Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 20

15.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4379×

Bella:

,,Ahoj Bello!‘‘ Zavýskl holčičí hlas.

,,Jess? Ahoj, co se děje?‘‘

,,No, nechtěla bys jít se  mnou do Seattlu? Nakupovat?‘‘ Chvíli jsem přemýšlela…bylo divný, že si na mě vzpomněla, ale udělala mi radost.

,,Dobře, kdy?‘‘

,,Jsem u tebe za půl hoďky.‘‘ Zazpívala a tipla telefon. Myslela jsem, že to bude zajímavější telefonát, ale marně…

Vyhrabala jsem se z postele, nechala tátovi vzkaz na ledničce a běžela se upravit, abych alespoň z části vypadala jako člověk. Není to nic lehkýho. Oči jsem měla oteklé od malého přísunu spánku a opuchlé od neustálého pláče, rty jsem měla vyschlé, pleť byla skoro nepřirozeně, nemocně zelená a celá jsem byla…jiná. Začala jsem na sebe cákat ledovou vodu, abych se alespoň trochu dala do normálu, udělala linky a do očí nakapala Visine. Nasadila jsem na sebe nějaké tričko, barvu jsem ani nevnímala a běžela dolů otevřít dveře.

S třeskotem jsem je zabouchla a ve stejnou chvíli přijela i Jess.

,,Ahoj!‘‘

,,Čau! Jak jsi věděla, že přijedu o pět minut dřív?‘‘ Vykulila na mě oči a já nasedla do vyhřátého autíčka.

,,Nevím, uhádla jsem to.‘‘ Snažila jsem se o úsměv, ale svaly mi tak trochu ztuhly. Naštěstí si toho nevšimla a začala dopodrobna rozebírat veškerý rande, který s Mikeem Newtonem měla a prý se už dostali i dál než k puse. Bála se mi to říct,ale už jsou to dva měsíce.

Celý den prokecala ona- připomněla mi tak bolestivě mou milovanou nejlepší kamarádku Alici.

Najednou mě praštila silná bolest v hlavě. Viděla jsem celý život mé kamarádky- Jessicy. Jak vyrůstala, hrála si na pískovišti a dělala bábovičky, první den ve škole, první kluk, první pusa,…plno dalších věcí…

Nejhorší ale na tom bylo to strašné hučení v hlavě. Bylo to jako bych v ní měla válku. Všude mi střílely kulomety a vybuchovaly granáty. Chaos!

,,Bello!‘‘ Zakřičela na mě a já si šokovaně uvědomila, že se bezmocně skácím k zemi. Svalila jsem se uprostřed nákupního centra a před očima se mi zatmělo.

Nikdo:

Ty nejneobyčejnější věci se dějí obyčejným lidem. Svalení se uprostřed nákupního centra byl nejmenší problém, který osud pro Bellu přichystal.

Lidé začali hystericky jeden přes druhého křičet. Jessica okamžitě vytáhla malou leskle růžovou krabičku a vytočila záchranku. Strach… Lidé se seskupili do kruhu kolem bezvládného těla a zvědavě civěli.

Jeden z nich ale přiskočil k dívce a začal kontrolovat její životní funkce.

,,Je vyčerpaná.‘‘ Zamumlal si sám pro sebe a jeho blankytně modré oči zaznamenávali veškeré změny u Belly.

,,Vy jste doktor?‘‘ Křičela vyděšeně Jessica.

,,Něco takovýho. Pujčte mi vaši mikinu.‘‘ Požádal Jess a ona mu ji rychle podala, dal ji pod Bellinu hlavu a mezitím si ho Jessica zkoumavě prohlížela.

Byl mladý, okolo dvaceti dvou, hnědo-černé vlasy, bledá pokožka, krásná figura…Byl dokonalý.

Sanitka odvezla Bellu a neznámého krasavce do nemocnice. Jess jela za nimi v autě a stále přemýšlela, jak ho zaujmout. Ihned ji zavezli na ambulanci a mladý muž si oblékl doktorský plášť a běžel rychle za ní.

Co je zač? Proč se najednou tak stará o dívku, která je živoucí troska? Mrtvola?

Bella:

Probudila jsem se v neskutečně světlé místnosti. Znepokojivé, silně zářící zářivky mě upozorňovali, že jsem pod přísným dohledem a pípání na přístroji okolo mě, kde se nacházím. To se nemocnici nemůžu vyhnout?!

,,Isabello?‘‘ Slyšela jsem příjemný klučicí hlas.

,,Zde.‘‘ Zaskřehotala jsem a slyšela oddychnutí. Pomalu jsem otevřela oči a začala hledat původce.

,,Vítejte zpátky.‘‘ Usmál se na mě celkem hezký kluk okolo dvacítky s dobráckým obličejem. Velká, blankytně modrá kukadla, dlouhý, ostře řezaný nos, rty jakoby měl z kamene. Celý byl dokonalý, ale to jsem nechtěla. Nechtěla jsem vidět nikoho, kdo by se mu jen podobal a tenhle to ještě podtrhl ledovou, bledou pokožkou. Strach…šílené nutkání znát pravdu…

,,Co jsi zač?!‘‘ Zavrčela jsem na něj.

,,Uklidni se. Jsem Mark. Ošetřuju tě tu.‘‘

,,Ne, já to nemyslela takhle, co jsi?‘‘ Zeptala jsem se a cítila jako totální magor.

,,Nevím o čem tu mluvíš.‘‘ Zašeptal po chvíli tiše, ale já ho slyšela.

,,Nelži, nikdo to neumíte…‘‘ Musela jsem se zeptat na rovinu.

,,Jsi upír?‘‘ Zašeptala jsem a věděla, že to jeho mimořádně citlivé uši uslyší. Zavrtěl hlavou.

,,Ne.‘‘

,,Ale člověk nejsi.‘‘

,,Ne.‘‘

,,Tak co teda jsi?‘‘

Smutně si povzdychl a sedl na kraj postele.

,,…Víš že voníš absolutně stejně jako oni?‘‘ Je zvláštní, že věděl, že nemá-ne, nesmí říkat jejich jméno.

,,Ne…‘‘ Vydechla jsem. Cítila jsem moje srdce, které bylo jako splašené. Prsty se mi nervozitou třásly. Byl tak tajemný, odpovídal divně. Myslela jsem, že mi řekne:

, No, tak já jsem tak trochu upír, ale nemusíš se mě bát. Jen si tě vypiju a pak půjdu…‘

,,Jsem Imortale male cacciatore.‘‘ Co???

,,Imo- co?‘‘

,,Imortale male cacciatore- nesmrtelní lovci zla- je to italština.‘‘ Opakoval.

,,Nechápu.‘‘ Zašeptala jsem. Obrátil oči v sloup a usmál se.

,,Jsme malá skupinka těch, kteří se narodily k účelu dobra a pomáhají světu od nich.‘‘

,,Aha…hm a proč si mi to řekl, myslím, že jsi mohl zapírat.‘‘ Pronesla jsem sarkasticky, hlava mě brněla a myšlenky jsem měla někde na Marsu. Teda Edward- škub- byl celkem dost překvapený, když zjistil, že já vím, co je a i přesto ho miluji.

,,Nemohl, stejně by ses dřív nebo později MUSELA dovědět pravdu.‘‘Pronesl šeptem.

,,A to jako proč?‘‘

,,Isabello, víš, kdo jsou tvý předci?‘‘

,,To má být výslech?‘‘Nevšímal si toho a začal majestátním hlasem.

,,Pocházíš ze staré linie bojovníků za svobodu lidstva a dobra.‘‘ Aha, tak a teď už vážně blázním, ale měla jsem pocit, že mi říká pravdu…konečně někdo. Stejně se ale moje mysl vzpírala a tak jsem se musela zeptat.

,,Dobrej vtip doktore, promiň, ale řekni mi, kdo je můj pravej ošetřující doktor?‘‘ Zasmál se a podíval ničivou silou do očí.

,,Isabello, ty jsi jedna z nás.‘‘ Zašeptal.

,,Nevěřím ti.‘‘ Lhala jsem, ale jak se jinak dozvědět celou pravdu od krásného psychopata?

,, Ty víš, že sama sobě lžeš, až moc dobře to víš, cítím to a ty taky cítíš, když ti někdo lže, že ano, sestro a dosvědčuje to i tetování, které máš na zádech- je malé, nikdy dřív jsi ho neměla,ale čirou náhodou se ti před několika měsíci objevilo na kůži.'' Slyšela jsem jeho slova, ale stále jsem nemohla ničemu uvěřit…tak těžko… Ale v jeho očích jsem viděla to, že toho o mé minulosti ví víc, než já sama. Jak by jinak věděl o tom tetování, které mě nějakou dobu štvalo...

,,Dobře, řekněme tomu, že ti věřím…vyprávěj.‘‘ Pobídla jsem ho. Spokojeně se usmál, naznačil ať mu udělám trochu místa a já se bez přemýšlení odsunula na stranu. Lehl si vedle mě a začal.

,,Tvoji předkové byli jedni z nejlepších… Všechno to začalo, když se na světě objevil první upíři. Ženy, muži, všichni byli vyděšení a prosili božstva o pomoc. Nevím, jestli to bylo tou vírou v nadpřirozeno, ale v každém případě se na světě narodilo deset dětí…dětí, kteří se ani v nejmenším nepodobali lidem, ale andělům. Byli krásní, chytří, talentovaní a časem, když dosáhli sedmnácti let se začaly dít zvláštní věci.‘‘ Odmlčel se a já zatajila dech. To co mi tu vyprávěl znělo jako pohádka. Radši jsem mlčela.

,,Začali být extrémně rychlí, reflexy, zbledli mnohem víc, než to u člověka kdy šlo, vypadali jsme jako upíři.‘‘ Uchichtl se a zase nasadil tvrdou masku.

,,Lidé nechápali co se děje, dokud v den našich devatenáctých narozenin se nám nezastavilo srdce, ale my jsme stále žili! Nebyli jsme už schopni jíst lidské jídlo bez znechucených grimas- chutná to odporně, ale nemusíme to zvracet jako upíři. Živíme se krví- zvířat samozřejmě, jinak bychom to tu nemuseli být. Lovíme, lovíme ty, kteří ubližují lidem a jsou zplozenci pekla.‘‘ Už se vidím, jak mám někoho lovit, při nejbližší možnosti zakopnu a vrah se bude vedle mě na zemi válet smíchy.

,,Ale zpátky k tobě. Ty pocházíš z dlouhé linie jednich z nejmocnějších, nejsilnějších a nejtalentovanějších. Snad jim tu reputaci nezkazíš.‘‘ Uchichtl se.

,,Pokusím se.‘‘ Snažila jsem se o úsměv a kupodivu mi to vyšlo.

,,Tvůj rod i když to byl jen jeden člen většinou se klidně vrhl do doupěte pekla SÁM a ty ďábly zničil. Ale když se upíři dozvěděli, jak nás zabít, začalo to být těžší a těžší… Nás může zabít jen polibek smrti- když nás upír úplně vysaje. Začali jsme umírat, bolesti těch, kteří to přežili, ale dlouhou dobu nikam nesměli a museli se držet dál od světla…

Tvá pra, pra, prababička to ale všechno ukončila. Řekla, že se nemůžeme sami jen tak bránit, nesmíme už útočit na upíry, musíme čekat na tu bytost, která se k nám za několik staletí přidá. Řekla, že teď na nějaký čas zmizí a že se musíme postarat o jejího Cornelia. Podala nám krásného syna a naposledy ho políbila se slzami v očích.

Hned ale jak to udělala, začaly její krásné, medové vlasy opadávat, kůže jí prosakovaly vrásky a celá začala stárnout! My jsme většinou nesmrtelní! Šok! Přežilo jen těch pár s vůlí a čistým štítem.

Starali jsme se o to dítě, jak nejlépe jsme mohli, ale věděli jsme, že u nás- ve věčném strachu, temnotě a beznaději to nevydrží a nevyroste z něj nic dobrého. Zabalili jsme dítě, uložili do malého, dřevěného koše a šli najít vhodný domov. Hledali jsme dlouho…noc střídal den, léto zimu a když jsme se konečně došli do malého městečka Stratfort upon Avon, našli jsme to.

V malém, zeleném, věčně mokrém městu, které bylo tak romantické a malebné. Guvernér Dwayn byl nešťastný, protože mu jeho žena nemohla dát dítě, ale miloval ji a proto s ní trpěl. Položili jsme dítě na práh, zaťukali a rychle běželi schovat do lesa. Guvernér ospale otevřel dveře a chvíli se rozhlížel. Pak se ale malé dítě ozvalo a jemu málem vypadli oči z důlku.

,Milicent! Pojď sem drahá!‘ Zakřičel radostí na ženu a ta okamžitě přiběhla.‘‘ Jeho oči se vrátili do minulosti…

,,Vzali si to dítě a s velkou láskou se o něj starali…Ale to dítě rostlo normálně, jako každé jiné, nechápali jsme to. Mělo rodinu, stárlo a nakonec zemřelo. Hlídali jsme každého potomka tvé pra pra prababičky, dokud ses nenarodila ty.

Víš jak rozkošná jsi byla, když jsi se narodila?‘‘

,,Jak to můžeš vědět?‘‘ Zamručela jsem.

Ukázal na sebe. ,,Váš rodinný ošetřující doktor.‘‘

,,Panebože!‘‘ Vydechla jsem ohromeně. Takže on odrodil mou matku, babičku…všechny! ,,Přestěhovala jsi se pro štěstí tvé matky do Forks. Tam jsme tě ale nemohli hlídat. Byli tam oni, upíři.‘‘

,,Jak jsi to věděl, že tam jsou? To je jako dokážeme…cítit?‘‘

,,Říkej tomu intuice, ta nám pomáhá přežít, jsme tu, ale musíme se schovávat, dokud nebudeme dostatečně silní, napadáme jen menší skupinky- do pěti osob.‘‘

,,Jak dlouho už?‘‘

,,Je to něco přes pětset let, co tvoje prababička zemřela.‘‘ Chytl mě za ruku a jemně stiskl.

,,Moc se ti omlouváme, že jsme ho nestihli zastavit tehdy…no před skoro dvěma lety. Arianu napadl neznámý tvor, ale zabila ho, byl to obrovský vlk…

Sledovali jsme tě i když jsme věděli, že kdyby nás upíři viděli, či slyšeli, okamžitě by nás zabili.

Ty jsi ale dokázala nemožné- očarovala jsi láskou upíra! Našeho úhlavního nepřítele! Je přísně zakázané milovat upíra, ale ty jsi neznala pravdu a my tak neměli pravomoc ti to zakazovat. Když ale jeden z nich ucítil naši přítomnost, vzali tě a vezli na výlet…ztratili jsme tě na dlouhou dobu a když jste se vrátili- byl jiný, jak on, tak i ty. Mnohem víc jsi zbledla, rychleji jsi se pohybovala, ale nikdo si toho nevšiml a přestala si zakopávat- jestli sis nevšimla.‘‘

,,Vážně?‘‘ Zapomněla jsem na to, jaký je pocit seznámit se důvěrně s podlahou. Přikývl, ale pak se jeho tvář zamračila.

,,Ty máš ale teď mnohem větší problém… milovala jsi se s ním…‘‘ Šeptal a stiskl mi pevněji ruku. Něco mi říkalo, že ho to bolí i na to myslet.

,,Ano, ale furt nechápu, co je na tom tak špatného.‘‘

,,Víš, že všechny děti upírů se prokousávají ven z matčina lůna? Umíš si představit tu bolest? Utrpení a pak následuje smrt?!‘‘ Vyštěkl.

,,Na co tím míříš?‘‘

,,Isabello, ty jsi se nezhroutila jen tak! Nezdálo se ti o nich, protože si to tvoje mysl vybavila! To dělá to, co je uvnitř tebe.‘‘ To poslední zašeptal a sklouzl pohledem k mému bříšku. COŽE? Já jsem těhotná?! Dobře, mám zakázáno myslet na tohle téma….blbost! Vždyť už je to skoro půl roku! To by to dítě muselo stárnout dvakrát pomaleji! Ježiši Bello! Ty jsi těhotná a je ti 18?! Už vidím ty výtky u rodičů…oni se to nesmějí dozvědět! Cítila jsem, jak se mě zmocňujou mdloby.

,,Bude to pomalá smrt…‘‘Zašeptal tajemně a já zase omdlela.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 20: