se budil s nočními můrami o tom osudném dni. O dni, kdy jeho milovaná osoba zemřela…smrt v osmnácti. Předběhla svého otce i matku… Ostatky pohřbili hluboko v lese, přesně tak,jak si Bella přála. Tam si přála strávit celý život jako malá…tady je její místo odpočinku. Pohřeb se konal na štědrý den. 24.12. 2006. Všichniz celého Forks i indiáni z La Push se přišli rozloučit s ní… do hrobu jí házely rudé růže a lilie…matka vzlykala otci na prsou a jemu skapávaly obrovské slzy na zem. Ztratili ji…navždy….

Naše Elena zatím seděla s Markem v autě a uháněly do Los Angeles…města andělů.

Edward:

,,Okamžitě vylez z toho smradlavýho pokoje!'' Křičela na mě Alice.

,,Uklidni se!'' Zařval jsem na ni a snažil se najít nohy. Vykopla dveře půdy a zlobně si mě měřila.

,,Okamžitě toho nech! Mě taky chybí, ale nehodlám tady trčet do konce věčnosti!'' Křičela a začala vzlykat.

,,Dobře…'' Povzdechl jsem si a pomalu si to sunul za ní. Tahala mě od obchodu k obchodu, zkoušela věci, používala jako věšák, ale nic víc. Nechtěla po mě, abych si oblékal to, co našla a za to jsem jí byl vděčný. Slečny okolo mě padaly na kolena, ale já to nevnímal…zase jsem myslel na ni. Jako poslední půlrok…jak se asi má? Co dělá? Má někoho? Stále mě k ní přitahoval neznámý magnet a dokonce sílil! Bez ní jsem byl neúplný…

,,Alice, já si asi zajedu na výlet.'' Zašeptal jsem jí v obchodě a podal věci.

,,Počkej! Pojedu s tebou.'' Jasně, viděla, kam mám namířeno…Už to prostě bez ní nevydržím! Nevydržím to! Nechci! Ani minutu! Ani vteřinu! Spěšně jsme zaplatili její oblečení a běželi k autu. Naskočil jsem na místo řidiče a vyjel-spíš vystřelil.

,,Edwarde?'' Zašeptala Alice, ale já ji utnul a na tváři jsem měl šílený výraz, nedočkavý a napnutý jak kšandy, jestli mě vezme zpátky. Budu sedět pod jejím oknem a prosit o odpuštění, dokud mě nevezme zpátky. Já bez ní neexistuju! Míjeli jsme velkou, dřevěnou ceduli s nápisem Forks. Konečně!

Zaparkoval jsem před jejím domem a vystřelil nahoru. Co to je? Všude byl prach, postel minimálně týden nepoužívaná…Všude kolem nepořádek, ale její opojná vůně tu nebyla! Vyprchala společně s ní! Rychle jsem běžel do Charlieho pokoje a našel ho tam, jak chrápe, ale byl dost neklidný. Co se tu děje?

Zase jsem se vrátil do jejího pokoje a rozhlížel se kolem. Něco tu nehraje! Proč jsou všude ty svíčky?

Pak jsem si všiml ale na komodě…Bože! To ne! To ne! To, to, to nemůže být pravda!!!

Na tom starém kusu nábytku…byla její fotka. Fotka jak je se mnou…šťastná a nad ní jedna větší…jen ona sama jako malá…všude kolem byly fotky a kytice… Kytice voňavých růží, frézií, lilií, gerber a orchidejí.

NE! NE! NESMÍ! NESMÍ BÝT MRTVÁ! Padl jsem na kolena. Ne!

,,Bello…'' Zašeptal jsem.

,,Edwarde…'' Slyšel jsem ve vzduchu její božský hlas. Byla tu se mnou…

,,Edwarde…vrať se domů…'' Šeptala mi.

,,Já chci být ale s tebou.'' Vzlykal jsem a představoval si, že tu stojí se mnou.

,,Prosím, vrať se domů Edwarde.'' Vydechla a její hlas se začal vytrácet až úplně utichl.

,,Ne, prosím, neodcházej!'' Prosil jsem.

,,Edwarde, lásko…jdi za Angelou…''

,,Cože?'' To jako chce, aby ji Angela nahradila?

,,Angela Wabberová… prosím… jdi… opatruj se…''

,,Bello?'' Žádná odezva. Proč po mě chtěla, abych šel za Angelou?

,,Edwarde? Co se tady děje?'' Slyšel jsem za sebou syknout Alici.

,,Není tu..'' Zašeptal jsem sklíčeně.

,,Chtěla jsem ti to říct….ale její smrt jsem neviděla! Viděla jsem jen náhrobní kámen!'' Obhajovala se.

,,Jdu se stavit za Angelou.'' Zašeptal jsem.

,,Za Angelou?! Proboha proč!?!'' Zvýšila hlas.

,,Potřebuju si s ní promluvit.

,,Si ze mě děláš legraci?! Právě ses dozvěděl, že ti zemřela láska existence a ty jdeš hned za jinou? Tak to brrr chlapče!'' Chytla mě a tahala k autu.

,,Pojedeš hezky domů.'' Plánovala.

,,Ale předtím si jen promluvím s Angelou!'' Zavrčel jsem na ni.

,,Ty nejsi normální.'' Zavrtěla hlavou a nedůvěřivě na mě zírala.

,,Ale nejdřív se stavíme na hřbitově.'' Zašeptal jsem a srdce mi zase pukalo bolestí.

,,Nejsi normální…'' Vydechla znova a běželi jsme spolu po boku na hřbitov ve Forks. Na velké ploše před budovou se do výšky tyčily malé i velké kříže…sochy andělů a na náhrobních kamenech byla vyryta tisíce jmen. Došli jsme až na druhou stranu a tam se tyčil malý andělíček na náhrobním kameni.:

Klekl jsem si na mokrou zem, Alice jen tiše stála a vzlykala. Chtěl jsem políbit i půdu, pod kterou ležela… Sklonil jsem se a rty se skoro dotýkal čerstvé hlíny, když jsem se zhluboka nadechl, abych ucítil její omamnou vůni. Lidé i po smrti většinou měli esenci, která zhruba po měsíci vyprchala…tak dlouhá doba ale neuplynula podle toho, co je tu na náhrobním kameni…jen týden. Co to?! Já ji necítím!

,,Alice! Ona tu není! Tohle je špatný hrob!'' Zvedl jsem se šokovaně k Alici.

,,Není, taky ji nikde necítím!'' Oba jsme nechápavě zírali jeden na druhého.

,,Jedeme za Angelou.'' Vydechli jsme oba najednou a přikývli.

Bella:

Elena Fierch. Uch, to je divné jméno. Alespoň, že mě doma budou nazývat mým normálním jménem- Bella.

Prohlížela jsem si pas. Prsty jsem klouzala na mé fotce, ale byla poupravená. Měla jsem tam kratší vlasy- ne k pasu, ale k lopatkám- rovné, zvýrazněné linky- nalíčená- a věk mi poupravili na dvacet pět.

,,Počkej, vždyť já se jí vůbec nepodobám.'' Zašeptala jsem a ukázala na fotku. Otočil se na mě a přestal si hrát s rádiem.

,,Jo, museli jsme ti pozměnit trochu podobu,aby tě nikdo nepodezíral.''

,,Jo…aha…''

,,Už tě očekávají. Nebude ti vadit menší změna image?''

,,Ne, vůbec…potřebuju změnu.'' Povzdychla jsem si. Složila jsem ruce na klín a zírala z okýnka ven. Dlouhé stromy, které se tyčily do výšky jako majestátné sloupy se mihotaly. Byly pokryty čerstvě napadaným sněhem.

Připomínalo mi to trochu běh s Edwardem- nebo spíš v jeho náruči. V jeho chladné, příjemné, láskyplné náruči, kdy ho držela kolem krku a vpíjela se do jeho karamelových očí. Vzpomínky…to jediné mi zůstane a nikdo nevezme…ani čas, ani nová láska…která stejně nebude možná- ne bez něj. Miluju ho a nikdy nebudu nikoho jiného milovat stejným způsobem.

Když jsem na tohle myslela nevědomky jsem si hladila bříško a usmívala se. Silnice pod námi míjela, celé se to měnilo a místo sněhových vloček na zem padaly velké, studené kapičky deště. Nebe brečelo.

Nevím kdy, ani jak, ale ztratila jsem ponětí o čase a všem okolo. Slyšela jsem spokojené vrnění motoru, mělké nádechy Marka a tiché bubnování kapek o přední sklo. Doufala jsem, že až se prcek narodí, bude mít lepší budoucnost než já sama. Musí mít. Postarám se o to. Bezděčně jsme se blížili k obrovskému městu…Los Angeles…mému novému domovu, útočišti a rodině. Jsem Isabella Marie Swan/ Elena Fierch- Imortale male cacciatore, nesmrtelná lovkyně zla…