Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 18

13.07.2009 (15:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4690×

Radši sem dávám znova tu písničku, protože stojí vážně zato si ji poslechnout:D

Bankok Dangerous-Fate

Esme:

Nechápu, proč Edward tak blbě jednal! Vždyť ji miluje a ona jeho! V čem je problém? Proč jsme se museli přestěhovat? Chápu, miluje ji natolik, že chce, aby měla normální život, ale já nevěřím tomu, že ona by byla tak…bezcitná…

,,Carlisle…‘‘ Zašeptala jsem bolestivě a podívala se na něj.

,,Musíme respektovat jeho přání…‘‘ Zašeptal mi zpátky a oba jsme se zmučeně dívali na jeho dveře. Dva týdny už nevyšel. Křičí její jméno. Tolik to bolí, slyšet jeho muka. Svého syna miluju nade vše a nenávidím, když se trápí a teď dokonce umírá steskem.

Ozvala se ohlušující rána- jako by na zem dopadla těžká skála a z pokoje se ozývaly další vzlyky. Proč? Proč jednal tak tvrdohlavě? Nevím…Zničil hned kouzlo lásky na počátku.

,Ach, Bello, odpusť.‘ Hned se ozval další výkřik. Jakoby ho řezaly na kusy, porcovaly a jednotlivě pálili.

,,Edwarde, prosím, vyjdi ven.‘‘ Šeptala jsem.

,,Ne!‘‘ Zařval a následovaly další mučivé minuty ticha přehlušované jeho vzlyky. Přestěhovali jsme se do slunného Los Angeles. Peněz jsme měli dost. Carlisle si bral jen noční směny a všichni jsme byli smutní a zdrcení.

Emmett:

Tolik se mi stýská…ta malá,rozkošná, nemotorná svačinka na nohou byla jako světlo, které nám ozářilo dlouhou, temnou věčnost. Bez ní to už není totéž. Nikdy to nebude stejný, protože to pako, který se nahoře svalilo na podlahu jí dalo kopačky!

Měl jsem chuť ho roztrhat na kousíčky, ale byl to můj bratr…stále je a já to nemůžu udělat.

Moje tvář už se od té chvíle neusmála ani jednou…ani jednou jsem za celou domu, co jsme tu jsem neměl dobrou náladu…nešlo to.

Rose. Rose se po Belle stýskalo hrozně moc. Přestala se taky usmívat. Už to nebyla ta krásná, ledová, nikdy nestárnoucí růže…ta růže uvadla. Už se nestará o to, jak vypadá- nečeše si zlaté vlasy, nelíčí, netráví půl dne ve zkušebních kabinkách.

Carlisle jen co se vrátí z práce už netráví čas v knihovně, ale tupě civí v obýváku na vypnutou televizi.

Esme přestala být ta šťastná dokonalá maminka.

Jasper, toho už nic nezajímá. Nic necítí, protože to jediný, co se dá tady cítit je bolest, smutek a lítost. Sedl si do křesla vedle Carlislea a oddával se naší bolesti.

A Alice? Moje malá- věčně šťastná sestřička umírá společně s Edwardem. Nezpívá si, nenakupuje, nevyvádí, když se naše oblečení k něčemu nehodí a stále vzlyká.

Všichni jsme tím zemřeli- svým způsobem. Za to ti teda fakt Edwarde děkujeme! Zničil si naši rodinu. Tupče!

Rosalie:

Umírám? Doufám, že ano. To by znamenalo, že se zbavím té bolesti uvnitř hrudi. Drásala se z mého nitra.

Chtěla jsem běžet do Forks a říct Belle, že si to Edward vymyslel jen proto, aby byla šťastná a měla lidský život, ale nesměla jsem. Neuvěřila by mi. Ten pitomec jí to tiž řekl do očí, že ji nemiluje! V každém případě jsem musela být zticha.

Nic mě nebavilo. Neopravovala jsem auta- moje miláčky, neobšťastňovala nešťastného Emmetta a co se zevnějška týče- kašlu na to!

Sedla jsem si pod mramorové schody a ustrnula. Jediný, kdo pracoval a nějak se pohyboval byl Carlisle a ještě když jsme potřebovali na lov. Vrať se nám Bells.

Měsíce plynou. I když to zní fantas-magoricky stárnu…stárnu ve svém nitru. Už nikdy to nebude ta dokonalá Rosalie, která tu byla dřív. Ta už není.

Srpen…

Září…

Říjen…

Listopad…

Prosinec…

Bella:

Už to je skoro půl roku co odešel. Prázdnota…to je jediné, co jsem cítila. Obrovský kus mého srdce byl zadupaný, roztrhaný, spálený a pohřbený tam kousek v lese, kde mi lhal.

Lež…co to je? Poslední dobou jsem na tohle háklivá. Je rozdíl mezi malou lží a velkou lží… Ta malá nebolí jako ta velká- tu, kterou mi způsobil Edward byla mega velká. Au! To jméno bolí!

,,Bello! Vylez z toho pokoje mladá dámo!‘‘ Křičel na mě Charlie. Charlie? To už není on… Je to jen jeho tělesná schránka. Trpí, protože vidí, že trpím i já- tam někde uvnitř. Jasně, snažím se být normální, ale nějak stále neumím tak dobře lhát, jako má láska.

,,Nechci!‘‘

,,Okamžitě!‘‘ S mručením jsem se zvedla a vydupala z pokoje.

,,Ano tati?‘‘

,,Jdi ven, žij! Přestaň! Nemysli na něj! Okamžitě! Jinak mě tím zabiješ!‘‘ Křičel a po tvářích mu pomalu kanuly slzy.

,,Dobře tati…‘‘ Chvíli jsem se zamyslela. Jak se můžu co nejrychleji zbavit rodičů? ,,V pondělí se domluvím s Ang na výlet, ano?‘‘ Jeho tvář se trochu uvolnila, ruce mu povolily a přikývl. Je sobota, takže… mám celý den na vzpomínky…

Zase jsem se zavřela v pokoji. Nevím, co mám dělat? Svalila jsem se na podlahu. Byla jsem slabá, zničená, zraněná…

Ihned mě do hlavy praštila nechutná bolest. Zatnula jsem zuby, nehty si zaryla do kůže, abych tou bolestí nezešílela a svým křikem nevystrašila Charlieho.

Najednou mi myslí začaly běhat obrázky. Jsem v temné místnosti. Chladná, nepříjemná a přeplněná plísní. Byl to šíleně klaustrofobický pokoj. Tmavá, ze špinavých oken dopadal doprostřed malý, stříbrný paprsek měsíce a osvětloval nějakou věc uprostřed, ale pak se to vyjasnilo.

Ta malá, zničená osoba byla v klubíčku. Drápala se po kamenném těle a křičela. Edward?! Je tam úplně sám…Křičí, obličej v dlaních, křičí pořád víc a víc mé jméno. Tolik bolesti. Trpí. Trpím já. Trpíme oba. Obraz se začíná vytrácet…jako malá vzpomínka… zrnka prachu byla odfouknutá větrem.

Začala jsem lápat po dechu. Co to bylo?! Edwarde! Křičela jsem v mysli to bolestné jméno mé věčné lásky.

Co to mělo znamenat? Že bych po tolika měsících měla konečně to štěstí a jeho tvář se mi zjevila ve vzpomínkách? Ale takového jsem si ho nepamatovala. Vypadal, jako by ho někdo mučil, jako kdyby mu někdo ukradl něco, co miloval… Viděla jsem co dělá teď? V tenhle moment? V tuhle minutu?

Nefantazíruj Bello. Okřikla jsem se.

,,Bello, co se děje? Jsi v pořádku?‘‘ Slyšela jsem Charlieho křičet.

,,Jo jen jsem usnula.‘‘ Zaskřehotala jsem. Vzala jsem ručník a vyšla z pokoje. Před dveřmi stál Charlieho- ruce v bok, starostlivý pohled- a když viděl, že mířím do koupelny, šel do svého pokoje.

Vlezla jsem si do vany. Nechala jsem jednotlivé kapky vody dopadat na své tělo a dala volný průchod mým zatím dobře skrývaným pocitům. Emoce se ve mně střídaly. Byly tam šťastné i bolestné, krásné i celkem strašidelné, ale stále to byly jen vzpomínky na ty pocity, které jsem měla, když tu byl on. Nechtěla jsem myslet na jeho jméno…radši. Příliš to bolelo.

Sesula jsem se ve vaně a objala si kolena. Studené, ne, skoro ledové kapičky slaných slz odplouvaly z očí a pomalu brázdily po mé tváři, přes krk až k hrudi. Vzlykala jsem nad bolestí. Ztratila jsem ho…na co mi je život? Přemýšlela jsem nad otázkou- co kdybych odešla? Co kdybych byla nezodpovědná?

Ale pak jsem si vzpomněla na svůj slib, který jsem mu dala:

,,Slib mi ještě něco, než odejdu.‘‘ Prosil mě tiše.Přikývla jsem, obličej mi brázdily slzy a tiše jsem vzlykala.

,,Slib mi, že mě nebudeš hledat, vystavovat se nebezpečí a dělat blbosti Bells.‘‘…zase bolest…

Když jsem takhle bezmocně seděla v koupelně minimálně půl hodiny, rozhodla jsem se vstát. Obmotala jsem kolem sebe ručník a šla na svoje nekončící noční můry. Lehla jsem si, ale kupodivu okamžitě usnula. Zdál se mi zvláštní sen … Tak živý!

Viděla jsem, slyšela, cítila, ale nemohla promluvit, ani se ničeho pořádně dotknout…

Stála jsem v místnosti. Ošuntělé staré zdi. Ozývá se kolem mě chrchlání, kašel a sténání. Slyším zběsilé poletování sestřiček a doktorů. Tiché šeptání, lápání po dechu…

,,Budeš žít…‘‘ Vydechl doktor, který byl skloněný těsně k pacientově obličeji a pak se ozval podivný, odporný zvuk. Jako kdyby jste nožem pomalu zajeli pod kůži žáby-kterou jsme pitvali- a znělo to jako kdyby někdo mlaskal.

Doktor se po chvíli odtrhl od teď zcela nehybného pacienta. Vzal jeho tělo a vyskočil z otevřeného okna. Všimla jsem si, jak nepřirozeně rychlý je a že skáče přes střechy. Během chvíle byl zpátky a zavřel za sebou okno. Lůžko upravil a hned přinesli dalšího pacienta. Doktor se přiblížil ke mně a já si všimla jeho obličeje. Nadlidsky krásný, ostře řezané rysy, unavený výraz a krvavě rudé rty. Blonďaté vlasy měl perfektně upravené a jednal s přesností a elegancí…Carlisle! A ten chlapec to byl…to byl…to byl on- má láska!

Najednou se všechno zamlžilo šedivou dekou mraků a já se objevila jinde. Zase mi to připomínalo nemocnici. Vždyť já viděla, jak umřel, proč znova?! Byly to chladné místnosti. Bílé čtyři stěny rámovaly čtvercovou místnost, okno nad lůžkem s mřížemi. Vězení?

Najednou jsem cítila nějaké dloubnutí a skrz mě prošel muž!

Byl bledý, jeho krásné hnědé, krátce střižené vlasy byly nasáklé příjemnou vůní a přiblížil se k malé tmavé osůbce v koutě.

,,Ahoj lásko. Promiň, že jsi musela tak dlouho čekat.‘‘

,,To nevadí. Hlavní je, že jsi tu Christophere.‘‘ Dívka s dlouhými, rovnými vlasy ho objala a chvíli byli ticho a jen si užívali společné chvíle.

,,Musím tě odsud dostat pryč Mary.‘‘ Zašeptal muž a rukou jí hladil dlouhé tmavé kadeře.

,,Kdy?‘‘

,,Ještě dnes v noci.‘‘ Usmál se na ni a ona se štěstím rozplakala.

,,Musím tě ostříhat, aby si ničeho nevšimli.

,,Dobře.‘‘ Přikývla dívka, políbila a obrátila se k němu zády. Muž vytáhl z kapsy nůž a já se lekla, že ji chce podříznout. On místo toho vzal do prstů pramen jejích vlasů, políbil a začal stříhat. Byl smutný, nerad to dělal, ale bylo jasné, že je to nutné.

Její po pás dlouhé vlasy mizely, nahrazovaly je krátké- až moc krátké- k uším dlouhé a okamžitě jsem věděla, kdo to je. Alice!

,,Pojď, máme jen pár chvil.‘‘ Zašeptal horlivě, vzal do náruče a ona okamžitě ochabla. Vypadala jako mrtvá. Muž ji zase políbil na rty a nesl budovou ven. Když vycházeli, všimla jsem si jmenovky na dveřích...

Mary Alice Brandon

23.4.1901

Jen co se dostali za bránu ústavu, rozběhl se jako vítr a já ho sledovala. Vznášela jsem se, létala za ním… Donesl ji do malého útulného domu a položil na sedačku. Dívka se šťastně usmála.

,,Děkuju…‘‘ Vydechla a chtěla ho políbit, ale v tu ránu někdo vykopl dveře.

,,Chrisi! Jdu si pro svačinku.‘‘ Muž se před Alici postavil a zaujal obranou pozici.

,,Nikdy Jamesi, nikdy ji neokusíš.‘‘ Zavrčel na něj.

,,A to říká kdo?‘‘

,,Já.‘‘ Vydechl muž. Bleskově se otočil k vyděšené Alici a ta dřív, než se na cokoli zeptal horlivě přikývla a on se jí přisál na hrdlo.

Křičela, ale už to nejde dát zpátky. Útočník popadl jejího ochránce za paži a odhodil na konec místnosti. Přiskočil k dívce a přičichl. Zhnuseně odvrátil od ní tvář a z jeho hrdla se ozvalo děsivé vrčení.

,,Když ona už nemůže být mou obětí, zaplatíš za to ty!‘‘ Vykřikl a vrhl se na muže… Zase jsem je začala ztrácet- mizeli v dálce…ale sen ještě nekončil

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 18: