Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 22

17.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4005×

Bella:

Probudila jsem se u sebe doma…nic nového…už jen jeden den a nikdy víc neuvidím svého tátu…Charlieho. Vybavilo se mi a do očí se mi vehnaly slzy. Pomalu se plazily po mé kůži a já si je hřbetem ruky setřela.

Dnes musím sršet štěstím, dnes si užiju poslední den s tátou, protože ho uvidím naposled zítra…už zítra…jak ten čas rychle plyne?

Proč se ta bezcitná ručička na ciferníku hodin tak rychle sune vpřed? 22.12. To je datum mého oficiálního úmrtí…

Vyskočila jsem z postele a ze šuplíku vytáhla svůj malý, vlastnoručně udělaný kalendář…odškrtla jsem si 21. Jdu přežít poslední den mé minulosti…

Edward:

Už je to skoro půl roku! Půl roku jsem ji neviděl…půl roku jsem s nikým pořádně nemluvil… Ten první den, co jsme se dostali sem jsem se svalil a jen si přehrával společné chvíle…od té doby jsem nepoužitelný.

Všichni se už snažili být normální a Alice si to mířila do mého pokoje.

,,Edwarde?‘‘ Zaskřehotala. To byl její hlas? Už to nebyl ten krásný podobný zvonkohře. Znělo to spíš jako vrzání pily o železo.

,,Edwarde, prosím, vstaň.‘‘ Šeptala a slyšel jsem jak došla ke mně. Klekla a něčím vlhkým začala jezdit po mém těle. Ručník? Bezděčně jsem otevřel oči a podíval se na ni. Ta tvář, která tu byla předtím je pryč. Kruhy pod očima se ještě víc vyjímaly, byla strhaná, nešťastná… vypadala jako mrtvá. Její rty se neusmívaly…už ne…

,,Bratříčku, stávej.‘‘ Prosila a vzlykala. Stírala ze mě nánosy malých částeček prachu a dívala se na mě umučenýma očima.

Zavrtěl jsem se a zase se stulil do klubíčka, objal kolena pažemi a tiše vzpomínal. Bolest mi rozervávala celé tělo a žár spaloval vnitřnosti. Bylo to tisíckrát horší než přeměna, ale nad vodou mě držela jen myšlenka na ni. Na tu, které jsem daroval své nesmrtelné srdce…

Doufal jsem, že už na mě zapomněla, že už si našla nového přítele, který by ji miloval tak, jako já, dokonce i víc. Ten krásný anděl si to zasloužil. Možná už je i zasnoubená… Ach! Jak ta myšlenka bolí…

Vidět ji v objetí někoho jiného. Jak se na něj dívá? Stejně jako na mě? Jakým tónem vyslovuje jeho jméno? Zasypává jeho rty stejně horlivými polibky jako kdysi mé?

Au! Zase bolí! Bolest! Vzpomínky..taková mučidla!

,,Edwarde, ode dneška se mnou budeš chodit POVINĚ do nákupního centra.‘‘ Oznámila mi smutným hlasem a odešla z mého pokoje…z mé půdy.

Bella:

Nadešel den D. Sešla jsem po schodech dolů a udělala Charliemu snídani.

,,Ahoj Bells, co že jsi tak brzo vzhůru?‘‘ Zasmál se.

,,Chtěla jsem ti udělat snídani.‘‘ Mělo to znít nevzrušeně, ale nějak se to nepovedlo. Osmažila jsem mu vajíčka, pomerančový džus a kafe s jednou kostkou cukru…přesně jak to měl vždycky rád.

,,Hmm…krásně to voní Bells.‘‘ Usmál se a s chutí pustil do jídla.

,,Tati, dneska jedu s Angelou do Seatlu.‘‘

,,Dobře, alespoň se nebudeš nudit.‘‘ Zářivě se na mě usmál a pak jsme v tichosti dojedli snídani. Vstala jsem a odnesla nádobí do dřezu, vydrhla a běžela za taťkou. Nasadil si opasek s pistolí.

,,Můžu tati?‘‘ Usmála jsem se a sáhla po klobouku na věšáku. Přikývl a sehnul se, abych mu ho mohla nasadit. Hned jak jsem mu nasadila šerifský klobouk jsem ho objala a přitiskla se k němu.

,,Klid Bell, večer se vrátím.‘‘ Usmál se a já zadržovala slzy.

,,Zatím ahoj tati.‘‘

,,Dávej na sebe pozor Bello.‘‘ Přikývla jsem a jen co zavřel dveře jsem propukla v pláč. V devět má přijet Angela… Je tu za půl hodiny. Oblíkla jsem se, dala do tašky nejdůležitější věci- telefon, pas a pár bankovek z mého tajného prasátka. Vhodila jsem ještě do útrob tašky věci od Marka a běžela si zabalit pár nejdůležitějších věcí do baťohu. Byla jsem včas hotova a seběhla schody.

Před domem na mě čekala Angela. Byla smutná a ani jsem se jí nedivila- hodlala jsem odejít z městečka, kde jsem to milovala, ale nemůžu je ohrozit to byl důvod...

,,Ahoj Ang.‘‘

,,Ahoj…‘‘ Zamumlala. Nasedla jsem na místo spolujezdce a podívala se do její strhané tváře.

,,Ang, prosím, nejdřív musím udělat tohle a pak už tě nechám být.‘‘

,,Bello, jsi moje nejlepší kamarádka a teď mi tu říkáš, že jsi těhotná a musíš zmizet odsaď!‘‘ Rozvzlykala se. Konejšivě jsem ji objala a stiskla pevněji. Musela jsem být silná! Brečet můžu až jindy! Napomínala jsem  se.

,,Takže, kam to bude?‘‘ A hřbetem ruky si otřela slzy.

,,Nejdřív ke Cullenovým…vezmu můj náklaďáček a pak se vrátíme pro tvoje auto.‘‘ Pokorně přikývla a vylezly jsme z jejího audi. Naskočila jsem do staré škatule a dupla na plyn. Okamžitě začal protestovat a já nespokojeně zamručela. Celou cestu jsme byly zticha. Byl slyšet jen můj zběsilý tlukot srdce… Snad moje vidění jsou pravdivá. Přijela jsem před dům zasypaný čerstvým sněhem a Angela zůstala stát jako přimražená.

,,Tady bydleli!?!‘‘ Vydechla ohromeně.

,,Jo, pojď Ang, myslím, že už tam bude.‘‘

,,Kdo tam má být? Ten doktor?‘‘

,,Ne, moje budoucí tělo.‘‘

Angela celá zbledla a začala se klepat. Dveře byly vylomené a ve vzduchu jsem cítila nepříjemný zápach rzi. Jdu včas. Vrátila jsem se zpátky k Angele.

,,Zůstaň tu, zavři oči a prosím zpívej nějakou píseň, ano?! A za žádných okolností je neotevírej.‘‘

,,Bello, co hodláš dělat?‘‘ Zeptala se přiskrčeně.

,,To co musím, aby mě ohlásili za oficiálně mrtvou.‘‘ Vydechla jsem šeptem a Ang si zakryla dlaněmi oči a začala zpívat americkou hymnu. Usmála jsem se jejímu počínání, ale pak jsem si vzpomněla, co budu muset udělat za odpornou věc. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do domu, který byl jedním z mých mučitelů právě teď.

Srdce mi každou minutou pukalo bolestí nad vzpomínkami… Bello! Vzpamatuj se! Okřikla jsem se znova a běžela do kuchyně.

Jen co jsem tam vkročila se mi zvedl žaludek. Bylo to odporné. Všude krev a žena okolo 20, která se mi až nemožně podobala měla na rtech úsměv a v srdci kudlu. Žaludek jsem měla v krku a bezděčně jsem se sehnula ke dřezu. Obracel se mi žaludek a odporná pachuť vajíček, která jsem měla k snídani skončila v kanále. Vypláchla jsem si ústa a nabrala odvahu.

Ty to zvládneš Bello… Popoháněla jsem se. Dobře, jdu do toho….uch…

Zadržela jsem dech a zase došla k té slečně.

Jak donést její tělo do auta? Bože, pomoz…

Obešla jsem ji a vzala za paže. Tahala jsem namáhavě její tělo a nechávala za sebou krvavou stopu…musím ji pak vydrhnout. Byla těžká, ale to bude asi tím, že vážím jen pětapadestát kilo. Při každém pohybu z venkovních schodů dolů sebou práskla o schody a já se bála, abych jí nezpůsobila další zranění, která by se nedala odůvodnit…

Náklaďáček byl až na druhé straně…hm přes ten sníh…to radši nebudu riskovat. Položila jsem opatrně její tělo na zem a běžela k náklaďáčku.

Angela stála před bývalým, bezvadně opečovávaným záhonem, zacpávala si uši, víčka pevně  semknutá a hlasitě si falešným tónem zpívala.

Rychle jsem kolem ní proběhla, naskočila do tý starý rachotiny, kterou jsem předtím za neznámých důvodů obdivovala a zajela přesně ke vchodovým dveřím- posunula co nejblíž ke schodům- aby nezůstaly nějaké krvavé stopy. Zase jsem vylezla do zimy a chytla neznámou kolem zad a nohou. Zase jsem pro jistotu zadržela dech a hodila její zkrvavené tělo na korbu Schevy. Přikryla jsem ho a běžela do domu.

Musela jsem vydrhnout ten krvavý flek. Spižírna…kde to jen sakra je?! A…tady! Vyrazila jsem dveře do jedné malé, tmavé místnosti a začala se hrabat v kupě čistících prostředků, které byly pod nánosem prachu a kolem nich byly protkané jemné, pružné a lepkavé pavučinky. Vytáhla jsem Savo. Hodně chlóru, to bude dokonalé. Vytrhla jsem z povlečení v Alicině pokoji pruh  látky a běžela zpátky do kuchyně. Krev už začala zasychat!

Rychle jsem to tady celé polila Savem, dřez, poličky- které byly taky pošmatlané krví díky mě- a nejvíc toho nalila na podlahu. Nevím, ale netrvalo to dlouho než jsem to tu celé uklidila a dala do normálu. Otevřela jsem okno, aby celý zápach nebyl tak dlouho tady cítit.

Celý hadr- dříve drahé látky- byl teď purpurově rudý. Hodila jsem ho do koše, na digestoři našla zápalky, škrtla a hodila do koše, který hned vzplál ohněm. Sledovala jsem jak pomalu začíná oheň dohasínat. Musela jsem teď jednat rychle. Vrátila jsem čistící prostředek na místo, zavřela okno a běžela za stále zpívající si Ang.

,,Angelo!‘‘ Zatřásla jsem jí a ona jen rychle zavrtěla hlavou aby se vrátila do reality.

,,Už?‘‘

,,Ano.‘‘ Přikývla jsem a šla s ní rychle k náklaďáčku.

,,Fuj, co to tu tak smrdí?‘‘ Zašeptala po chvíli, zacpala si nos a dýchala ústy.

,,To nic Ang, už zachvíli bude po všem.‘‘ Uklidňovala jsem ji, ale zřejmě to nepomohlo a zase začala brečet. Taky jsem měla na krajíčku, ale musela jsem to zadržovat. Nešlo to, jinak bych teď nabourala a nikdo z nás by to nepřežil.

Přijela jsem před dům a zastavila, Ang naskočila do svého Audi a v zrcátku jsem viděla, jak na mě rukou mávala, že můžu. Jely jsme kolem Tilliocu park, po očku jsem sledovala míjející zelené obry s jehličnatými korunami. Sbohem Forks…sbohem školo a kamarádi….sbohem tatínku, byl jsi nejlepší táta ze všech a lepšího jsem ani dostat nemohla. Děkuju, děkuju ti za všechno. Miluju tě.

Dojely jsme na místo,odkud už budeme muset jít každá sama. Vystoupila jsem z náklaďáčku a Angela mě napodobila. Přikývla jsem a pročistila si hlavu. Teď je tu nejtěžší část….má vlastní smrt.

,,Ahoj.‘‘ Přiběhl k nám lidskou chůzí Mark.

,,Marku, to je Angela, Angelo, to je Mark.‘‘ Seznámila jsem je rychle a Angela se mile usmála, potřásla rukou s mým pomocníkem a zase se na mě stočily pohledy.

,,Zadrž dech Marku, ty radši taky Ang.‘‘ Poradila jsem jim a oba mě kupodivu poslechli. Já si už na ten odporný puch zvykla. Odkryla jsem plachtu a jasně jsem viděla, jak Angela celá zbledla.

,,Bello?‘‘

,,Našla jsem ji v Cullenovic domě, zabila se.‘‘

,,Jak si věděla že…‘‘ Koktala Angela.

,,Ang, prosím, vysvětlím ti to někdy až se zase setkáme…‘‘ Zase popotáhla a došla k nám. Celá byla zelená a ruku si přidržovala u úst.

,,Marku, pomůžeš mi s tím?‘‘

,,Dobře.‘‘ Přikývl. Vzal opatrně dívčino tělo do svých paží a nesl do auta.

,,Dej ji na místo řidiče.‘‘ Sykla jsem na něj a uslyšela jemné uchichtnutí. Položil ji na sedadlo.

,,Ang, prosím, vem to a tam u toho stromu to zapal.‘‘ Pošeptala jsem jí a podávala ji zakrvavenou plachtu. Přikývla a klopýtala ke stromu- na nic se neptala, byla jsem ji neskonale vděčná a obdivovala její statečnost. Poslouchá nápady své bláznivé kamarádky. Přiběhla jsem k Markovi.

,,Bello, já to víc nezvládnu se dotýkat toho těla, musím na lov.‘‘ Zaskučel a já ho obdarovala pohledem- jasně jdi, ale jen co budeš se vrať a prosím, pomoz mi. Hned pochopil a zmizel.

Podívala jsem se na tu dívku.Ruce jí bezvládně plandaly- opatrně jsem je vzala, položila na volant a ztuhlé prsty jí začala obtáčet kolem volantu. Vždycky to nepříjemně křuplo…fuj. Sakra! Má furt v hrudi ten nůž! Kde je Mark? Tomu se z toho špatně dělat nebude.

Teď jsem si vzpomněla…běžel přeci na lov… Obtočila jsem svoje třesoucí se ruce kolem rukojeti nože a bezděčně zabloudila do vzpomínek… Učebna biologie…žáby…Edward…prásk a seznámení s podlahou...

Otřásla jsem se nad tou vzpomínkou, rány na srdci se zase otevřely a jako by do nich někdo nasypal sůl. Šíleně to pálilo a rozežíralo mi to životodárnou pumpu. Zase jsem se vrátila do reality. Podívala jsem se na pokojně mrtvou dívku. Ta už nemá starosti, létá si v nebi s křídly a kouká, co já to provádím za vylomeniny s jejím tělem pro naši záchranu. Mou a mého nenarozeného děťátka.

Pevně jsem sevřela nůž, nabrala vzduch do plic a škubla. Ihned co se nůž dostal z těla začala rána šíleně krvácet. Nůž jsem rychle položila na zem a nechala proudy krve stékat. Angela se mezitím vrátila a zezelenala ještě víc.

,,Nedívej se Ang!‘‘ Křikla jsem na ni. Sehnula jsem se pro nohy neznámé, nacpala je do auta a položila vedle pedálů.

,,MARKU!‘‘ Křikla jsem do lesa. Přiběhl k nám. Zase jsem se otočila na auto a ukázala mu pohledem, co zamýšlím…chvíli na mě nechápavě zíral a pohledy přeskakoval k náklaďáčku, nakonec mu to došlo. Otočila jsem se na Angelu.

,,Nic, co dneska uvidíš se nestalo.‘‘ Šeptala jsem jí do ucha a otočila zády k mému náklaďáčku. Koukala jsem do jejích hlubokých černých očí a pokračovala.

,,Až odjedu, přijede policie, ty budeš sedět na kraji silnice. Řekneš jim, že jsme se dohodly, že každá pojedeme samostatně autem. Nemají důvod ti nevěřit. Najednou jsi viděla, že jsem šlápla silně na plyn, rozjela jsem se před tebou plnou rychlostí a napálila to přímo do tamtoho smrku. Uděláš to pro mě?! Prosím!‘‘ Žadonila jsem, chytla ji za zápěstí a zrádné slzy se mi skutálely po tváři. Rychle začala přikyvovat a já ji objala.

Mark zatím přiběhl ze svého auta s heverem, nadzvedl zadek starého náklaďáku a postavil se vedle Angelinina auta. Vymanila jsem se z jejího objetí a pomalu šla ke starému Shevy. Zase jsem vzala nohy mrtvé a položila na pedál, napřímila její nohu a motor zavrčel. Přikývla jsem na Marka.

,,Prosím, zacpi si uši Ang.‘‘ Taky jsem je zacpala a Mark polil auto benzínem, kopl do heveru, auto se rozjelo, nechávalo za sebou kouř jak se motor namáhal a plnou rychlostí narazil do stromu, které hořelo díky plachtě, kterou tam Ang zapálila. Auto začalo hořet a po chvíli explodovalo. Kusy plechu vylétly do vzduchu, prach a kouř stoupaly nahoru a špinili oblohu.

Po tvářích mi stékaly slzy. Bella Marie Swanová je navždy mrtvá. Zaznělo mi v uších. Objala jsem Angelu a začala vzlykat.

,,Budeš mi chybět. Promiň.‘‘ Šeptala jsem jí do krku a brečela.

,,Ty mě taky Bells, nikomu nic neřeknu, slibuju.‘‘ Šeptala a na kůži jsem cítila její slzy.

,,Děkuju…sbohem Ang, zase se někdy uvidíme.‘‘ Zašeptala jsem, políbila jí na tváře, pousmála se a šla k Markovi, který vytáčel policii. Mluvil dokonalým Angelininým zlomeným tónem až jsem se lekla. Když dotelefonoval, podal jí černou krabičku do rukou a stiskl.

,,Děkujeme.‘‘ Zašeptal jí a objal. Angela vykulila oči, ale vzlyky jí nedovolovaly moc vzdorovat.

,,Sbohem.‘‘ Vydechla a sesypala se na chodníku. Nasedli jsme do jeho auta- přes zrcátko jsem sledovala brečící Angelu na kraji chodníku a zase začala vzlykat.

,,Už je konec…‘‘ Zašeptal Mark a podal mi kapesník.

,,Bella Swanová je definitivně mrtvá… Blahopřeju Eleno Fierch…‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 22: